Po sto letech - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem tu po dlouhé a dlouhé době s další kapitolou. Doufám, že si na tuhle povídku ještě někdo vzpomene :D. Hlavní téma je tajemství, které dokáže dost zamotat siutaci.

21.02.2014 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 396×

Dny plynuly a já se konečně vrátila z ošetřovny zpátky na kolej. Kosti se mi zhojily, rány zacelily a já byla zase jako nová.

Ve společenské místnosti na mě čekalo uvítání. Někdo všem ostatním nebelvírským prozradil, že mě dnes budou pouštět z ošetřovny, tak pro mě udělali malou oslavu. Nějaké ty sladkosti z Prasinek, nějaké to ukradené jídlo, návrat jedné zraněné famfrpálové hráčky a hned je z toho oslava. Všichni mi gratulovali a objímali mě.

Ani jsem nevěděla, že mám tolik přátel, pomyslela jsem si. Ale věděla jsem, proč to dělají.

Přežití. Ne tak konkrétně moje přežití pádu z koštěte, ale celkové naše přežívání každý den. I když tu nejsem příliš dlouho, věděla jsem, že každý v této místnosti si zažil někdy šikanu, ponižování a útrapy, ať už od učitelů, nebo zmijozelských. Každý den tu byl skoro jako bojiště. Většina jen skloní hlavy, snaží se vypadat co nejnenápadněji a doufá, že si jich nikdo z jejich trapitelů nevšimne. Není to zbabělost, ale strach. Jak o sebe, tak i o své kamarády a rodinu. Všichni tu poznali tu hořkou ztrátu a nechtějí ji zažít znovu. Ale je tu jiskřička naděje, občas tak probleskne někomu v očích. Ten malý náznak vzdoru a naděje, který nás udržuje v chodu. Ta jiskra, co může přejít i v oheň. Ale ne teď a tady.

Proto pro mě udělali tu oslavu, nakradli jídlo, využili konexí k získání mléčného ležáku. Na těch pár hodin jsem představovala tu naději, kterou všichni potřebují. A zároveň i uvolnění od všeho ve škole.

Tím ochotu nebelvírských rozhodně nesnižuji. Oslava se mi líbila, po identických dnech strávených na ošetřovně tohle bylo to uvolnění, které jsem potřebovala. Bylo to opravdu deprimující.

Tak jsem se usmívala, jedla, bavila se svými spolužáky a ten jeden den si snažila užít. Jediná věc, která ho příliš nezlepšovala, byla Nathanova nepřítomnost.

I když jsem věděla, že si odpykává svůj trest, stejně jsem zeptala Nathanova kamaráda Jacka.

A ten to potvrdil: „Má školní trest,“ kývnul na mě. „Z toho, co znám, to není nic hroznýho, jen přerovnává nějaký spisy v knihovně. Ale stráví tak každej den aspoň pár hodin.“

„Za jak dlouho mu to končí?“

„Ještě týden asi,“ zamyslel se a pokračoval v hovoru. „Hele, Leilo, co máš s Nathanem?“

Zadržela jsem smích. Opravdu se chce bavit o tomhle?

„Co ti na to odpověděl Nathan?“

„Jak víš, že jsem se ptal Nathana?“ zeptal se překvapeně.

Pokrčila jsem rameny. „Předpokládám, že se nejprve zeptáš svého nejlepšího kamaráda a až potom mě.“

„Dobře, ale i tak. Jak je to mezi vámi?“

„Řeknu ti to samý, co Nathan, jsme jenom kamarádi. A abych předešla otázce, jak vím, že ti tohle odpověděl, tak rovnou říkám, protože je to pravda.“

Jack se mi podíval do očí a já viděla tu spoustu nedůvěry.

„Chápu, nechodíte spolu. Ale co teda spolu děláte? Nejsem idiot, vím, že spolu pořád někam mizíte. Když tu nejsi ty, není tu ani on. Nedělejte ze mě blbce, vím, že spolu něco chystáte.“

Do tohohle nestrkej prsty, syčela jsem na něj v duchu, ale navenek se tvářila klidně. Nesmí na mně nic poznat, stačí, že o tom všem ví Nathan. A čím víc lidí zná moje tajemství, tím je to nebezpečnější. Musí se v tom přestat šťourat!

Tak jsem reagovala smíchem. „Cože? Ty jsi ale paranoidní! Jak tě to, proboha, napadlo?“

„Leilo,“ promluvil ke mně důrazně, „ty jsi tu možná chvíli a pořád ti nedochází, jak to tady vlastně chodí. Jestli někdo přijde na to, že ty a Nathan děláte cokoliv víc mimo normy, bude to mít následky. A nechci, aby ty následky potkaly mýho nejlepšího kamaráda nebo tebe. Asi to nevíš, ale on si toho docela dost zažil, a nevím, jestli by to zvládl znovu. Takže ať děláte cokoliv, přestaňte!“

Kamarád. Opravdu loajální kamarád. Všechno, co teď řekl, myslel dobře. Chce ho jen chránit. Ale já musím chránit i sama sebe.

„Myslíš, že nevím, jaké to je?“ promluvila jsem k Jackovi. „Vím, co se tu děje, a vím, že Nathan zažil něco dost zlýho, ale kdo tady ne? Včetně mě. Jestli ti na něm vážně záleží, přestaň do toho strkat nos!“

Jak jsem to dořekla, odešla jsem. O tomhle si musím promluvit Nathanem, protože Jack, i když zatím nic neví, se dostává blíž, než bych chtěla.

Nejjednodušší by prostě bylo použít výmaz paměti, ale Nathan by poznal, že jsem to byla já. A rozhodně by z toho nebyl nadšený. A já rozhodně nechci ztratit svého jediného kamaráda a spojence. Nikdy jsem nebyla příliš společenský typ, ale on byl opravdový přítel.

Ví o mně všechno? Ne. Řekla bych mu to? Ne. Pochopil by mě? Možná. Chtěla bych mu vše říct? Ano. Ale nemůžu, určitě zatím ne. Celý svůj život jsem žila jen v tajemstvích a lžích. Ne lži pro mě, ale pro ostatní. Máma mě učila lhát hned po tom, co jsem se naučila mluvit. Neměla moc stálých věcí, vše se měnilo příliš rychle, a nebýt několika záchytných bodů, nevěděla bych ani zdaleka, kdo jsem.

Když jsem přišla o svou mámu, tak ten největší záchytný bod, co na sebe vázal všechny ty ostatní, zmizel. Už jsem to byla jen já a já, sama na sebe.

Přerušila jsem své úvahy, protože jsem došla ke knihovně, kde si Nathan odpykával svůj trest.

Nakoukla jsem dovnitř. Hlídal ho tam akorát starý nevrlý školník, jehož jméno jsem si nepamatovala.

Hm, tohle půjde. Vykoukla jsem na chodbu, že nikdo nejde, a namířila hůlku na jedno brnění na chodbě.

„Flippendo!“ zašeptala jsem a brnění se skácelo k zemi. Já se zmáčkla do mezery za jednu z knihoven.

O pár sekund později vyběhl naštvaný školník.

„Které z těch pitomých strašidel to zase udělalo?!“ křičel u kulhavé chůze. A já vklouzla do knihovny, hned jak byl venku.

„Nazdar,“ pozdravila jsem Nathana.

Ten na mě vyjeveně vzhlédl. „Co tu děláš?“

„Co asi, jdu za tebou. Potřebuju s tebou mluvit.“

„To na chodbě, to jsi byla ty?“

„Kdo jiný přece.“

„Leilo, neriskuj teď zbytečně. Za chvíli se ten starej magor vrátí a já nemůžu odejít, dokud tohle všechno nedám do polic,“ řekl a ukázal na hromadu spisů. Tohle teď nemůže zdržovat.

„Asi nemáš hůlku?“

„Jasně, že ne. Všechny tresty bez kouzlení.“

„To jsem si myslela. Wingardium Leviosa!“ Namířila jsem hůlkou na spisy a ty vznesly. Pohybem své hůlky jsem je všechny nacpala do polic. Nevypadalo to dvakrát úhledně, ale byly v policích.

„Jdeme?“ otočila jsem se na Nathana.

Ten se jen zašklebil. „Jasně.“

Školník pořád řešil spadlé brnění, tak si ani nevšiml, že jsme vyklouzli z knihovny. Rovnou jsme zamířili na dívčí toalety, ale ne dál. Na tohle stačily toalety.

„O čem jsi chtěla mluvit?“ zeptal se Nathan.

„O Jackovi,“ prohlásila jsem a stručně mu vyložila situaci.

Nathan se zamyslel. „Doufal jsem, že k něčemu takovýmu tomu nedojde.“

„Co navrhuješ? Napadá mě několik možností, ale žádná se ti nebude líbit.“

„Co? Vymazat mu paměť?“

„To je jedna z možností. Přepokládám, že jsi proti.“

„Samozřejmě, že jsem. Je to můj kamarád a já mu nechci udělat kaši z mozku, kdyby se to kouzlo náhodou nepovedlo! Takže další možnosti. Budou se mi aspoň líbit víc?“

„Nemyslím si,“ prohlásila jsem. „Další možnost je přestat. To taky asi nechceš?“

„Ne. Ještě nějaká další možnost?“

„Jo, jedna by tu byla. Potvrdit to, co si Jack myslel nejdřív.“

Nathan nechápal. „A to je…?“

„Začneme spolu chodit.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování