OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 13. kapitola - Will



Pod křídly Strážného anděla - 13. kapitola - WillTak po dlouhém, předlouhém měsíci konečně přidávám další kapitolu! :D
Předem se omlouvám za takové zpoždění, ale boj s časem je nekonečný a já teď bohužel dost prohrávám.
No, ale ke kapitole...
Klidová kapitolka - prostá akce. Další nahlédnutí do Willova soukromí, tentokrát z místa, které už dva roky pokládá za svůj jakýs-takýs domov.
Příjemné počtení přeje Lucienne

13. kapitola

Will

 

 

Cítím pod sebou měkkou sedačku auta. Cesta za jeho okny ubíhá rychle a já mám velice dobrou náladu. Podívám se na řidiče sedícího vedle mě, ale nevidím mu do tváře. Pouliční lampy, které míjíme, však svým žlutým světlem matně ozařují jeho široký úsměv, který ve mně vyvolává pocit štěstí.

Pak náhle ucítím, jak se má ústa pohybují a slyším svůj vlastní hlas, jak něco rozjařeně říká, ale nedokážu rozeznat jednotlivá slova. Jediné, co vím, je, že mám obrovskou radost, že tu můžu sedět a povídat si se svým řidičem tak nenuceně, jako už hodně dlouho ne.  

Ale najednou všechno zmizí. Svět se náhle stane jen pouhou ozvěnou mého křiku a ječení gum auta. Všude kolem sebe vidím dlouhé nerozeznatelné šmouhy. A pak najednou, ve vteřině, která se zdá být hodinou, zjistím, co se děje. Obrovskou rychlostí, jakou mé oči sotva dokáží zaznamenat, se přímo proti nám řítí veliké černé auto. V tom zmatku nedokážu rozeznat žádné detaily. Žádné detaily totiž neexistují. Jediné, co existuje, je ta veliká černá šmouha, kterou to nejspíš všechno skončí. Řidič vedle mě se snaží udržet řízení, ale volant se mu protočí pod rukama.

A pak ucítím prudký náraz. Svět kolem zmizí a já nevidím nic než tmu. Jediné, co mé smysly dokáží zaznamenat, je hudba. Cinkavá a tajemná hudba, která mě ukolébává a stahuje hlouběji do temnoty...

Prudce jsem se posadil. Srdce mi uhánělo jako splašené a po tváři mi stékal studený pot. Vyděšeně jsem se rozhlédl kolem a ulevilo se mi, když jsem si uvědomil, že sedím ve své posteli. Byl to jen zlý sen.

Rukama jsem si prohrábl mokré vlasy a padl po zádech zpět do polštářů. Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Ačkoli už jsem byl stoprocentně vzhůru, pořád ve mně přetrvávaly pocity, které jsem pocítil ve snu. To, co jsem viděl, mě znepokojilo. O mé a Anniině nehodě se mi zdávalo často, ale tohle nebyla ta samá scéna. Auto, ve kterém jsem ve snu seděl, nebylo naše, nehledě na to, že jsem vůbec nebyl řidičem. Ta má smyšlená verze se realitě však podobala tolik, až mi z toho běhal mráz po zádech. Litoval jsem toho řidiče, který seděl za volantem. Znal jsem ty pocity. A doufal jsem, že už je nikdy nepocítím.

 Nehybně jsem ležel v posteli. Nedělal jsem nic, jen jsem zíral do stropu a nechal se unášet zvukem vlastního dechu, který se postupně zklidňoval. Ukonejšil jsem své znepokojené myšlenky a ty během chvilky odpluly jako mořské vlnky kamsi za hranici mého vědomí. Nastal klid po bouři.

A pak mě náhle ty pocity zaplavily znovu. Šířily se celým mým tělem jako obří přílivová vlna, dokud se nerozlily až ke špičkám mých křídel. Zděšení, strach, a následně i nepopsatelná úleva. Tentokrát však nepatřily mě. Vycházely z amuletu, jenž se skrýval pod mým tričkem.

Sáhl jsem po kapesním vigilateru, který ležel připravený na mém nočním stolku. Na jeho obrazovce byla vidět Lilly, jak sedí na své posteli s čelem opřeným o svou dlaň. Její dech byl zrychlený stejně, jako před několika okamžiky můj, a světlé vlasy se jí lepily ke zpocené tváři.

Že by také zlé sny? pomyslel jsem si s úsměvem a skrz svůj amulet jsem k ní vyslal vlnu klidu. Překvapilo mě, jak bylo snadné amulet ovládat. Po tom, co se šperk rozžhavil podruhé, když ho Lilly stiskla, se zdálo, jako by se stal neoddělitelnou součástí mě samého. A poslat nebo vycítit jeho prostřednictvím emoce bylo tak snadné, jako vyslovit jejich název nahlas. Naprosto přirozené.

Lilly překvapeně zamrkala a prsty se dotkla svého amuletu, který zdobil její šíji. Měl jsem pravdu, na krku krásné dívky vypadal dokonale. Dokonce i teď bylo to moje malé ptáčátko svým způsobem přitažlivé, i když jeho vlasy byly mokré od potu a z ramen mu viselo dlouhé vytahané tričko na spaní. Oddal jsem se svému nutkání pousmát se a pátravě zkoumal dívčin výraz ve snaze z něj něco vyčíst.

Lilly vzala medailon do dlaně a naivně pohlédla  ke stropu. V rozšířených očích se jí zračila naděje a doposud nevyplněná přání. Kolikpak sis toho už asi domyslela? ptal jsem se jí v duchu. Ač jsem po tom však toužil sebevíc, odpovědi se mi nedostalo.

Odložil jsem tedy vigilater zpět na noční stolek a rozhlédl se po pokoji. Skrz závěsy přetažené přes okna prosvítaly rudé sluneční paprsky, které pozvolna probouzely svět venku. Podle zelených číslic zářících na displeji mého budíku bylo pár minut po půl pátéráno.

Přešel jsem k oknu a jediným prudkým pohybem roztáhl dva dlouhé pruhy látky, které ho zakrývaly. Vyhlédl jsem ven. Pode mnou spěchal jeden jediný rozčepýřený anděl zapínajíce si za chůze tmavou košili, který právě nejspíš vyšel ze dveří jedné z několika zbývajících budov ubytovny. Usmál jsem se a rozhodl se raději nepřemýšlet nad tím, co a s kým tam dělal.

Odstoupil jsem od okna. Krvavé sluneční paprsky utopily celou místnost ve své rudé záři a já jsem pohledem sledoval její stopy na stěnách i na nábytku. S povzdechem jsem si uvědomil, že bych asi měl věnovat trochu víc čas úklidu.

Všechny pokoje na andělské ubytovně, včetně toho mého, vypadají skoro stejně. Představte si jednoduše zařízenou garsonku. Já si v tom svém ale připadal jako v najatém bytě skupiny vysokoškoláků, kteří všechny věci nahází na jednu hromadu a jsou spokojení, když hromada drží na sobě a nepadá, protože pak už se nemusí o úklid víc starat. Abych řekl pravdu, můj názor na uklízení je do puntíku stejný.

Pohlédl jsem na malý kuchyňský pult s ledničkou, na němž se povalovaly neumyté hrníčky od kávy, krabice od pizz a misky od instantních polévek a povzdychl si. Na druhou stranu místnosti, kde se nacházela rozestlaná postel, noční stolek s hromadou naprosto nepotřebných věcí a oprýskaná skříň, jejíž otevření je bych rozhodně nedoporučoval, jsem se radši ani nedíval. Místo toho jsem zamířil k mému pracovnímu stolu a myšlenkami zapnul vigilater, jež na něm stál. Pak jsem popadl několik dokumentů a vložil je do příslušných složek a šanonů, které spolu s knihami zaplňovaly všechny police pokrývající stěnu kolem stolu. Snažil jsem se nemyslet na prach, který se jistojistě v tlusté vrstvě povaloval po několika kouscích nábytku s úložným prostorem pro osobní věci, ani na pár květin v květináčích, co nutně potřebovaly zalít, a místo toho jsem ze stolu popadl další hrnek od kávy, který po sobě zanechal na tmavém dřevě zaschlé kolečko a odnesl ho k těm ostatním v dřezu.

