OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 12. kapitola

24.05.2013 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 610×

„Teče ti krev z nosu.“ To bylo první, co mi Leila řekla, když jsem dorazil na ošetřovnu. „Co jsi dělal?“

„Vrazil jsem Goylovi pěstí a potom se do mě pustili jeho spoluhráči.“

„Jeden proti sedmi. Vybírej si občas souboje, kde máš větší šanci vyhrát. Nebo tě to jednou zabije.“ Leila mluvila tiše, dali jí sice už nějaké léčivé lektvary, ale bylo vidět, že teprve začínají zabírat.

„Ty vypadáš hůř,“ oznámil jsem jí trochu nevhodně.

Leile to očividně nevadilo a bolestně se zasmála. „Jo jo, mám zlomenou klíční kost, otřes mozku a stehenní kost přeraženou na tři kusy. To přece vypadá mnohem líp, než když ti teče krev z nosu. Viděl tě u toho nějaký učitel?“

„Možná, možná ne. Byl tam trochu zmatek.“

„Asi bych ti měla říct, že jsi to neměl dělat. Ale jsem sobecká a pomstychtivá, takže jsem ráda, že jsi tomu hajzlovi dal do držky. A možná to ještě udělám sama.“

„Až se uzdravíš, tak můžeš, a já ti znova pomůžu.“

„Hej,“ ozvala se slečna Sandersová, ošetřovatelka, „povolila jsem ti pět minut a jsi tu už nejmíň deset. Potřebuje odpočívat.“

„Mně to nevadí,“ odpověděla Leila.

„Bez řečí!“

Vyšel jsem z ošetřovny a zamířil do společenské místnosti, kde čekal zbytek týmu.

„Tak co, bude v pohodě?“ ptali se hned všichni.

„Jo, pár dní si poleží na ošetřovně a bude v pohodě.“

„Ten Goyle je pitomej parchant!“ syčel Jack.

„Nedostal žádnej trest, že ne?“ ujišťoval jsem se.

„Ne, řekl jen, že nějak nemohl zabrzdit. Učitelé mu odkývali a konec,“ popisoval mi situaci Andy.

„Takže žádnej trest?“

„Žádný. Takže je možná dobře, že jsi mu vrazil.“

Chtěl jsem mu odpovědět, ale Vanessa mě předběhla. „Ne, to není dobře! Co když mu zakážou hrát? Co když ho vyhodí ze školy? Co když…?“ Nemusela pokračovat, všichni věděli, co myslí.

„Tak budu pořád rád, že jsem to udělal,“ prohlásil jsem statečně, ale obavy jsem měl. Jestli to nějaký učitel viděl, což je hodně pravděpodobné, tak mám hodně velký problém.

Moje obavy i všech ostatních se potvrdily, když do společenské místnosti vešla profesorka Higgsová a zavolala na mě: „Donovane, pojďte se mnou!“

Šel jsem za ní a ona mě dovedla do svého kabinetu.

„Posaďte se!“ vyzvala mě a já ji poslechl. „Víte, proč jsem si vás zavolala?“

„Pravděpodobně.“

„Protože jste zmlátil svého spolužáka.“

Neměl jsem to říkat, ale ta věta ze mě vyšla tak nějak sama: „Ano! Potom, co málem zabil moji kamarádku!“

Profesorka Higgsová na mě ostře pohlédla, ale nechala moji poznámku bez odezvy a pokračovala: „Samozřejmě ředitel zmijozelské koleje profesor Noote chce, abyste byl potrestán. Takže od zítřka máte dva týdny školní trest.“

Byl jsem naštvaný hodně. „A co Goyle? Ten samozřejmě žádný trest nedostane!“ Málem jsem si vrazil facku. Co to říkáš?! Blbe!

„To byla politováníhodná nehoda,“ oznámila mi profesorka, přešla ke mně, podívala se na mě a docela jiným, tichým hlasem mi řekla: „Kroťte se, Nathane, mně je slečny Coveyové taky líto, ale na rozdíl od vás pořád mám na mysli, že nikdy nevím, kdo poslouchá.“ Spadla mi brada, když tohle řekla, a ještě víc, když pokračovala: „A jestli chcete vyřizovat účty, dělejte to někde v ústraní.“ Cože? Tohle mi právě řekla profesorka Higgsová?

„Takže,“ řekla už normálním hlasitým hlasem, „zítra tady u mě v šest. Můžete jít.“

Že by ona s tímhle vším taky v duchu nesouhlasila, nebo je to jen nějaký trik? Asi ne, čeho by tím dosáhla?

Společenská místnost se vyprázdnila, seděl tam jen Jack, který na mě očividně čekal.

„Tak jak jsi dopadl?“ zeptal se.

„Mám dva týdny trestu.“

„Tak to jsi dopadl docela dost dobře. Víš, co budeš dělat?“

„Zatím ne.“

„To už není tak dobrý.“

Pokrčil jsem rameny a myslel na to, co se stalo v kabinetě. Z přemýšlení mě opět vytrhl Jack.

„Hele, Nathane, ty a Leila…“

„Co je s náma?“ nechápal jsem.

„No, jste spolu?“ zeptal se Jack.

„Co? Jako jestli spolu chodíme? Ne, my jsme pouze kamarádi,“ bránil jsem se.

„Nevypadá to tak.“

„A jak to teda vypadá?“

„No, zaprvé, často se spolu bavíte.“

Skočil jsem mu do řeči: „To kamarádi přece dělají.“

„Riskoval jsi, že tě mohli vyhodit ze školy, kvůli ní.“

„Ok, to dělají dobří kamarádi,“ zabručel jsem a otevřel si balíček Bertíkových fazolek.

„Pořád spolu někam mizíte.“

„Cože?!“ Málem jsem se udávil fazolkou. „My spolu někam mizíme?“

„Neodcházíte spolu, ale většinou když tady nejsi ty, není tu ani ona.“

„To je jen shoda náhod,“ přesvědčoval jsem Jacka a snažil se o normální tón hlasu, protože jsem věděl, že kdybych Jackovi řekl, co s Leilou děláme, zabila by mě.

„Tak dobře, dobře,“ kývl Jack, „věřím ti.“ Nevěřil, poznal jsem to.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 12. kapitola: