OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 11. kapitola - Will, part I.



Pod křídly Strážného anděla - 11. kapitola - Will, part I.Sláááááva! Tak jsme se všichni dočkali, jak vy i já! Konečně je tu další kapitolka Strážného anděla a já si konečně můžu oddechnout. :)
Tentokrát Will opět ukáže, že si se vším dělá moc velkou hlavu a všechno hrozně řeší. Přemýšlení, rozhodování a nakonec malé překvapení. :)
Příjemné počtení přeje Lucienne

EDIT: Článek neprošel korekcí!


Z minulé kapitoly: 

"Už si slyšela o Defenziva bullas?“ zeptal jsem se, aniž bych odtrhl oči od východu slunce.

„Ano, Ochranné amulety. Zvyšují síly anděla, usnadňují mu chránění svého svěřence a umožňují mu s ním komunikovat,“ vypočítávala Annie na prstech výhody Defenziva bullas. „Ale ten ti nepovolí, Wille. A už vůbec ne, když máš podmínku. Smí ho mít pouze ti nejvyšší nebo ti, kteří se nějak vyznamenali. Nedávají ho problémovým andělům.“

„Jasně, ale kdo řekl, že mi ho mají dát?“ zeptal jsem se. Annie zbystřila.

„Chceš se vloupat někomu z nadřízených do kanceláře?“ vyjekla vyděšeně.

„Ne, do kanceláře ne. Sklad by postačil.“

„Wille, to nemyslíš vážně!“


 

11. kapitola

Will

část první

 

Myšlenka na Defenziva bullas mi nešla z hlavy. Stačilo jen nakouknout do pomyslných dveří v mé mysli se štítkem „Ochranný amulet“, a už se mě zmocnila taková touha po něm, až se mi toho sevřel žaludek.

Věděl jsem, že to nebude snadné. Mé následující rozhodnutí zásadně ovlivní celý můj život, nebo alespoň to, co mi z něj zbylo. Bylo to, jako stát na okraji hluboké propasti a zvažovat, jestli mám skočit nebo ne. Rozum mě nabádal, abych ji prostě přeskočil a šel životem dál stejně, jako jsem to dělal poslední dva roky. Abych jím zkrátka nepřestával dál proplouvat uzavřený v sobě samém a otočený zády k jakékoli zábavě, protože za každou párty a za každým proneseným vtipem se skrývá pocit provinilosti  za to, že se teď tady bezstarostně bavím místo toho, abych pykal za všechny mé chyby, kterých bylo tolik, že bych je už ani nespočítal na prstech. Srdce ale rozumu odporovalo a vábivým hláskem mi našeptávalo, abych do té nekonečné propasti skočil po hlavě a poddal se úžasnému pocitu z volného pádu.

Máš přece křídla, svádělo mě srdce tichým hláskem. Když se něco stane, můžeš uletět!

Ne, neposlouchej ho! oponoval mu rozum. Uvažuj přeci trochu!

Ale ať srdci vzdoroval sebevíc, někde ve skrytém koutku své duše věděl, že už je pozdě. Na to, abych se dokázal dostatečně rozeběhnout a odrazit se, jsem stál u kraje propasti až příliš blízko...

I přes to jsem se ale rozhodl si ještě naposledy projít všechny plusy a mínusy, které nelegální držení Ochranného amuletu obnáší.

Ať jsem se však snažil, jak jsem chtěl, našel jsem pouze jeden jediný klad, zatímco záporů bylo mnoho. Tolik, že jsem se v nich pomalu začínal ztrácet.  Ale i kdyby jich bylo sto, tisíc, ba i milion, vždycky by je ta jedna jediná výhoda spolehlivě zastínila. Tou výhodou byla Lilly. Možnost s ní komunikovat. Možnost jí být lepším Strážcem. Možnost jí být blíž...

Je to předem prohraná bitva, pomyslel jsem si trpce a nakopl kamínek, který se povaloval na dlážděné cestě parčíku mezi sektory B a C. Kolem mě spěchaly celé hloučky andělů. V rukou svírali mastné sáčky s koblihami a papírové kelímky s kávou, na kterých zářilo logo místního bufetu, zatímco jim z náručí vylétávaly jednotlivé listy papíru.

I přes to, že bylo dost obtížné se všem těm kolemjdoucím vyhýbat a nepošlapat při tom dokumenty poházené po cestě i po trávníku, nedalo mi takovou práci je ignorovat. Někteří z nich mě dokonce spěšně pozdravili, aniž bych si toho všiml. Nezdálo se ale, že by jim to nějak vadilo, protože většinou měli plnou hlavu toho, aby si pečlivě vedené záznamové archy nepotřísnili kávou, jejíž hladina se v kelímcích pohybovala až nebezpečně rychle.

Zdálo se, že všichni mají plno práce. Všichni až na mě.

Já jsem se místo toho dál toulal úřadem Strážců, tu po dlážděné, tu po štěrkové cestě, aniž bych vnímal, kam vlastně jdu. V mé mysli řádila písečná bouře, která v ní pozotvírala všechny ty pečlivě vedené škatulky, šuplíčky a přihrádky opatřené štítky, z nichž nešetrně vytahovala jednu informaci za druhou. Ty, které se jí hodily rozlousknutí toho oříšku jménem Defenziva bullas, brala s sebou a ty nepotřebné bez jediného mrknutí oka odhazovala pryč, čímž mi dělala v hlavě pořádný guláš.

 

Člověk by řekl, že kolem toho všeho dělám zbytečný cirkus. Že buď ten amulet chci, nebo nechci. Kdybych byl ještě tím nespoutaným Willem, tím živým, kterému odpovědnost vůbec nic neříká, řekl bych, že ukradnout amulet přímo pod nosem radě musí být asi fakt dobrej adrenalin, ale že jestli jsem srab na takhle vysoký kalibr, měl bych radši zkusit bungee jumping.

V duchu jsem se sám nad sebou hořce usmál. Jo, přesně takový jsem byl. Nevázaný, pošetilý mladík, který byl pro každou zábavu, ač byla sebe nebezpečnější. Ale teď už je všechno jinak. Změnil jsem se. Říct, že jsem smrtí získal nadhled na svět je asi moc silné slovo, ale troufám si říct, že jsem mnohem rozumnější a odpovědnější. No, i když, napadlo mě, teď už si tím nejsem zas až tak jistý, když vezmu v potaz to, nad čím se pávě rozhoduji.

A tak jsem šel dál, zatímco v mém nitru se tiše válčilo. Procházel jsem různými místy bez jakémkoli ponětí o čase a prostoru. Pak mi ale došlo, že vůbec nemám páru, kde vlastně momentálně jsem.

Zastavil jsem se a rozhlédl se. Že bych už došel tak daleko? podivil jsem se, když můj pohled padl na budovu s kulatým půdorysem po mé pravé straně. Otočil jsem se k ní čelem a jako vždy mě zaplnil hřejivý pocit posvátné úcty.

Tou budovou byl Svatý chrám bohyně Nut. Byla to dokonalá ukázka andělské architektury. Po celém jejím obvodu stoupaly ke vchodu bělostné mramorové schody bez zábradlí. Na jejich vrchu stály jako strážci mohutné podpěrné sloupy taktéž z mramoru protkaného zlatými žilkami, které držely střechu, jež zakrývala i část schodů. Špička temně zlaté kuželovité střechy se setkávala vysoko nad mou hlavou, obklopená šesti malými věžičkami představujícími jednotlivé kategorie Strážců, které z ní vyrůstaly.

Celá budova se jako drahokam třpytila ve slunečním světle a její zář mě téměř oslepila. Náhle mě popíchl osten provinilosti. Už hodně dlouhou dobu jsem tu nebyl, což se nepovažuje v naší společnosti zrovna za slušnost. Rozhodl jsem se  tam podívat. Ostatně, nebyl jsem uctít Nut už od mého vstupu do zkoušky. Třeba se mi povede srovnat si myšlenky, napadlo mě a vykročil jsem.

Vystoupal jsem po krátkém mramorovém schodišti a prošel velkými vikýřovými dveřmi, na kterých se vykládaný barevnými sklíčky skvěl okřídlený erb s velkým zdobným S vepsaným v jeho středu stejným písmem, jako jsou naše andělská tetování na našich předloktích. Tento symbol je erb Strážců, kterým jsou zpečetěny všechny zákony a naše oddanost uctívané bohyni.

Ocitl jsem se v obrovské kulaté místnosti, v níž vládlo hrobové ticho. V tuto denní dobu tu nikdo nebyl, všichni měli plno práce bůh ví s čím, kvůli čemuž pobíhali sem a tam po úřadě s náručemi plnými dokumentů.

Kolem mě byly vyskládané po celém obvodu chrámu desítky míst k sezení, které se jako ve starých římských amfiteátrech stupňovitě snižovaly dolů, hluboko pode mě. S posvátnou úctou jsem sestoupil po jednotlivých schodech níž a usadil se na jeden z mnoha stříbrných polštářů prošívaných zlatou nití, které byly všude kolem položené na schodech místo sedaček. Pak jsem shlédl až úplně dolů, na dno mísy, kterou místnost představovala. Stála tam obrovská mramorová socha naší bohyně v nadživotní velikosti, jejíž temeno hlavy bylo téměř na úrovni polštářů v patnácté řadě.

