Polibky přírody - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Šípková Růženka

29.03.2012 (20:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 936×

V místnosti kromě služebné, které měla dohlížet na Elyanovo pohodlí, nikdo nebyl. Občas ho chodila navštěvovat Amálka, aby vždy zjistila, zda se jeho stav zlepšil. Služebná se zvedla ze židle a protáhla. Došel jí čaj, a proto se rozhodla, že si pro nějaký skočí do kuchyně. Ale nejprve otevřela okno, aby vyvětrala zatuchlý vzduch z místnosti. Potom zanechala Elyana o samotě.

Nemohla tušit, že jediným jejím rozhodnutím spustila konečný proces uzdravování Elyana. Starý dub málem zajásal, když se okenice otevřely, a mohl dokončit to, na co čekal už druhý den. Přes vzduch posílal směrem k Elynaovi jednotlivé útržky energie a doufal, že jen špetka bude stačit k tomu, aby se začal probouzet, protože tenhle způsob posílání energie byl velmi náročnou záležitostí. Ale starý dub si stál za svým a věděl, že Elyan bude jednou tím, kdo snad probudí Natalie zpátky k životu, protože na její probuzení byl momentálně krátký. Proto se snažil udělat i to, co pro něj bylo velmi vyčerpávající. Bude muset v dalších dnech odpočívat.

…

Už několik dní jsem bojoval s tím, abych se vrátil do reality a mohl normálně žít, ale nějaká síla mě neustále držela zpět a já díky tomu věděl, že nejsem dostatečně silný. Slyšel jsem, co se kolem mě děje a hrozně mě znepokojovalo, že často mluvili o tom, že na rozdíl od Natalie, se můj stav zlepšuje. Byla na tom stejně jako já? A proč se její stav na rozdíl od toho mého nezlepšoval? Trápilo mě to a jeden z důvodů, proč jsem se chtěl vrátit, byla ona. Chtěl jsem jí pomoci, ačkoliv jsem nevěděl jak. Vlastně jsem ani netušil, jak se z téhle šlamastiky dostanu já.

Další velmi důležitou otázkou, která mě tížila, bylo, co se vlastně stalo? Věděl jsem, že jsem přišel na ošetřovnu zraněný a jak vyhodnotila Natalie – smrtelně zraněný. Pak jsem si jen vzpomínal, jak na mě padala únava a já, ačkoliv jsem proti ní bojoval, jsem podlehl. Cítil jsem, jak mě opouští síly a snažil se vydržet, co nejdéle při vědomí. Doufal jsem, že vydržím, dokud mě král nebude moct vyléčit, jenže jsem byl bláhový. Uvědomoval jsem si přítomnost Natalie, která se pro mě snažila dělat, co se dalo, ale jedna moje část už věděla, že tenhle boj jsem sám za sebe prohrál. V jednu chvíli jsem přemýšlel o tom, co mi nejvíce bude vadit, až tu nebudu a překvapivě jsem vyhodnotil, že to, že tu nechám na pospas Natalie životu a hlavně to, že ji nebudu už moc více poznat. Bylo divné si v posledních chvílích života uvědomit, jak moc jsem si k sobě nechal připustit k tělu drobnou dívku s hnědýma očima. Byla tajuplná a zároveň plná života. Už když jsem se loučil i s ní, se něco změnilo. Místo mizení posledních zbytků mých sil, se do mě začala vkrádat nová energie, kterou jsem nechápal a ani nevěděl, kde se bere. Pořád myslím na to, kde se najednou vzala. Ale byla omamná a já se jí nebránil. Užíval jsem si každý doušek, který mi byl dán. Jenže najednou mi byl proud odebrán a já se cítil zoufale jako závislák. Chtěl jsem víc a nechápal jsem, proč najednou už nic nedostávám.

Vzpomínka na onen pocit mě vždy napjala. Musel jsem se vrátit zpět, zjistit, co se stalo. Cítil jsem, jak jsem osaměl a najednou se mi zdálo něco jinak. Ale co? Nevěděl jsem. A pak se to, co jsem poznal tenkrát v noci, začalo dít znovu. Sice v daleko menší míře, ale ten pocit se prostě opakoval! Kdybych mohl, jásal bych jako malé dítě. Zase jsem přijímal energii s otevřenou náručí a cítil, jak sílím a přibližuji se konečně k světu, do kterého jsem se chtěl tolik vrátit. Moje nádrž síly se doplnila a já si uvědomoval, že najednou mohu otevřít oči a postavit se všemu, co mě v realitě mohlo potkat. Nadechl jsem se a otevřel oči. Bylo na čase se vrátit.

…

Začalo svítat a mně se klížily oči. Nevěděla jsem, kde jsem, ale to mě momentálně nezajímalo. Ztratila jsem se svým pronásledovatelům, ale moje rána dále krvácela. Zastavila jsem koně a z posledních sil z něj svezla. Rovněž jsem zároveň stáhla své věci a složila se s nimi k nejbližšímu stromu. Bohužel, víc už jsem nedokázala a podala se temnotě.

…

„Aááh,“ zakřičela služka vyděšeně, když se vrátila do komnaty Elyana, protože netušila, že dotyčný se probudil ze svého dlouhodobého spánku. Když se lekla, upustila konev s čajem, jež si přinesla a popálila si tak trochu nohy. Lehce poskakovala na místě a snažila se uklidnit.

„Nechtěl jsem vás vystrašit, omlouval se polonahý Elyan pouze v kalhotách oblíkající si košili. Služebná urychleně stočila pohled od jeho vypracovaného hrudníku a začala ho hned kárat:

„Neměl byste vstávat, dokud vás neprohlédne král nebo paní Amálie.“ Elyan si povzdechl a odpověděl jí:

„Než se začnu věnovat záležitostem, které na mě čekají, stavím se nejprve u krále a paní Amálie.“ Potom se sebral a zamířil ven z komnaty. Služebnou nechal stát na místě, osamocenou. Nic jiného než uklidit nepořádek, který se jí podařilo vytvořit, jí nezbývalo.

Elyan zamířil tam, kam řekl a zanedlouho stál před dveřmi vedoucí do královských komnat. Zaťukal a čekal na vyzvání. Místo obyčejného pozvání, ale otevřel Igraine, jež mu málem skočil štěstím do náruče.

„No, už bylo na čase,“ zvolal nadšeně a vpustil Elyana dovnitř. Ten se rozhlédl po místnostech a hledal krále. Bylo mu divné, že za stolem nesedí jako obvykle a nesnaží se najít chyby ve svitcích.

„Kde je král?“ zeptal se přímo Elyan a Igraine se začal trochu nervózně ošívat.

„Víš, král tu jak si není,“ sdělil mu a Elyan trochu naštvaně svoji otázku zopakoval:

„A kde je teda král?“ vyslýchal ho. Igraine zabořil pohled do země a sdělil mu jeho srdce tížící novinku:

„Nemám ponětí. Odjel zjistit, proč jeho síly nefungují, jak mají, a zároveň se pokusit vyřešit problém s jeho nestárnutím,“ vysvětlil mu.

„Je na cestě sám?“ zjišťoval a s každou další informací s ním otřásal, čím dál větší vztek. Zhluboka dýchal a snažil se myslet jasně. Věděl, že Igraine za králova rozhodnutí nemůže. A protože Igraine dále neodpovídal, byla mu odpověď jasná.

„Neměl jsi ho nechat jít samotného,“ řekl trochu zprudka a hned potom se vydal ke stolu zavalenému papíry, aby zjistil, jaké škody Igraine v zastoupení krále napáchal.

„A koho by tu pak nechal? Amálku? Která má dost starostí s nemocnými? Není moc lidí, jimž plně důvěřuje,“ ohrazoval se Igraine a Elyan musel uznat, že má pravdu. Nebyla to jeho chyba. Byla to neopatrnost krále. Teď už mohl jen doufat, že se mu nic nestane. Uklidnil svoje vlastní myšlenky a razil se zjišťovat další následky. Ale nejprve je vyrušilo zaklepání a během další chvíle do dveří vstoupila Amálka.

„Elyane?“ zvolala a jemu bylo jasné, co bude následovat. Amálka ho bude muset prohlédnout, a dokud ji nenechá, nedá mu pokoje. Proto se posadil na nejbližší židli a přizval Amálku k sobě.

…

Byl jsem na cestě druhý den a už mě začínalo všechno bolet. Úplně jsem zapomněl na to, jaké je dlouho jet na koni. Na něco takového jsem nebyl zvyklý. Slunce žhnulo a já se blížil konečně k lesům, kde jsem se před ním plánoval schovat. Zbýval mi už jenom jeden den cesty. Během několika minut mě skrylo příšeří stromů a já si oddechl. Ale nezastavil jsem a pokračoval dál. Odklonil jsem se od vytvořené cesty a zamířil do lesa. Tam, kam jsem jel, žádná cesta nevedla.

Kopyta mého koně se zabořila do mechu a ozvalo se tiché zapraskání větviček. Vedl jsem koně mezi stromy a vyhýbal se každé překážce, abych sobě a koni neublížil. Chtěl jsem se, co nejméně zdržovat, aby Igraine dlouho neseděl na trůně a nepokazil, co se dá. Krom toho jsem se bál, že stav Natalii a Elyana se nezlepší, dokud nepřijdu na to, jak je uzdravit.

…

Než všechno stihl zařídit, byla skoro noc a Elyan se konečně dostal k lůžku Natalie. Byla položena mezi peřinami a podřimovala. Vypadala, jakoby v bezvědomí byla dobrovolně a ne, že by ji tam něco drželo. Tušil, že je na tom dost podobně, jako když ležel v dlouhém spánku on. Důležitou otázkou bylo: „Co ho probudilo?“ Netušil. Ale plánoval to zjistit, aby mohl pomoci Natalie.

Elyan se naklonil nad její tvář. Pravou rukou jí odstranil prameny vlasů, válící se jí po tváři za ucho, a potom pronesl do ticha místnosti. „Jak tě mám probudit?“ a dále pokračoval, „vrať se mi.“ Pohladil ji po tváři a posadil se vedle ní. Amálka mu doporučila pro jistotu ještě odpočívat, proto vzal knížku, kterou našel na stolku krále, když odcházel z jeho komnat, otevřel ji a rozhodl se Natalie předčítat. Chtěl, aby cítila jeho přítomnost a hlas mu připadal jako dobrý způsob, jak vyplnit okolní prázdnotu místnosti.

Zatím jediná věc, kterou pro ni momentálně mohl udělat, dokud se mu ji nepodaří probudit, bylo toto.

12. kapitola 14. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování