OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 28. kapitola

27.07.2012 (08:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1522×

28. Válka

Ani nevím kdy, ale v nějakém čase jsem se dostala do postele. Bylo to velice příjemné. Musela jsem usnout na Jeanine, když jsme letěli zpátky do paláce.

Cítila jsem okolo sebe Samielovy horké, obmotané paže a chladivý samet. Horká kůže se o mě každým nádechem nádherně otírala. Zachumlala jsem se k němu co nejblíž a nadechla se jeho dechberoucí vůně. Poté jsem znovu upadla do temnoty.

„Vstávej, Elli, vstávej,“šeptal na mě hlas. Šeptal vůbec na mě? Určitě nejsem TA Ell, která by měla vstávat. Zamrkala jsem stále ospalá, než mi ruka samovolně vysřelila vzhůru a já do ruky nechytla instinktivně jablko. „Nechci tě tu nechávat spící, když jdu pryč a chránit by tě měli jen Ideo a Imago.“

„Co se děje?“ zeptala jsem se a promnula si oči. Vůně jablka mě neskutečně přilákala a já se s chutí zakousla.

„Na, obleč se, něco se děje.“ Hodil na mě černý přiléhavý oblek a nějaký modrý přehoz, který vypadal jako ušitý z pavučinek. Když jsem se oblékla, přišel ke mně a začal mi něco upínat okolo pasu. Vlasy mě lechtal pod bradou a po chvíli se ozvalo cvaknutí.

„Co to je?“

„Takový štít. Můžeš se s tím líp pohybovat, ale nikdo ti nezasadí ránu nožem do břicha.“

„To je praktické,“zamumlala jsem a Samiel mě sledoval starostlivým pohledem.

„Musím si chránit to, co miluju.“ Chytl mě za ruku a vedl palácem.

„Kam to jdeme?“

„Konec lží, musím tě odhalit alespoň naším spojencům.“ Mramorové chodby byly nekonečné a za sloupy tmavé. Koutkem oka jsem tam zahlédla stín, který se hýbal.

„Spojencům? Počkej!“ zarazilla jsem nás jako tvrdohlavý mezek a Samiel se na mě nedočkavě podíval. „Nemám upravený vlasy!“ vyhrkla jsem na vysvětlenou zcela nesmyslně a on se rozesmál.

Připlácl mi ruce na tváře a sevřel tak prameny vlasů, které jsem se snažila nějak upravit. „Miláčku, jsi nehorázně krásná vždy, ale potřebuju zjistit, kdo je na naší straně a kdo ne. Řekneme kdyžtak historikům, aby napsali, že jsi přišla v róbě, kterou sotva někdo utáhne za sebou – natož abys sama bez pomoci přišla – a složitý účes s kvítečky a ptáčky, jestli chceš. Pojď, prosímtě,“ vydechl a vtiskl mi polibek.

Po chvíli vyrazil obrovské dveře a desítky hlav se k nám zvedly. Jejich hlasy ztichly a někteří zalápali po dechu. Mohla jsem místo pozdravu vyrukovat s „Tradá,“ ale pochybuju, že by to mělo úspěch.

Sledovali mě. A sledovali jako s velkým S. Obrovské ještěří oči nebo úzké nosy. Dlouhé krky a neidentifikovatelné uši... Ještě, že jsem z nich toho neviděla víc.

Byla jsem nervózní. Snad to i Samiel vycítil, protože stisk jeho ruky zesílil. Stála jsem tam proti bandě adonaiů, které bych nikdy nepřeprala, protože byli v převaze, nechávala se očumovat a čekala, až spadne hřebík, abychom to všichni pěkně slyšeli.

„Králi, tohle je,“ začal jeden ze starších mužů.

„Člověk!“ zakřičel druhý Adonai.

„Nepřípustné,“ šeptali mezi sebou.

„Jak hanebné! S hmyzem!“

„Král se pomátl, jistě ho zaklela,“ mumlali další.