Postupně jsem jeden po druhém vypláchl proudem tekoucí vody a po vyhození všech plastových obalů bůh ví od čeho jsem je vyskládal a náhle prázdnou linku, čímž jsem svůj velký ranní úklid ukončil. Pokoj po něm sice vypadal téměř stejně, jako před ním, ale toho nejhoršího jsem se snad zbavil.

Místo toho, abych si začal stlát postel, jak bych to asi udělal, kdybych se rozhodl pokračovat v úklidu, jsem popadl ručník, který visel přes opěradlo židle, a odebral se do koupelny.

Horká sprcha mi udělala dobře. Stál jsem nehybně pod proudem tekoucí vody a nechal ji, aby mi v zamlženém sprchovém koutě stékala z vlasů a svými teplými potůčky uvolňovala mé ztuhlé svaly na zádech.

Hučivý zvuk puštěné sprchy a horký vzduch mě ukolébávaly a vyvolávaly ve mně vzpomínky na včerejší den. Na ten triumf, který mě celého pohltil, když jsem skrytý stíny sestupoval mezi mraky stále níž a níž k Lilliinému domu, na její pohled, na elektrický proud, který projel celým mým tělem, jakmile se její kůže dotkla té mé a na ten pocit, když se můj amulet znovu rozžhavil a zpečetil naše spojení. S úsměvem na tváři jsem myslel na Anniin zkoumavý pohled, když si zaujatě prohlížela šperk na mé hrudi, i na její a Chrisův nevěřícný výraz po tom, co zjistili, jak mě amulety přenesly na Zem. Vzpomněl jsem si i na to, jak Chris prohlásil, že se náš úspěch musí oslavit, a koutky mých úst se samovolně vytáhly ještě výš. V hlavě jsem si přehrával, jak asi pět minut na to do naší kanceláře vpadl Charlie s oznámením, že se přidá, a jak do dalších deseti minut dokázal pro mě naprosto nepochopitelným způsoben zaplnit celou místnost polovinou našeho sektoru, přičemž všichni ti andělé měli chuť se bavit. Během večera se Chrisovi úspěšně dařilo do mě lít jednu skleničku za druhou a já jsem se na jejich obsah raději ani nevyptával. Ještě jsem si s drobnými obtížemi vybavil Gabriellu, která se mihla v koutě místnosti, a já jsem jí oplatil vyzvání k tanci z Charlieova posledního večírku ve starém archivu. To už však byly mé vzpomínky opravdu rozmazané.

Asi po patnácti minutách jsem konečně vylezl ze sprchy a aniž bych se namáhal s utíráním, jsem se postavil před zrcadlo. Fakt, že mi po nahých zádech a nohou stékala voda a na podlaze koupelny vytvářela stále se zvětšující louži, jsem zcela ignoroval. Díval jsem se na svůj odraz a nemohl jsem věřit tomu, jak se můj život za posledních pár týdnů změnil. Vstup do zkoušky a Lilliina ochrana ho kompletně obrátila naruby. Vždyť já jsem si včera troufl na věci, o kterých jsem ani netušil, že jich jsem vůbec schopen!

Nevěřícně jsem potřepal hlavou. Celé to je šílené. Ale více než uspokojivé.

Při tom pomyšlení se mi pod amuletem na hrudi vzrušeně rozbušilo srdce a ten šperk se pod náporem emocí rozehřál. Zajímalo by mě, jestli Lilly skrz naše amuletové spojení také dokáže vycítit některé mé emoce tak, jako já dokáži vycítit ty její.

Tolik jsem si přál ji znovu vidět. Ale ne jen přes obrazovku vigilateru. Přál jsem si mít ji doopravdy nablízku – tak, jak jen může mít člověk blízko člověku. Jenže já už nejsem člověk. V tom je celý ten háček. Pohlédl jsem na své tetování na předloktí, které tomu bylo spolu s mými právě mokrými křídly důkazem. Přesně podle mých očekávání na mě pod umně vyvedeným E mrkalo drobné oko. Co mě ale překvapilo, byl malý vykřičník vedle něj, který symbolizoval, že jsem v podmínce. Na svůj trest za záchranu Lilliiného života jsem už úplně zapomněl. Teď byl ovšem tím posledním, s čím bych si měl dělat starosti. Amulet všechny bloky mé síly zcela odboural.

Cítil jsem, že má síla roste. Každou minutkou. Byl jsem si celkem jistý, že kdybych teď vyslal zkoumavou myšlenku, prorazila by skrz všechna mračna a dorazila až na Zem, přímo k nositeli druhého amuletu.

Musel jsem se hodně přemáhat, abych to nevyzkoušel a místo dalších úvah jsem konečně sáhl po ručníku.

Když jsem pak už oblečený vycházel z koupelny, slunce na obloze už ztrácelo své rudé zbarvení a teď na úřad Strážců vrhalo klasické denní světlo. Tento jev doprovázely zvučné hlasy andělů vytržené z jednotlivých hovorů, které spolu za chůze kolem ubytovny vedli.

Odložil jsem ručník zpět na opěradlo židle a chtě nechtě jsem pohlédl do kouta místnosti, kde se na sobě vršila hromada šanonů, archů a všemožných zkontrolovaných i dosud nedotčených dokumentů, které jsem si ještě včera v noci donesl ze své kanceláře.

Měl bych se do toho pustit. Do konce Jarního úklidu už zbývá jen necelý týden a já jsem už dva dny neotevřel Lilliin záznamový arch. Víte, kolik rozhodnutí udělá člověk za dva dny? Každičká lidská činnost, od pootočení hlavy na polštáři až po pohnutí palcem při psaní textovky, to všechno souvisí s rozhodnutími, které je třeba zaznamenat. Samozřejmě, takovéto drobnosti se do archů nezapisují - o to se stará vigilater. Ale i v něm se to musí ještě upravovat a třídit a počítám, že to mi taky nějakou tu chvíli zabere. Rozhodl jsem se tím začít.

Posadil jsem se tedy ke svému pracovnímu stolu a zbytek papírů, které se mi na něm válely, jsem jednoduše odhrnul stranou. Nejprve jsem si zkontroloval poštu, a když jsem s uspokojením zjistil, že mě nikdo neshání, jsem se pustil do práce.

Minuty mi ubíhaly velice pomalu. Po tom, co jsem roztřídil všechna drobná rozhodnutí za týden, jsem toho měl tak akorát. Není to namáhavá ani obtížná práce, spíš... otravná. A hlavně unavující.

Po třetí hodině ustavičného zíraní do vigilateru jsem se rozhodl, že si dám kafe. Chyběla mi ta hodina spánku, o kterou mě připravil můj nepříjemný sen a nutně jsem potřeboval svou ranní dávku kofeinu. Přešel jsem tedy ke kuchyňskému pultu a nalil vodu do rychlovazné konvice, která mě po chvilce tichým klapnutím upozornila na to, že svůj úkol splnila. Za pár vteřin jsem si nesl hrnek kouřící se kávy zpět ke stolu.

Zabořil jsem se do křesla a vděčně si usrkl horkého nápoje. Potřeboval bych dovolenou, napadlo mě.

V tu chvíli šedé pozadí programu, se kterým jsem pracoval, zmizelo z obrazovky vigilateru, a místo něj mě praštilo do očí jiné, jasně bílé. Na něm začaly postupně nabíhat mezerami oddělené úryvky textů a z každého z nich na mě mrkalo tučným písmem zvýrazněné slovo „dovolená“. Překvapeně jsem si uvědomil, že se mi zobrazil andělský vyhledávač.

Zamračil jsem se a naklonil jsem se k vigilateru blíž. Musel zareagovat na mou myšlenku, napadlo mě. Projížděl jsem očima útržky článků, které byly v databázi uloženy.

Jedním z bodů nabídky byl slovník. Zvědavost mě přinutila ho otevřít a rychlým pohledem přelétnout definici „dovolené“ v andělské terminologii:

 

           Diebus in memoriis (mezi anděly známé také jako dovolená“):

Jde o termín označující jistý kratičký úsek služby anděla na úřadě Strážců. Jeho délka je pěvně ohraničena dohodou s nadřízenými příslušného Strážce. Diebus in memoriis nesmí schválit žádný anděl nižší kategorie, než-li Custodes.

Po dobu Diebus in memoriis má příslušný Strážce dovoleno pobývat v jednom ze světů, který už jednou navštívil, ať už jde o posmrtný svět, nebo o svět lidský. Délka dovolené však nesmí překračovat sedm dní. Pokud by došlo k porušení tohoto pravidla, začne se každou minutou snižovat energie Strážce, jelikož se bude samovolně uvolňovat, což může vést i k takovým následkům, jako je absolutní smrt.

Nejstarší záznamy o Diebus in memoriis jsou z roku 2000 od Počátku. Zarmoucená matka Halima, která po opuštění pozemského světa žádala Nut...

 

V této části jsem přestal číst. Ani jsem se nehnul a jen němě zíral na text, který na mě mrkal z obrazovky přede mnou. Když jsem se trochu vzpamatoval, přečetl jsem si ho ještě jednou a pokusil jsem se pochopit, co to pro mě vlastně všechno znamená.

Diebus in memoriis... pokud jsem si to přeložil dobře, znamená to Dny ve vzpomínkách. A jestli jsem to i dobře pochopil, umožňují mi strávit týden mimo Říši andělů. Legálně. Nevěděl jsem, jaké jiné konkrétní posmrtné světy ta definice zmiňovala, ovšem termínu „lidský svět“ jsem rozuměl naprosto dokonale. Je to Země.

Chvíli mi trvalo, než jsem tyhle malé střípky informací poskládal dohromady. Nakonec ale i ten poslední zapadl na své místo a já vyskočil na nohy. Budu moci strávit několik dní na Zemi! Bez intrik, plánů, krádeží a jiných zoufalých činů! Stačí o to jen požádat u Simonse.

Bez jakéhokoli dalšího rozhodování jsem přikázal vigilateru tisk a během několika minut už jsem prolétal dveřmi Anniiny kanceláře.

„Zažádám si o dovolenou,“ vybalil jsem na ni bez jakékoli omáčky okolo.

„Dobréráno,bratříčku, jak ses vyspal?“ odpověděla Annie kousavě na mé nepříliš vřelé přivítání.

„Promiň,“ omluvil jsem se rychle. „Ale podívej se na tohle,“ požádal jsem potom a  hodil na její pracovní stůl vytištěné informace o Diebus in memoriis.

Annie na ně jen krátce pohlédla a pak od papírů pomalu zdvihla nevěřícný pohled.

„To myslíš vážně?“ zeptala se hlasem, v němž se jasně odrážela nelibost. Tímhle tónem se mnou poslední dobou mluvila až příliš často. Už už jsem se chtěl zeptat, co má zase za problém, když v tom se ozvalo ostýchavé zaklepání na dveře. Oba dva jsem se za tím zvukem otočili přesně ve chvíli, kdy do dveří váhavě nakoukla Chrisova černá čupřina.

„Annie?“ protáhl a otevřel dveře o něco víc. Pak odkudsi vytáhl svůj záznamový arch, který byl až podezřele tenký, a výmluvně s ním na ni zamával.

„Ne,“ zamítla Ann rázně nevyslovenou otázku. „Neudělám za tebe tvůj Jarní úklid.“

„Jenom kousek,“ zaprosil Chris a vstoupil do místnosti. „Přinesl jsem ti koblihy,“ dodal a v očích se mu šibalsky zablesklo, když vytahoval mastný papírový sáček. „Málem jsem se o ně v bufetu s Charliem popral.“

Myslel jsem, že po tomhle se Annie Chrisově podlézavosti zasměje a svolí, že pokud jí zbude  čas, pokusí se mu alespoň trochu pomoct. Tedy - normálně by to udělala. Její poněkud přemrštěná reakce mě teď proto upřímně zaskočila:

„V žádném případě. Už tak mám svých vlastních starostí až nad hlavu,“ oznámila stroze. Evidentně dneska nemá dobrou náladu. Napadlo mě, jaký podíl na tom asi má včerejší oslava, alkohol a nedostatek spánku, které se s ní pojí.

„Ale takhle to nestihnu!“ zaprotestoval Chris, rozhodil rukama a odložil svůj arch na stůl.

„To je tvůj problém, že na to celý rok kašleš,“ utnula ho Annie hlasem, kterým jasně dala najevo, že už o tom nehodlá dál diskutovat. Chris se na mě podíval a otázka v jeho očích byla naprosto zřejmá: Co jí to zase přelétlo přes nos? Jen jsem pokrčil rameny a radši se zase rychle obrátil na svou sestru, která mě už opět probodávala nabroušeným pohledem.

 „Nemyslíš, že už jsi měl těch problémů dost, Wille?“ navázala na předešlé téma.

„A proč by tohle měl být problém? Nebude to žádná utajená mise, ne? Prostě o to požádám normálně, podle pravidel, jako každý jiný.“

„Jako kdyby ti už nestačil ten krám, co ti visí na krku,“ stěžovala si Ann a pokývla k mému Defenziva bullas rukou.

„Ehm... O co jde?“  zeptal se váhavě Chris, jako by si nebyl jistý, zda má právo se ptát. Očividně si proti sobě nechtěl Annie poštvat ještě víc.

Annie ze mě konečně spustila pohled a bez jakéhokoli vysvětlení přisunula mé zjištěné informace po desce stolu blíž k Chrisovi. Ten se do nich se zájmem podíval. Sledoval jsem, jak jeho oči kmitají z řádku na řádek a každým přečteným slovem se rozšiřují vzrušeným pochopením. Annie ale nečekala, až Chris dočte a opět se pobouřeně obrátila na mě.

„A co chceš vlastně dělat?“

„Požádám Simonse,“ sdělil jsem jí prostě.

„A to si jako myslíš, že si anděl s podmínkou může jen tak nakráčet do šéfovy kanceláře a požádat o takovou výsadu, jako je dovolená?“

Otevřel jsem pusu, abych něco odsekl, ale Annie mě přerušila:

„Nezapomínej, že nikdo kromě nás do toho tvého malého problému zasvěcený není. A doufej, že to tak i zůstane! Ty bys na sebe teď vůbec neměl upozorňovat a jen tiše pracovat na tom, na čem máš.“

Zoufale jsem pohlédl na Chrise, který právě dočetl definici ze slovníku vigilateru, a prosil jsem ho pohledem o podporu.

„Sorry, kámo, ale taky si nejsem tak úplně jistý, jestli je to ten nejlepší nápad. Četl jsi konec druhého odstavce?“ zeptal se Chris a posunul papíry zpět ke mně. V jeho hlase byla znát jakási zvláštní vážnost. Annie se na Chrise pochvalně podívala, jako by mu chtěla vyjádřit uznání za jeho trefný argument.

Povzdychl jsem si a nahlédl do podávaného papíru, abych zjistil, co má Chris na mysli.

Pokud by došlo k porušení tohoto pravidla, začne se každou minutou snižovat energie Strážce, jelikož se bude samovolně uvolňovat, což může vést i k takovým následkům, jako je absolutní smrt,“ přečetl jsem. „No a?“

„No a?“ zopakovala po mě Annie tónem, jako by mluvila s někým naprosto tupým a nechápavým. „Nenapadlo tě třeba, že by to pro tebe mohlo představovat jisté riziko? Nebo snad nevíš, co to definitivní smrt je?“

„To vím i já!“ vložil se do toho Chris. „Je to konečný zánik duše. Konec posmrtného života.“

„Já vím, co to je!“ přerušil jsem tu jejich přednášku. Když už i Chris začal mluvit jako encyklopedie, tak je to vážně zlé. „Nevím ale, jaké riziko by to pro mě mělo představovat.“

Annie se na mě podívala jako na totálního blázna.

„Já nevím. Počkej vlastně, něco mě napadá... No jasně! Co kdybys to třeba nestihl?“ V jejím hlase zaznívala silná dávka sarkasmu.

„Proč bych to neměl stíhat?“

„Já nevím!“ vykřikla Annie a bezradně rozhodila rukama kolem. „Třeba se ti tam dole bude chtít s Lilly zůstat!“

Povzdechl jsem si.

„Co vám na tom připadá tak špatného?“ zeptal jsem se.

„Jen to, že si pořád vymýšlíš nesmysly a mě už nebaví za tebe pořád žehlit tvoje problémy!“ vykřikla Ann.

Podíval jsem se na ni s pocitem, že teď už se v ničem nevyznám. Myslel jsem, že zrovna ona bude rozumět tomu, proč po tom tak toužím.

„A ty by ses nechtěla alespoň na chvíli zase cítit jako člověk? Nechtěla bys alespoň na malý okamžik na všechno tohle zapomenout? Vrátit se zpátky?“

Annie na mě nasupeně zírala, ale já jsem věděl, že tohle byla rána do černého. Viděl jsem to v jejích očích. Měl jsem ji tak dokonale přečtenou, že by mi neunikl ani ten sebemenší pocit či dojem, který by jí v nich přeběhl. Bohužel, Annie se dokáže velice dobře ovládat, o čemž jsem měl už několikrát tu čest se přesvědčit.

„Ne. Vím, jak tohle dopadne. A nepočítej s tím, že tě zase z něčeho budu tahat.“ A s těmito slovy opustila ráznými dlouhými kroky svou vlastní kancelář.

Zůstal jsem za ní jen vyjeveně zírat.

„No chápeš to?“ prohodil jsem  a kývl směrem ke dveřím, které za sebou Annie s důrazným prásknutím zabouchla.

„Nech ji být. Přejde ji to,“ mávl Chris nad Anniiným chováním rukou a posadil se na její stůl. „V jednom má ale pravdu. Vážně by sis měl dávat pozor na to, co děláš. Aby ses ještě nakonec nedivil.“

„Ještě ty začínej,“ zabručel jsem a posadil jsem se na stůl vedle něj.

„No... a kdy se za Simonem vlastně chystáš, když už si to nenecháš vymluvit?“ zeptal se Chris po krátké chvíli nepříjemného ticha.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Třeba hned.“

„Hned?“

„Jo,“ přitakal jsem a postavil se na nohy. „Proč to odkládat?“

„Tak držím palce,“ řekl Chris tónem, jako by nevěděl, jestli mě má v mém úmyslu podpořit nebo mi v něm zabránit.

„Díky.“ Mrkl jsem na něj a opustil Anniinu kancelář, ovšem mnohem spořádaněji a klidněji, než má sestra.

Své kroky jsem okamžitě stočil k Simonově kanceláři. Opravdu jsem neviděl sebemenší důvod, proč to odkládat. O nic přeci nejde. Všichni z toho dělají moc velkou vědu.

Zaklepal jsem na dveře a po tlumeném „Dále,“ jsem vstoupil.

Simons seděl za svým stolem, rukou si podpíral tvář a znuděně zíral do papírů, které měl rozložené na svém stole. Vypadal unaveně. Pak jsem si ale uvědomil že poslední dobou tak vypadá vlastně každý, koho na chodbách potkám. Bylo mi jasné, že jediným viníkem této všepohlcující únavy a přepracovanosti je aktuálně nejprodiskutovávanější téma, přičemž ony diskuze jsou prokládány četnými stížnosti. Je to samozřejmě Jarní úklid. 

Když Simons vzhlédl od své práce a zjistil, s kým má tu čest, mírně ožil. Bylo mi jasné, že ho překvapilo, kdo před ním stojí.

„Pane Walkere!“ vydechl překvapeně. „Posaďte se,“ vybídl mě, když se trochu vzpamatoval a já jsem poslechl. Simons shrnul papíry, se kterými pracoval, a vyskládal je do dokonalého komínku, který vyrovnal na kraji svého stolu. Všiml jsem si, jak na malý moment zašilhal očima za obdélníkovými brýlemi s úzkými tmavými obroučkami směrem k dýmce položené vedle oněch dokumentů, ale nakonec tomu pokušení odolal. Místo toho se obrátil zpět ke mně.

„Co pro vás můžu udělat, Wille?“ 


Tak, a je to za námi. :)

Přidávat kapitolky je pro mě každým týdnem těžší a namáhavější, tak doufám, že se na mě za ty dlouhé mezery mezi nimi moc nezlobíte. Já se vážně snažím! :)

Pokud však ano, tak se ještě jednou moc omlouvám. Zvlášť za tu měsíční pauzu - ta byla opravdu dlouhá (jako polehčující okolnost bych ale asi měla uvést výměnu oken v našem baráku, takže jsem měla celý týden počítač v krabici, a to se opravdu těžko něco spisuje :D).

Taky si uvědomuji, že moje psaní se horší (přesvědčit jsem se o tom mohla díky sníženému počtu komentářů u jednotlivých článků) a za vinu tomu připisuji právě fakt, že nepíši tak často jako dřív. 

Pokud vás však má povídka pořád ještě neomrzela, budu jedině ráda, když mě poctíte alespoň kraťounkým komentářem. :)  A pokud omrzela, tak vás taky poprosím o komentář - vždyť  víte, kritika je pro spisovatele tou největší pomocí. :)

Díky za trpělivost, vaše Lucienne

Shrnutí


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 13. kapitola - Will:

5. Arminka přispěvatel
06.12.2012 [9:48]

ArminkaStěžovat si na nízký počet komentářů nemáš zapotřebí. Povídka je velmi dobrá a to by tě mělo těšit. Mít radost z psaní. Chápu, pochvala potěší a nakopne. :) (jsem zvědavá na své věrné čtenáře, kolik jich zbylo, až se vrátím k vydávání své povídky :D)

Co se týče mě, tak můj názor z části znáš. Dřív jsem hltala každou kapitolu a žádala další. Teď můj zájem trošilinku opadl, protože to moc protahuješ (je 13. kapitola a žádný pořádný vzrůšo kromě lehkého setkání!) a víc než příběh mi to přijde jen jako příručka, jak to chodí v andělském světě (což myslím, že jsi měla v plánu pak sepsat) Emoticon - Proč popisuješ pokoje, kuchyň, jak myl nádobí, jak se sprchoval? - příliš moc zbytečných informací. Víc se soustřeď na děj, na který všichni čekají, protože nejen mně, ale jiným vrtá hlavou, proč ve složce Lilly chybí záznamy, co se stalo. Emoticon

Považuju tě za chytrého člověka, protože jen člověk, co v tom mozku něco má, dokáže pomocí fantazie vymyslet takový pěkný příběh, proto doufám, že si moje malinké připomínky a rady vyložíš tou správnou cestou. Emoticon

4. Leylon
04.12.2012 [21:06]

Som strašne rada, že sa tu objavila ďalšia kapitola, veľmi som sa na ňu tešila... Emoticon Emoticon
So žníženým počtom komentárov si nelám hlavu, podľa mňa si sa nezhoršila. Skôr ide o to, že ľudia sú leniví a aj o to, že pokiaľ má autor medze článkami dlhé pauzy, tak sa čitateľom dostane poviedka preč z podvedomia, zabudnú na ňu... poznám to z vlastnej skúsenosti Emoticon
Som zvedavá na to, ako toto dopadne - prázdniny pre anjelov, je to elegantné riešenie Willovho problému, aj keď len chvíľkové... ach, stále je tu mnoho otázok na ktoré som zvedavá. ďalej už píšem len super, super a úžas!

Teším sa na pokračko, snáď tu bude skôr ako toto... veľa zdaru, múzy i šťastia! Emoticon Emoticon

3.
Smazat | Upravit | 02.12.2012 [10:49]

Se sníženým počtem komentářů si vážně nedělej starosti. ;) Jak už tu bylo napsáno, lidé začínají být línější a línější s každou kapitolou. :D (Vlastní zkušenost.) Tvůj příběh je dobrý! A vůbec nepíšeš špatně. :) Líbí se mi, jak pořád nevím, co se stane... teď je to podle mě už trošku jako "tohle nám čtenářům přece nemůžeš dělat :D :D", ale pokračuj v psaní. :) Upřímně netuším, co bych si přála, aby se stalo, ale věřím, že to ještě bude dost zajímavé. :)

2. Andreabn
01.12.2012 [21:25]

Super Emoticon Těším se až se potkají a budou spolu mluvit a trávit čas Emoticon Doufám že tu dovolenou dostane ! A píšeš úžasně Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Starr přispěvatel
28.11.2012 [16:13]

StarrSkvělé, jako vždy. Emoticon A z čeho usuzuješ, že píšeš hůř? To jsou spíš jen lidi líní (znám to na vlastní kůži, mě se občas taky nechtějí psát komentáře Emoticon) Podle mě ses ve psaní rozhodně nezhoršila.
Upřímně, tak nějak doufám, že mu o tom Will nakonec neřekne. Přijde mi, že to prostě špatně dopadne. Sice by mohl být s Lilly ( Emoticon ), ale... Ne, nechám to na tobě Emoticon
Těším se na další kapitolu, která, doufám, bude o trošičku dřív, než tato Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!