Ignis,“ zašeptal jsem a knoty svíček u nohou bohyně se poslušně rozhořely. Jejich mihotavá záře se v chrámovém šeru mísila s chabými slunečními paprsky, které pronikaly skrz vitrážová okna, a já jsem si v jeho zvláštním světle tančícím po stěnách mohl dobře prohlédnout dokonalou sochu, která před mýma očima vztahovala ruce k nebi. Její vlasy, které zářily zlatě, namísto jasně bílé jako zbytek jejího těla, lemovaly Nutin laskavý obličej a spadaly v nádherných kadeřích až ke štíhlému pasu. V jejích očích se zračila láska, se kterou jako by na mne shlížela, a její laskavost ve mně vyvolávala pocit bezpečí. Celému dílu dominovala obrovská majestátní zlatá křídla doširoka rozevřená, jako by jimi chtěla obejmout celý svět.

Hleděl jsem do její vlídné tváře a přemýšlel jsem. V tichu, které tu panovalo, mi to šlo mnohem lépe. Má mysl se mohla uvolnit a utišit ten vír myšlenek, který v mé hlavě řádil jako divý. Klid po bouři byl neuvěřitelně příjemný. Ale i když jsem  už mohl racionálně uvažovat, nijak se mi nedařilo zkrotit své touhy – právě naopak. Jako kdyby se to tady v tom posvátném tichu všechno zesílilo. Zaplavilo mě zoufalství z neschopnosti se jakkoli rozhodnout a vycouvat z té slepé uličky.

Ukrást by znamenalo zradit. Zradit zákony a Nut. Neukrást by znamenalo také zradu. Zradu Lilly a sebe samého. Jak si tedy vybrat?

Bohyně, co mám dělat? vyslal jsem myšlenku do ticha chrámu a zdálo se, jako by se v tom prázdnu odrazila od stěn a nahrnula se na mě s mnohem větší silou, než s jakou jsem ji vyslal. A samozřejmě bez odpovědi. Jaká je tedy správná volba?

Náhle se do ticha chrámu ozval vlídný ženský hlas:

Běž za svým srdcem...

„Cože?“ zeptal jsem se překvapeně a začal se otáčet kolem dokola ve snaze najít původce toho hlasu. Čekal jsem, že na jednom z míst za mnou uvidím sedět mladou dívku s laskavýma očima, které by ten hlas mohl patřit, ale kromě mě v místnosti nebylo ani živáčka.

Běž za svým srdcem... ozvalo se znovu. Pomalu jsem otočil hlavu zpět a nevěřícně pohlédl na svou bohyni. To náhlé uvědomění mnou prolétlo jako blesk a zapálilo ve mně vzrušený oheň. Nejsem tu sám. Nut je tu se mnou. To její krásné oči plné citu na mě ze své výšky shlížely a na jeden kratičký moment se mi zdálo, jako by na mě v mihotavém světle tančících plamínků svíček letmo mrkly.

Běž za svým srdcem...

Kdybych šel za svým srdcem, uvažoval jsem, byl bych už dávno dole na Zemi a držel Lilly v náručí. To by byla ovšem sebevražda, zvlášť teď, když mám podmínku. I když... ukradnout amulet taky není zrovna nejlepší způsob, jak si u Simonse šplhnout. Rozhodně je ale menší pravděpodobnost, že se na to přijde, než prolétnout bránou jako splašený kůň tak, jak jsem to udělal naposledy.

Takže co z toho vyplívá? Že pokud mám jít za svým srdcem, musím se zmocnit amuletu.

V tu chvíli, kdy jsem si to uvědomil, mě zaplavila žhavá vlna vzrušení a radosti z toho, že se přede mnou z nekonečného hustého temna nerozhodnosti, ve kterém jsem se do teď ocital, konečně objevila cesta. Bylo to jako náhle vidět, kam jdu, po letech a letech slepoty.

„Díky,“ vyhrkl jsem vděčně směrem k Nut a roztáhl svá křídla. Ještě poslední letmý pohled na sochu své bohyně, která jakoby zase byla jen kusem kamene, a už se jejich pery proplétal vzduch, jenž svými prudkými pohyby rozvířila.

Vyletěl jsem rychle jako kulka z chrámu a mířil přímo do své kanceláře. Oharky svíček u Nutiných nohou jsem nechal na znamení díků zapálené. 

 

„No sláva! Už jsem myslel, že se tě nedočkáme,“ utrousil Chris, když jsem rozrazil dveře své kanceláře, a seskočil z okenního parapetu, na kterém až doteď seděl.

„Simons tě sháněl po celém úřadě,“ přidala se Annie. „Máme ti vyřídit, aby sis dal do pořádku všechny záznamové archy, začíná Jarní úklid.“

Za normálních okolností  bych při zaslechnutí slov „Jarní úklid“ zoufale zaúpěl a vrhl otrávený pohled na hromady složek a šanonů ledabyle vyskládaných ve skříňkách a poličkách po obvodu mé kanceláře.

Jarní úklid je totiž zde, na úřadě Strážců, tím nejnenáviděnějším termínem. Čtyřikrát do roka je celý úřad vzhůru nohama a všichni mají plné ruce práce s opravováním, doplňováním a potvrzováním správnosti svých záznamových archů. Jednou za čtvrt roku se totiž všechny archy a složky k nim dokládané kontrolují, přičemž kontrola na jaře je ze všech nejdůležitější. To proto se jí mezi anděly říká Jarní úklid.

Nejen pro podřízené Strážce je to ale náročné období. Našim šéfům z toho jde taky hlava kolem. A řekl bych dokonce, že oni to mají ještě horší než my, jelikož musí zkontrolovat archy všech svých podřízených, což se nevyhne nutnému stresu, nervům a naprosté bezradnosti. Úřad Strážců už dlouho nezažil Jarní úklid, při kterém by neletěl z okna minimálně jeden záznamový arch. Ani Simons se tomto prokletí nevyhnul. Asi před čtyřmi lety ztratil hlavu a s řevem prohodil prosklenou okenní tabulkou záznamový arch jistého anděla, který se ukázal být tak nechápavým, že se do kolonky „datum“ ve svém záznamovém archu podepsal, kolonku nadepsanou „typ rozhodnutí“, do které se píše např. „správné rozhodnutí“ nebo „nerozhodnost“,  vyplnil jako „vnější vlivy působící na subjekt“ a do kolonky pro podpis se pokusil vypsat „popis uváděného rozhodnutí“ a divil se, že se mu to tam nevejde. Tomuto vysoce inteligentnímu andělovi od té doby celý úřad přezdívá Datel, jelikož stejně jako datel narušuje svým zobákem kůru stromů, on narušuje kůru mozkovou svých šéfů tím, co ze svého zobáku vypustí. Poslední tři roky prostřídal všechny nadřízené, které mohl, a nakonec byl po tom, co s ním i radě došly nervy, pro větší bezpečí svých chráněnců zbaven možnosti strážit.

Jak jsem tedy řekl, kdybych za normálních okolností uslyšel slova „Jarní úklid“, přidal bych se, ač velice nerad, ke všem těm andělům, které jsem potkával v parčíku i mezi jednotlivými sektory a začal dohánět to, co jsem za poslední rok zameškal, a že toho tedy není málo. Ovšem tohle pro mě nebylo ani náhodou běžné dopoledne a něco jako kontrola mých záznamových archů je proti tomu, k čemu jsem se před několika minutami odhodlal, velice podřadná věc.

„Jarní úklid počká,“ utnul jsem Annie, která se právě snažila vyprostit moje archy a dokumenty z přecpaných poliček, aby mě donutila k nějaké činnosti. „Musím s vámi mluvit.“


Tak. Napřed bych se chtěla hrozně omluvit za dobu, jaká uběha od poslední kapitoly. Vyskytly se komlikace v podobě nefunkčího počítače, které se nám nedařily řešit rychlostí, kterou bychom potřebovali, zvláště o prázdninách. Teď už je ale všechno v pořádku, takže kapitolky budou, alespoň doufám, přibývat zase jako dřív. Samozřejmě se do mého programu musí teď ještě nějak vměstnat denodenní učení, jelikož jsem na začátku září nastoupila do prváku na gympl, ale to už je detail. Hlavní je, že počítač už funguje, jak má. :)

Za druhé vám dlužím obrovské díky za vaší trpělivost se mnou a doufám, že po tak dlouhém čekání nebudete zklamaní... V první části jedenácté kapitolky jsme si sice moc akce užít nemohli, ale můžu vám slíbit, že druhá část jí bude plná. :)

Za třetí bych chtěla hrozně moc poděkovat mému taťkovi, protože jenom díky jeho píli a zkušenostem mám tu svou mašinku zase zpátky, takže bych mu tímto chtěla věnovat tuhle kapitolku. :)

A začtvrté bych vás samozřejmě chtěla požádat o nějaký ten komentář, který by mi po těch nervech s počítačem vykouzlil alespoň drobný úsměv na rtech. :) Jenom doufám, že jsem za tu dobu nevyšla ze cviku...

Moc děkuju,

Vaše Lucienne

Shrnutí


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 11. kapitola - Will, part I.:

14. Texie admin
10.10.2012 [14:30]

TexieKlid, ono to teď vážně dlouho trvá, tak mě by to napadlo asi taky, že je to kvůli opravování. A já nepatřím k urážlivým osobám. Ale trucující smajlík s pobaveným mrknutím tu nikde nebyl. Emoticon Emoticon

13. Lucienne přispěvatel
10.10.2012 [14:19]

LucienneTexie: Nemyslela jsem to zle Emoticon Samozřejmě chápu, že toho je hodně a nikoho jsem nechtěla urazit Emoticon Pokud se tak ale stalo, tak se omlouvám Emoticon

12. Texie admin
10.10.2012 [13:57]

TexieNo toto. Musím přiznat, že se cítím drobet dotčeně. Povídku už máš nějakou dobu opravenou, ale je teď holt moc článků a vydávají se popořadě, tak to déle trvá, než se zobrazí na titulce.
Emoticon

11. Lucienne přispěvatel
10.10.2012 [13:50]

LucienneArminka: Neboj, další kapča už je asi čtyři dny v administraci. Asi nejsem jediná, kdo nestíhá Emoticon Ale zítra ve 14,00 hod má vyjít Emoticon

10. Arminka přispěvatel
10.10.2012 [6:22]

Arminkachystáš další nebo tě gympl zamordoval? Emoticon

9. Andreabn
09.10.2012 [20:22]

Přečetla jsem tvojí povídku během chvilky a je úžasná Emoticon Emoticon Emoticon At už se spolu spojíí Emoticon

8. Arminka přispěvatel
29.09.2012 [23:32]

ArminkaJá si klidně počkám Emoticon. Ono to tady ani tak nevadí, že to natahuješ, ale třeba kdybys to chtěla vydat knižně (což bych být tebou zvážila, protože je to velice originální) tak by jejich setkání vzhledem k číslu kapitoly bylo už víc, než vítané. Emoticon Emoticon

29.09.2012 [23:15]

marketasakySuper!:D Emoticon Emoticon

6. Leylon přispěvatel
26.09.2012 [21:20]

LeylonAko si sama napísala "Sláááááva!" :D
na tvoj príbeh som myslela dosti často, vlastne, skoro vždy, čo som sa sem prišla pozrieť. Dnes, (resp. včera ale to už som nestihla skomentovať, prepáč Emoticon ) si mi veľmi zdvihla náladu i ducha kvalitným textom, zo cviku si nevyšla ani náhodou. No a teraz trošku bližšie...
Povaha Willa sa mi veľmi páči, prirodzene, komu by sa nepáčil taký dobrák? Emoticon Veľmi dobre si opísala jeho vnútorný boj, konflikt jeho anjelskej podstaty a pozostatkov jeho ľudkej... proste jeho ľudských reakcií a búrlivejšej povahy. nie je to presný opis, ale momentálne to lepšie vyjadriť neviem Emoticon. Je to asi prvá postava, chlap, idol, ktorý to rieši z obidvoch strán rovnako a to sa mi na ňom páči. nevrhá sa do toho pohlave, že "zaľúbil som sa, tak sa tomu musí všetko podriadiť". vidí aj prekážky. No a to stretnutie z ich bohyňou Nut? fantastické, elegantné riešenie. Som rada, že za ním stojí, teda, aspoň tak sa to dá vysvetliť. To malé postrčenie fakt potreboval.
Na záver, chcem aby si vedela, že sa mi veľmi páči to, že nezabúdaš ani na technickú stránku - stále pridávaš nové informácie o svete anjelov - jarné upratovanie, svätyňa... a to o tom popletenom anjelovi, to osm sa teda nasmiala! Emoticon

Veľmi, ale vážne veľmi sa teším na pokračovanie. Máš talent, máš chuť, máš vkus. Proste, dokonalá autorka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Lucienne přispěvatel
26.09.2012 [20:00]

LucienneArminka: Je mi líto, ale budu tě muset zklamat... Těším se na jejich setkání stejně jako ty, ale bohužel, musíme být trpělivé. Emoticon Ještě pár kapitolek vydrž, prosím. Emoticon Neboj, dočkáš se Emoticon Každým napsaným slůvkem se totiž blížíme k dalšímu setkání... Pozvlonka se k tomu dobereme Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!