„Taková potupa!“

„Tak dost!“ zavrčel Samiel nahlas a všichni se přikrčili. Jeden z nich ale ne. Stál s lukem a šípem v rukách a vystřelil. Samiel vyděšeně zíral, jak střela letí sálem a míří mi na srdce.

Čas se zastavil. Všechno bylo o tolik jasnější a bystřejší. Lehká zelená záře vycházelo z medailonu na mém krku a to naznačovalo pouze jedinné – nebezpečí. Levá ruka se mi vymrštila vpřed a celé tělo se pohlo vpravo. Šíp, který rozrážel rychle vzduch mě polechtal na pravém zápěstí, než ho moje prsty sevřely okolo těla a zastavily. Zároveň s tím jsem vyškubla z krytu na pravém lýtku dýku a švihla dopředu. Nemohla jsem minout.

Vzduchem zasvištělo ostří a s dunivou ranou se zabodlo do těla. Už mě za pas svíral Samiel a s otázkou na rtech. Přikývla jsem, na náznak, že jsem v pořádku.

„Ještě někdo má námitky proti mé manželce?“ zvedl hlas a ozvalo se zakašlání.

„Manželce?!“

„Vybral jsem si ji já a nikdo jiný! Sňatky z donucení nikdy nebyly k dobru.“ Hlas se mu netřásl. Byl stále dokonale chladný, pevný a majestátný. „Díky ní žiju, nepřežívám.“

„Máš ženu, králi! Váš svazek byl zpečetěn před Adonaiským lidem!“

„Nebyl zpečetěn v loži, Konsitusi!“ přerušil ho Samiel a ten se jen zajíkl. „Protože kdyby bylo, nestojí její vojsko před branami tohoto města,“ dořekl a už jsem pochopila jeho starostlivý pohled. Bylo to kvůli mně. Stáli tam, protože královi patřilo mé srdce a jeho mně.

„Samieli,“vydechla jsem a ostatní zatím zalápali po dechu. Tohle možná neměl říkat. Ne takhle...

„Problém, odejděte hned, nebo berte zbraně.“ S jeho posledními slovy se ozvalo sálem tříštění skla a mramoru. Dvě silné paže mě chytly okolo pasu a odhodily na stranu.

Dopadla jsem na Samiela a tomu se mihl přes tvář bolestivý výraz. Spadl do úlomků! Hned, jako kdyby si všiml mého poznání mě vyhoupl na nohy a sám se chtěl vydrápat na ně. Na nic jsem nečekala a pomohla mu.

„Vem si štít!“ ponoukl mě a ukázal na jednu polorozmlácenou sochu. Vyrvala jsem z mramorových paží štít a běžela k Samielovi. Ze zad mu trčel obrovský kus střepu. Přímo mezi lopatkami a černá krev mu stékala po temné košili.

„Samieli, podrž štít!“

„Proč bych-aghrrr!!!“ zavrčel, když jsem mu vytrhla ze zad a propálil mě pohledem.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a vyhoupla se na špičky k jeho rtům. Přidržel si mě paží okolo pasu a s neskutečnou naléhavostí si mě přitiskl ještě blíž. Sápal se po nich, kousal, vrčel, svět na ten moment přestal existovat.

Odtáhl se – až příliš brzy. Pustil mě z náruče a táhl palácem.

„Ideo, Imago!“ zavrčel a oba svalovci se objevili po našem boku.

„Odveďte ji a postarejte se, aby byla v pořádku, říkal jsem vám kam!“ zavelel a ve mně by se krve nedořezali.

„Ne, Samieli, to nemůžeš!“ vyjekla jsem.

„Si piš, že můžu, nenechám tě v ohrožení, zatímco budu bojovat.“

Vystrčila jsem bojovně hlavu, načež se mě dotkl a jemně pohladil po tváři. „Poslechni mě, jsi vším, na čem mi záleží,“ zavrněl a okolo nás se prohnali spojenci. Jedni utíkali a jiní se chopili mečů a rozhodně kráčeli dveřmmi ven za úmyslem bojovat.

„Chci bojovat s tebou,“zašeptala jsem a cítila jsem, jak se mi do očí vhání slzy.

„Ne,“rozhodl a kývnul k Ideovi a Imagovi. Ti mě popadli za ramena a vedli klikatou chodbou honem pryč. Otočila jsem se napsledy za Samielem.

Upíral ke mně smutný pohled a v pažích už pevně svíral meč. Vypadal jako bůh zkázy. Rty se mu mihly v drobném úsměvu, než jsem ho ztratila z dohledu.

Najednou nám do cesty přiskočili nějací Adonaiové. Strážci se hned proti nim vyřítili a prudce je odhodili stranou. Hodili na mě prosebný výraz, abych je následovala.

Dveře, okna, chodba, dlouhá chodba, Samiel, Samiel. To jediné jsem měla v hlavě. Hnali jsme se chodbami a mihali jedny dveře za druhými. Přišlo to skoro nekonečné.

Zapadli jsme do jedné místnosti a hnali se na druhý konec, kde byly další dveře. Prostrčili mě jimi a po chvíli dohnali. Ne, já nepatřila v tomhle momentě, na tohle místo. Jako vyslechnutí mé doměnky se na Idea a Imaga odnikud znova vrhli muži a jeden skočil přímo přede mě.

Zazubil se špinavými tesáky a zamrkal blankami. Svalnatý, oblečený v brnění a probodával mě šíleným výrazem. „Královno!“ zasmál se a už už se chystal mi zasadil smrtelnou ránu. Mé reflexy byly rychlejší. Bleskově jsem uhnula a zaryla nůž hluboko pod jeho žebra.

Vypoulil své odporné oči a smradlavý dech mě téměř omráčil. „Má paní!“ slyšela jsem hlasy ochránců a bylo rozhodnuto. Chodba! Otočila jsem se na patě a utíkala od nich. Nemůžu tu být. Ne, nemůžu! Neuchrání mě a Samiel mě potřebuje. Utekla jsem jim.

Voda vždy najde cestu, jak uniknout. Uniknout tam, kam patří, nebo kde je jí potřeba.

Dech mi skřípal v uších a srdce poskakovalo nejrychleji za poslední roky. Byla jsem volná. Nohy mi na podlaze rychle bubnovaly a čím dál víc jsem se pokoušela vyhýbat místům, odkud se ozývaly hlasy adonaiů. Vyrazila jsem prudce dveře a octla se na nějakém balkóně. Zídka byla rozbořená místy a pode mnou se otevřelo panorama války.

Válka. Nenávist. Zloba a touha po moci.

Zasekla jsem se. Bylo to něco, co jsem nikdy neviděla. Ne tolik osob. Zbraní. Emocí. Ne tolik všeho!

Tisíce vojáků stálo proti sobě. Adoniové proti Adonaiům. Mezi nimi vzbouřenci. Lidé s Adonaii proti nejmocnějším. Písek vypadal, jako kdyby hořel. Miliony loučí byly rozsvícených, aby si viděli do tváří. Nenávistně propalovali jeden druhého. Syčeli na sebe, vrčeli a prskali jako zvířata. Hnusil se jim pohled na nepřátele. Země tu už dávno popila krev, kterou zde prolili kdysi, ale to nebylo důležité. Hodlali ji zase přesytit jejich životodárnou tekutinou. Zloba je zcela posedla. Zabrala jejich srdce a navždy proklela. Zlost a násilí byl cit, který tu vládl, vládl těm, kteří dřív stáli bok po boku. Meč po meči, jako bratři.

Zalápala jsem po dechu. Tady už nebylo cesty zpět. S bojovým řevem, který mě celou rozechvěl se proti sobě vyřítili. Srdce se mi sevřelo, když se proti sobě vojsko vrhlo a následně i houfy fligorů rozlítly ve snaze rozsápat se na kusy.

Vlna šípů se přelila přes oblohu a černý mrak začal dopadat na každého, kdo byl ve špatnou dobu na špatném místě. Křik, vrčení, řev, řinčení zbraní o sebe.

„Tady je!“ zavřeštěl někdo a za mými zády se mihl stín. Přehoupla jsem se přes zídku a dřív, než mě stačil adonai chytit jsem seskočila na římsu. Prsty jsem přikovala ke kameni a zírala do tváře s orlím nosem a zelinkavou kůží.

***

„Teď nebo nikdy! Za svobodu!“ zaječel Max a pozvedl zbraně.

„Za lidi!!!“ ozval seo se vojsko a všichni se rozběhli kupředu. Max popadl prvního, co na něj zaútočil. Přesnou ranou mu vyrazil zuby a zasadil smrtelnou ránu. Sekal mečem a máchal pěstmi.

Jako tygr se vrhal na nepřátele a zanechával za sebou mrtvá těla. Prudce narazil do svalnatého muže a zaryl zbraň co nejhlouběji do něj. Krev v něm začvachtala a u ucha se mu ozvalo bolestné zasyčení. Jen Ellenina tvář ho hnala kupředu. Vykopl nohou a bojovník dopadl na záda. Pokoušel se vstát, ale bylo to k ničemu.

Zamával nad hlavou a ramenem narazil do hrudi Adonaiovi. Z jeho chobotnicových vlasů se vynořily malé nože a snažily se zasáhnout Maxe. Prudce sekl mečem a chobotničky i s obří hlavou se skutálely v krvavé spoušti na písek.

Se zavrčením se Max vyřítil proti dalším a v dáli uviděl Ellen na balkonu. Musela to být ona. Hnědé vlasy jí divoce poletovaly okolo hlavy a za ní se blížil neznámý nepřítel.

S ještě větší vervou se pustil do boje. Potřebuje ho!

***

Potily se mi ruce. Se zaskřípěním zubů jsem se pokusila posunout pohodlněji na římse, než ke mně někdo vystřelil šíp. Pustila jsem se a s překvapující lehkostí seskočila na jiný balkón.

„Co tě víc děsí, mé vojsko před tvými branami, nebo ztráta toho póvlu,“zaslechla jsem a sklouzla co nejblíž ke stěně a zídce. Pode mnou se bojovalo a někdo tu řeší...

„Řekni tvému vojsku, ať odejdou,“ zavrčel pro mě známý hlas.

„Ani nevíš, s kým si zahráváš!“ štěkl ženský hlas.

„Chaos přenech mě, Eris. Zradila jsi vše, čím jsi.“

„Opravdu? Přesně naopak. O co, že za pár vteřin začne skapávat její krev po zdech paláce. A tvoje hlava skončí na kůlu!“ zavrčela.

„Její život a svobodu, za můj život a království.“

„Tebe, království, platí!“ zavelela a ozvalo se tříštění dřeva a neznámé hlasy Adonaiů. Zvedla jsem se a nahlédla.

Samiel stál před Eris a jeho oči žhnuly nenávistí. Vydechla jsem. Za paže ho drželi dva adonaiové a smýkli jím před blonďatou fůrií. Ta se jen vítězně zazubila. Věděla, že ho má v pasti. Proč nebojuje! Byl by hned volný!

„Jsi k pláči. Kvůli lidský couře! Zahodit vše!“ začala se šíleně smát. Samielovi poklesla hlava a tvář měl pošramocenou. Přistoupila k němu a chytla ho za bradu. „Chováš se jako člověk. Nejsi jím, nikdy nebudeš. Mohl jsi být bohem, vzdal ses toho a za to zemřeš!“ Vytáhla stříbřitou kudlu a ta se ve vzduchu zaleskla.

„Alespoň jsem se choval jako někdo, ne jako stín vlastní rodiny.“

„Zasloužíš si zdechnout!“ zaskřípala zuby a vzduch prořízl výkřik.

„Ne!“

Hlas, který se ozval mi byl až moc povědomý. Polil mě ledový pot, když mi došlo, že byl můj vlastní. Vyskočila jsem z úkrytu a šla k nim. Nebylo cesty zpět!

Jako na horské dráze... Konec je v adonaiských hvězdách. Komu fandíme?

Komenty, kritiky, (och, chválu též, prosím). 

Niki311

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 28. kapitola: