OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlí andělé_9

25.02.2011 (18:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1189×

Konečně, po dlouhé době... Další kapitolka. Je ale poněkud krátká, tak doufám, že mě za to neukamenujete :)

Je věnována SafiřeDarkfire a ElisR1, pro Vás holky :)

Příjemné čtení

„Můžete mi říct, proč se neprobouzí?“ promluvil tlumený hlas. Z hluboka jsem se nadechla, ale necítila jsem žádnou úlevu. Jen děsivé pálení v plicích. Přestala jsem na okamžik dýchat a pak se znovu nadechla. Jen trochu, malinko, aby bolest nebyla tak velká. Avšak já nic necítila. Bolest byla pryč. Místo ní se dostavili všemožné vůně.

Cítila jsem růže, levandule, různé druhy květin. Pak, ale i citrusy a čerstvý chléb. A strašně příjemnou vůni, kterou jsem nedokázala nikam zařadit. Byla velmi intenzivní a byla blízko...

„Nevím,“ odpověděl hlas. Starý, též tlumený a tichý. Ale zvláštně uklidňující. Pokusila jsem se otevřít oči, ale víčka, jako by strašlivě ztěškly. Nesouhlasně jsem zamručela. Vedle sebe jsem ihned ucítila pohyb. Pak mě někdo pohladil po tváři.

„Leo,“ zašeptal. Ta vůně byla ještě intenzivnější. Dokonale mi omamovala smysli. „Leo.“ Ten hlas byl plný zoufalstvý, které mi trhalo srdce. Musím ty oči otevřít. Ujistit ho, že jsem v pořádku. Ale jak? Jak jsem otírala oči předtím? Jak?

Musím se soustředit a to rychle. Snažila jsem se ze všech sil, oči otevřít. Zvednout tu clonu řas a podívat se na majitele té krásné vůně a zoufalého hlasu.

Má víčka se mírně zatřepetala. Ach, už vím jak na to! Zkoušela jsem to několikrát, než se mito podařilo. Pomalu jsem otevírala oči, ale ihned je musela zavřít. Bolestně jsem je tiskla k sobě. Bylo tu strašné světlo.

Uviděla jsem světlo. Tak, pomyslela jsem si. A to je konec. Už nikdy nikoho neuvidím…

Vešla jsem do světla, které ochromilo můj špatný zrak. Šla jsem dál. Šla jsem, a už nic neviděla. Byla jsem slabá. Velmi slabá. Pohltila mě tma…

Nebe. Já jsem v nebi! Proto to světlo, ta krásná vůně a ten líbezný hlas.

„Zthasněte svíčky,“ poručil. Slyšela jsem krkoky a pak jen tiché zasyčení. Několikrát se to opakovalo a pak ticho.

„Už můžeš otevřít oči, Leo.“ Chvíli jsem váhala. Nakonec jsem se pokusila je znovu otevřít, což mi vyšlo na druhý pokus. Naštěstí světlo bylo pryč, takže nemohlo ochromit můj zrak. Za to teď, kvůli té tmě jsem neviděla nic. Světlo! V rohu pokoje se rozhořela svíčka a trochu osvětlila místnost.

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Jako první můj pohled padl na muže, sklánějícího se nade mnou. Ve tváři se mu zračila úleva a láska. Tolik lásky, že jsem nebyla schopná tomu uvěřit.

Prohlédla jsem si jeho tvář. Poznávala jsem ho. Chrisil. Můj Chrisil! Cítila jsem, jak se mi na rtech usadil mírný úsměv. Dívala jsem se do jeho zelených očí a on můj pohled opětoval. Rázem mi ale došlo, kvůli čemu tu ležím a úsměv mi z tváře zmizel.

Cítila jsem se zrazená. Jako by mi někdo srdce roztrhl v půly a odvezl na opačné strany světa, aby se nemohlo zas spojit. Chtělo se mi z toho brečet, ale slz se mi nedostávalo. Chtěla jsem křičet, ale z úst mi nevyšla ani hláska.

Raději jsem se rozhlédla po místnosti. Neviděla jsem však nic. Světlo! Ve druhém rohu místnosti se rozhořel svícen. Teď jsem viděla lépe a mohla se rozhlédnout. Starý muž, který se opíral o hůl, na jejímž vrcholu byl do dřeva zasazený světle modrý kámen, velikosti mužské pěsti. Na sobě měl tmavý háv, pokrytý symboly, které jakoby na něm hořely. Pohlédla jsem mu od tváře. Usmíval se. Kolem očí měl vějířek malinkatých vrásek. Bílý vous, který mu dopadal na prsa, měl stažený koženým řemínkem. Je to... Jak jen bylo to jméno? Ano! Je to Summeron.

Sklonila jsem mu malou poklonu, jak to jen šlo, když jsem ležela, ale bylo to spíše malé kývnutí. Pokynul mi nazpět a jeho úsměv se rozšířil. Nikoho dalšího jsem tu ale neviděla. Pokusila jsem se zvednout se do sedu. Ovšem použít nohy i ruce, bylo velice obtížné. Nejdřív jsem si musela vzpomenout, jak se jimi hýbe. Když jsem si vzpomněla, šlo to samo.

Pomalu jsem se po rukou posouvala, dokud jsem nebyla opřená zády o polštáře. Chrisil mě strarostlivě pozoroval, v očích lítost a omluvu. Ne. Nechám ho ještě chvíli, aby se trápil. Kvůli němu a Ianovi- Kde je?

Nadechla jsem se, že se zeptám, ale z úst mi nevyšla jediná hláska. Jen jsem naprázdno otevřela pusu, kterou jsem zase zavřela. V ruce se mi objevila číše s vínem. Hltavými doušky jsem ji celou vyprázdnila a podala zpět Chrisilovi.

„Kde-“ odkšalala jsem si. „Kde je Ian?“ podařilo se mi říct. Dívala jsem se na Summerona a vyčkávala na odpověď, avšak dostalo se mi ji od Chrisila.

„Musel naléhavě opustit město, ale brzy se vrátí.“ Přikývla jsem. Několik dlouhých chvil, bylo ticho. Hloubala jsem ve své mysli a přemýšlela.

„Když... Když mě napadli, emm... Pekelní psi,“ začala jsem váhavě, „tak, jsem přivolala pomoc. Já... Volala jsem o pomoc ohěň ve... Starém jazyce, asi.“ Summeronovi úsměv z tváře zmizel a nahradila jej zvědavost. Svižně přistoupil k posteli, na kterou se následně usadil.

„Pokračuj,“ vyzval mě. Ošila jsem se, ale pokračovala.

„Já... říkala jsem něco jako: Dife. Tanpri, ede. Mwen an danje. Mwen bezwen èd. Dife, mwen rele ou. Tanpri, ede. ORAIN! Nebo tak nějak. Několikrát jsem to opakovala, dokud se mi v rukou nezačala zhmotňovat ohnivá koule. Ale tahle byla větší a daleko silnější. Jenže ve vnitř byly i kapičky vody, přitom tu jsem o pomoc nežádala. A jak to, že jsem použila Starý jazyk? Jak to všechno funguje? Přeci jsem žádala jen oheň, ale přišla i voda. Jak to?” chrlila jsem otázky jedna za druhou. Summeron se usmíval mé zvědavosti. Přerušil mě zvednutím ruky.

“Vše se dozvíš, Leo, až budeš zdráva. Alespoň tak, aby mohla chodit,” ověděl s úsměvem. “Teď musíš odpočívat. Jako na povel se mi začala znovu zavírat víčka a já tak znovu upadla do sldné něvědomosti.

Stála jsem v místnosti se třemi bytostmi zahalenými v černých pláštích. Před nimi byly na kamenném stole položeny tři meče. První meč měl zlatou čepel, záštitu lemovali dračí hlavy, sloupek byl černý a na hlavici byl vyryt malý drak. Druhý meč byl celý černý, sloupek lemovala bílá vlákna, vypadající, že jsou z pavučiny. Na hlavici byl vyryt pavouček. Třetí meč se zdál být obyčejný, jenže nebyl. Čepel zářila modrým světlem, záštita i sloupek byly obyčejné, ale na hlavici byl orel. Přitahoval mě jistou energií, a zdálo se, že meč má svou inteligenci.

Opatrně jsem přišla ke stolu a dotkla se třetího meče. Vzala jsem ho do ruky. Čepel začala svítit intenzivněji, až skoro oslepovala. Obdivovala jsem meč, a nevšimla si, že dvě postavy v pláštích sáhly po zbylých mečích a postupují ke mně. Obě naráz zaútočily a já jen tak, tak odrazila útok.

Odrážela jsem jejich útoky a porváděla vlastní. Ačkoli když jsem zranila já je, zranila jsem tak i sebe, ale to bylo vedlejší. Útok, obrana, útok, obrana, obrana, útok... říkala jsem si.

Bojovaly jsme nejméně hodinu. Byla jsem vysílená, v krku jsem měla sucho a svaly mě bolely. Musím... Musím je zabít! Jediná myšlekna. Rozhodla jsem se. Naposledy jsem odrazila jejich útok a pak sekla. S otočkou jsem použila meč, který špičkou proťal osobám krční tepny. Ve stejnou chvíli jsme klesly na kolena. Meč mi vypadl z ruky a se zařinčením dopadl na kamennou podlahu.

Ruka mi vystřelila ke krku, snažící se zastavit to urputné krvácení. Když mi vyjde z dlaně bílé světlo. Bolest, která se dostavila byla ochormující. Bezmocně jsem se sesula na zem a zmítala se v křečích. Světlo začalo pulsovat a já se cítila, jako by mě někdo škrtil.

Pomalu jsem ztrácela vědomí, ale věděla jsem, že sem vyhrála. Že budu žít. Budu zdráva...

Otevřela jsem oči a skoro už podvědomě rozžhnula svíčky v pokoji. Ruka mi vystřelila ke krku. Byl celý. Ale.. Cítila jsem na něm hrbolky. Takže další jizva! Ale vždyť to sou jen sny! Nebo snad ne? Přemýšlela jsem, zatím co jsm se zvedala z postele.

Když jsem se chodidly dotkla podlahy, projela mnou nejistota. Pomalu jsem na nohy vřenášela váhu a když už jsem stála, na tváři se mi vytvořil výtězný úsměv. Opatrně jsem vykročila, ale i tehdy to bylo v pořádku. Radostně jsem doběhla do koupelny a vlazla do vody. Byla příjemně horká a uvolnila všechny mé smysli a svaly.

Podlouhé době jsem z vody vylezla a zabalila se do plátna. Bosky jsem doťapkala před skříň, kteour jsem otevřela a hledala vhodné oblečení.

Šaty nepřicházely v úvahu, tak jsem si vybrala kalhoty a volnou halenu. K tomu jsem si vzala jezdecké boty, co tu byly a prohlédla se v zrcadle. Vypadala jsem jako jezdec. No co už...

Vlasy jsem spletla do copu a zavázala koženým řemínkem. Spokojena, jsem vylezla z pokoje a zamířila jsem si to do jídelního sálu.

Šla jsem do něj, tam ovšem nikdo nebyl. Pohlédla jsem na hodiny vzadu na stěně. No jistě. Kdo by tu taky byl, po obědě?

Došla jsem si do kuchyně pro jídlo a zase se vrátila. Mířila jsem si k Summeronnovi. Mou pozornost, ale upoutaly zvuky. Přišla jsem blíž. Pohled se mi naskytl na dva muže s měči v rukou, kteří bojovali. Dělali výpady na protivníka, a odráželi, kryli...

Několik chvil jsem je pozorovala, než mě spatřili. Oba sklopili meče a muž v levo se uklonil. Chrisil zůstal stát vzpřímeně a upíral na mě svůj zrak. Muž v levo si mě nepatrnou chvilku prohlížel a pak vřkl:

„Nechtěla byste si to také vyzkoušet?“ Sakra! A co teď?

Tak co? Myslíte, že Lea bude bojovat? Nebo jí někdo zachrání? A když bude, vyhraje?

Doufám, že zanecháte komentář. Vaše Eris

Kapiolta 8. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 10.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé_9: