Po životě - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Alex se seznámí s nemilým neznámým Thomasem a poprvé uvidí kousek nového světa, ve kterém bude muset žít. Bude se ji líbit?

07.12.2012 (21:00) • Euphoria • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 690×

Vystrkuju hlavu ze dveří a hledám toho kluka, do kterého jsem předtím vrazila, a už ho vidím. Aspoň teda doufám, že to je on, má totiž na hlavě kapuci, ale nikdo jiný kolem není. Už chci na něj zavolat, ale všimnu si, že s něčím mluví, nebo že by s někým? Drží v ruce prapodivnou zářící placku, na které se vlní miniaturní průhledná postava. Heh, to jsem se objevila ve Hvězdných válkách či co?

Zvědavost mi nedá a proto se snažím zaslechnout, co si ti dva povídají. Bohužel toho moc neslyším. Co jsem ale zaslechla, bylo:

„Pohni zadkem a přijď sem! Ty tvoje depresivní nálady už mě serou! Zrovna když potřebuju s něčím pomoct, tak se někde nalejváš!“ říká opravdu velmi naštvaně ten s kapucí.

„Blazníš? Teď nikam nejdu, zrovna teď se mi to tu začalo líbit.“ A začne se smát.

„Hned!“ zakřičí kapucín a já se leknu, že skoro vypadnu ze dveří.

„Ok, ok, neřvi tak. Přes celý město ale nejdu. Sejdeme se u ošetřovny. V tomhle stavu by mě tam totiž rovnou asi radši nechali a dej jí proboha něco na sebe."

Že by mě zahlídnul?

Dál už nic víc neslyším, proto se radši zadívám kolem sebe. Moc toho sice nevidím, ale to, co vidím, stojí za to. V životě jsem nic tak krásného neviděla. Všude to tady prozařuje modře a oknem ven vidím zvlašní budovy a jednu obzvlášt velikou, vypadá jako obrovský krystal s modrými žilkami. Odpoutám se od okna a kouknu se nad sebe, ale to, co tam je, mě vážně položí na kolena.Tahle budova je snad celá ze skla. Nade mnou nejmíň tísíce poschodí, protože nedohlédnu ani na vrchol, a na každém patře jsou ty samé kovové kukaně, ze které jsem vylezla já. Vypadá to jako obrovské kukly pro mot...

„Ehm, ehm,“ zaslechnu blízko sebe, „takže Alex...“

„Jak víš moje jméno?“ přerušuju ho v půlce věty.

„No, vím to, protože to je tadyhle napsaný. Koukni,“ ukáže někam za dveře.

„Víš, já se tam tak trochu nemůžu kouknou. Mám menší problém s nedostatem prádla,“ usměju se na něj a vystrčím jednu nohu ven, abych to dokázala.

„Jasně, promiň, zapomněl jsem. Tady máš můj plášt.“

„Děkuju,“

„Kde to vlasně jsem?“ ptám se a přitom se oblékam. Ten plášt opravdu krásně voní a ještě víc se do něj zabalím. Konečně vylézám z kukly. On si mě jen krátce prohlédne a jdeme spolu k východu. Ani se neobtěžoval mi odpovědět. Nezdvořák jeden. Copak to je nějaký tajemství?

Jen co jsem udělala první krok ze dveří ven, hned jsem skočila zpátky. Nemám boty a venku je opravdu veliká kosa.

„Co tam tak stojíš?“ ptá se mě kapucín.

„Nemám boty“ řeknu a on pomalu přistupuje blíž a bere mě do náruče. Tohle ne, ne, ne, tohle nemám ráda, nesnáším když mě někdo nosí. Panikařím.

„Pusť mě dolů!“ křičím.

„A zase mi budeš tady skákat, že tě zebou nožky? To sotva. Chvilku to vydržíš. Snad nejsem zase tak hrozný ne?“ usměje se

„Nemám to ráda,“ řeknu paličatě a on už víc nic neřekne.

Cesta trvala opravdu déle, než sem myslela, proto když zastavil, už jsem skoro spala.

„Zajímavý, nejdřív to nemá ráda a potom mi tady usne,“ uškrne se.

„Já nespím!“ rychle vykřiknu a on mě pustí na zem, až málem spadnu. Co si to sakra dovoluje?

Koukám, kam mě to až donesl, a před sebou poznávám budovu, kterou jsem předtím viděla z okna. Byl to ten obrovský krystal a já jsem stála před jeho vchodem. První jde dovnitř on a potom až já. Vevnitř to vypadá ještě krásněji než zvenčí. Po zdech a stropě se táhnou modré paprsky světla, které ozařují celou chodbu. Jako živý, napadá mě, když se na to koukám. Otáčím se a vidím další klenot, otravný klenot. Kapucín si totiž sundal kapuci. Nikdy jsem neviděla tak bělavě zařící vlasy na někom tak mladém. Může mu být asi pětadvacet, víc ne. Zvedá hlavu a koukne se mi do očí. Leknu se. Jeho oči jsou uplně černé, ale ne jen zorničky, i to bělmo má černé. Je to snad možné? Couvám od něj dál a dál.

„Co jsi zač?“ ptám se se strachem v hlase a on pomalu jde ke mně blíž.

Jen se usměje a povídá: „Co bych byl, člověk. Jsem jako ty, jen jsem se po... prostě jsem se změnil, víc zatím vědět nepotřebuješ,“ dořekne. Co mělo znamenat to "po..."?

„Jak, nepotřebuju? Ani jsi mi předtím neodpověděl, kde jsem, co se stalo a ani nevím, jak se jmenuješ! Připadám si jak před popravou! Probudím se zavřená a nahá bůh ví kde, a ještě mě musí tam odsuď dostat blbec jako ty!“ řvu na něj. Už uplně soptím, až zapomenu na strach.

„Jediný, co ti povím, je, že se jmenuju Thomas Evanson a vítej na Atlantidě,“ bere mě hrubě za ruku a táhne mě chodbou.

Atlantida?

Co se to proboha se mnou stalo?

Z pocitu beznaděje mi stékají kapky slz po tvářích. Prosím, ať se mi to jenom zdá.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Euphoria (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování