OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 6. kapitola - Hněv a bolest

02.08.2011 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 716×

Chester:

Ráno bylo chladné. Mně to nijak nevadilo, jsem na chlad zvyklý, ale Yumi byla prokřehlá. Chtěl jsem ji nějak zahřát, ale nakonec jsem tuto myšlenku zahnal. Ani jsem ji nepozdravil na dobré ráno.

„Dobré," řekl jsem Gellantaře. Yumi si mě taky nevšímala. Možná došla k tomu, že přátelství mezi Sakrymy a Velorany není možné.

„Večer dojdeme k Sakrymskému sídlu. Gellantaro, obstaráš kopii knihy?“

„Jasně, jsem mistr krádeží!“ vykřikla jásavě. Vykřikla tak hlasitě, až se zvedlo pár ptáků a odletělo pryč.

Yumi:

Že ke mně má od včerejška jistý odstup, s tím jsem se tak nějak smířila, ale že mi neřekl ani dobrý ráno, to mě trošku zklamalo. Rozhodla jsem se, že mu budu platit stejnou mincí – když si on nevšímá mě, nebudu si všímat já jeho. Celý den jsem šla kus za ním a Gell, ale on by si snad ani nevšiml, kdybych se zastavila a nechala je jít dál. Gell se po mně sice otáčela, ale já do kroku nepřidala.

Gellantara:

Že bych se mýlila? Včera to vypadalo, že se hltají pohledem a dneska se chovají oba jako vyměnění. Nechápu to. Jsem dobrá ve čtení v lidech, že bych u Sakrymů a Veloranů pokulhávala? Bože, já mám hlad! Je škoda, že nikde žádný červeňák, který stejně hlad nezažene. Nooo… Ještě stále je tu ten kůň. No, to nejde. Hlavou se mi honí nesmysly z hladu. Už mě nebavilo se na ty dva koukat. Proměnila jsem se ve vránu a odletěla kousek od nich, potom jsem se proměnila zpátky a šla napřed. Třeba si to vyříkají.

Chester:

Zrádkyně. Nechala mě v tom. Co si myslí? Že spolu něco vyřešíme? Jak to tak vypadá, ona nemá zájem se mnou mluvit. Jde celou dobu vzadu, nevšímá si mě, jako bych tu nebyl… No, na jednu stranu dobře pro mě, ale taky mě to štve. Tohle jsem necítil k nikomu. Nevím, co mám dělat. Podíval jsem se na ni. Dělala, že si mě nevšímá. Mám se na to vykašlat? Mám jí říct všechno o tom, co cítím? Nejspíš by se mi vysmála. A potom na mě zaútočila. Gellantara by mě možná bránila, kdo ví. S Yumi se docela baví, ale nesnáší šarvátky mezi našimi druhy.

„Yumi…“ začal jsem. Ne, kašlu na to. Tohle prostě nejde. Už jednou se to pokazilo, podruhé nechci být viníkem já.

Yumi:

Na jeho vyslovení mého jména jsem tázavě s nadějí vzhlédla. Ale v tu chvíli se otočil zase zpátky dopředu a už nic neřekl. Plamínek naděje ve mně ve vteřině uhasl. Ještě chvíli jsem čekala, jestli řekne něco víc, ale on mlčel. Gell se vrátila zpátky, proměnila se v člověka a rozčíleně na nás shlížela. Gestem naznačila, abychom zastavili, a tak jsem zůstala stát, jenže Chester šel pořád dál.

„Stůj!“ zavrčela směrem k němu, ale on šel dál, jako by ji neslyšel. Doběhla ho a dala mu dlaň na hrudník.

„Řekla jsem, abys zastavil, ty bručoune!“ sykla na něj.

„Co po mě chceš?!“

Gellantara:
Vážně mě už štve. Chová se jak malej fakan. Je prostě jinej, tak ať si přestane hrát na něco, co není.

„Proč ze sebe děláš někoho jiného? Vážně už mě nebaví, tě pozorovat. Je úplně jasné, že Yumi ti není lhostejná. Proč teď najednou děláš, že ji neznáš? Není každý Sakrym stejný, smiř se prostě s tím, že ty jsi jiný…“

„Nula!“

„Lepší!" vykřikla jsem zoufale. Líbí se mi, že se nechová jako ostatní.

„A ty Yumi, ty s tím taky přestaň. Mezi našimi rody je spor, proč se se mnou a tady s tím vzteklounem bavíš? Proč jsi nás nenapadla? Proč jsi nás nezabila? Možností jsi měla dost. Taky jsi jiná. Jste výjimky, černé ovce. Jednou jsem četla ve starých spisech, že špatné události by měly být ukončeny stejnou situací, kterou začaly. Nevím, kdo takovou kravinu napsal, ale je to možná pravda. Takže si přestaňte něco nalhávat a prestaňte mě kurva srát, nebo vám oběma ukážu, jak moc šílená jsem!“

Chester:
„Ty si myslíš, že je to pro mě jednoduchý?! Mám v hlavě zmatek, nevím, kam patřím, jsem absolutně bezbranný a navíc jsem zamilovaný do Veloranky!“ Do hajzlu! Kdybych raději držel hubu. Když jsem naštvaný, tak nepřemýšlím, co říkám! Sakra!
„No vidíš, že to jde,“ řekla Gellantara spokojeně. Tak ona je spokojená!
„Drž už taky hubu! Celou dobu furt meleš, meleš, meleš a meleš. Kdo tě má furt poslouchat? Bylo mi líp bez tebe!“ rozkřičel jsem se na ni. Mám záchvat vzteku a nemůžu se uklidnit. Podíval jsem se na Yumi.
„I bez tebe… Bylo mi líp, když na mě všichni křičeli, nesnášeli mě a nikdo se se mnou nebavil. Pak ses objevila ty a všechno se to zhroutilo. Já už ani nevím, kdo jsem. Já snad ani nechci existovat! Na, tady je moje dýka, zabij mě. Žádám tě o to! Udělej to, prosím tě, rychle!“ hodil jsem jí k nohám dýku, klekl si na zem, zavřel oči a čekal.

Yumi:

On se snad pomátl! Cloumá mnou vztek. Kdo si sakra myslí, že je? Chce, abych ho zabila? To bych v životě nedokázala. Jsem zmatená a nesmírně rozzuřená.

„O smrt si pros někoho, kdo tě nemiluje!“ křikla jsem na něj. Koneckonců, klidně už to můžu vykřičet do světa. Jednak to za mě řekla Gellantara, a jednak je do mě zamilovaný, jak sám říkal. Takže je mi ukradený, kdo to bude vědět, a kdo ne. Zvedla jsem dýku ze země, došla k němu a zastrčila mu ji zpátky za opasek a uslzenýma očima k němu vzhlédla. Tolik nenávisti jsem v jednom pohledu neviděla. Nikdy dřív jsem si nepřála zmizet a už nikdy nebýt nikým viděna. Přála jsem si odletět pryč, a už se s nimi nikdy víc nesetkat. V tu chvíli jsem cítila, jak se se mnou něco děje. Zrak se mi rozostřil, potom zase zaostřil a Chestera jsem viděla jakoby pořád z větší dálky. Tělem mi projelo nepříjemné brnění a najednou jsem byla ve vzduchu, směřujíc neznámo kam, ale daleko od tohoto místa. Daleko od mé lásky. Daleko od Chestera.

Chester:
Co se to stalo? Jak se to stalo? Vstal jsem se země a běžel za ní. Po chvilce jsem to vzdal. Odletěla mi. Nechala mě tu. Samotného… vlastně… je tu Gellantara. Podíval jsem se na ní. Zírala s otevřenou pusou na oblohu.
„Gellantaro…?“ houkl jsem směrem k ní. Možná mi dá odpověď. Možná…
„Beze mě ti přece bylo líp! Tak se teda měj! Já už tě nebudu otravovat, půjdu ti z cesty! Můžeš být zase sám, všemi nenáviděný, hloupý suro! Když si to tak přeješ! Myslela jsem, že… ale když si nedáš říct!“ křičela na mě a brečela. Proměnila se ve vránu a odletěla pryč. Zůstal jsem sám. Jen ten bílej kůň je tu navíc. Tak jsem to zase já. Nenáviděný Sakrym, co nic neumí, sám, bez přátel. Je mi fajn… je mi skvěle… tak jsem to přece chtěl… Ať si jdou! … Ať se vrátěj!! Všechno jsem zvoral. Já ani nevím, co chci. Sedl jsem si na zem. V tu samou chvíli se dal ten blbej kůň do běhu a utekl. Tak, teď jsem opravdu sám.

Yumi:

Letěla jsem dál a dál a pořád myslela na to, co nám řekl. Tu dýku, kterou mi hodil k nohám se žádostí o smrt, do mě jakoby pomyslně zabodl. Co zabodl, vrazil mi ji do srdce jako otrávený šíp. Ani jsem si nevšimla, že jsem se dostala až nad loveckou osadu, kde nás předtím věznili a odkud nás dostala Gell. Ach jo, bláznivá Gellantara… Zajímalo by mě, jestli s ním zůstala. Ale zdálo se, že ji to taky dost zasáhlo. Myslím, že se od něj také odpojila. Vůbec bych se nedivila.

Jak tak přemýšlím a shlížím dolů na lovce, ani si nevšimnu, že mi věnují ne zrovna milou pozornost. Něco tam pokřikovali, vůbec jsem jim nerozuměla, ale najednou mi křídlem projela tupá bolest, a já už najednou neletěla. Už jsem ani neměla křídla. Padala jsem dolů a doufala, že tento pád je to poslední, co pocítím.

Gellantara:
Hlupák! Má svůj vlastní svět! Tak ať si v něm klidně zůstane. Je to tvrdohlavej blázen! Nevěděla jsem ani, kam letím. Byla jsem tak naštvaná, uražená a smutná zároveň. Letěla jsem a potom jsem cítila bolest v rameni. Bolelo to hrozně moc. Nemohla jsem letět, tak jsem alespoň dosedla na větev. V křídle jsem měla šipku, která něčím páchla. Že by jed? Je mi špatně. Neudržela jsem rovnováhu a převrátila se. Dopad byl bolestivý. Najednou jsem měla lidskou podobu.
„Já ti říkal, že je to Sakrym! Ještě ke všemu holka!“
„No, ale ne každá vrána nebo havran je hned Sakrym.“
„Lepší to zastřelit, pak máš alespoň jistotu!“ Nevím, kdo to byl, měla jsem zamlžený zrak a hlasy jsem slyšela jakoby z dálky.

Yumi:
Sakra… Co se to stalo? Hrozně mě bolí hlava. A kde to jsem? Je mi zima. Ležím někde na zemi, a soudě podle toho, jak mě všechno studí, jsem buď nahá, nebo promočená na kost. Můj pokus zvednout se alespoň do sedu ztroskotal hned ze dvou důvodů. Jednak mě šíleně bolela ruka, a jednak, ještě než jsem sebou švihla na zem kvůli bolestí téměř znecitlivělé ruce, jsem si dala parádní pecku do hlavy, z čehož jasně vyplynulo, že jsem v nějaké kleci. Rozhlédla jsem se kolem, co jen mi tma okolo dovolila. Mžourat do tmy mě opravdu nebaví.
„Lumine!“ zkusila jsem mé oblíbené kouzlo – kouzlo světla. V mřížích kolem mě podivně zapraskalo a energie, kterou jsem na tohle kouzlo použila, se do mě vrátila jako kulový blesk. „Kdopak se nám to tu probral?“ ozval se výsměšný, oplzlý hlas.

Chester:
Zvedl jsem se ze země. Nebudu tu sedět donekonečna, ony se stejně nevrátí. Dal jsem se do kroku. Dojdu si pro tu knihu sám! Nebudu riskovat sestřelení lovci, půjdu raději pěšky. Cítím je, jsou tu v lese.

Šel jsem nějakou dobu, byl skoro večer. Najednou se prudce zatáhlo a rozpršelo. To není pěkné. Něco se děje. Možná jen Gellantara chce, abych věděl, jak se cítí. Jo, to by jí bylo podobné. Nechat vybrečet mraky místo sebe. Nebo… ale jí se přece nemůže nic stát! Ona je přece nezkrotná a nezdolatelná! Slečna perfektní! Ale chybí mi. Ale mnohem víc mi chybí Yumi, která mě nejspíš nesnáší.
Byla už noc, když jsem došel k Sakrmyskému sídlu. Tak, teď se potřebuju dostat dovnitř, vzít knihu a vypadnout nepozorovaně. Jenže to není jednoduché. Já ani nevím kde přesně ta kniha je, jak vypadá a jak ji dostanu ven. Počkám do rána, třeba mě něco napadne. Ještě ke všemu mám takový divný pocit, že bych se měl vrátit.

Gellantara:
Je mi zima, bolí mě hlava a rameno. Otevřela jsem oči. Viděla jsem rozmazaně a slyšela jsem zvuky jakoby z dálky. Kde to sakra jsem? Pokusila jsem se vstát. Nešlo to. Byla jsem svázaná.
„Prodáme ji?“ slyšela jsem kousek ode mě.
„Nikdo ji nekoupí. Odvedem ji Veloranům, určitě nám za ni něco dají.“ Musí to být lidé. „Vstávej!“ kopnul do mě jeden. Zvedl mě ze země a strčil do mě. Velice neochotně jsem se dala do kroku.

Yumi:
„Kde to jsem?“ zeptala jsem se do tmy. Matně si vzpomínám, jak jsem viděla loveckou osadu… Letěla jsem, něco se mi stalo s křídlem… a pak se kameny pode mnou zvětšovaly a zvětšovaly… A najednou tupá bolest rozléhající se celým mým tělem.

„Koukám, že ti ta šipka dala zabrat,“ odfrkl chlapík.

„Hej! Uwe! Změna stráže…“ ozvalo se odněkud.

„Řekl kdo?“

„Řekl náčelník!“ odpověděl kluk s hořící loučí v ruce. Uwe se odebral někam do pryč. Tenhle kluk je mi nějak povědomý. Modré oči, černé rozčepýřené vlasy, svalnatá postava, uhrančivý pohled a poťouchlý úsměv….

„Damone?!“ To není možný!

„Ahoj Yumi!“ přiklekl ke kleci.

„Jak ses prosím tě dostala do takovýho svinstva?“

„Sama nevím…“ Chci k němu natáhnout ruku, ale opět mi v pohybu brání bolest.

Damon:
Jen co pohne rukou, okamžitě sebou škubne. Posvítil jsem na ni loučí a všiml si, že je nahá. Sundal jsem si plášť a prostrčil jí ho mezi mřížemi. Oplatila mi vděčným pohledem a zakryla se do onoho pláště.

„Co máš s tou rukou?“ Prostrčil jsem louč k ní a svítil jí na ruku. Když ji s usyknutím vytáhla zpod pláště, polilo mě horko. Celou paži měla nateklou a zhruba uprostřed mezi ramenem a loktem byla vidět ošklivá bodná rána. Tekla jí z ní krev a okolo ní bylo vidět, jak jí černá kůže – Veloranský jed snad nikdy nezklamal.

„Sakra!“ neodpustil jsem si.

„Co se to děje?“ Vyjekla při pohledu na svou ruku. Byla vyděšená. Tuhle léčku na Sakrymy znají jen lovci. Je to speciální jed, který zapříčiní odumírání buněk kolem zasáhlého místa. Proč to ale použili zrovna na ni? Je fakt, že se tu za posledních pět let změnilo hodně věcí. Ale po mém návratu z tajné špionáže u Sakrymů mi všechno vysvětlili. Nebo tak jsem si to aspoň myslel. Proč mi sakra nikdo neřekl, že se dcera nejvyššího má lovit jako špinavý Sakrym?

Yumi:
Bylo vidět, že nad něčím přemýšlí.

„Damone!“

„Ehm… Co se to tu děje Yumi? Proč tě loví? Ví o tom otec?“ zasypal mě otázkami. Myslím, že mu budu muset spoustu věcí vysvětlit.

„Víš… Od té doby, co tě vyslali na tu tajnou misi, se tu celkem dost věcí změnilo… Pohádala jsem se s otcem a… utekla… Potkala jsem Sakryma a-“

„Sakryma?“ hleděl na mě nevěřícně. Tohle bude na dlouho….

Gellantara:
Pomalu necítím nohy! Oni si jedou na koních a já musím klopýtat pěšky, už opravdu nemůžu. Nohy mě přestaly poslouchat a podlomily se mi.
„Co je?!“ vyjel na mě jeden z nich.
„Já už nemůžu! Potřebuju si odpočinout!“ vyštěkla jsem naštvaně.
„Jdeme dál, kašlu ti na odpočinek, ty hnusná Sakrymko!“ Jak jinak!
„Sklapni, člověče. Nebráním se, nezkouším utéct. Vše co za to chci, je odpočinek. Pár minut. Pokud ho nedostanu, začnu se bránit. Nepřejte si pocítit Sakrymskou moc!“ Rozesmál se.

„To, co se ti rozlejvá po těle není jenom obyčejné uspávadlo. Na pár hodinek ti to znemožní používat moc. Je to dárek od Veloranů, když jim přivedeme nějakýho Sakryma. Za tebe bysme mohli dostat víc. Jsi první ženská!“ Nesnáším je! Pokusila jsem se použít kouzlo. Ale nestalo se nic.
„Jdeme!“ zavelel ten člověk, kterýho teď k smrti nenávidím!
„Fajn!“ sykla jsem zlostně a zvedla se ze země. Rozhodla jsem se jim to alespoň trochu znepříjemnit. Dokážu být hodně ukecaná, když chci, i když nechci.
„Mám hlad, je mi zima, bolí mě nohy, bolí mě rameno…“ dál jsem se nedostala, protože mi strčili do pusy roubík.

Chester:
„Chestere! Co tu zase děláš? Neříkal jsem ti jasně, že se tu nesmíš ukázat?“ probudil mě hlas mého otce. Do háje! Mě fakt nikdy nic nevyjde! A co teď?
„Přišel jsem se podívat za tebou. Napadlo mě, že bychom mohli zlepšit náš vztah, vztah otce a syna…“
„Nemám syna!“ přerušil mě.
„V tom případě chci jen mluvit s Gellantarou.“
„Není tu. Není tu už dlouhou dobu, asi měsíc. Vypadni odsud, hloupý Suro!“ Zněl hrozivě. Docela mě naštval. Vztek vystřídalo zklamání. Gellantara tu není. Kde může být?

Damon:
„Takže ty mi chceš namluvit, že jsi zradila Velorany, kteří tě vyhnali… poznala dva Sakrymy – sourozence, bratra a sestru a jsou hodní? A aby toho nebylo málo, tak jsi se do toho Sakryma zamilovala?“ Valím na ni oči. Kam se poděla ta odhodlaná, proti zlu bojující Yumi? Po mé nejlepší kamarádce tu nejsou ani stopy. Je tu jen dívka zrazená životem s dost ošklivě poraněnou paží. Sakra! Málem jsem zapomněl! Potřebuje si do rány vetřít firebloom, speciální bylinku, která se dá najít pouze za úplňku. „Počkej moment, hned se vrátím, donesu ti něco na tu ruku.“

Yumi:
„Damone!“ syknu do prázdna. Bojím se. Doteď jsem si to neuvědomovala, ale bez Chestera mám strach z každého náhlého pohybu kolem, ze tmy, z lidí, z Veloranů… ze všeho. Dostala jsem zimnici. Zběsile jsem drkotala zuby a můj zrak se vteřinu od vteřiny horšil. Kde sakra vězí?

Gellantara:
Tohle snad trvá věčně! Zastavila jsem se. Dál už fakt nejdu!
„Co? Zas chceš protestovat?“ uchechtl se ten vyšší z nich. Seskočil z koně a sundal mi roubík.

„Nikam nejdu! Kdybys mi radši udělal něco s tou rukou! Nemáš ani ponětí, jak to bolí, ty… oškliváku! Taky mám hlad! Vy si tu žerete v sedle a chudákovi zajatci nic nedáte? Navíc už mě neposlouchaj nohy. Počkejte, až se z těch provazů dostanu a až se najím! Já vám ukážu, zmetci!!“ rozkřičela jsem se na ně.
„Hej, co je to tu za kravál?“ vynořil se z lesa chapík s modrýma očima. Veloran.
„Chytili jsme tuhle Sakrymku. Napadlo nás ji dovýst Veloranům, však vy už víte co s nimi udělat, nemám pravdu? Levné pracovní síly není nikdy dost,“ řekl ten vyšší medovým hláskem. Vtěrka! Veloran si mě prohlédl, kroužil kolem mě jako sup.
„Dva zlatý a lahvičku uspávadla. Víc za ni nedám.“ Cože? Tak levně?! Odfrkla jsem si. Veloran se pousmál. Těm dvěma se to asi nelíbilo, ale souhlasili s obchodem. Veloran mě vzal za paži a dovedl do jakéhosi tábora a zavřel do klece.
„Konečně nějaký odpočinek! Hej ty modrookej, nemáš něco k jídlu? Je jedno, kterej z vás.“ Musela jsem se v duchu zasmát. To se mi povedlo. Dostala jsem kus chleba a sýr. Nooo, alespoň někdo se stará o zajatce. Rozhlédla jsem se a uviděla Yumi. Co ta tady dělá, navíc v kleci? Nechci dělat problémy, radši si jí nebudu všímat, mohla bych její situaci ještě zhoršit.

Yumi:
Chvíli po tom, co Damon odešel, přišli dva chlapíci. Koukli na mě, zasmáli se a sedli si opodál a o něčem si povídali. Neměla jsem náladu je poslouchat, a tak jsem se soustředila na to, abych usnula, a zaspala tak bolest v ruce. Na chvíli mě probraly hlasy a nějaké zvuky, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Úplně mě probral až zvonivý a velmi známý hlas. Nenápadně jsem se otočila tím směrem a viděla Gell. Jak se sem sakra dostala?!

Damon:
To snad není možný. Obešel jsem už tři ze čtyř bylinářek v téhle osadě a žádná neměla tu proklatou bylinku. Doufám, že ji aspoň ta poslední bude mít.

„Charrin?“ houkl jsem do chatrče poslední bylinářky.

„Damone, chlapče, copak tě sem přivádí?“ zeptala se mě přívětivě.

„Potřeboval bych trochu firebloomu. Kamarádka má poraněnou ruku.“ Snad se nebude vyptávat.

„Ale jistě, pro tebe mám všechno!“ zahalekala a začala se přehrabovat v šuplících. Je to dobrá duše. Když už mi podávala kožený pytlík, zarazila se.

„A kdopak je ta tvá kamarádka?“ Do háje… Přemýšlel jsem jak se z toho vykroutit, ale nic mě nenapadlo, takže jsem musel říct pravdu.

„Princezna Yumi.“

„Jsem velmi ráda, že neopouštíš své přátele.“ Co? Ta ví jak člověka zaskočit.

„Tohle jí vetři společně s bylinou do rány, bude se pak moct dostat z klece i přes ochranu proti kouzlům.“ Usmála se na mě. Nechápu to, ale každá pomoc je vítaná, a obzvlášť když to pomůže Yumi. Teď jen rychle zpátky do vězeňské jeskyně.

Chester:
Brána se mi zaklapla před nosem. Můj vypečenej otec, který vlastně není můj otec, protože já nejsem jeho syn, protože mě zapřel, mě tu nechal s výhružkou v hlavě. Začínám být z toho všeho unavený. Ale když už jsem tady, tak se přece nevzdám! Proměnil jsem se v havrana a doletěl na římsu okna. Ochranná kouzla na Sakrymy nepůsobí. Přecupital jsem po okně a zjistil, že knihovna už není na svém místě. Místo knihovny tu byla místnost s dřevěným stolem, židlí a svícnem. Na stole leželo pár svitků a dvě knihy. Jedna byla zelená a ošoupaná. Druhá neměla desky, byla z nich vytržená. Vletěl jsem dovnitř a proměnil se. Vzal jsem první knihu a otevřel ji. Byl to obyčejný herbář, nic zajímavého. Druhá kniha mě zajímala více. První list byl prázdný. Druhý a třetí také. Ostatní taky! Uslyšel jsem cvaknout dveře. Nestihl jsem nijak zareagovat. Do místnosti vstoupil starý Sakrym Maagen.
„Jdeš pozdě!“ vyčetl mi. Cože? Chtěl jsem něco říct, ale nenechal mě.
„Sedni si, mladý Sakryme. Sedni si a nech starého, povědět ti pár vět.“ Poslušně jsem usedl na židli. Maagen kolem mě prošel a vzal si tu prázdnou knihu.
„Čekal jsem, že se tu objevíš. Měl jsi ale přijít o trochu dříve. Také marně hledám tvůj doprovod. V tuhle dobu bys tu neměl být. Tohle je moc pozdě, měl bys být někde jinde. Tam, kde je potřeba pomoc od Sakryma.“
„Ale já nejsem…“
„Ne? A co tedy jsi? I když vykouzlíš jen vránu a nic jiného, jsi Sakrym! Máš to v krvi. Tvoje matka byla Sakrymka, tvůj otec jím je. Čím bys tedy byl?“ Lehce se pousmál. Podal mi prázdnou knihu a šel ke dveřím.
„Měl bys být někde úplně jinde. Vrať se na místo odloučení a vydej se na východ. Dej si však pozor na lovce a Velorany. Najdi je a najdeš svůj osud i své štěstí,“ s těmito slovy odešel.

Damon:
Když jsem vycházel z chatrče, Charrin mě ještě zastavila.

„Počkej clapče!“

„Ano?“ otočil jsem se netrpělivě. Yumiina ruka vypadá dost špatně, potřebuje rychle tu pitomou bylinku.

„Pošli sem stráže, mám pocit, že mě někdo okradl,“ mrkla na mě. Nevěřícně jsem se na ni podíval. Proč mi pomáhá? Né že bych nebyl rád, ale je to divný.

„Myslela jsem si, že pospícháš,“ usmála se. Otočil jsem se na patě a spěchal do jeskyně. Pytlík s bylinou i ten druhý, s prachem proti bezpečnostní pojistce, jsem měl pečlivě schovaný pod kabátem.

Yumi:
„Chlapi! Venku se něco děje… Prý okradli Charrin, máte to jít zkontrolovat!“ ozval se Damonův hlas. Oba dva chlapi se zvedli a vyšli z jeskyně.

„Damone!“ zašeptala jsem z posledních sil. Vůbec mi není dobře, a ruka stále bolí jako čert. Rychle přispěchal ke mně, hledajíc něco pod kabátem.

„Co je ti Yumi?“ ozvala se vyděšeně Gell.

„Já nevím,“ hlesla jsem.

Damon:
Yumi se baví s tou Sakrymkou? Dneska už asi nepochopím vůbec nic. Vytáhnu pytlíky a z každého jí trochu nasypu na ránu a snažím se jí to vetřít co nejhlouběji, ale moc se mi nedaří. Kňučí a škube sebou, jak jí jen malá klícka dovolí.

„No tak…“

„Bolí to!“ vyjekla a dál sebou mlela jako ryba na suchu.

„Co jí to děláš? Ozval se nabroušený hlas z vedlejší klece.

„Snažím se jí zachránit život!“ odvětil jsem a snažil se ji trochu utišit a uklidnit. Ta Sakrymka bude nejspíš ta kamarádka, co mi o ní Yumi říkala, nebo to tak aspoň vypadá, když se jí tak zastává.

Gellantara:
Yumi se bolestí rozbrečela a přidala na intenzitě kňučení. Já na něj vlítnu! Co jí to tam dělá?! „Hej! Myslím, že jí to bolí! Proč neuděláš něco, aby jí to nebolelo? Jsi snad úplnej truhlík?“ zavrčela jsem na něj skrz mříže.
„Dělám, co můžu!“ řekl mi. V jeho hlase byl podtón podráždění.
„Půsť mě k tomu, ty nemehlo! Dělals to vůbec někdy? No tak! Přišoupni sem tu klec blíž! Takhle na ní nedosáhnu.“ Chvilku váhal. Nejspíš mi nevěří, ale tu klícku po chvilce došoupal až ke mně. Prostrčila jsem ruce skrz mříže. Ještě, že mám dlouhý ruce. Vyrvala jsem mu pytlíky a trochu si nabrala.
„Zacpi jí pusu. Bude to jednorázová bolest,“ řekla jsem tomu modrookýmu Veloranovi. Narvala jsem Yumi do rány prst. Křičela bolestí, ale přes zacpanou pusu to nebylo tak slyšet. Brečela a škubala sebou. Vzala jsem si trochu i z toho druhýho pytlíku a po vytažení prstu jsem jí to tam rychle nasypala. Potom jsem jí přiložila ruku na ránu.

„Clevos!“ pronesla jsem tiše. Poslední bolestný sten. Stáhla jsem jí tím ránu, ale nezahojila. To už bude muset dokonat příroda sama. Ten Veloran na mě jen zíral s otevřenou pusou. „Mimochodem, moje ruka taky není v pořádku!“ prskla jsem.

Yumi:
Z mé ruky jakoby odplula všechna bolest. Svalila jsem se na bok a propadla vytouženému klidu a…

Damon:
Yumi se svalila na bok, zády ke mně a hluboce vydechla. Nevydala ze sebe ani hlásku a tiše dýchala.

„Musí se prospat. Co bude s mou rukou?“ sykla na mě Sakrymka.

„Hned se ti na to podívám,“ houkl jsem a ještě chvíli koukal na Yumi. Doufám že na záchranu nebylo moc pozdě.

Gellantara:
Zíral na ni jak na největší svátost, potom se otočil a odešel. A mě tam nechal i s mojí bolavou rukou! To si ze mě dělá srandu! Achjo…

Chester:
Kniha byla na let moc těžká. Nejspíš bych ji za bránu unesl, ale nechci to riskovat. Jak mám ale nepozorovaně vyklouznout?

„Tak co teď?“ řekl jsem do ticha. Otevřel jsem knihu, prolistoval ji. Byla prázdná. Prolistoval jsem ji znovu, ale už prázdná nebyla! Na jedné stránce byl nápis.

„Za dveřmi najdeš to, co hledáš. Stará chrání nové, nové ochrání tebe.“ Co to má znamenat? To je zvláštní, přísahám, že to tam předtím nebylo! Za dveřmi najdeš to, co hledáš… Rozhlídnul jsem se. Za dveřmi… Otevřel jsem dveře a vyšel z pokoje. Nic zvláštního. Jsem za dveřmi, ale nic nevidím.

„Stará chrání nové,“ přečetl jsem si znovu. Stará… Pak jsem ji uviděl. V rohu stála stará truhla. Zámek neměla, byla ošoupaná a víko měla odřené. Otevřel jsem ji. Našel jsem v ní temně zelený plášť. Vypal úplně nově, jakoby dnes ušitý. Roztáhl jsem ho a zjistil, že to je plášť pro starší. Maagen mi tu nechal svůj plášť.

„Stará chrání nové, nové ochrání tebe,“ pronesl jsem s úsměvem a oblékl si ho. Přes hlavu jsem si dal kápi. Prošel jsem pevností bez podezření. Sakrymové mi uhýbali z cesty a klaněli se.

„Otevřte mi bránu,“ poručil jsem hlídačům. Poslušně otevřeli a já byl volný. Přišlo mi to až moc jednoduché. Ale prošlo mi to. Po pár stech metrech jsem plášť sundal a pověsil ho na větev stromku. Vydal jsem se na místo odloučení, jak mi řekl Maagen.

Druhý den večer jsem byl na místě. Na místě byl Yumiin kůň. Koukal na mě svýma krásnýma očima a potom stočil hlavu k hřbetu. Udělal to znovu. Vyzýval mě. Neváhal jsem a nasedl na něj. Rozjel jsem se na východ.

Yumi:
Byla jsem v lese. Nechápu, jak jsem se tu ocitla, ale to není důležité. Přede mnou stál Chester. Byl tak krásný, že bylo velmi těžké uvěřit tomu. Chvíli jsme jen tak stáli a koukali na sebe. Pak pomalu došel ke mně a políbil mě. Byla jsem v sedmém nebi.
„Sbohem,“ zašeptal mi do rtů a odešel. Ani jsem si nevšimla, jak se kolem nás rozprostřela tma. Po pár vteřinách jsem jen matně rozeznávala jeho obrys.
„Chestere!“ zakřičela jsem na něj. Ani se neotočil, jen mizel v čím dál větší temnotě. „Nemůžeš odejít! Já… Já tě miluju! Nenechávej mě tady!“ křičela jsem za ním, ale on jen zrychlil. Běžela jsem za ním, ale nenašla jsem ho. S trhnutím jsem se probrala a zjistila, že to byl jen sen.

Damon:
Když jsem se vrátil zpátky k Yumi a Sakrymce s tácem jídla, byla už má kamarádka vzhůru. „Co se děje?“ zeptal jsem se, protože vypadala rozrušeně.
„Nic, jen špatnej sen.“ Zdálo se, že o tom nechce mluvit, a tak jsem se přitočil k Sakrymce.

„Podej mi ruku,“ pobídl jsem ji. Nedůvěřivě si mě měřila. Vytáhl jsem pytlík s bylinkami a zamával jí jím před očima.

„Přece jsem ti řekl, že se ti na tu ruku podívám,“ houkl jsem na ni pobaveně. Nevím proč, ale přišla mi vtipná, jak tak na mě koukala.

Gellantara:

No konečně. Nejdřív slibuje, pak vypadne, ale nakonec přijde. Byla jsem trošku nedůvěřivá, jestli mi to bude cpát do rány tak, jako Yumi, tak to potěš koště! To si to radši udělám sama. Vytáhla jsem ruku z klece.

„Mám špatný rameno a ne ruku, modrookej,“ sykla jsem na něj. Pousmál se a přesunul se k mýmu ramenu. Roztrhnul mi košili.

„Děláš si srandu?!“ vyjela jsem na něj. „To je moje oblíbená košile!“

„Stejně v ní máš díru,“ řekl mi pobaveně. Tak on se mi směje?!

„Pff,“ odfrkla jsem a otočila hlavu. Potom jsem ucítila ostrou bolest.

„Do černý nory pod stromem!“ zaklela jsem. Podívala jsem se na to, co dělá, a zježily se mi vlasy. Měl prst v ráně!

„Co to do hořkýho červeňáka děláš?!“ vyjela jsem na něj.

„To, co ty,“ odpověděl mi s klidem. Bože, to bolí! Co to melu? Sakra, to bolí! Vytáhnul prst a nasypal mi něco do toho. Bolestně jsem sykala. Ránu jsem si stáhla jako jsem to udělala u Yumi.

„Mnohem lepší,“ oddechla jsem si.

Chester:

Jel jsem celou noc. Ráno jsem zastavil, abych nechal koně odpočinout. Unaveně se začal pást a já šel prozkoumat okolí. Našel jsem vyšlapanou cestičku v trávě. Šel jsem po ní a našel primitivní přístřešek z větví a mechu. Nikdo v něm nebyl. Kousek dál jsem objevil houby. Snídaně! Pár jsem jich sebral a šel zpátky k Atrielovi. Houba nechutnala špatně, ani nevím co to bylo zač.

„Hodnej,“ poplácal jsem ho po krku. Uvázal jsem ho a lehl si na zem. Po chvilce jsem usnul. Probudil jsem se nejspíš v poledne. Bylo dusno.

„Chtělo by to déšť,“ řekl jsem Atrielovi. Pak jsem si vzpomněl na knížku. Vzal jsem si ji a prolistoval. Ten nápis tam nebyl! Tak jsem blázen nebo co? Na stránce se objevil malý nápis:

„Zamilovaní jsou blázni.“ Tohle je divný!

„Co je tohle za podivnou věc?“ zeptal jsem se nahlas. Atriel mě poslouchal, teda alespoň myslím.

„Tato kniha bude tvým průvodcem. Ptej se a bude ti odpovězeno,“ objevil se druhý nápis a první zmizel.

„Jak zastavím chaos?“ Nápis zmizel. Objevil se další.

„Na to musíš přijít sám.“ Super! To je na nic. Lehl jsem si a ještě chvilku spal. Potom jsem uslyšel kroky přímo u mé hlavy.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 6. kapitola - Hněv a bolest: