OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 14. kapitola - Lilly, part III.



Pod křídly Strážného anděla - 14. kapitola - Lilly, part III.Přináším vám poslední část čtrnácté kapitoly.
Lilly v ní udělá jeden velký krok kupředu. Vlastně dva kroky.
Příjemné počtení přeje Lucienne :)

 

14. kapitola

Lilly

Part III.


S rukama v kapsách jsem pomalým krokem procházela jedním blokem za druhým a jenom jsem se hrozila, co se stane, až dorazím k cíli své cesty.

Na Santa Nellu pomalu, ale jistě padala tma. Byl teplý vlahý večer protkaný lehkým vánkem, který mi svou jemnou dlaní čechral vlasy a hladil mě po tvářích. Všude vládlo ticho až na veselý smích mladého páru, který právě zmizel mezi stromy, lemujícími cestu.

Ten běžný zvuk mě překvapivě zneklidnil. Vlil mi do hlavy spoustu dalších pocitů a nezodpovězených otázek, které bych nejradši zmuchlala a hodila do koše.

Budeme se taky s Davem takhle sami toulat po večerech venku? Vždycky jsem si přála mít někoho, s kým bych se mohla smát a dělat nesmysly, aniž bych se za to musela stydět. Samozřejmě, měla jsem Jenn, ale to nebylo ono. Jak jen je možné, že jsem si neuvědomila dřív, že takového člověka vídám den co den už půl roku?

Pořád jsem nevěřila tomu, co se to vlastně chystám udělat. Je to naprosto šílené! Co když mi Dave řekne, že už je pozdě? Na tu možnost jsem nechtěla ani pomyslet. Ale jak tomu tak s obavami obvykle bývá, ani tahle nechtěla opustit mou mysl jen tak bez boje. Naopak se snažila ovládnout celé mé tělo a vědomí, a přinutit mě otočit se a utéct dřív, než bude pozdě.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. S vypětím všech sil jsem vytěsnila tu nevítanou myšlenku z mysli a soustředila se na to, jak bych asi zareagovala já. Co bych mu řekla, kdyby za mnou přišel? No, on za mnu vlastně přišel už několikrát a já jsem ho pokaždé odmítla. A to byla ta největší chyba.

Na druhou stranu jsem byla ráda, že mi Jenn otevřela oči. Pousmála jsem se. Jennett a její tři otázky. Už nám pomohly vyřešit tolik problémů!

Kráčela jsem dál a pomalu, ale jistě jsem se blížila k Daveovu domu. Když jsem před něj došla, znejistěla jsem. Pak jsem si ale vzpomněla, co by udělala Jenn, kdyby mě tu viděla takhle nečinně postávat. Popadla by mě za rukáv a vlastnoručně by mě dotáhla před jeho dveře.

A tak jsem se sebrala a  vyšla těch několik schodů na verandu. Jennett má pravdu, není se čeho bát. Dodala jsem si odvahy a zazvonila.

Ač jsem se jí ze všech sil bránila, nervozita byla silný soupeř. Naplnila mě od hlavy až po špičky mých prstů, jak jsem čekala, než mi někdo přijde otevřít.

Třeba nikdo není doma, napadlo mě a celé mé nitro zaplavila planá naděje, že bych se z toho mohla nějak vyvléknout.

Potom jsem ale zevnitř domu zaslechla tlumné kroky, které se blížily ke dveřím. Tiché klapnutí západky a pak...

„Lilly...“ vydechl Dave, který se náhle objevil v otevřených dveřích. V tu chvíli jsem dostala hroznou chuť se sebrat a utéct.

„Ahoj, Dave,“ špitla jsem. Rozhostilo se trapné ticho. „Mohla bych jít dovnitř?“ zeptala jsem se, když už to nebylo k vydržení. Dave jen ustoupil stranou a mlčky pokynul rukou do útrob domu. Vešla jsem dovnitř.

Dave byl doma sám. Zavedl mě do obýváku a vybídl mě, abych se posadila na pohovku. Choval se při tom zvláštně odtažitě a vyhýbal se mi pohledem. To mi rozhodně na odvaze nijak nepřidalo.

„Tak. Co se děje?“ zeptal se, když se usadil do křesla naproti mně. Už jen ta skutečnost, že se neposadil vedle mě, jak by to udělal normálně, ale do křesla tak vzdáleného od mého místa, naznačovala, že je něco špatně. Tohle rozhodně nebyl ten Dave, který se mě už bůh ví jak dlouho snažil sbalit.

„Přišla jsem si promluvit,“ oznámila jsem mu a dávala jsem si veliký pozor, aby můj hlas zněl klidně a vyrovnaně.

Dave mě jen mlčky sledoval a čekal, co bude dál. Po chvíli jsem pochopila, že mi na to nic neřekne, a tak jsem pokračovala.

„Říkám ano,“ prohlásila jsem a snažila jsem se na sobě nedát najevo, jak moc jsem nervózní. Daveovo obočí při mých slovech vyletělo vzhůru v nechápavé grimase.

„Říkáš ano na co?“ zeptal se.

„Na tvou otázku. Pokud stále ještě platí,“ dodala jsem rychle. Když z Daveova obličeje nezmizel nechápavý výraz, znovu se mě zmocnila chuť vzít nohy na ramena. Já jsem se ale donutila sedět na zadku a zůstat alespoň na povrchu klidná. „Chtěla bych s tebou začít chodit, Dave.“

Daveovy oči se rozšířily překvapením a zaplály v nich nové radostné ohníčky, které jsem v nich už dlouho neviděla. Takové, které svým teplem zapudily ty nepříjemné barikády a rozehřály až doteď chladné hlubiny toho nekonečného vesmíru, který se v nich zrcadlil.

„Myslíš to vážně?“ zeptal se s nadějí hlase. Usmála jsem se.

„Smrtelně.“

Daveovi zahrál na tváři široký úsměv a ve vteřině byl u mě. Vytáhl mě ze sedačky a zatočil se mnou po místnosti. Neudržela jsem se a musela se nahlas rozesmát.

„Pusť mě, ty blázne!“  vykřikla jsem pobaveně a Dave mě okamžitě poslechl. „Tak tomu říkám nadšená reakce,“  zasmála jsem se.

„Takže... teď...“ nechal Dave vyznít větu do ztracena.

„Teď jsme pár. Jestli o to teda ještě pořád stojíš,“ odpověděla jsem s nově nabitou vyrovnaností. Skutečnost, že se mi Dave nevysmál, mě znovu postavila na nohy a zažehla ve mně radostný oheň. Stejný, jaký jsem zahlédla v Davových očích. Jeho nadšení bylo zkrátka nakažlivé.

„Samozřejmě, že ano! Ale že ti to trvalo,“ řekl potom s hranou dotčeností.

„Holt si musíš zvykat na to, že vždycky nedostaneš všechno hned,“ rýpla jsem si. Dave se ušklíbl.

Nastalo krátké ticho. Tentokrát ale nebylo ani trapné, ani nepříjemné. Bylo to ticho toho typu, které uklidní rozbouřené emoce a vlije do atmosféry vítanou harmonii.

Vzhlédla jsem ke svému novému klukovi a trochu zvážněla. Když si Dave všiml mého výrazu, jemně svraštil obočí.

„Dave, já... já se ti musím omluvit.“ Chtěla jsem mluvit dál, ale Dave mě nenechal. Jen mi položil svůj ukazováček na rty a zavrtěl hlavou.

„Nic neříkej,“ zašeptal. Vzala jsem jeho ruku do své dlaně a sundala si ji ze rtů.

„Ale já musím. Jinak nebudu v noci klidně spát.“ Dave se jen pousmál a zlehka přikývl.

„Chovala jsem se jako pitomec. Neměla jsem tě od sebe pořád odhánět, měla jsem si to uvědomit dřív. Byla jsem na tebe vážně protivná.“ Povzdechla jsem si a pohlédla Daveovi do očí. „Promiň,“ dodala jsem potom a hledala v těch jeho černých studních alespoň kapičku odsuzování nebo zlosti, která by splnila moje obavy.

„Vždyť já jsem ti to prominul už dávno. Vlastně hned vteřinu po tom, co jsi pokaždé otevřela pusu,“ řekl a ušklíbl se.

„Ale...“ začala jsem. Nechápala jsem, jak k tomu může přistupovat s takovou lehkostí. To se na mě za to vážně ani trochu nezlobí?

Dave jen zavrtěl hlavou a zastavil tak další lavinu slov, která se mi chystala vysypat na rty. „Hlavně, že to dobře dopadlo, ne?“ Nejistě jsem se usmála. Nevěděla jsem, co na to říct.

Pak Dave naklonil hlavu na stranu a na jeho tváři se rozlil lišácký úsměv.

„No... Ale teď mi něco dlužíš, ne?“ zeptal se a začal se ke mně přibližovat.

„Jo? A za co?“

„Za to, že jsi mě nechala tak dlouho čekat,“ odpověděl a stále se přibližoval. Začala jsem před ním laškovně couvat. Nevěděla jsem, kde se ve mně bere tolik dětského nadšení a radosti, ale byla to rozhodně vítaná změna.

„A copak by sis představoval?“ zeptala jsem se. Daveovi šibalsky zajiskřilo v očích. Potom se jen usmál a místo odpovědi se ke mně nahnul a našpulil pusu.

Rozesmála jsem se a odstrčila ho od sebe.

„Tak to bys mě musel nejdřív chytit!“ vykřikla jsem a vyběhla z domu.

Venku už byla celkem tma, ale já jsem si toho skoro ani nevšimla. Oběhla jsem dům a cestou se ohlížela, jestli mě pronásleduje.

Obyčejně by mi naše počínání připadalo poněkud dětinské, ale teď mi to bylo úplně jedno. Běžela jsem dál a hledala mezi stromy za sebou Daveovu postavu.

„A mám tě!“ Dave přede mnou zničehonic vyskočil zpoza rohu a já zapištěla, jak jsem se ho hrozně lekla. Otočila jsem se, abych mu znovu utekla, ale on mě popadl a shodil mě na zem, kde jsem se neudržela a začala se svíjet smíchy. Připadala jsem si jak na drogách.

„Tak,“ začal Dave a jemně mě přitiskl rameny k chladné zemi. Tráva, která v té tmě vypadala jako temná hlubina oceánu, mě šimrala na tvářích. „Splatíš mi teď svůj dluh?“

„No, to ještě nevím...“ řekla jsem a podívala se na něj.

Smál se. Ale ne jen na povrchu. Smály se i jeho oči. Tak, jak už jsem ho dlouho neviděla se smát. Najednou jsem si uvědomila, že jsem doopravdy šťastná, že to takhle dopadlo. Byli jsme oba jako vyměnění, zproštěni od veškerých problémů. Alespoň tedy na chvíli. Bylo to jako vystřižené z nějakého romantickém filmu.

Můj pohled sjel bezděky k jeho rtům. Srdce se mi rozbušilo a amulet na mém krku se rozpálil a vysílal mi do těla příjemné hřejivé teplo.

A pak jsem ho náhle, aniž bych si uvědomila, kdy jsem se pro to vlastně rozhodla, políbila. Byl to jen krátký lehký polibek, ale i za tu chviličku mi stačil projet celým tělem elektrický proud. Připadalo mi, jako by v tu chvíli jiskřil i vzduch.

Odtáhla jsem se od něj a zahleděla se do jeho tváře. Rozlil se mu na ní blažený úsměv.

„Trpělivost růže přináší. A to doslova,“ dodal a zasmál se. Opětovala jsem jeho úsměv a zase se položila do trávy. Doufala jsem, že v té tmě není vidět, jak se červenám.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Dokázala jsem to!

Nasála jsem vlahý jarní vzduch a zavřela oči. Všechno to vypadalo dokonale. Lehký vánek chladil mou rozpálenou kůži, tráva laskala mé tělo, medailon na krku hřál a Dave ležel vedle mě...

 

Nechtělo se mi domů. Ale věděla jsem, že musím. Mamka dneska neměla noční, takže mě už jistojistě čekala.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se, ač nerada, rozloučit s Davem a domluvit se s ním, že mě ráno vyzvedne a pojedeme spolu do školy. Musela jsem mu ale slíbit, že mu tentokrát dveřmi před obličejem neprásknu. Se smíchem jsem souhlasila.

 

„Jsem doma!“ zahlásila jsem, když jsem přišla domů.

„To je dost, že jdeš. Kde jsi byla tak dlouho?“ ozval se z obýváku mámin hlas. Nebyl ustaraný ani káravý – mamka obvykle neměla ani tušení o tom, kde zrovna lítám, a nezdálo se, že by jí to dělalo nějaké velké starosti. Považovala mě za zodpovědnou a samostatnou a já jsem věděla, že dokud neprovedu nějaký velký průšvih, bude mě za ni považovat dál. Abych řekla pravdu, naprosto mi to vyhovovalo.

„Byla jsem u Jenn. Dívčí záležitosti,“ dodala jsem spěšně, abych zabránila máminým zvědavým otázkám. Stejně jsem se ale nedokázala vyhnout několika zkoumavým pohledům, které na mě vrhla, když jsem vcházela do obýváku.

Mamka seděla u kuchyňského stolu, na němž měla postavený notebook, se kterým pracovala.

„Dneska neluštíš?“ zeptala jsem se jí ve snaze odvést řeč jinam. Věděla jsem, že mamce tohle prosté a navíc necelé vysvětlení, jak jsem strávila odpoledne, stačit nebude. A měla jsem pravdu. Mamka můj chabý pokus o změnu tématu naprosto ignorovala.

„Celých šest hodin jsi byla u Jennett?“ zeptala se, když koukla na hodinky. Povzdechla jsem si.

„Taky jsem řešila pubertální milostné záležitosti, které tebe ale určitě vůbec nezajímají, takže...“ nechala jsem větu nedokončenou a chystala se rychle vyklidit místnost. Věděla jsem, že slova „milostné záležitosti“ na mamku fungují stejně jako požární poplach. A jakmile se v ní rozhouká výstražný majáček, už je pozdě na jakékoliv výmluvy.

„Milostné záležitosti?“ zopakovala zaujatě mamka a vzhlédla od notebooku. V očích jí zajiskřily zvědavé plamínky. No, neříkala jsem to? „Kdo to je?“ zeptala se zvědavě. Skutečnost, že jsem se ještě před vteřinou pokoušela zdrhnout, nechala bez povšimnutí. Teď už však na můj únikový plán bylo pozdě. „Že je to ten kluk, co ti pořád nechával v záznamníku ty vzkazy?“

„Ten kluk,“ povzdychla jsem si, „má jméno – jmenuje se Dave. A ano, shodou okolností je to on.“ Už jsem se ani nepokoušela se z toho nějak vyvlíknout. Mamka by snad byla schopná i vyrazit dveře od mého pokoje, kdybych se tam zamkla, jen aby se dozvěděla žhavé novinky. Někdy mě napadá, že s historkami o mně se asi musí v práci se sestřičkami nehorázně bavit.

„Už jste se dali dohromady?“ Z jejího hlasu nedočkavé nadšení téměř crčelo.

„Jo, mami. Dali. Nemůžeme teď...“ Chtěla jsem ji poprosit, aby to už přestala rozebírat, ale ona mě nenechala.

„No, neříkala jsem to? Neříkala jsem, že to nakonec dopadne úplně jinak, než sis myslela?“

„Dobře, fajn. Měla jsi pravdu. Stačí?“ Odkývala bych jí teď všechno, jen aby už mi dala konečně pokoj. Mamka se spokojeně usmála a posadila se zpátky na židli, ze které se ve svém nadšení zvedla.

„Je hezkej?“ zeptala se rádoby ledabyle a střelila po mně zvědavým pohledem přes obroučky svých obdélníkových brýlí, které si na práci nasadila.

„Je,“ připustila jsem ostýchavě, když jsem si vzpomněla na Daveovy inkoustově černé oči. Mamka se zatetelila spokojeností a zavrtěla se na židli jako kvočna na snůšce vajec.

„Jednou mi ho budeš muset představit,“ poznamenala jako by nic.

„Proboha, mami! My přece nejsme zasnoubení!“

„Já vím, že zatím ne, ale...“

Zatím? Víš co? Radši tuhle debatu ukončíme, ano?“ pohlásila jsem a spěšně zmizela ve svém pokoji, jak jsem to měla ostatně udělat už dávno. Cestou jsem ještě vrhla  zkoumavý pohled na záhadný květináč na polici. Od posledně už se sice ani nehnul, ale já jsem si nemohla pomoct.

Jakmile jsem otevřela dveře od pokoje, proklouznul mi kolem nohou Columbo, který v něm byl zavřený. Nevšímala jsem si toho a vešla dovnitř.

„Vezmi si toho kocoura k sobě, tady se nedá pracovat!“ zaslechla jsem téměř okamžitě z obýváku mamčin křik. Zasmála jsem se. Columbo má velice nepříjemný zvyk – jakmile uslyší vrčení počítače, začne se k němu lísat a nahřívat si o něj kožich. Sebrala jsem se tedy a šla jsem mamky zbavit té koule chlupů, která při kontaktu s notebookem okamžitě začala parodovat sekačku.

Popadla jsem ho zespoda za břicho a zvedla ho z klávesnice, na které se usadil. S velkými obtížemi jsem ho odnesla do svého pokoje – nikdy se nepřestanu divit, jak může být ta kočka tak těžká. Když jsem za sebou zavřela kopnutím dveře, Columbo vyskočil z mé náruče na mou postel a vrhnul na mě nabroušený pohled.

„No, moc se neurážej,“ napomenula jsem ho a posadila se vedle něj. Chtěla jsem ho podrbat za uchem, ale on vydal jakýsi mručivý zvuk a odpochodoval na druhou stranu postele.

Potom jsem byla nucena vyřídit nadšený telefonát s Jenn, která samozřejmě trvala na veškerých detailech, a mně nezbývalo nic jiného, než jí to vše vypovědět. Popravdě mi to ani tak nevadilo – byla jsem ráda, že se o to mám s kým podělit. 

Když jsem po půl hodině radši ukončila hovor (nechci vidět mámin výraz, až zjistí můj účet za telefon) jsem si uvědomila, že můj medailon opět hřeje. Už asi posté jsem ho vzala do dlaně a zamyšleně si ho prohlédla. Kamínky odrážely nažloutlé světlo mé stolní lampy, která osvětlovala pokoj, a třpytily se, až z toho zrak přecházel.

Když Columbo zjistil, co dělám, přešel ke mně blíž a zvědavě mi nahlédl do dlaně. Jakmile spatřil medailon, začal prskat a syčet. Celý se naježil a začal packou útočit na můj šperk.

„Co to děláš? Columbo! Přestaň!“ protestovala jsem, když jeho drápy pořádaly další a další nájezdy na můj krk, na kterém se medailonek houpal. „Nech toho!“ vykřikla jsem, teď už celkem vyděšená, a odhodila ho stranou. Kocour se na posteli překulil, postavil se rozkročmo na všechny čtyři a se sklopenou hlavou na mě syčel.

Popadla jsem ho a vyhodila ho za dveře, ač se vzpouzel a máchal svými drápy všude kolem, jen aby se dostal co nejdále od toho šperku.

„Ten kocour se zbláznil! Já s ním zavřená v jednom pokoji nebudu!“ oznámila jsem, když jsem ho pokládala na zem přede dveře mého pokoje. Columbo stále prskal a probodával můj medailonek zlostným pohledem.

A pak se to stalo. Byl to jen mžik, ale stejně mi připadalo, jako by ta chvilička trvala celou věčnost. Columbo napřáhl svou packu a s hlasitým zuřivým zasyčením přesekl svými ostrými drápy řetízek mého medailonku, který mi nechráněn visel na krku.

Chtěla jsem vykřiknout, ale ten výkřik zastavil šok. Mé tělo ochromila bolest. Projela celým mým tělem jako blesk a já jsem v agónii padla na kolena před svůj práh. Bylo to, jako by mi někdo zabodl nůž do břicha nebo mi jím proklál srdce. Nemohla jsem dýchat. Mé plíce odmítaly nasát vzduch. Před očima se mi míhaly bílé tečky a hlava se mi točila. Absolutně neschopna se pohnout jsem klečela na kolenou a sledovala, jak můj medailon jako ve zpomaleném záběru padá na zem a odráží se od naleštěných parket. Přeseknutý řetízek letěl jako stříbrný závoj za ním.

Celé to trvalo sotva minutu, ale mně to připadalo jako věčnost. Nebyla jsem schopna uvažovat, bylo to, jako by Columbo přesekl mou duši na dvě části.

Až když medailon dopadl na zem a zůstal na ní nehybně ležet, to přestalo. Vděčně jsem nasála do plic vzduch a cítila, jak životadárný kyslík prochází celým mým tělem až do mozku. Hvězdičky zmizely a bolest jako na povel ustala. Až teď jsem si uvědomila, že klečím na kolenou a rukama se opírám o zem. Medailon ležel mezi mými dlaněmi.

Jakmile mi došlo, co se stalo, zaplavila mě další vlna bolesti, tentokrát ale neměla nic společného s agónií, která mě před chvílí ochromila. Tohle byl žal. Ryzí surový žal, který zatřásl mým vědomím tak prudce, že jsem se málem celá svalila na zem. Pohled na přeseknutý řetízek medailonu mě úplně odzbrojil.

Vzala jsem ho do dlaní a stiskla ho prsty, jako bych tím mohla napravit, co se stalo. Roztřeseně jsem se postavila. Celá jsem se chvěla. Zdálo se mi, jako by se se mnou točil svět.

Vběhla jsem do svého pokoje a zhroutila se na postel. Jakmile se za mnou zabouchly dveře, propukla jsem v pláč.

Nechápala jsem to. Nechápala jsem, co se to právě stalo, ani proč se takhle cítím, ale ta vlna emocí mě zaplavila jako tsunami a já jsem před ní nebyla schopna utéct. Z očí se mi lily hektolitry slz lítosti, která otřásla mou myslí i mou duší silou hurikánu. Nebyla to ale jen obyčejná lítost nad ztrátou oblíbeného šperku. Připadalo mi, jako kdyby přinejmenším někdo umřel.

Takže tohle je konec? pomyslela jsem si roztřeseně a mé tělo ovládla další záplava vzlyků. Tímhle to všechno skončí, všechno, co bylo mezi mnou a ním?

Nevěděla jsem, co jsem tím něčím, co bylo mezi námi, myslela, ale dál jsem o tom nepřemýšlela. Ten samotný fakt, že je nejspíš konec, mi nedával možnost přemýšlet nad něčím jiným. Pod náporem nepochopitelného žalu jsem totiž nemohla myslet téměř vůbec.

Znovu jsem medailon stiskla v dlani. Byl těžký a chladný. Mrtvý. Přetržený řetízek z něj jen zplihle visel a vyvolával ve mně čím dál silnější pocit, že vše je ztraceno.

Už teď mi chybělo jeho teplo, které se mi mělo vlít do celého těla, ukonejšit mě a ztišit mé rozbouřené emoce...

A pak se to stalo. Medailon se znovu rozpálil takovou intenzitou, až jsem ho šokem upustila na zem. Tam se jeho kov rozzářil jasným zlatým světlem a když ten jas, který mě dokonale oslepil, zmizel, ležel na zemi šperk tak, jak jsem ho až doposud znala. Krásný, lesklý a jeho řetízek ucelený.

Dívala jsem se na to jako na zázrak. Žal ve mně okamžitě spálil plamen nadšení a neskonalé radosti nad tím neuvěřitelným kouzlem, kterého jsem se stala svědkem.

Zvedla jsem medailon ze země a pozorně jsem si ho prohlédla. Byl spravený. Nebyl na něm ani škrábanec a na jeho řetízku nebylo stopy po přetržení.

Slzy lítosti v mých očích teď vystřídaly slzy radosti. Šťastně jsem si medailon pověsila na krk a okamžitě jsem pocítila zásadní změnu. Celé tělo mi zaplavilo ono známé konejšivé teplo a medailon zaplnil tu tmavou díru, která mě až doteď pálila v hrudi. Cítila jsem, že je vše v pořádku.

Tohle kouzlo mi vlilo do žil nadšení a zapálení. Musela jsem zjistit, co se to tu vlastně děje. Proč pořád kolem sebe vídám věci, které se samy pohybují, ať už mají zachránit od hrozícího úrazu mě, nebo kohokoli jiného. Samovolně se srovnávající knihy na vrcholku skříněk, posunující se obrovské hrnce plné horké polévky, které kuchařka neopatrně položí na kraj pultu, nebo kousky rozbitých dlaždiček, které uhýbají z cesty špičkám bot kolemjdoucích a zabraňují tak, aby o ně zakopli -  to všechno se stalo součástí mého každodenního života. Taky jsem chtěla zjistit, co vlastně ten medailon všechno způsobuje, a kdo je ten anděl, který se mi už dvakrát zjevil.

Jedno bylo jasné. Ten šperk je doopravdy kouzlený. Ty pocity, které z něj mám, nejsou jen paranoie, všechno je to pravda. Ta bolest, která se mě zmocnila po tom, co ho Columbo rozbil, byla důkazem, že se medailon stal součástí mně samotné a to ještě ve vetší míře, než jsem očekávala. Určitě má v téhle hře mystických záhad a kouzel velice významnou roli.

Sedla jsem tedy ke stolu a zapnula svůj vlastní notebook. Chystala jsem se zjistit si informace klasickým pozemským způsobem – přes Googole, ač jsem si nebyla jistá, jestli mi to bude v souvislosti s nadpřirozenými věcmi, kterých se v mém světě objevuje stále víc a víc, vůbec k něčemu platné. Doufala jsem ale, že najdu alespoň pár svědectví ostatních lidí, kteří vnímají to, co já. Přece mi neříkejte, že jsem na celém světě jediná, kdo tyhle zcela zřejmé věci vnímá!

Do vyhledávače jsem zadala hesla anděl a šperk. Stiskla jsem enter a napjatě čekala, co se stane.

Google na mě vyplivl plno výsledků - hned několik stran. Zapáleně jsem začala projíždět jednotlivé odkazy.

Nic. Nic. A zase nic.

Když už jsem otevřela asi dvacet výsledků, přestávalo mě to bavit. Takové nesmysly! Celkem znuděně jsem postupně projížděla jeden titul za druhým. Internetové obchody se šperky na motivy andělů, recenze filmů o andělech a miliony a miliony dívčích blogů plných nesmyslů. Copak vážně nikdo, nikdo na celém světě, ještě neviděl anděla?  Ač ta otázka zněla naprosto absurdně, nechtělo se mi věřit, že by odpověď na ni mohla být jiná než kladná, zvlášť, když jsem ho já viděla za svůj krátký život už dvakrát.

A pak jsem konečně narazila na něco zajímavého. Stránka nadprirozenafakta.com mě k sobě přilákala podtitulem: Nadpřirozené síly v podobě okřídlených postav – to je každodenní realita!

Rozklikla jsem stránku a začala se prohrabávat jednotlivými sekcemi. Nakonec jsem našla velice zajímavý článek:

 

Ano, je to tak. Andělé existují. Jejich přítomnost obyčejně nevnímáme, ale několik výjimek se přece jen najde. Já osobně jsem jednou z nich.

Informací o těchto bytostech máme zoufale málo, ale i z té trošky se dá vytvořit celkem kloudný obraz. Předpokládáme, že jde o anděly strážné, tedy o anděly, které mají za úkol nás chránit. Všimli jste si někdy, že před vámi jen tak z ničeho nic uhnul zcela očividně mrtvý předmět? Kámen, klacek, kořen nebo třeba slupka od banánu? Ano? Tak to jste se stali svědky zásahu strážného anděla.

 

Zaujatě jsem si poposedla na židli. Vše vyjmenované odpovídalo. Znovu jsem se se zájmem začetla do článku.

 

Zvláštní ovšem je, že většina lidí nedokáže zaregistrovat tento zásah, i když se jim to děje přímo před očima. Nevíme, proč to tak je, ale už několik lidí potvrdilo, že jejich společníci nebyli schopni vidět ani pohyb předmětu, jehož velikost byla naprosto nesrovnatelná s pouhým klackem.

To ovšem není všechno. Jsou lidé, kteří na vlastní oči viděli andělskou bytost, která sestoupila ze své říše na zem. I já jsem před osmi lety zahlédla andělskou dívku, co se zničehonic objevila uprostřed lesa, kterým jsem utíkala před bouřkou, a zachránila mě před padajícím stromem. Vypadala jako člověk. Lidská postava, lidská tvář, lidské oči. Až na obrovská sněhově bílá křídla, která dívce vyrůstala ze zad. Někteří lidé dokonce tvrdí, že jejich anděl měl křídla černá jako havran.

Jsou ale i další důkazy o existenci andělů, pokud vám nestačí očitá svědectví osmi lidí, kteří se veřejně přihlásili, a určitě ještě mnoha dalších, kteří svá odhalení drží v tajnosti. Několik lidí jsou vlastníky kouzelných šperků, které rozhodně nemají původ zde na Zemi. Téměř všichni z nich se dušují, že jejich talismany pochází od andělů, kteří jsou s nimi prostřednictvím tohoto šperku propojeni duší. Vnímají stejné pocity, sdílí myšlenky a názory a obecně se předpokládá, že díky těmto šperkům mají andělé ke svým svěřencům blíž.

Talismany jsou odlišné, ale povětšinou mají podobu šperku. Našly se ale i takové výjimky jako klíčenka nebo mince – všechno to jsou ale drobné předměty z běžného života, které můžeme mít neustále u sebe, aniž bychom vzbudili pozornost svého okolí. A každý z nich zdobí symbol okřídleného erbu s velikým zdobným S uprostřed.

Domníváme se, že prostřednictvím něj se dá s andělem do určité míry dorozumět, ale zatím jsme u těch, kteří se s námi rozhodli spolupracovat, nezaznamenali úspěch.

Pokud zjistím další informace, pohotově vám je poskytnu.

 

Amanda Lutterová

 

Takže je to pravda. Nejsem blázen – andělé existují! Ne, počkat, to nejsou andělé – jsou to strážci. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak jsou svědectví ostatních tak podobná tomu mému. Všechno to do puntíku sedělo – pohyblivé věci, šperky nebo asi talismany, jak je Amanda Lutterová označila, a i to, že si nikdo z okolí není schopen všimnout nepřirozených změn.

Domníváme se, že prostřednictvím něj se dá s andělem do určité míry dorozumět, vybavila se mi náhle věta z předposledního odstavce. Zvědavě jsem koukla na medailon, který už mi zase spokojeně visel na krku. Vážně bych skrz něj mohla mluvit se svým andělem?

Najednou jsem pocítila zvláštní toužebné zachvění v břiše. Uvědomila jsem si, že si hrozně přeju se s ním spojit. Jakýmkoli způsobem. Přeju si znát jeho jméno, přeju si dozvědět se, jak tohle všechno funguje, a chci zjistit, proč zrovna já. Proč si vybral zrovna mě? Tedy ne, že by mi to vadilo - vždyť už mi zachránil život a to všechno... A taky jsem musela přiznat, že je celkem pěknej. Fajn, je hodně pěknej. Ty jeho smaragdové oči...

Okamžitě jsem se rozhodla. Stiskla jsem medailon v dlani a zkusila se soustředit se na to spojení mezi mnou a tím andělem. Zavřela jsem oči a vnímala teplo, které mi šperk opět vysílal do celého těla. Vyprázdnila jsem svou mysl a pak vyslala myšlenku kamsi pryč. Představila jsem si, jak letí jakýmsi tunelem uvnitř medailonu, až dorazí na jeho konec do bílého světla.

Haló? vydala jsem ze sebe. No potěš pánbůh! Haló? To jako vážně? Nic inteligentnějšího by tam nebylo? V tu chvíli jsem si připadala tak trochu jako idiot.

Jsi tam? zkusila jsem to znovu a snažila se nemyslet na můj předchozí trapný pokus o navázání konverzace. Nastalo krátké ticho. Pak jsem ale zaslechla slabý šum, jako bych měla špatně naladěné rádio.

Ano, ozval se náhle tichý hlas v mé hlavě.


Tak, a další kapitolka zase za námi. Byla celkem dlouhá, tak doufám, že jste se u ní neukousali nudou. :) Každopádně děkuju, pokud jste ji dočetli až do konce.

Chtěla bych vás také poprosit o nějaký ten komentář. :)

Díky, Lucienne


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 14. kapitola - Lilly, part III.:

9. Lucienne přispěvatel
23.01.2013 [14:19]

LucienneArminka: Tak tuhle otázku si kladu už asi týden v kuse. Můj problém je stále stejný a asi nevyléčitelný... Zvlášť to pololetí, to bylo něco šílenýho... Snažím se ve volných cvílích naťukat alespoň pár vět, ale moc se mi nedaří. Nemůžu ti říct, na kdy to plánuju. V hlavě už jsem ji sepsala alespoň milionkrát, bohužel myšlenkami to do wordu nepřenesu :)
Mrzí mě, že ti dávam takovouhle mlhavou odpověď, ale netroufám si odhadovat nic dopředu. Bojím se nesplněných slibů Emoticon

8. Arminka přispěvatel
22.01.2013 [22:24]

Arminkadalší kapitolka by nebyla? Emoticon Emoticon

7. Lucienne přispěvatel
05.01.2013 [17:47]

LucienneDěkuju Emoticon
A omlouvat se nemusíš, já dělám to samé. A to ani nejsem admin Emoticon

6. Poisson admin
05.01.2013 [17:15]

PoissonLucienne: No nemáš za co, vážně jsi dobrá Emoticon Já jsem s komenty hrozná, vím, ale po všem tom adminování už kolikrát nemám sílu komentovat, promiň... Ale čtu! Emoticon

5. Lucienne přispěvatel
05.01.2013 [15:52]

LucienneMissVolturi: To ne já, to Lilly! Emoticon Dělá si, co chce, mrška Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Další kapitolku už mám rozepsanou, ale musíte počítat s tím, že teď se tempo přidávání zase zpomalí, protože začala škola. :( Doufám, že příště splním očekávání... Možná kapitolku zase rozdělím, uvidíme, jak moc se zase rozepíšu Emoticon
Každopádně vám všem moc děkuju, Leylon, Armince, MissVolturi a taky Poisson - jsem hrozně ráda, že jsi se ozvala - neměla jsem tušení, že taky čteš Emoticon
Díky, holky, jste skvělé! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 05.01.2013 [14:41]

Abych pravdu řekla, první části jsi mi moc velkou radost neudělala... Emoticon Ale ta druhá, to je něco jiného (ačkoliv by si mohli říct víc než jenom "Jsi tam?" "Jo, jsem." Emoticon) Snad se dočkáme v další kapitole Emoticon Emoticon

3. Arminka přispěvatel
05.01.2013 [12:00]

Arminka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Že by byla další kapitola moje nejoblíbenější Emoticon

2. Leylon přispěvatel
05.01.2013 [10:36]

LeylonNo wow!
Ja vážne nenachádzam slov, drahá Lucienne... v tejto kapitole boli dva skutočne veľké zlomy. A ani neviem, ktorý na mňa zapôsobil viac... vlastne viem, ten druhý Emoticon

Lilly sa konečne dala dokopy s Daveom? Na jednej strane... bolo to medzi nimi veľmi pekné a viem, že si to Dave tak nejako zaslúži... ale ach, stále je v tom zavrtaný Will. Toto bude ešte dosť vážne...
A ten koniec? Málom som vyskočila zo stoličky nadšením. Konečne nadviazali spojenie. Konečne, konečne, konečne! Ako sa len teším na pokračovanie! A ako to asi berie Will? Ako ich rozhovor bude pokračovať?

Namojdušu, ty si kúzelnica Lucienne. Teším sa na pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Poisson admin
02.01.2013 [9:33]

PoissonTvoje povídka se mi moc líbí, téma i styl, jakým píšeš. A teď jsi mě hrozně navnadila, protože se to dostává do dalšího levelu - už si spolu i pokecají Emoticon Super kapitola Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!