Po sto letech - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pravda, nebo alespoň její část

27.02.2013 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 676×

Ohromeně jsem stál naprosto bez pohnutí, věděl jsem, co se stane, ale můj mozek nějak odmítal přijmout. Umyvadla se začala odsouvat a pod nimi byl tunel.

Leila na nic nečekala, chytila mě za ruku a skočila se mnou do tunelu, jehož otvor hned, jak jsme skočili, se začal zavírat.

Dopadli jsme na hromadu hlíny, Leila mě pustila a šla k dalším dveřím, kde zase použila hadí jazyk a vešla. Já ji následoval.

Ocitli jsme se v dlouhé místnosti, po stranách byly sochy hadů a přímo naproti ještě jedna větší socha. Věděl jsem, kde jsem, ale můj mozek tomu pořád nechtěl uvěřit.

„No,“ začala Leila, „asi víš, kde jsi.“

„V Tajemné komnatě,“ vypadlo ze mě „Co se to tu děje?“.

Leila ke mně přišla blíž a podívala se mi do očí: „Nesmíš to nikomu říct!“ řekla tiše.

„Chci vědět, co se tady děje. Jak jsme se sem mohli dostat a jak, do pekla, umíš otevřít Tajemnou komnatu!“ zvýšil jsem trochu hlas.

„Chci tvůj slib, že to nikomu neřekneš!“

„Dobře, dobře,“ ustoupil jsem a nechápal sám sebe, proč jsem jí to neslíbil hned. „Slibuju, že nikomu neřeknu, co se teď stalo. Nechceš po mně doufám, abych složil neporušitelný slib?“ zeptal jsem a myslel jsem na to tak napůl jako vtip, a docela mě vyděsilo, když jsem viděl, že Leila vypadá, že o tom uvažuje.

„Ne, to ne,“ povzdechla si a pomalým krokem mířila na konec komnaty, „tohle se prostě nikdo neměl dozvědět. Říkala jsem si, jak to zvládnu v pohodě, a nakonec to víš po týdnu, co jsem tady. To, co ti teď řeknu, ti možná bude připadat šílené, nepochopitelné a nepravdivé, ale ať si o tom budeš myslet cokoliv, nech si to pro sebe. Teď tě nejenom o to prosím, ale zároveň tě i varuju. Moje bezpečí je pro mě na prvním místě.“

Jen jsem kývl a Leila se mezitím posadila na zem a nadechla se: „Jsem jediný žijící potomek lorda Voldemorta. Přesněji jeho pravnučka.“

Měl jsem být na tohle připravený, ale myslel jsem, že je nemožné. Jediné, co jsem ze sebe dokázal vypravit, bylo: „Jak?“

„Snad ti nemusím vysvětlovat, jak se dělají děti,“ zašklebila se trochu smutně i ironicky Leila.

„Ne, to opravdu nemusíš.“

„Moje prababička sem chodila do školy ve stejnou dobu jako on, stalo se to ještě tady. Rodila v létě, hned po skončení školy.“

„Jak to, že to víš do takových detailů?“

„V naší rodině se předává tahle nepříjemná pravda a zabíhá se hodně velkých detailů. Moje máma mi to řekla už jako hodně malé, bylo mi, myslím, šest. O pár let později jsem se zeptala, proč mi to řekla tak brzo.“

„Co ti na to odpověděla?“

„Že je lepší krutá pravda než milosrdná lež, protože ta ti nezachrání život. Měla pravdu.“

„A co chceš dělat tady?“ zeptal jsem se trochu nedůvěřivě.

„Co? Chodím tady do školy. Co bych tady jiného dělala? Ne, opravdu nehodlám vraždit ostatní spolužáky, a bazilišek je stejně mrtvý už přes sto let. Je to všechno, co jsi chtěl vědět?“

Neřekla mi všechno, věděl jsem to, tohle byla většina pravdy, ale ne celá. „Je tu ještě něco, že jo?“

„Nathane, řekla jsem ti všechno, co potřebuješ vědět!“ ohradila se ostřeji Leila.

„Takže je toho víc?“ oponoval jsem jí okamžitě.

„To se tě už netýká.“

„Jelikož jsem tady s tebou, tak asi trochu jo.“

„Nathane,“ ohradila se Leila ledově, „já se tě taky nevyptávám na věci, do kterých mi nic není.“

„Co přesně myslíš?“ zeptal jsem se trochu nervózněji.

„No, není moc normální vysedávat brzy ráno nebo uprostřed noci v křesle a propalovat zeď očima. Vím, co děláš a proč. Zkoušíš zahnat bolest, taky jsem to dělávala a vím, jaké to je. Sedíš, přemýšlíš, snažíš se přesvědčit sám sebe a občas nevíš, proč to prostě neukončíš. A tohle není zrovna obvyklá činnost normálního studenta. Ber to takhle, já mám svoje tajemství a ty máš svoje.“

Ohromila mě Leilina inteligence, měla mě dokonale přečteného a to se mi moc nelíbilo. Viděla do mě líp než mých pár kamarádů a zbytek rodiny.

Podíval jsem se jí přímo do jejích tmavých očí. „Myslím, že na tomhle se shodneme,“ prohlásil jsem a zavládlou ticho.

Tiše jsme seděli na té studené podlaze a ani jeden z nás nepromluvil ani slovo. Jak já, tak i ona jsme si to museli srovnat v hlavě. Minuty ubíhaly a měnily se v hodiny, až jsem se nakonec rozhodl to ticho prolomit.

„To jsou tvoje věci?“ zeptal jsem se a kývl na hromadu navršenou u sochy.

„Jo, jsou moje. Potřebovala jsem je sem schovat předtím, než nám prohledají věci. Jestli chceš, podívej se.“

Zvedl jsem se z podlahy a došel ke hromadě věcí. Leželo tam asi deset patnáct knih a pár dalších věcí, které byly zabalené v kůži. Vzal jsem do ruky několik knih a prohlédl si názvy: Základní obranná kouzla a magie, Jak se ubránit černé magii a poslední se jmenovala V kůži zvířete.

Ty první dvě jsem hned pochopil, odtud Leila uměla určitě to omračovací kouzlo, ale ta třetí...

„O čem je?“ zeptal jsem se.

„O tom, jak se stát zvěromágem, a měli bychom už jít, než nás začnou hledat.“

„Kudy? Stejnou cestou?“ Zpátky přes umývárny se mi nechtělo, teď to tam určitě prošetřují.

Leila naštěstí zavrtěla hlavou. „Ne, tudy,“ řekla a ukázala na sochy hlavy, u které jsme seděli.

„Tunel?“

„Jo, jednosměrný. Dostaneš se jím na spoustu míst, ale ne sem,“ prohlásila, přešla k ústům hlavy a třikrát na něj poklepala hůlkou.

Zpátky v nebelvírské koleji jsme byli během dvaceti minut. Z tunelu jsme vylezli sotva jednu chodbu od ní a pro jistotu jsme se s Leilou rozdělili, já šel první a ona pár minut po mně.

Hned jak jsem se ocitl v ložnici, padl jsem do postele a okamžitě usnul.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování