Po sto letech - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Prasinky a něco docela neočekávatelného

15.05.2013 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 642×

S Leilou jsme pokračovali v našich společných hodinách, ale už jsme si dávali pozor, a už jsme nezůstali v Tajemné komnatě přes noc. Leila byla přísná učitelka, nikdy mi nedovolila přejít k dalšímu zaklínadlu, než si byla jistá, že dobře zvládám to předchozí.

„Jdeš zítra do Prasinek?“ zeptal jsem se jí.

Kývla. „Jo, dostala jsem povolení, takže si to tam jdu prohlídnout.“

„Tys tam vlastně nikdy nebyla,“ odvodil jsem si.

„Ne, nebyla. Ty jdeš?“

„Jo, když už dostanu povolení, tak chci vypadnout.“

„Takže se tam nejspíš uvidíme. A teda zítra žádná hodina.“

„Ok.“

Odešli jsme zase každý zvlášť, už to byl náš naučený systém, a já přemýšlel, jestli Leila nechtěla, abych ji pozval.

Asi ne, došel jsem k závěru, Leila je jedna z těch holek, která když by chtěla pozvat, tak bych to poznal jasně.

Přes noc babí léto zmizelo a dost se ochladilo, takže když jsme se s Jackem ráno společně vypravovali, vzali jsme si už teplejší zimní pláště. U brány hradu nás zkontrolovali hned několikrát, čidlem tajemství, čidlem černé magie a ještě pár dalšími. Potom už cestě do Prasinek nic nebránilo.

„Tak kam nejprve?“ zeptal jsem se Jacka.

„Do Medovýho ráje, mám úplnej absťák po sladkostech.“

Medový ráj, velká cukrárna, která nedávno prošla ještě rozšířením. S Jackem jsme tam pokaždé strávili alespoň půl hodiny vybíráním sladkostí.

Tentokrát jsem si koupil pár šumivých bzučivek, vybuchující medové koule, Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, pár druhů čokolády a několik marcipánových myšek, které mi hned málem utekly.

Po zaplacení jsem se rozhlédl po cukrárně, Jacka jsem nikde neviděl. Asi už je venku, pomyslel jsem si, takže jsem se prodral k východu. Jack nečekal ani před Medovým rájem.

„Nazdar,“ ozvalo se mnou. Otočil jsem se za známým hlasem, Leiliným.

„Ahoj, už máš nakoupeno?“ zeptal jsem se a podíval na naditou tašku.

„Jo, mám. Nechceš si jít sednout někam na ležák nebo kafe?“

Přikývl jsem. „Proč ne, Jack se mi někam ztratil a mně se na něj nechce moc čekat, je docela zima. Takže ke Třem košťatům?“

„Jo, třeba tam.“ Vyšli jsme s Leilou po hlavní cestě na opačný konec Prasinek ke Třem košťatům, dívali se do výloh malých krámků a povídali si. Samozřejmě nic o Tajemné komnatě anebo o tom, co mě Leila učí. To bylo tabu, jen v komnatě ne. Oba jsme věděli, že nikdy nevíme, kdo nás všechno poslouchá.

„Nebyl tohle krámek bratrů Weasleyových?“ zeptala se Leila a ukázala na malou špinavou výlohu se zaneseným nápisem Kratochvilné kouzelnické kejkle.

„Jo, škoda, že už tu nefunguje. O těch jejich úžasných výrobcích se vypráví ještě teď.“

„Zkrachovali?“

„Ne, to ne, ale vlastně ani nevím, proč zavřeli.“

„A támhle byla cesta k Chroptící chýši, že jo?“

„Jo, byla. Než ji dali strhnout a zbořili ten tunel od Vrby mlátičky. Chceš se tam jít podívat?“

„Jo.“

Odbočili jsme z hlavní cesty a pokračovali směrem k lesu. U toho místa, kde stávala Chroptící chýše, už jsem se byl podívat. Strhli ji, ale už tam nepostavili nic nového. Pořád tam ale zbylo několik prken ze základů.

„Moc toho z ní nezbylo,“ poznamenala Leila, když jsme došli na místo.

„No, máš pravdu, moc ne. Je tady ale ještě spousta…“

„Nathane,“ ozvala se Leila najednou zvláštním, až strašidelným hlasem.

„Co?“

„Támhle leží něčí tělo!“ řekla, ukázala do trosek Chroptící chýše a rozběhla se k němu. Já asi vteřinu po ní, překonat plot sice nebyla hračka, ale oba jsme ho nakonec přelezli a doběhli k tělu.

Byla to studentka Bradavic, z Mrzimoru, znal jsem ji jenom od vidění. Leila se sklonila a dotkla se jejího krku, a potom se otočila na mě.

„Je mrtvá.“ Zatočila se mi hlava. Ne, nevzpomínej si na to, nemysli na to, řval jsem v duchu sám na sebe.

„Jdi pro někoho, rychle,“ řekla mi a já se rozběhl zpátky do Prasinek pro pomoc. Naštěstí jsem hned na ulici narazil na ředitelku nebelvírské koleje profesorku Higgsovou.

„Paní profesorko!“ volal jsem na ni. „S Leilou jsme našli tělo. Tam u lesa. Je to studentka z Bradavic. Je mrtvá!“ vyrážel jsem ze sebe krátké věty.

„Cože, Donovane? Kde?!“

Zavedl jsem profesorku k tělu a ta vzburcovala ostatní. S Leilou nás okamžitě odvedli do hradu k řediteli, který nás okamžitě začal vyslýchat.

Jak jste to tělo našli? Kde přesně jste ho našli? Co jste tam dělali? chrlil na nás ředitel otázky, některé i několikrát. Pustil nás až skoro po hodině a nakázal nám jít rovnou do nebelvírské věže a poslal s námi jednoho z bystrozorů.

Po cestě jsme s Leilou nemluvili, až ve společenské místnosti, kde jsme byli sami.

„Chtěl, abychom se podřekli, proto ty otázky pořád opakoval. Myslí si, že jsme to byli my,“ prohlásila Leila.

„Ne, chce obětní beránky.“

„Nebo,“ kývla Leila a já se na ni podíval. Vzhledem k tomu, že právě viděla mrtvolu, vypadala naprosto klidně.

„Poznala jsi, jak zemřela?“ zeptal jsem se.

„Ano, ty?“

„Ne, jak?“ zeptal jsem, i když jsem si vůbec nebyl jistý, jestli to chci vědět.

„Neměla na sobě žádné známky souboje a ani takového, a měla otevřené oči. To byla Avada Kedavra.“

„Proč? Proč by ji někdo zabíjel?“ zašeptal jsem.

„Nathane, tohle není správná otázka. Teď záleží na tom kdo. Teprve až se bude vědět kdo, může se

začít zjišťovat proč.“

Moc omlouvám všem za dlouho pauzu. Byl prostě nedostatek nápadů a málo času.