OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky přírody - 20. kapitola

28.05.2012 (12:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 758×

Jeho slova mnou projela jako šíp. O ničem takovém jsem neměla ani tušení. Ano, trávila jsem s Elyanem překvapivě hodně času, když jsem nad tím přemýšlela, ale nikdy jsem nevzala v úvahu, že muž jako Elyan by o mě mohl mít zájem, natož mě milovat. Král sledoval můj několika vteřinový zásek a dodal:

„Natalie, zkuste být na něj milá a rozhodněte se, co nejdříve, jak na tom jste vy. Čím dříve ho případně odmítnete, tím lépe. Nikdy jsem ho tak zamilovaného neviděl,“ promlouval mi do duše a já musela uznat, že má asi pravdu. Otázkou bylo, zda jsem schopna se ihned rozhodnout. Netušila jsem. Král odešel a nechal mě tam samotnou rozjímat. V hlavě mi létalo spoustu myšlenek, ale zastavila jsem se převážně u jediné věci. A to byl náš polibek. Pořád jsem cítila jeho rty na svých a nemohla uvěřit tomu, že to udělal. Bylo to kouzelné, nezapomenutelný pocit a v ten moment jsem věděla, že ho budu chtít okusit znova. Zjistit, zda i podruhé to bude takové, a podle toho se pak rozhodnout, co dál.


…


Příběh sestry byl velmi zajímavý a nejednou jsem se vztekle vyjadřoval k tomu, jaký jsem debil, že jsem ji nešel hledat. Ale utěšovala mě.

„Takže, když už si nějaký měsíc mimo otroctví, proč ses neobjevila dřív?“ ptal jsem se a viděl, jak zmlkla a hledala opatrně slova.

„Víš, byla jsem na tebe hrozně naštvaná a chtěla se ti pomstít, tak jsem se podílela na tom útoku, co tu nedávno proběhl,“ přiznala se a já ztuhl. Protože i když byla mojí sestrou, nemohl jsem nic z toho nechat bez povšimnutí. „Díky mě, se dostali do hradu a málem tě zabili,“ vysvětlila a já raději nechtěl ani nic víc slyšet, ale dodala ještě něco:

„Pomohla jsem jim k útěku,“ a nešťastně si povzdechla. Nevěděl jsem, co mám dělat. Ale musel jsem vědět proč? Proč se sem vrátila a tohle mi říká? Proč krále nezabila?

„Proč?“ vyslovil jsem jednoslovnou otázku.

„Proč jsem se vrátila?“ ujišťovala se a po mém přikývnutí pokračovala:

„Dahren mi řekl, že jsi nevěděl, že žiju, a proto si mě nehledal. Také, že tě zranil a já o tebe měla strach,“ svěřila se a já ji chápal. Prozřela a najednou přehodnotila všechno, proč dělala to, co dělala. Byl bych na tom podobně.

„Takže, teď už mě zabít nechceš? A krále taky, ne?“ ujišťoval jsem se a ona se rozesmála.

„Kdybych chtěla krále zabít, udělala jsem to už dávno. Nemyslíš?“ položila mi velmi chytrou otázku a já musel uznat, že mám pravdu. Ale trápila mě jedna věc. Královi se to prostě bude muset říct. A poprvé v životě jsem si byl jist, že ho něco takového raní.

„Budu mu to muset říct,“ informoval jsem jí o svých myšlenkách.

„Něco jsem se mu snažila naznačit, ale pořád to ode mě bral jako vtip,“ svěřovala se mi. „Prostě nemohl uvěřit, že bych byla něčeho takového schopná.“ A já se mu vůbec nedivil. Nejenže do ní byl paf, ale byla to žena. Ačkoliv nejednou jsem se setkal s tím, že za spoustu ohavných pletich mohly převážně ženy.

„A měli bychom to udělat, co nejdříve,“ s tím jsem vstal a vydal se ke dveřím. Dnešek byl náročný den a chtěl jsem ho mít za sebou. Pevně jsem doufal, že král Temi odpustí.


…


Byl jsem rád, že mám všechno z krku a spokojeně jsem se cpal v kuchyni, když se dveře rozrazily a vstoupil Elyan s Temi. Oba dva byli bílý jako smrt a chovali se trochu nervózně. Bylo mi jasné, že moje pohoda je pryč. Vybídl jsem je, aby si přisedli a já začal:

„Tak co se stalo,“ vyzval jsem je a Elyan s Temi se po sobě rozpačitě podívali. Když už se Elyan nadechoval, odvážila se Temi.

„Výsosti, vzpomínáte na ten útok, který se stal nedávno na hradě?“ vložila mi do mých myšlenkových pochodů vzpomínku na jednu ne zrovna příjemnou noc.

„Bohužel ano,“ potvrdil jsem ji. Potom jsem se jí podíval přímo do očí a viděl, jak je v rozpacích. Poprvé v životě jsem pookřál a chtěl ji uklidnit, že všechno bude v pořádku, ať řekne cokoliv, ale její slova mnou projela jako dýka:

„Díky mně se sem dostali. Měla jsem v plánu Elyana zabít za to, že mě nehledal a nestaral se jako bratr. Součástí dohody bylo, že se pokusíme zabít i vás,“ zasvětila mě do celé záležitosti a já po dlouhé v životě netušil, co říct, natož, jak se zachovat.

„Takže jsi mi nikdy vlastně nelhala,“ poznamenal jsem trochu sarkasticky a ona se smutně usmála:

„Asi tak,“ utvrdila mě v tom.

„Mohla jsi mě zabít, ale neudělalas to,“ narážel jsem na naše první setkání.

„Nechtěla jsem umřít. A něco mi říkalo, že mě vyléčíte. Potom jsem mimochodem zhodnotila, že už vás zabíjet nemusím, když jsem zběh,“ vysvětlila mi a já uznal, že usuzovala dobře.

„A vaše stanovisko ohledně mé smrti se nezměnilo?“ ujišťoval jsem se a ona se trochu hystericky rozesmála. Její smích mě hrál u srdce, ale pořád jsem neznal řešení naší situace. Já z ní chtěl udělat svoji královnu a ona se plácala mezi tím, zda mě zabije či ne. Ironie. Problém byl v tom, že bych měl teď nějaké řešení vymyslet, protože normálně by měla být obviněná za velezradu. Když viděla, jak jsem zamlklý, uklidnila se.

„Měl bych vás obvinit z velezrady,“ sdělil jsem jí a spatřil, jak Temi i Elyan ztuhli. A prolomil jsem mlčení jedním podlým dotazem:

„Ale řekněme, že je tu něco, co bych chtěl víc, než vás vidět ve vězení a to mi můžete dát,“ dodal jsem a Elyan měl málem pusu, až na zemi. Byla sranda ho pozorovat, jak mu docvakávají jednotlivá slova. Ale docházela mu ve správném významu? To bylo otázkou.


…


Ta malá potvora si myslí, že mi unikne! Ale mýlí se. V lese jsem ji zraněnou nenašel. Sice nevím, kam zmizela, jenže jsem ji až moc znal. Proto mi bylo jasné, že zamíří zpátky za bratrem do království. Bude jen otázka času, než ji najdu a zabiji. Oddělil jsem od skupiny a vysvětlil jim situaci. S mým rozhodnutím zabít Temi souhlasili. Neměl jsem se vracet, dokud úkol nesplním.

Dnes jsem dorazil do hlavního města a ubytoval se v hostinci. V noci jsem měl v plánu zjistit situaci. Pořád jsem si pamatoval cestu do hradu a doufal, že Temi stále neměla možnost cestu nějak zničit. Přece jen jsem ji tím vystřeleným šípem trefil. Je otázkou, zda se sem už vůbec dostala, a jestli vůbec. Pokud ne, mě jsem šanci zabít krále. Udělat něco, co se nám na poprvé nepovedlo.


Oblékl jsem si plášť, ozbrojil a vydal se do noci.

19. kapitola 21. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibky přírody - 20. kapitola: