OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Podivný deník lidský, respektive můj 3

03.09.2013 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 768×

Podivný deník lidský, respektive můj 3 – Skutečnost nebo iluze?

31.8 (19:30)

Skutečnost nebo iluze? Mé oblíbené heslo, motto, citát... Jen škoda, že už mu sama pořádně nerozumím. Proč? Že by zase ta ohyzdná a fádní eprese? Jsem v depresi? Etymologicky vzato patrně ano, jsem stlačena dolů, k zemi… Vtip je ovšem v tom, že se s tím faktem odmítám smířit.

Už zase jsem v depresi, už zase to odmítám přijmout. Už zase. Můj život se prolíná do pravidelné rutiny.

„Skutečnot nebo iluze?” opakuji svou modlitbu spolu se spisovatelkou Suzanne Colinsovou, která se stala mou společnicí na tento víkend, spolu se svými knihami. Zase. Opět se k ní upínám. A to jsem si řekla – jen jednou, jen jednou pro tento měsíc. Započítala bych to k září, ale... nač si lhát, že v září ty tři svazky nebudou podrobeny doteku ani jednoho jediného zrnka prachu? Opakované upadnutí do rutiny.

Jsem závislá?

Se vší svou umíněností se držím naděje, že ne. Situace jisté oblasti mého života je příliš zoufalá na to, abych si mohla dovolit zoufat si.

Vyjmenovávám všechny své důvody k pláči - a pak se směju, zpívám si… Proč? Proto!

Falešná síla, alespoň zakryje tu touhu se vyřvat či vybrečet na veřejném prostranství mezi davem turistů mířící zpátky do civilizace. K civilizovaným lidem s rozumnou myslí, nezkaženou nedostatečnou sociální interakcí.

A samozřejmě, on odjede spolu s nimi. Oběť té známé letní lásky další pomatené hlavy, která si vyhlídne prvního ucházejícího, který se mihne kolem. Ale je to jen ta pomíjivá láska, o které se píší ty přeslazené dívčí románky a říká se konejšivě - „Napřesrok se vrátí, neboj,” či „Budete si psát a...”

Proč bych se kvůli něčemu takovému měla trápit? Nesnažím se to brát jen z pomyslného “nadhledu", ve kterém se snažím hrát velkou dámu? Skutečnost nebo iluze? Dokonce i ta tři oblíbená slova mi lezou krkem, když se tak zamyslím.

„Dávej si pozor, co si přeješ. Mohlo by se ti to totiž splnit." Nevím, od koho ten výrok pochází, možná ho nakonec nevyslovil žádný velikán. Třeba byl vyřčen mým okolím či nějakou kyčovitou vánoční komedií. To je jedno. Je pravdivý, pokud si nepřejete rozumnou či důležitou věc.

Stalo se. Přála jsem si dobrodružství. Čím více - amazing, tím lépe. Vesmír reagoval tuze ochotně - a já v jednom týdnu přišla na to, jak zajímavý svět může být. Co všechno skýtá pod řasami, jimiž se musí projít k letním radovánkám. Však nyní vše mizí, odjíždí a přemalovává se do spektra podzimu.

Být optimistou, když se vám vše daří, to dokáže každý hlupák. Ale být optimistou, když všechno stojí za pendrek, to už vyžaduje umění!

Neumím, ač chci, ale něco se zkrátka ani se snahou nenaučíte za noc. Baletkou se nerodíte, plavat, ba dokonce jen stání na nohách se učíte. A tak jen odmítavým přístupem nepřiznávám propadnutí k depresím. Na dno solného jezera, které je obehnáno příkrými skalami.

Jak se zněj dostat? Určitě ne hloupým zavlažováním tváří pro nicotné nic. Ani se slovy – život není fér.

Život není fér, řekl klaun se slzami v očích a namaloval si úsměv.

Myslím si, že když člověk upadá do smutku a hoří v bolesti mysli i srdce z podstatného důvodu, rozhodně nejde o slabost. Však je rozdíl mezi vážným důvodem a věcí jako je naivní láska, které prošla trvanlivost již při jejím vzniku.

Proto lidi nemají dovoleno plakat. Však já pláči nad rozlitým mlékem, nad dalším létem, které končí bodem mrazu, posledním dnem oblíbené brigády, kterou už neseženu, a protáhlými nešťastnými obličeji, které se vrací z dovolených.

Patrně nechápete, proč si tedy zoufám. Nechápaly to ani mé sestry. Lépe řečeno, koukaly na mě s povytaženým obočím. Každý rok je to přeci stejné. Tak proč zas vyvádí?

Sama vím proč, chci se schovat před větším a oprávněným strachem, bolestí. Jistě, schovat se za zklámání naivní části mé duše, kterou se snažím popřít. To není právě opakem absurdistyckých věcí, leč kolik emociálně bolestných situací, tolik prapodivných řešení.

A přesto doufám. Věřím. Nenávidím jakýkoliv druh víry, ke kterému se člověk upíná, bohužel, víra v zázrak je to jediné, co mi zbývá. Samozřejmě, snažím se přidat i činy. Mám však dost ohraničené pole působnosti.

Pomalu, ale jistě si uvědomuji, proč lidé věří... Pořád se mi to hnusí a přesto.

Má naděje neumírá ani v době, kdy na mi jediný ze zbývajících rodičů výsměšným hlasem oznamuje, že křičet na mě už nemá za potřebí, natolik rád mě nemá. Když se těší a přímo pění, až vypadnu z domu. Možná to myslí vážně, či možná ne. Ale hluboce to zasáhne, pokaždé. Krásný, až téměř uslzený je pohled na štěstí splněného amerického snu i v prach obyčejné, laciné komedii.

Přesto má naděje, i na kraji svých možností, kdy už se nemůže opřít o žádnou hůl argumentů – zrodí se znovu, ve větší a okolí ničivější síle. Jako na věčnost jdoucí fénix.

Doufám, věřím, jsem si jistá. Cosi se stane, už brzy. Každá buňka mého těla to ví.

Přichází facka v podobě otázky – „Proč tohle píši?” posměšně vyřkne němým řevem v mé hlavě. Ta druhá část mé osoby, kterou lze nazývat alter egem, jen s celistvým mhouřením očí.

Proč tedy? Pro sebe, protože jde o můj deník, a já si snad po přečtení spontálních zápisků uvědomím, co mě vlastně trápí na duši. Pro vás. Pokud nevíte, že musíte doufat i v horších časech, než–li právě nyní. Já to snad také pochopím. Doufám tedy, že ano.

Možná si najdu nějaký typ víry, originální a reálný, v jistých směrech, obzorech. Existuje takový? Vytvořený a ušitý mně na míru v racionálních rozměrech?

Jako blesk z čistého nebe se vynořuje odpověď – věřte sami v sebe, protože jsme každý svým originálem, a k tomu jako bonusový balíček i reální, ač smýšlíme často jiným způsobem.

Skutečnost nebo iluze? Nevím, ale ač se každý potřebuje o někoho opřít, jediný věrný člověk je váš nepřítel, a to není právě nejlepší empatický sloup.

Jsem mrzutá, unavená, smutná a zničená, v ruce knihu tolikrát přečtenou, s očima, které se z bláta upírají na hvězdy. Zatvrdilý věřící, jehož bible nese název Hladové hry, jehož víra je vrtkavá, vlastnící sebevědomí objemu krále planet.

Originální a zcela reálný... Snílek, co věří sám v sebe, co doufá, ač už to slovo nechce ani jednou nechati prolétnout svou myslí...

Černá ovce v černém stádu, obklopené bílími vranami, a přesto... Ta ovce má jen a jen své myšlenky se zlatavými kudrlinami na hlavě a i přes pláč se na kolemdoucí usmívá, protože se snaží býti silná.

Možná to není vzpěrač, tak jako spíše hadrová panenka, ale věcmi jako jsou lži, nadávky, letní lásky či lidé, kteří ji nemají v lásce... Těmi si na nesnášené kudrlinky nenechá srát věčně, jednou se vschopí, zvedne tu tak těžkou činku, která ji tlačila do bláta.

Poté bude létat tak dlouho, dokud se jí křídla v dešti neslepí a ona znovu neupadne. Každopádně... v tu chvíli už bude vědět, co má a nemá dělat, poradí si sama a rychle.

Rebeka, co snad zítra nebude tak depresí pohlcená

Věnováno Terezce, mému malému chroustovi, předškoláčkovi, v neposlední řadě sestřičce. V brzké době, kdo ví, jestli někdy vůbec, tohle číst nebude, ale je to můj malý poklad. Ta část vašeho okolí, na kterou jste hrdí a i přes občasné mnutí spánků, ji milujete, bezpodmínečně...

Pozn.: Pro příštích pár dnů mám v plánu... odlehčenější témata, při pokračování tímto tempem bych se zřejmě brzy složila u obrazovky. :)

Pozn.2: Přečtěte si Hunger Games, dle mého názoru předčí vše.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Podivný deník lidský, respektive můj 3: