OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 10. kapitola

16.05.2013 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 591×

Během několika hodin se po celých Bradavicích rozeběhla spousta drbů, všechny souvisely s mrtvým tělem studentky, April Fieldové, jak jsem později zjistil, se mnou a Leilou. Začalo to hned, jak začali ostatní studenti přicházet do společenské místnosti, Leila hned jak viděla, že otevírá portrét, zmizela nahoru do ložnice. Já, blbec, jsem tam zůstal, ale hned po dvou až třech minutách jsem Leilu napodobil a utekl jsem do ložnice, kam jsem mohl pouze já, Jack a další dva kluci. Na večeři jsem ani nešel, zůstal jsem v ložnici, dělal si úkoly a trochu se děsil rána.

Po nějaké době přišel Jack, sedl si vedle mě a zeptal se: „Co se stalo?“

„S Leilou jsme se šli podívat k místu, kde stála Chroptící chýše, a pak jsme uviděli tělo. Nic víc.“

„Jsi v pohodě?“

„No, viděl jsem sice mrtvolu, ale už mi bylo i hůř. Takže to docela ujde.“

„Připomnělo ti to…“

„Jacku!“ Ne, na tohle jsem myslet nechtěl.

„Chápu, chápu. Tohle téma je zakázaný.“

„Kam jsi vlastně zmizel? Hledal jsem tě v Medovým ráji a potom před ním, ale nemohl jsem tě najít.“

„No, já jsem tě taky hledal a nemohl najít. Bylo tam hodně lidí.“ Nebyl jsem si jistý, jestli mi nelže. Možná měl nějakou zakázku a nechtěl se mnou o ní mluvit, nebo mě vážně nemohl najít.

„Jo, bylo.“

„Nechceš si zahrát šachy?“ Souhlasil jsem. Tak jsme Jackem hráli ještě hodinu šachy. I normálně jsem nebyl moc dobrý hráč, ale teď jsem se moc nesoustředil a pořád myslel na něco jiného, takže Jack mě neustále lehce porážel.

Nemohl jsem přestat myslet na to, co mi Leila řekla, že teď nezáleží na tom proč, ale kdo. Měla pravdu. Kdo by to mohl udělat?

Nemyslel jsem, že to byl někdo z vedení. Nastražili by to jako nehodu, tohle byla jasná vražda, Leila přece poznala hned na první pohled, jak April zemřela. Takže zbývaly pouze dvě možnosti, někdo úplně zvenčí, nebo nějaký student.

I když se mi tomu nechtělo moc věřit, věděl jsem, že je tu pár těch, co je schopných kleteb, které se nepromíjejí. Bylo to pár studentů Zmijozelu z nejstaršího ročníku a… Leila. Byla by jich schopná ona? Určitě ví, jak se používají, ale udělala by to nějaké holce, kterou ani pořádně neznala? Kdyby zemřel nějaký student ze Zmijozelu, docela bych i sázel na Leilu, ale tohle byla nejspíš úplně nevinná holka.

Ne, Leila ne, přesvědčil jsem sám sebe. A to byla asi poslední myšlenka, co jsem si pomyslel, než jsem usnul.

Ráno se mi nechtělo z postele, ne kvůli vstávání, ale kvůli ostatním. Drby už se stačily rozšířit, každý teď zná svoji verzi toho, co se vlastně stalo. A jak už to vždycky bylo s drby, vsadil jsem se, že většina bude úplně jiná než pravá verze příběhu.

Nakonec jsem se odhodlal jít na snídani do Velké síně. Probíhalo to přesně tak, jak jsem očekával. Když jsem vstoupil dovnitř, postupně se na mě upřely pohledy všech v místnosti. Na nikoho jsem se nepodíval a zamířil k nebelvírskému stolu. Leila tu ještě nebyla. Posadil jsem se a pak to začalo.

„Nathane, jak se to stalo?“ ptal se hned Andy Danielson.

„Jak vypadala?“ šeptal někdo jiný.

„Jsou nějací podezřelí?“ vyptávala se Jane Baylissová.

„Hele, někdo říkal, že ji napadla smečka vlkodlaků…“ Tohle už bylo moc.

„Hej, lidi,“ syknul jsem otráveně, „já o tom taky nic moc nevím. Jenom jsme s Leilou našli její tělo, nic víc.“ Rozhodl jsem se, že radši se nebudu zmiňovat o Leilině názoru, že ji zabila Avada Kedavra.

„Nathane,“ ozval se vedle mě Jack, „potkal jsem profesorku Higgsovou, máš jít okamžitě do ředitelny.“

Další výslech, no super. To už je lepší ten tady u stolu.

„Radši teda půjdu hned,“ oznámil jsem a zvedl se z lavice, „nechci k tomu všemu i školní trest.“ Při odchodu ze síně kolem mě bez pozdravu prošla Leila. Chtěl jsem na ni zavolat, ale najednou jsem ucítil nějaký předmět v mé kapse. Opatrně jsem tam sáhl. Nahmatal jsem nějaký malý předmět, nejspíš lahvičku, a kus pergamenu.

Věděl jsem, že se na to musím hned podívat, ale ne tady. Leila by mi to tajně nestrkala do kapsy, kdyby to nebylo důležité. Takže jsem po cestě do ředitelny odbočil na záchody a zamknul se v kabince. Opravdu to byla lahvička a u ní vzkaz:

Vezmi si pět kapek. Pergamen znič, lahvičku schovej!!!

Mohla taky napsat, co to je! A teď ta hlavní otázka, věřím Leile dostatečně, abych si vzal neznámý lektvar?

Zhluboka jsem vydechl a otevřel lahvičku. Jsem buďto naprostý idiot, anebo někdo, kdo si dobře vybírá přátele, pomyslel jsem si a spolkl ten lektvar. Nijak nechutnal.

Následně jsem vzal Leilin vzkaz, roztrhal ho na kousky, hodil do záchodu a spláchl. Ale kam schovat lahvičku? Byl jsem si vědom, že mi jde o čas, protože do ředitelny jsem se měl dostavit okamžitě.

Nakonec jsem lahvičku strčil do mezery mezi zdí hradu a kabinky. Tam to sice mohl někdo objevit, ale už jsem neměl čas.

Vyběhl jsem ze záchodů a utíkal k ředitelně.

„Kde jste, Donovane?“ zeptala se mě profesorka Wattsová, zástupkyně ředitele, která na mě čekala přede dveřmi ředitelny.

„Promiňte, paní profesorko. Byl jsem ještě na toaletě,“ hrál jsem vzorného žáka.

„Pan ředitel chtěl, abyste přišel okamžitě!“ štěkla. Vždy příjemná a milá, pomyslel jsem si.

„Teď běžte,“ řekla a ukázala na otevřené dveře. Vyšel jsem po schodech do ředitelny. Ředitelna byla už stovky let na tom samém místě, už jsem ji dvakrát navštívil, v obou případech za hodně nepříjemných okolností. Všude visely portréty minulých ředitelů, ale ti vždycky mlčeli, jen vše sledovali.

Ředitel seděl u stolu, ale nebyl tam sám. Vedle něj stál jeden z bystrozorů, co pracoval ve škole, a z druhé strany někdo, koho jsem neznal. Starší malý muž s fretčím obličejem v hnědém hábitu, a držel v ruce notes.

„Posaďte se, pane Donovane,“ vyzval mě ředitel, „a dejte si čaj.“

Posadil jsem se a odvětil: „Ne, díky. Já čaj moc nemusím.“

„Napijte se, hned!“ štěkl.

Zvedl jsem šálek, co byl položený na stole, k ústům, zatímco mě propichovaly tři páry očí. Opatrně jsem usrknul a potom teprve celé pochopil. Leilin vzkaz a lahvička s lektvarem, a teď ten čaj. Mohlo mě to napadnout. V duchu jsem děkoval Leile.

„Takže, pane Donovane, proč jste šel včera se slečnou Coveyovou k tomu lesu, kde se následně našlo to tělo?“

„Chtěli jsme se podívat na místo, kde stála Chroptící chýše,“ odpověděl jsem popravdě, zatím.

„Proč?“

„No, je to docela slavné místo. Jen jsme si to tam chtěli prohlédnout.“

„Kdo si toho těla všiml první?“

„Leila.“

„Co jste udělali potom?“

„Rozběhli se k němu a Leila zkoušela, jestli je ještě naživu.“

„Potom?“

„Šel jsem pro pomoc.“

Ředitel se na chvíli zamyslel: „Poznal jste, co ji zabilo?“

„Ne.“ V zásadě to ještě lež nebyla.

„A slečna Coveyová?“

„Ne.“ Tohle už byla lež.

„Znal jste April Fieldovou?“

„Ne, jenom od vidění.“

Ředitel se znovu zamyslel, tentokrát na delší dobu, asi ze mě nedostával to, co zrovna chtěl.

„Jaký je váš vztah se slečnou Coveyovou?“

Tahle otázka mě rozhodně překvapila. „Jsme přátelé.“

„Jak jste se spřátelili?“

Modlil jsem se, že Leila odpověděla stejně. „No, normálně. Vídali jsme se ve na hodinách, jsme oba ve famfrpálové týmu. Několikrát jsme se spolu bavili a rozuměli si, pane profesore.“

Ředitel mě ještě chvíli propaloval očima a pak mi oznámil: „To je vše. Můžete jít na hodinu.“

Z ředitelny jsem vystřelil neuvěřitelně rychle, ale za zavřenými dveřmi jsem se zastavil, abych si vydechl. Připadalo mi, že jsem po celou dobu zadržoval dech.

Už jsem chtěl odejít, ale zaslechnul jsem rozhovor mez ředitelem a nejspíš tím mužem, co jsem neznal.

„Nedopadlo to tak, jak jste očekával.“

„Je pravda, že jsem doufal, že alespoň jeden z nich řekne něco.“

„Chápu, mohlo to být už uzavřené. Veřejnost rovnou uklidněná a nic by se nedělo.“

„Ano, bohužel se budu muset vrátit na ministerstvo. Sepsat oficiální zprávu a vyřídit všechny formality. Taková hloupá nepříjemnost.“

„Šťastnou cestu.“

Ještě než ten muž z ministerstva vstoupil s letaxovým práškem do krbu, já uháněl po schodech dolů. Měl jsem pravdu, chtěli obětní beránky, a Leila mi tím protijedem na veritasérum zachránila život, zase.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 10. kapitola: