OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 3. kapitola

23.02.2013 (19:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 689×

První týden ve škole uplynul docela rychle. Neschytal jsem žádný další trest, kromě toho z lektvarů, kde jsem přebíral čerstvé a shnilé pavouky. Už byla sobota, den famfrpálového konkurzu.

Vzal jsem si svoje koště, Blesk 250, z kufru. Bylo to dobré koště, sice starší model, ale létal jsem na něm už víc jak dva roky.

Sešel jsem do společenské místnosti, kde už stál Jack.

„Jo,“ vykřikl, „věděl jsem, že to zkusíš.“

„Věděl?“ odvětil jsem. „Ještě včera jsem ti přece říkal, že tam nepůjdu.“

„Nemyslels to vážně, to jsem věděl. Chceš do týmu, a když je tam teď šest volných míst, mám šanci i já,“ zasmál se, já pokrčil rameny a vyrazil k průchodu.

„Hele, Nathane, počkej,“ zastavil mě ještě Jack.

„Co je? Přijdeme pozdě,“ řekl jsem a přál si, aby hlavně nezačal mluvit o tom.

„Já vím, co se stalo,“ prohlásil.

„Tak to víš, ale já o tom mluvit nechci. Stalo se a už to nikdo nikdy zpátky nevrátí. Co my chceš říct? Abych se přesto přenesl, nechal to být a nemyslel na to? Promiň, tak rychle to nejde,“ odsekl jsem a podíval se na Jacka a čekal jeho odpověď.

„Měli bychom už jít,“ řekl jenom, otočil se a šel.

Kreténe! řekl jsem si sám sobě a praštil s koštětem o zem.

Na famfrpálové hřiště jsem dorazil jako jeden z posledních. Už tam stála skupina asi dvaceti studentů s košťaty v rukách. Všechno řídila drobná černovláska ze sedmého ročníku, jediný, kdo zbyl z týmu z předcházejícího roku. Chytačka, Vanessa McCormicková, myslím.

„Takže, rozdělte se do skupin. Tady budou stát ti, co dělají konkurz na střelce, vedle se postaví brankáři a na konec odrážeči,“ udílela Vanessa pokyny.

Prodral jsem se do prostřední skupiny brankářů, kde jsme byli dohromady čtyři.

Ve vedlejší skupině střelců jich bylo asi deset a z druhé strany u odrážečů jich stálo osm.

„Takže,“ začala Vanessa, „po těchto skupinách půjdete, vždy jednou obletíte hřiště a potom do hry zapojíme míče.“

Když se skupina střelců chystala vzlétnout, přišel na hřiště profesor Noote, ředitel Zmijozelu, a za ním dva studenti ze zmijozelského famfrpálového týmu, připomínající gorily.

„Slečno McCormicková,“ zavolal si k sobě Vanessu, „jen vám chci oznámit, že tento konkurz máte přesně hodinu, potom tu má trénink Zmijozel.“

„Ale pane profesore,“ ohradila se Vanessa, „hřiště jsem zamlouvala už…“

„Nechci slyšet žádné vaše výmluvy! Za hodinu musí být toto hřiště prázdné.“

„Ale pane profesore…“

„Chcete snad školní trest, slečno McCormicková?! Nebo mohu tento hloupý

 konkurz zrušit ihned a nemusíme se o ničem bavit.“

„Ne, pane. Za hodinu už tu nebudeme,“ vzdechla Vanessa.

„Jsem rád, že si rozumíme,“ prohlásil Noote a odešel.

„Debil,“ ozvalo se vedle mě. Otočil jsem se a uviděl Leilu.

„To je,“ připustil jsem, „ale to je tady normální. Přišla jsi na konkurz?“

„Jo, řekla jsem si, že to zkusím.“

„Na co děláš konkurz? Na střelce?“ zeptal jsem se.

„Ne, na odrážeče,“ prohlásila a zasmála se, když uviděla mé zvednuté obočí. „Už jsi asi desátý člověk, co tohle udělal, když jsem mu to řekla. Už jsem to pochopila, holky většinou nejsou odrážeči.“

„Tak hodně štěstí,“ popřál jsem jí.

„Tobě taky,“ řekla a odešla zpátky ke své skupině.

Mezitím za mnou přišel Jack.

„Co chtěla?“ zeptal se a vypadal, že můj malý výbuch předtím už přešel.

„Nic moc. Nazvala Noota debilem a potom jsme si povídali o konkurzu.“

„Ty se s ní znáš? Ona se totiž s ostatníma moc nebaví.“

„Ne, neznám. Sám jsem se s ní bavil teprve podruhý.“

„Hej, druhá skupina brankáři,“ křikla Vanessa, „nemáme moc času, tak rychle jedno kolo kolem hřiště.“

Zbytek konkurzu probíhal už velice rychle, žádné zdržování, brankáři se střídají u branek, střelci se je snaží prostřelit Camrálem.

Chytalo se mi dobře a žádnou z ran jsem nepustil, možná to bylo, protože házet velké rány uměl jen jeden z kandidátů. Vanessa se celou dobu vznášela na koštěti kousek od branek a dělala si poznámky do bloku.

Chvíli před tím, než měli přijít na řadu odrážeči, přišla na tribunu skupinka studentů ze Zmijozelu. Nemusel jsem se tam ani dívat, abych věděl, že jsou to oni, jejich urážlivé komentáře a posměšky byly slyšet až moc dobře. Někdy by mě asi tím dokázali naštvat, ale dneska mi byli úplně ukradení. To se ale nedalo říct o několika ostatních kandidátech.

Potom následovali odrážeči, na košťatech k Vanesse vzlétlo sedm kluků, včetně Jacka a Leila. Vanessa jim střídavě házela míče, které měli odpalovat.

Jakmile zmijozelští uviděli Leilu, začali se unisono smát a pokřikovat urážky k ní.

„Holka jako odrážeč, v Nebelvíru už to vážně nemaj v hlavě v pořádku!“

„Nechceš sletět dolů? Aby sis náhodou neublížila!“

„Hlavně se nezraň vlastní pálkou.“

A spoustu dalších. Ale Leila nevypadala, že by ji nadávky vyváděly z míry, spíš se lehce usmívala, jako by ji spíš povzbuzovali.

Proč se usmívá? Zjistil jsem to hned po tom, co Vanessa odpískala konec. Leila k ní s pálkou v ruce doletěla a něco jí řekla, Vanessa jí hned nato podala jeden z míčů. Hned potom se rozletěla k tribuně, kde seděli zmijozelští. Když byla od nich jen pár desítek metrů, vyhodila míč do vzduchu a velkou ranou ho odpálila do zmijozelské skupiny.

Zmijozelští se vrhli na zem, protože netušili, co k nim vlastně letí. Mezitím Leila sletěla na zem k ostatním, kteří se neuvěřitelně smáli.

I já jsem musel, takhle ponížit celou skupinu najednou se už dlouho nikomu nepodařilo.

„Pěkný,“ pochválil jsem Leilu.

„Díky.“

„Počítáš s tím, že půjdou žalovat?“ zeptal jsem se.

Pokrčila rameny. „Nemyslím si. Ztrapnila jsem je před asi padesátkou lidí a ani jsem nevytáhla hůlku. S tím se chlubit nebudou. A jestli si to budou chtít vyřizovat jinak, budu těžší cíl, než pár prvňáčků.“

„Hej, vy dva,“ zavolala na nás Vanessa, „Leilo, Nathane, gratuluju, jste v týmu.“

Na kolej jsem se vracel společně s Jackem, ten oslavoval taky, stal se odrážečem společně s Leilou. Ve společenské místnosti nový tým oslavoval, už tam byla Vanessa a tři střelci, Amanda Greenová ze třetího ročníku a dvojčata Andy a Eric Danielsovi z pátého, všechny jsem je znal aspoň od vidění.

„Nathane, Jacku tady máte vaše famfrpálové hábity, jen si tam musíte našít jmenovky,“ přiběhla k nám Vanessa. „ A nevíte kde je Leila? Musím jí dát ten její.“

„Ne, nevím,“ řekl Jack, „asi je někde za námi.“ Vanessa přikývla, ale já jsem nad tím přemýšlel. Kde je? Vždyť šla do hradu přede mnou.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 3. kapitola: