OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 24. kapitola - Setkání

25.01.2012 (19:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 605×

Gellantara:

Když jsme se probudili, vydali jsme se opět na cestu. Šla jsem hodně rychle, protože jsem byla nedočkavá. Erdogan a ostatní mi sotva stačili. Po půl hodině jsem uviděla v dáli postavu. Zastavila jsem se a zatajila dech. To musí být on! Neviděla jsem ho jeden den, ale je to jako bych ho neviděla roky.

„Gell?“ zavolala postava a mě bylo jasné, že je to on. Neváhala jsem a rozeběhla se k němu. On udělal to samé. Skočila jsem mu do náruče a povalila ho na zem a byla jsem šťastná.

Kalgera:

Je starší, ale vypadá skoro stejně. A mě to pořád bere…

„Vrátím se za chviličku,“ řekla jsem Yumi a šla se projít.

Yumi:

„Budeš v pohodě?“ optala jsem se jí myšlenkami. Mám o ni trochu starost.

„Jo, víš jak to je…“

„Jasně…“ odpověděla jsem a šla se přivítat s mým starým kamarádem.

„Teda! Trošku si nám zestárl,“ popíchla jsem ho a zasmála se. Křivě se ušklíbl a objal mě.

„Jsem rád, že tě zas vidím, princezno,“ zasmál se a já s ním. Gell se k němu přišpendlila jako špendlík na nástěnku. Sledovala jsem to s hranou radostí, ale u srdce mě bodal osten závisti. Kéž by tu tak místo Damona byl Chester. Ale opravdu si to přeju? Má přece přítelkyni…

„Jak se má Chester? Seš s ním v kontaktu?“ přerušila mé myšlenky Gell. Nevím, jestli chci slyšet Damonovu odpověď, ale ať už ano, nebo ne, nesejde na tom. Veškerá má pozornost se obrátila na Damonovu odpověď.

„No…“

Damon:

Chester… Tohle je zapeklitá situace. Nejspíš čekají, že je hledal se mnou, nebo že jsme alespoň v neustálém kontaktu.

Podíval jsem se na Yumi. Upírala na mě pohled, který mi napovídal, že o Anitě nejspíš ví. Ale záleží na tom, od koho, protože si všichni myslí, že Anita je jeho náhrada za Yumi. Jenže se všichni pletou. Ano, bydlí spolu, ale jsou jen přátelé. To by se dalo vysvětlit lehce, ale jak budou reagovat na to, že veškeré informace, které o něm mám, jsou z druhé ruky? Patnáct let jsem s ním nemluvil. Štve mě to, ale co jsem mohl dělat? Nikdy jsem nepřestal věřit že Gell najdu, jenže on to s hledáním Yumi vzdal. Pravdou je, že jsem rozhodně nebyl v tak těžké situaci jako on. Mě zůstal alespoň Ignác. Ale když Chester přišel i o syna, zhroutil se.

Dnes si vyčítám, že jsem s ním tehdy netrávil moc času. Pořád jsem jen vymýšlel plány a hledal Gell a o něj jsem se nijak nestaral. Copak jsem v té době mohl? Dnes vím, že ne, ale to nemění nic na tom, že si to vyčítám. Kdybych mu tehdy pomohl, mohl tu teď stát s námi.

„No tak, nenapínej nás!“ zacloumala mnou Gell.

„Má se dobře… relativně. Nebo to tak aspoň tvrdí Anita. Tak nějak se se mnou nebaví. Kdysi jsme se trochu nepohodli a přestali se stýkat. Všechno, co o něm vím, vím od Anity,“ řekl jsem a zmlkl. Všiml jsem si, že Yumi sebou mírně cukla pokaždé, když jsem vyslovil Anitino jméno. Musím jí to vysvětlit!

„Anita je vážně skvělá. Hodně mu pomohla. Poté, co jste zmizeli, byl úplně na dně. A když nám začal vládnout Cedric a Ryuka si vzal k sobě, šlo to s ním čím dál víc z kopce. Anita s ním hodně mluvila, a jen díky tomu se z toho tak nějak dostal. Jsou velmi dobří přátelé,“ dokončil jsem a znovu se podíval na svou nejlepší kamarádku. Tvářila se tak nějak všelijak. Z jejího výrazu se nedalo vyčíst, co si myslí.

„Možná by ses s ním mohla zkusit spojit,“ navrhl jsem a odpovědí mi byl pouze její vyděšený, potom smutný a nakonec pobouřený výraz.

„Nebudu mu narušovat jeho poklidný život,“ zamumlala a dala tím jasně najevo, že tohle téma je pro ni tabu.

Yumi:

„Huso hloupá! To si stojíš na vedení, nebo co?“ zavrčela mi v myšlenkách Kalgera. Nečekala jsem to a v leknutí jsem sebou lehce trhla. Damon se na mě nechápavě podíval, ale nic neříkal.

„Sakra, Kalgero!“

„Buď zticha a poslouchej mě. Damon ti teď jasně naznačil, že Chester s tou Anitou nic nemá! Tak co sakra blbneš? Okamžitě se s ním spoj, nebo to udělám já!“

„To nás jako celou dobu pozoruješ přes moji mysl?“

„Jo, promiň. Ale aspoň ti má kdo vysvětlit, co ti vlastně Damon řekl.“

„Nepotřebuju tvoji pomoc!“

„Potřebuješ, a moc dobře to víš! Takže jak to bude? Ty, nebo já?“

„Nech mě být!“

„Yumi! Víš, že to myslím dobře…“

„Přestaň!“

„Jdu zpátky.“

„Hm.“

Bože! Ona si ani neuvědomuje, jak nehorázně mě vytočila.

„Patnáct let?!“ vyjekla Gell a tím mě donutila obrátit mou pozornost zpátky k nim. Vůbec nechápu, o co tu jde. „Chceš říct, že si s mým bratrem už patnáct let nepromluvil?“ vyvalila na Damona oči a ten jen polovičně přikývl, jako by se bál, co bude následovat.

Kalgera:

Šla jsem zpátky k té skupince a rozhodla se, že navštívím mozkovnu Chestera. Sedla jsem si na zem a snažila se s ním spojit. Po chvilce se mi to povedlo. Seděl někde v malé místnosti u krbu a vyřezával z kusu dřeva koníčka. Nevěděla jsem, že tohle umí. Možná se to naučil později… to je jedno. Co bych mu tak měla říct? Ahoj, to jsem já Kalgera? To asi ne.

„Chezzi?“ řekla jsem nakonec. Chester nadskočil, upustil koníka a rozhlédl se.

„Klid, to jsem já, Kalgera…“

„Cože?! Co to je za nesmysly?! Za tím určitě stojí Cedric, že? Proč mě už nenechá na pokoji? Jakoby mu nestačilo, že mě zlomil, že mi úplně zničil život! On ještě někomu zaplatí, aby se vydával za mou kamarádku, určitě se za chvíli ozve někdo, kdo se bude vydávat za Yumi, že? Měla by ses stydět…“

„Uklidni se, ty troubo! Za tohle nemůže Cedric, to jsem opravdu já. Kdyby ses bavil s Damonem, věděl bys, že jsme nedaleko od Brodenu. Já, Gell, Erdogan a Yumi jsme všichni v pořádku. Všechno ti vysvětlíme, až dorazíme. Dej se trochu do kupy, protože za chvíli dorazíme. Očekáváme slavnostní přivítání,“ překřičela jsem ho.

„Jestli jsi opravdu Kalgera, tak mi řekni, cos mi řekla, když jsme se poprvé setkali a já ti řekl, že jsem Sakrym?“ Musela jsem se zamyslet. Je to už hodně dávno.

„Připrav se na smrt, Sakryme! Zhyneš v bolestech! Můžeš se bránit!“ řekla jsem. Vzpomněla jsem si na to rychle. Musela jsem se pousmát.

„Kalgero?!“ vyjekl v myšlenkách a zaradoval se. „To snad není možné!“

„Jo jsem to fakt já, bla bla bla… hele připrav se na to, že Yumi tak trochu žárlí na Anitu. Slyšela totiž, že je to tvoje holka, to jsou dneska lidi, co? Vyprávěj na potkání nesmysly…“

„Jsem z toho úplně v pr… mimo. Díky, duchové, že jste při nich stáli! Kalgero, těším se na vás, dorazte brzy. Vrátilas mi radost, díky.“

Ukončila jsem spojení a zvedla se ze země. Yumi asi nebude nadšená, ale udělat jsem to musela. Nána pitomá, když nechtěla ona, musela jsem já.

Gellantara:

„Tys patnáct let nepromluvil s mým bratrem?!“ Tak tohle mě dostalo. Takovou dobu spolu nemluvili!

„No… nojo. Je to tak,“ pípl Damon.

„Koleduješ si! Já vím, že je mrzout a paličák, ale snad to šlo nějak řešit ne?!“

„A jak asi, když fňukal nad Yumi a potom to vzdal hned, když mu někdo řekl, že našli její tělo roztrhaný vlkama, tak co jsem měl dělat? Stát mu za zadkem a utěšovat ho, že to bude dobrý, že jsou to kecy a že Yumi a tebe najdeme? To jsem dělal měsíc a potom si našel jinou utěšovatelku, která se zrovínka objevila ve městě, když mu bylo nejhůř. A pak se vlády ujal Cedric a Chester odešel s Anitou z města do Brodenu. Já jsem zůstal v Dracu a odešel asi měsíc po něm. A on se mezitím uzavřel před okolním světem ve svym malym domečku skoro na konci Brodenu a odmítal s kýmkoli mluvit a mluvil jen s Anitou a občas s obchodníkama!“ rozeřval se na mě. To jsem od něj nečekala. Docela se mě to dotklo. Sklopila jsem zrak k zemi a rozhodla se ho pro dnešek ignorovat. V tu chvilku dorazila Kalgera, která se, z mě neznámých důvodů, šla projít.

Damon:

Jasně! Chester je chudáček! To je pořád Chester sem, Chester tam, a já sem hajzl a on je chudáček… Už mě to fakt štve! Trvá to už dvacet let… Vždycky každej řešil jenom Chestera, ale já s Ignácem jsme jim byli ukradení. Na tohle vážně nemám žaludek. Hrozně mě mrzí, že mě tak vytočila právě Gell, ale s tím už teď nic nenadělám. Prostě se k ní teď budu chovat stejně, jako ona ke mně. I když pochybuju, že mi to vydrží nějak dlouho. Vždyť jsem ji dvacet let neviděl!

Yumi:

Kalgera už se za námi vrátila. Nějak na ni nemám náladu, a tak se na ni jen zamračím a dál ji nevnímám.

„Yumi?“ ozvalo se váhavě v mé hlavě.

„Co chceš?“ odsekla jsem Kalgeře.

„Asi se na mě naštveš a budeš mě chtít zabít všema možnýma způsobama, co tě napadnou…“

„Ne!“

„Jo…“

„To nemyslíš vážně!“

„Říkala jsem ti to! A navíc… Byl celkem rád, vlastně se divím, že nedostal infarkt, když jsem mu řekla, že si živá a zdravá…“

„Já tě zabiju!“

„Vážně měl radost!“

„A co Anita? Ta z toho asi moc radost mít nebude!“

„Nic spolu nemaj!“

„Jak to víš? Už jednou jsem mu život podělala. A když je teď šťastnej s tou Anitou, nechci mu to pokazit!“

„Ale tohle se vlastně ani nedá považovat za skutečnost!“

„Mně to teda připadá dost skutečný…“

„Jenže kdybychom se tu neobjevili, žádnou Anitu by neměl! Sakra dyť ji ani nemá! Jsou kámoši, stejně jako ty a Damon, tak už to konečně pochop!“

„Ale já s Damonem nebydlím!“

„Ty totiž v téhle přítomnosti nejsi!“

„A ty snad jo?!“

„Ne, ale aspoň nedělám takovejhle cirkus!“

„Cirkus?! Chci, aby zůstal šťastnej s tou krávou! Nechci už mu zasahovat do života! To je podle tebe cirkus?“

„Vůbec není šťastnej!“

„Hm!“

„Seš hrozně paličatá, víš to?“

„A ty si děsná kráva a taky ti to neříkám!“

„Hej! Vždyť ti chci jen pomoct!“

„Ale já se o to neprosím, chápeš?!“

„Yumi, myslíš že -“

„Nech mě být!“ odstrčila jsem od sebe nic nechápající Gell tak tvrdě, že spadla na zem. Pocítila jsem lehký závan lítosti, který ovšem okamžitě udupala moje rozzuřenost. Zraky všech se na mě upřely a čekaly vysvětlení, ale já jen zarytě mlčela a šla dál. Za sebou jsem slyšela Kalgeru.

„Nech to být.“

„Ale já jí nic neudělala…“ hlesla nechápavě Gell.

„Já vím, naštvala jsem ji. Nech to plavat, bude zas v pohodě,“ vysvětlila jí Kalgera. Nic víc už jsem neslyšela, protože jsem přidala do kroku. Doufám, že jdu aspoň správným směrem.

Damon:

Vůbec jsem nepochopil, proč byla Yumi tak agresivní, ale raději jsem to nijak nekomentoval.

Netrvalo dlouho, a dorazili jsme do Brodenu.

„Co teď chcete dělat?“ optal jsem se, abych věděl, kam je mám zavést.

„Jdeme za Chesterem, ví, že přijdeme. Spojila jsem se s ním a domluvila to. Zavedeš nás k němu domů?“

„Jasně.“

Ne že bych nebyl překvapenej. Tohle jsem nečekal, ale fajn. Vedl jsem je tedy ulicemi přímo k domku, kde žil Chester s Anitou. Těsně před ním jsem se ale vymluvil, že musím jít za Ignácem. Vlastně to ani tak výmluva nebyla, neřekl jsem mu, kam jdu a že vůbec někam půjdu. A myslím, že ho Gell ráda uvidí. I on ji. Ale hlavně se nechci vidět s Chesterem.

Když jsme se viděli naposledy, nedopadlo to dobře. Bylo to krátce poté, co jsme spolu přestali mluvit. Šel jsem na trhy nakoupit něco k jídlu a potkal jsem se s ním u stánku se zeleninou. Snažil jsem se s ním zavést nějakou konverzaci, ale místo toho jsme na sebe po chvíli hulákali tak, že jsme udělali show pro celé město.

Vydal jsem se tedy k domovu a doufal, že to zvládnou beze mě.

Yumi:

Zastavili jsme před domem, který Damon označil za Chesterův. Chtěla jsem utéct, ale zároveň jsem se nemohla ani pohnout. Bála jsem se okamžiku, kdy Chestera uvidím. Co když má s Anitou dítě? Napadlo mě, a hned jsem si představovala, jak nám přijde otevřít s dítětem v náruči.
Erdogan zaklepal na dveře. Málem bych zapomněla, že je tu s námi. Po cestě nepromluvil a nijak se neprojevoval.

V zadu v hlavě na mě křičel vzdálený hlas „Jdi pryč!“ a já se tomu poddala. Začala jsem couvat, ale Kalgera mě zadržela.

„No tak…“ mrkla na mě povzbudivě a v tom se otevřely dveře. Nechtěla jsem se otočit, ale byl to prostě reflex. Nikdo nic neříkal a já jen tupě hleděla před sebe. Byl trochu prošedivělý a vrásčitý, ale pořád to byl ten nejkrásnější člověk na světě. Byl to on, poznala bych ho kdekoliv, i kdyby nebyl starší jen o dvacet, ale rovnou třeba o sto let. Byl to můj Chester. Naše pohledy se setkaly a já nemohla popadnout dech.

Chester:

Byl jsem hrozně rád, když jsem je všechny uviděl. Když jsem se podíval na Yumi, jako bych zkameněl. Vypadá pořád stejně, jako v den, kdy se vydala najít Ryuka, jen má černé vlasy. Stál jsem tam jako přimražený a nebyl schopen nějakého pohybu ani slova. Z transu mě probrala Kalgera, která do mě šťouchla a řekla: „Budete mít ještě dost času na sebe zírat. Mohli bysme jít dovnitř a trochu se zahřát, pane Whispershadow?“

Popadl jsem Yumi do náruče a ignoroval Kalgeřino brblání. Měl jsem svou Yumi zpátky! Mačkal jsem ji k sobě a odmítal ji pustit. Pustil jsem ji teprve potom, když mi začala pěstmi bušit do zad. Zhluboka se nadechla. Chtěl jsem ji políbit, ale odtáhla se. Aha, jasně. Kalgera říkala, že žárlí.

Objal jsem se i s Gell. Kalgera objetí odmítla. Pozval jsem je dovnitř a dal vařit vodu na čaj. Nevím, co bych měl říct, nebo udělat… chci svou Yumi zpátky.

„Kde máš Anitu?“ zeptala se Gell.

„Šla na trh koupit něco k jídlu. Nepočítali jsme s návštěvou a naše spíž byla prázdná. Jak já jsem rád, že jste všichni v pořádku! Jak já jsem rád, že jsi v pořádku ty, Yumi.“ Neřekla ani slovo. Je na mě naštvaná?

Cedric:

Kde ten Ryuk zase vězí? Měl tu být už před hodinou… asi se někde zdržel na lovu.

„Otče, odpusť, jdu pozdě. Zdržel jsem se na lovu. Pronásledovali jsme jelena přes celé údolí a nakonec jsme ho skolili. Už je v kuchyni. Cos mi vůbec chtěl říct?“ řekl Ryuk, když vešel do mé pracovny. Je na čase mu říci, že nejsem jeho otec a Laila není jeho matka. Laila mě poslední dobou dost vytáčí. Pořád si na něco stěžuje. Že čekala od nového života víc, že se jí palác nelíbí, že se musí starat o Ryuka, že nedostala svoje peníze, že jí jsou malé šaty a nakonec že si mě chce vzít, aby to vypadalo, že to myslíme vážně.

„Je na čase, abych ti řekl jednu věc. Jsi už dospělý, je ti dvacet let… měl by ses to dozvědět. Inu, před dvaceti lety ses narodil jedné ženě jako nechtěné dítě. Nechtěla ale zabíjet nenarozené dítě, tak tě donosila a porodila. Její muž tvrdil, že nejsi jeho syn a už jako novorozeně tě zavrhl. Tvá matka s tebou nechtěla mít nic společného a chtěla tě někde odložit, abys zahynul. Domluvil jsem jí a prosil ji, aby tě předala mně. Já jsem tě vychoval s ženou, která se ke mně připojila ještě před tvým narozením. Zatajili jsme ti pravdu, abychom ti mohli dát normální život… nechtěli jsme, aby ses cítil odstrčený. Doufám, že v tomto věku už to přijmeš jinak, než třeba v patnácti letech.“ Podíval jsem se na Ryuka a hledal známky nějakých pocitů. Jako Dankul by měl umět zatajit pocity. Cvičil jsem ho od dětství býti Dankulem a později jsem mu předal část mé magie, která je imunní krystalům, které magii potlačují.

„Jestli ty dva někdy v životě potkám, věř mi, otče, že je stihne trest. Jen mi řekni jména, řekni mi ta jména a já si je najdu!“ zavrčel skrze zuby. Potom opět získal kamenný výraz. Tak se mi to líbí. Poštval jsem syna proti jeho vlastním rodičům.

„To snad není možné! Byla jsem venku a ti hloupí lidé se na mě dívali tak nepřátelsky! Měli bysme je nechat popravit… každého, kdo se na mě takhle podívá!“ prohlásila Laila, která právě vešla do dveří.

„Nebo bych měl popravit tebe!“ procedil jsem skrze zuby. Odvázal jsem své tři psy, kteří doteď leželi u stolu.

„Trhej!“ poručil jsem jim a ukázal na Lailu. Psi se na ni vrhli a plnili rozkaz. Odvedl jsem Ryuka pryč z místnosti.

„Ukliďte to,“ pošeptal jsem strážím. Poplácal jsem Ryuka po rameni a vydal se do pokladny spočítat vybrané daně.

Laila:

„Ne! Pomoc!“ zakřičela jsem bezmocně. To se mi snad jenom zdá!
Začala jsem se bránit, protože Cedricovy psi jsou ostře vycvičení. Moje snaha byla ale bezúspěšná, a když se mi jedna z těch potvor zakousla do ruky, začala jsem křičet ještě víc. Bolest byla k nevydržení a já se modlila, aby to už dlouho netrvalo, protože druhý pes se mi zakousl do nohy a třetí mě povalil na zem. Už jsem neměla sílu se bránit, a tak jsem jen ležela, křičela a brečela. Psi okusovali mé tělo a já pomalu ztrácela vědomí.

Yumi:

Gell se Chestera zeptala, kde má Anitu. Z jeho odpovědi jsem byla docela vykolejená.

„Šla na trh koupit něco k jídlu. Nepočítali jsme s návštěvou a naše spíž byla prázdná. Jak já jsem rád, že jste všichni v pořádku! Jak já jsem rád, že jsi v pořádku ty, Yumi.“

Jak já jsem rád, že jsi v pořádku ty, Yumi. Ta věta mi v hlavě zazněla asi stokrát. Nejspíš čekal, že mu na to něco řeknu, nebo že mu padnu kolem krku, ale já na něj jen zírala, a nebyla schopná se ani pohnout. Po chvíli jsem se ale vzpamatovala a koukla na Kalgeru. Tvářila se povzbudivě a mrkla na mě.

„Tak už něco řekni!“ ozvala se mi v hlavě a já se zamračila.

„Já… Promiňte, není mi dobře… Musím jít na čerstvý vzduch,“ zamumlala jsem, zvedla se a zamířila ke dveřím. Když jsem je otevřela a chtěla vyjít ven, málem jsem vrazila do nějaké ženy, která se právě chystala otevřít.

„Ahoj,“ usmála se. „Jsem Anita, ty jsi Gell?“

„Ne… Jsem Yumi.“

„Jsem ráda, že tě poznávám, Chazzy o tobě hodně mluvil,“ řekla a napřáhla ke mně ruku, kterou jsem však odmítla a místo abych jí řekla něco podobného, jsem se kolem ní protáhla a rychlou chůzí se vydala směrem, odkud jsme přišli. Tuhle část Brodenu neznám a nechci se tu ztratit. Nezpomalila jsem, ani když mi Chesterův dům zmizel z dohledu, nejspíš jsem naopak zrychlila. Několikrát se mi v hlavě rozezvučel Kalgeřin naštvaný hlas. Nadávala mi, křičela na mě a snažila se mě přemluvit, abych se vrátila, ale já ji ignorovala, jak jen to šlo. Snažila jsem se nemyslet. Samozřejmě to nejde, ale když jsem začala počítat kamínky na štěrkové cestě, po které jsem už téměř utíkala, vzdala to.

Po chvíli jsem byla už tak zadýchaná, že jsem se musela zastavit a trošku si odpočinout. Posadila jsem se na kraj cesty a vůbec mě nezajímalo, že sedím ve sněhu a že nejspíš mrzne.

„Yumi! Co se stalo? Proč jsi utekla?“ ozvalo se vedle mě. Sklopila jsem hlavu a chtěla okamžitě zmizet. Klekl si a pokusil se mě obejmout. Nechala jsem ho a rozbrečela se.

„Co se děje?“

„Já… Nevím, Chazzy. Chci vrátit čas. Chci, abychom zase existovali jen my dva a náš novorozený syn. Ne tahle hrůza. Je to děsivý. V jednu chvíli vím, že na mě čekáš doma a že je Cedric pod dozorem… A v druhé chvíli se dozvídám, že zatímco pro mě uběhlo pár hodin, ty už jsi o dvacet let dál, máš Anitu, Ryuk už je dospělý a Cedric vládne… Nenávidím to!“
Nedokázala jsem se na něj podívat. Jen jsem brečela a nechala ho, aby mě objímal. Mlčel a tiskl mě k sobě a já se cítila… Tak nějak všelijak. Všechno je to hrozně komplikovaný… Sama v sobě se nevyznám. Proč na všechno tak přehnaně reaguju? Třeba měla Kalgera pravdu ohledně toho, co říkala o Chesterovi a Anitě. Určitě měla pravdu, jinak by mě nehledal. Proč jsem jí nevěřila a nebyla v klidu? Nejraději bych se za to zliskala.

„Chazzy, promiň. Jsem zmatená. Nechápu, co se vlastně stalo a neuvažuju zrovna rozumě. Promiň, že zase všechno komplikuju.“

„To je v pohodě. Miluju tě.“

„Já tebe taky. Chyběl si mi.“

„Ty mně taky, a mnohem víc, než si myslíš.“

S uslzenýma očima jsem k němu vzhlédla. Málem jsem se v těch jeho tmavých, čokoládových očích utopila. Viděla jsem v nich radost, smutek i lásku. Pohladil mě po tváři a políbil mě. Ten krásný okamžik ale někdo přerušil.

„No konečně! Už jsem se bála, že se tohohle nedočkáme.“ Škubla jsem sebou a Chester zpozorněl.

„Kalgero!“

„Promiň, jen jsem chtěla zkontrolovat, jestli už tě ten morous našel.“

„Co se děje?“ zeptal se Chazzy.

„To Kalgera, asi bysme se měli vrátit.“

„Fajn,“ řekl a vyskočil na nohy. Potom mi pomohl vstát a šli jsme k němu domů.

Chester:

Byl jsem rád, že už se mnou Yumi mluví. Držet ji v náruči po dvaceti letech bylo něco… úžasného. Vzdal jsem se všech nadějí a nejraději bych si za to namlátil. Uvěřil jsem lidem, které určitě poslal Cedric a ztratil víru. Po téhle zkušenosti si už budu vše ověřovat, pokusím se o to…

„Chezzi… Anita…“

„Je to má kamarádka,“ přerušil jsem ji.

„Jedna žena povídala, že je to tvá přítelkyně.“ Ano, to je moje Yumi. Citlivá a žárlivá. Musel jsem se pousmát.

„Někdo si to myslí, ale není to pravda. Hodně mi pomohla v době, kdy mi bylo nejhůř. Pomáhala mi překonat ty šílený stavy, který bych nikomu nepřál. Byla se mnou skoro pořád a lidé si to vysvětlovali jinak. Když jsem potom začal slyšet v hlavě hlasy a mít noční můry, lid se shodl, že už dál vládnout nemůžu. Anita odešla se mnou a Cedric se ujal vlády… i s naším synem.“

„Co?“ zeptala se poplašeně.

„Když jsem nezaplatil Cedricovi do úplňku výkupné, rozhodl se, že Ryuka nezabije, ale vycvičí ho v Dankula. Taky mi důrazně vysvětlil, že se nemám pokoušet kontaktovat Ryuka a říct mu, že jsem jeho otec a ne Cedric, protože jinak ho zabije. Je to takovej hajzl!“

Yumi se znovu rozbrečela.

Yumi:

Považuje Cedrica za svého otce. Neví, kdo jsem já, ani kdo je Chester. Ta slova mi běžela v hlavě jako zaseklá nahrávka pořád dokola.

„My… Potkali jsme ho, když jsme šli sem, ale… Nikdy by mě nenapadlo že… Sakra!“ znovu jsem se rozbrečela. Ani nevím, jak jsem si myslela, že to dopadlo po našem zmizení. Ale nikdy by mě nenapadlo, že zrovna takhle. Že mého syna, mou krev, Cedric prohlásí za svého syna. Že z něj vychová vraždící monstrum! Můj smutek se pomalu začínal měnit na vztek.

„Nenávidím ho!“ zavrčela jsem. Chester mě konejšil, ale vůbec mi to nepomáhalo.

„Já vím… Ale spraví se to. Najdeme způsob, jak se zase vrátíte a všechno bude jinak…“ uklidňoval mě, jenže já ho přestala vnímat. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného, než na svůj vztek. Cedric mě připravil o všechno! A zaplatí mi za to. Ještě sice nevím jak, ale dokud budu žít, on bude trpět!

„Hele, není to ta ženská z lesa?“ ozvalo se kousek od nás. Chester se ohlédl a pak beze slova přidal do kroku.

„Hej! Stůjte! Jen se chci na něco zeptat!“ zakřičel za námi někdo jiný. Chtěla jsem se ohlédnout, abych se přesvědčila, zda je mé tušení, komu ten druhý hlas patří, správné. Jenže Chester mě táhnul dál. Najednou mě někdo popadl za rameno a trhnutím otočil k sobě. Byl to on. Byl to Ryuk. Jeho prostě poznám. Natáhla jsem k němu ruku a chtěla se dotknout jeho tváře, ale ucukl přede mnou.

„Ryuku…“ hlesla jsem sotva slyšitelně. Chester stiskl mou ruku a já se na něj chtěla podívat, ale nešlo to. Nemohla jsem odtrhnout oči od svého dospělého syna.

„Odkud mě znáte?“ zeptal se mě.

„Nesmíš mu to říct…“

„Ale Chazzy…“

„Co mi nesmí říct?“ ozval se zmateně náš syn.

Chester:

„Nic, nic… ona jen…“ nevěděl jsem, co mám říct.

„Už jednou mi řekla jménem! Chci vědět, odkud mě zná, tak ji nech mluvit,“ řekl Ryuk. Podíval jsem se na Yumi a snažil se ji pohledem přesvědčit, aby mu neřekla pravdu.

„Já… slyšela jsem o tobě… vyprávět.“ Podívala se do země.

„Vážně? Kdo a co o mně vypráví?“ zeptal se Ryuk s úsměvem na rtech.

„My už musíme jít, někdo na nás čeká a určitě už má obavy,“ snažil jsem se zachránit situaci.

„Škoda… rád bych slyšel, co se o mně povídá. No… tak prosím, běžte.“ Odstoupil stranou. Sebral ze země klacek, sedl si na pařez a začal ten klacek lámat.

„Já mu to musím říct!“ křikla mi Yumi zoufale do hlavy.

„Ryuku, ty jsi můj syn!“ řekla mu dříve, než jsem stihl zakročit. Plácnul jsem se do čela a čekal, co bude.

„Cože? Ty jsi ta žena, která mě porodila a chtěla někde odhodit?! A ty jsi její muž? Ten, co mě zavrhl hned po narození?!“ Rozzuřil se a tasil meč.

Co, co to povídá?! To mu zase Cedric něco napovídal? Poštval ho proti nám?!

Yumi:

„Ne! Tímhle tě proti nám poštval?!“ vyjela jsem na něj. Vím, že za to nemůže a že bych svůj vztek neměla obracet na něj, ale prostě si nemůžu pomoct. Tím mečem mě prostě nezastraší, je to přece můj syn!

„Vážně si myslíš, že kdybychom tě někdy zavrhli, říkala bych ti teď, že jsi můj syn? To asi těžko! On mi tě vzal!“

„Lžeš!“ křikl na mě a to mě rozzuřilo ještě víc.

„Nelžu! Nikdy bych nelhala vlastnímu synovi!“

„Yumi, nech toho. Neuvěří nám,“ zatahal mě Chester za ruku a snažil se mě přimět dát se do chůze.

„Ne, Chazzy. Měl by svůj vlastní příběh znát z obou stran, ať už mu Cedric navykládal cokoliv, ať už mi uvěří, nebo ne. I kdyby mě za to měl někdo zabít, je mi to jedno!“

Ryuk:

Ta ženská snad zešílela. Jenže něco mě nutí věřit jí, a chci slyšet, co mi chce říct. Nevím proč, ale prostě to chci. Jenže on ji to zjevně říct nenechá, takže budu muset zakročit.

„Ty,“ napřáhl jsem k tomu muži meč, „mlč, nebo ti vyříznu jazyk. A ty,“ ukázal jsem druhou rukou na tu ženu, „ty mi řekni, jak to tedy podle tebe je.“

„Neříkej mu to, Cedric to zjistí a zabije nás oba…“

„Řekl jsem ti, abys mlčel!“ štěkl jsem na toho pitomce a přitiskl mu meč k hrdlu.

„Řeknu ti cokoliv, ale musíš mi slíbit, že mu neublížíš…“ vyhrkla poplašeně ta žena.

„Nic se mu nestane, pokud tě nechá mluvit.“

Yumi:

Ani v tom nejhorším snu by mě nenapadlo, že náš vlastní syn nás bude ohrožovat na životě. Ale to je prostě realita, ať už se mi to líbí, nebo ne. Varovně jsem se proto podívala na Chestera, kterému nic jiného, než mlčení nezbývalo. Netvářil se moc souhlasně, ale mě je to jedno.

„Fajn, začnu od začátku. My dva jsme tví rodiče. Narodil ses mi před dvaceti lety -“

„Nevypadáš na matku, pokud jsi mě teda neporodila v pěti letech.“

„Všechno ti to vysvětlím, ale musíš mě nechat domluvit.“

„Fajn, to jsem teda zvědavej.“

Tu poslední větu nechám být a začínám znovu.

„Narodil ses mi před dvaceti lety. Tvůj porod byl… trochu komplikovaný. Ale byl jsi zdravý a krásný. Tu noc, co jsme si tě donesli domů, k nám vtrhl Cedric a odnesl tě. Chtěl po nás výkupné, ale k naší smůle ten samý večer vykradli pokladnu, takže jsme to neměli z čeho zaplatit. Po pár dnech přišel vyjednávat, a zatímco ho Chester zaměstnával, já se tě vydala hledat. Hlídala tě jedna žena, Laila, nejspíš se teď vydává za tvou matku. Cedric naši léčku velice rychle prokoukl a vydal se do jeskyně, kde tě schovávali. Snažila jsem se dostat tě zpátky, ale nevyšlo to. Mí přátelé, ti, se kterými jsi mě potkal v lese, mi chtěli pomoct, ale něco se nepovedlo a my se posunuli v čase, proto taky nevypadám na tvou matku. Přesunulo nás sem nějaké kouzlo a teď se ho snažíme udělat znovu, abychom se vrátili do té chvíle a znemožnili Cedricovi jeho plán.“

Ryuk:

Nevím proč, ale nemyslím, že ta žena lže. Jenže pár věcí mi moc nesedí.

„Jestli mluvíš pravdu, tak mi řekni, proč mě unesl a chtěl po vás výkupné. To jste byli nějak významní a on byl na mizině, nebo co?“ povytáhl jsem obočí a čekal, co mi řekne. Ona mlčela a promluvil ten muž.

Chester:

„No… tak tedy pravdu. Já a Yumi jsme jednu dobu nebyli zrovna oblíbení. Já jsem byl zavržený Sakrym a Yumi Veloranka, která zradila svého otce. A tady to všechno začalo. Je to dlouhý příběh a ocenil bych, kdybys mi z krku dal pryč ten meč.“ Chviličku zaváhal, ale meč sundal a já pokračoval: „Určitě něco o Sakrymech a Veloranech víš… já jsem byl Sakrym bez schopností, vyhnali mě z vesnice a já se v jedné jeskyni seznámil s tvou matkou. Nejdřív jsme se moc nemuseli, ale později… to je ale až dál. Yumi se ke mně přidala a chtěla mi pomoci najít jednu moc cennou knihu, která už neexistuje. Potom se objevila moje šílená sestřička a kamarád tvojí matky. A taky se objevil Cedric. Jak už jsem řekl, Yumi zradila svého otce a svůj lid tím, že odmítla zabíjet Sakrymy a bavila se se mnou. Její otec se naštval a zaplatil Cedricovi, aby Yumi přivedl domů, aby ji mohl potrestat sám. Cedrica jsme dvakrát porazili. Yumiin otec zemřel a Cedric nedostal za svou snahu ani měďák. Když se doslechl, že se nám narodilo dítě, ty, tak se rozhodl, že se pomstí a získá peníze jinak. Proto tě ukradl a chtěl výkupné. Navštívil mě a tebe nechal s Lailou, jenže Yumi zjistila, kde jsi a vydala se pro tebe. On brzy prokoukl, co se děje. Oklamal mě a utekl. Než utekl, řekl mi, že mám čas do úplňku, abych zaplatil výkupné, jinak z tebe udělá Dankula,“ řekl jsem mu. Vynechal jsem spoustu věcí, které zatím nemusí vědět. Vynechal jsem zabití svého a Yumiina otce. Potřebujeme ho získat na svojí stranu.

„Když se Cedric dozví, že jsme ti řekli pravdu, zabije tě!“ přiznal jsem.

„Tak on by mě zabil? Tak jako nechal zabít Lailu? Možná vlastní rukou…“

„On zabil Lailu?“ skočil jsem mu do řeči.

„Poštval na ni své psy. Nevím proč, ale asi vám věřím. Ještě mi něco povězte, tedy pokud to víte… Proč mám na tváři tu jizvu?“

„Cedric má na sobě živoucí ochranu. Tím si zajistil, že ho nezabiju, protože bych tím zabil tebe. Při útěku z paláce se pořezal do tváře o okenní tabulku. Je s tebou propojený, jizva se objevila tobě, jemu se zahojila. Má tě jako pojistku…“

„Pojistku! Už jsem slyšel dost! Věřím vám. Jdu si promluvit se svým… s ním!“ zavrčel, otočil se a chvatným krokem odcházel. Nemohl jsem ho zastavit. Kousek od nás měl uvázaného koně, nasedl a odjel.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 24. kapitola - Setkání: