October and April - 23. kapitola - Dvacet let • OurStories.cz ~ naše povídky

Věnováno Victorii :)
Yumi, Gell, Kal a Erdogan zjistí, že se přenesli v čase o dvacet let.
To je asi všechno, co k téhle kapitole řeknu. :)

24.01.2012 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 545×

Kalgera:

Co se to, sakra, stalo?! Kde jsou ostatní?

„Erdogane?“ řekla jsem a otočila se na něj.

„Něco se pokazilo. Říkal jsem, že nevím, jestli to vyjde. Vypadá to, že se stalo něco úplně jiného, než se mělo stát. Nerozumím tomu!“ řekl zoufale. Najednou mi kolem hlavy proletěl šíp. Podívala jsem se směrem, odkud přilétl, a spatřila muže na černém koni. Mířil na nás kuší. Muži bylo velmi dobře vidět do obličeje. Ten obličej… jako bych ho znala. Byl velmi podobný Chesterovi.

„Já jsem Kalgera, míšenka rasy Sakrymů a Veloranů. Stalo se něco, čemu moc dobře nerozumíme,“ řekla jsem mu.

„Nezajímají mě vaše problémy! Chci vaše peníze a to hned teď!“ zavolal, sesedl z koně a šel k nám. Zahodil kuši, vytáhl z pochvy meč a s výrazem lovce se k nám přibližovat. Chtěla jsem ho spoutat, ale nešlo to. Gell se o to pokusila, ale neuspěla. Co se to děje?

Gellantara:

„Proč mi nic nejde udělat?“ zeptala jsem se tiše Kalgery a Yumi.

„To nevím!“ řekly obě nastejno. Doufám, že jednoho týpka s mečem zvládnem. My jsme čtyři, on je sám. On má meč, on má sílu, on možná ví, co se stalo! Už u nás byl docela blízko, když najednou Yumi vykřikla: „Ryuk?!“ Muž se zastavil. Prohlížel si Yumi a vypadalo to, že přemýšlí, jestli ji zná.

„Vykašli se na ně, máme lepší akci! Pojď, Ryuku, jedeme!“ zavolal zdáli mužský hlas. Ryuk zastrčil meč zpátky do pochvy a běžel ke svému koni, nasedl na něj a odjel. Co tohle má být?

Kalgera:

Yumi byla nějak mimo, ale donutili jsme ji k chůzi. Rozhodli jsme se, že půjdeme do blízké vesnice zjistit, co se stalo. Vesnice bývala živým místem, děti si hrály venku, psi štěkali, ale teď je to vesnice, kde vládne ticho. Domy jsou pozavírané, všichni jsou doma. Zabouchali jsme na dveře jednoho domku. Otevřela nám žena. Pustila nás dál a Erdogan se zeptal, co je za den a rok. Ta žena nám pověděla, že je přesně o dvacet dva let později, než Erdogan pronesl to kouzlo. To je přece nemožné!

„Vy tvrdíte, že jste z jiné doby? Z minulosti?“ zeptala se ta žena, když jsme jí řekli, co se stalo. Kývli jsme na souhlas.

„Dejme tomu. Tak to byste měli něco vědět. Náš milovaný vládce Chester Whispershadow byl sesazen a nahrazen novým vládcem a tím je Cedric. Chester teď žije v Brodenu se svou přítelkyní Anitou. Malý Ryuk, kterého jsme považovali za hodného chlapce, vyrostl ve zloděje a nájemného vraha, Dankul, myslím se tomu říká, nevím. Žena Chestera zmizela, když se pokoušela zachránit své dítě ze spárů Cedrica. Cedric prohlásil Ryuka za svého syna a společně s Lailou ho vychovávali. Laila teď žije po Cedricově boku. Cedric také zakázal veškerou magii a pojistil to krystalem, který je poházený všude! Je zakázán zpěv, smích a veselí. Kontrolují to ozbrojené hlídky, proto jsme všichni zalezlí doma. Je toho hodně, co se změnilo…“ pověděla nám ta žena. Já nevěřila vlastním uším.

Yumi:

Tak tomuhle by uvěřil málokdo. Je toho na mě moc. To co se pro mě stalo před malou chvíli, se pro všechny ostatní stalo před dvaceti lety! A Chester… našel si někoho jiného… Ryuk je Dankul… A za všechno můžu já! Kdybych se v tolika případech rozhodla jinak, nic podobného by se nestalo. Chester se musel moc trápit, když přišel o syna i o mě… Vzala jsem mu i sestru. Nejraději bych skočila z útesu. Ale vzhledem k tomu, že tohle všechno trápení nejen mě a mých blízkých, ale i nevinných lidí, které jsem nikdy neviděla, jsem způsobila já, musím se to alespoň pokusit napravit. Jenže kdybych tak věděla jak! Jsem naprosto zoufalá. Erdogan tu milou ženu pobídl, aby vyprávěla dál, ale já už je nevnímala. Jaká je asi ta Anita? A co se stalo s Damonem? A co Pixie? Jak se pro všechno na světě dá tohle všechno napravit?!

„Nedá…“ hlesla mi v hlavě Kalgera.

„No tak! Co děláš v mý hlavě? Máš poslouchat, co všechno se za těch dvacet let stalo, ne moje myšlenky!“

„Promiň, ale vypadalas, že to s tebou každou chvíli sekne. Byla jsem sice prvotřídní mrcha, a možná pořád sem, ale to neznamená, že nemám starost o lidi, kteří jsou moji jediní přátelé.“

„Stejně tě to neopravňuje slídit mi v hlavě…“

„Ne, ale taky nemám zrovna náladu poslouchat ty hrůzy. Radši se budu zabývat tebou, než zkázou celýho světa.“

„No, jak myslíš. Zkus popřemýšlet, jak z toho ven.“

„Jak asi… Potřebujem udělat znovu to kouzlo. Jenže tentokrát už to ten starej vochechule nesmí splíst.“

„A kde na to vezmem potřebný věci? Nebo šlo prostě jenom o nějaký pošahaný zaříkadlo?“

„To nevím, zas tak moc jsem o tom nevěděla.“

„No tak vidíš, takže stejně musíme něco vymyslet.“

„Jo, a asi budem potřebovat Chestera…“

„Ten tu není!“

„Je, vždyť ta ženská říkala, že žije v Brondenu.“

„Jo, ale myslím, že tenhle, o dvacet let starší Chester už nám nebude chtít pomoct. Asi na to ani nebude mít sílu, natož tak čas, pustit se s námi do sebevražedné mise.“

„Nežárli.“

„Co? Vždyť já nežárlím!“

„Ne? Tak proč z každýho tvýho slova odkapává jed? Vadí ti, že si někoho našel.“

„No a? Tobě by to snad nevadilo?!“

„To netvrdím. Jen se zamysli nad tím, co měl asi tak dělat. Byl zoufalej a tak ho někdo utěšil.“

„Kalgero! To už trochu přeháníš!“

„Vždyť je to pravda…“

„Jo, to sice je, ale ty by ses mohla zamyslet nad tím, že pro něj uběhlo dvacet let. Ale pro mě jen pár hodin!“

„Promiň… Já jen, že teď ho potřebujeme. Uvažuj. Je starší… moudřejší… silnější! Tohle přesně potřebujem! On by to kouzlo mohl zvládnout. Je to ode mě sice hnusný, ale Erdoganovým schopnostem už bohužel nevěřím.“

„Já vím, ale…“

„Žádný ale! Chceš se vrátit o dvacet let zpět, nebo ne?“

„Jo, jenže…“

„Tak vidíš! Tak nemel a poslouchej. Najdeme Chestera, potom seženem všechno, co bude potřeba na to kouzlo, on nám odříká zaklínadlo a my budeme zpátky a pak vymyslíme, co uděláme s tím sráčem Cedricem.“

„Ale já to nedokážu!“

„Proč prosimtě?“

„Protože… on je teď šťastnej a… má přítelkyni… A já ho nechci vidět s jinou ženou. Nezvládnu to…“

„Tak si budeš namlouvat, že to není on. Beztak už nebude vůbec vypadat jako dřív.“

„A co když jo?“

„To zjistíme, až ho najdem.“

„Hm…“

„Yumi?“

„No?“

„Co myslíš, že se stalo s Damonem?“

„Nevím… Proč? Nemyslela bych si, že tě teď bude zajímat zrovna tohle…“

„Jen tak…“ zavrčela a přerušila spojení. Teda asi. Podívala jsem se na ni, ale ona se otočila jinam. Tohle je divný. Že by se do něj zamilovala? To snad ne, vždyť… Je ženatý s Gell… To se to teda hezky motá pátý přes devátý. Ale musím uznat, že s tím, že potřebujeme Chestera měla pravdu. On jediný nám může pomoct. Ovšem jak asi zareaguje, až nás uvidí, jestli ho vůbec teda najdeme, to si netroufám tipovat.

Gellantara:

Vyslechla jsem si všechno, co ta žena říkala. Mluvila o Chesterovi, o Yumi, o mně, o Cedricovi, o Ryukovi, Damonovi a o Kalgeře. O mém synovi se ale nezmínila.

„Promiňte, nevíte něco o Ignácovi? Můj a Damonův syn…“

„Ignác je v učení v Brodenu. Když Cedric zakázal magii, rozhodl se, že se bude učit kovařinu. Víc o něm nevím. Možná to vypadá, že jsem drbna. Tohle všechno mi vyprávěli ti, co odešli z pevnosti. Říkali, že tam už dál nechtějí zůstat, že všechno bylo zničeno. Potom, co byl Chester sesazen kvůli jeho stavu, se děly špatné věci. Chester byl vyhnán z pevnosti, jeho syn ani neví, že je Chester jeho otec.“ Spadl mi malý kámen ze srdce. Ale na druhou stranu mě tížil další. Co teď? Kde je Damon, jak je na tom můj syn, můj bratr a můj synovec, ale hlavně jak se dostaneme zpátky?!

Kalgera:

Je to naprosto jasné. Erdogan to podělal a potřebujeme někoho, kdo by to kouzlo provedl správně. Ale… půjde to vůbec, když je všude potlačená magie? Nebo není všude? Možná je potlačená jen v blízkém okolí kvůli ochraně… kdo ví? No prostě, musíme najít Chestera, i když Yumi nechce!

A byla bych ráda, kdyby se objevil i Damon. Achjo…

Erdogan se zvedl a popošel ke dveřím. „Jdeme do Brodenu. Pešky to bude trvat dlouho, ale myslím, že tam musíme,“ řekl. Všichni jsme se zvedli, poděkovali té ženě za informace a vyšli z domku.

Zrovna kolem projížděla hlídka na koních. Ani si nás neprohlíželi. Jim šlo jen o to, že je klid. Prošli jsme kolem nich a vydali se směrem k Brodenu.

Yumi:

Takže jdeme za Chesterem. Musela jsem sama sebe přemlouvat, abych byla v klidu a šla.

„No a co kdybychom ho na náš příchod trochu připravili?“ zeptala se Gell.

„Cože?“ vyjekla jsem.

„No přece Chazze. Bude to pro něj šok, vidět nás takhle… mladé.“

„Aha.“

„Co kdyby ses s ním spojila? Ať je připravený a třeba by nám mohl i vyrazit naproti.“

„Gell, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Jak jsi sama řekla, bude to pro něj šok. Obzvlášť, když se s ním spojím právě já. Podle toho, co nám říkala ta žena, se dost trápil, když jsem zmizela. Pro něj uběhlo dvacet let.“

„Hm.“

„Ale někdo by nám naproti jít přecijen mohl…“

„Kdo?“ zvedla ke mně oči plné očekávání.

„Co takhle Damon s tvým synem?“

Hned, jakmile jsem tu větu vyslovila, Gell na mě svoje veliký oči plná očekávání. „Zkusím se s ním spojit, jo?“

„Jo!“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad…“ ozval s Erdogan.

„Proč sakra? Pomoc se nám přece hodí!“

„Ano, ale myslíš, že tě chce vidět? Víme, že Chester si našel přítelkyni, co když si někoho našel i Damon? Navíc nevíme, co nás čeká, neměli bychom už do toho tahat nikoho dalšího.“

„Je to můj muž! Bude mě chtít vidět! Nezapomeň, že jsme zmizeli, aniž bychom komukoliv cokoliv řekli! A pochybuju, že Cedric věděl, co se stalo. A i kdyby věděl, určitě by se za Damonem nehrnul s vysvětlením!“

„Stejně to zkusím,“ vložila jsem se do toho. Docela mě zajímá, jak se mu daří, co dělá a jak vypadá. Damon není ten typ, co by zapomněl na ženu, kterou z celé své duše miloval. Vlastně si myslím, že Gell nikdy nepřestal hledat.

„Děkuju, Yumi,“ špitla Gell a netrpělivě na mě zírala.

Začala jsem myslet na Damona. V hlavě jsem si vybavila jeho obličej, jeho vůni a jeho úsměv a rozzářené oči, rozcuchané vlasy trčící do všech směrů a taky jeho hlas. Nevím, jestli to bude fungovat, ale za pokus přece nic nedám!

Začala jsem pociťovat, že někomu lezu do vědomí, ale nebyla jsem si jistá komu. Jen jsem se modlila, aby to byl opravdu on. Třeba teď někde žije někdo, kdo vypadá stejně jako Damon před dvaceti lety. Dobře, uznávám, že tohle je pitomost, ale jeden nikdy neví.

A jsem tam! Skrze něčí oči se dívám na mapu okolí mezi Sakrymským a Veloranským městem. Je na ní neskutečně moc křížků a škrtanců. Vlastně je tak trochu zázrak, že jsem poznala, co to je.

„Tohle přece není možný!“ zavrčel muž, do jehož vědomí jsem se nabourala. V myšlenkách mu proběhl obraz, který vzdáleně připomínal Gellinu tvář.

„Do hajzlu! Kdybych si tak vybavil aspoň její hlas…“ povzdechl si. Musí to být on!

„Otče?“

„Ignáci, kde si byl tak dlouho?“

„Promiň, šel jsem doprovodit Stylu domů.“

„Trávíš s ní hodně času. Jste si hodně blízcí?“

„Otče!“ polkl mladý muž a tváře mu zrůžověly.

„Kéž by tu tak s námi byla tvoje matka. Měla by z tebe radost.“

„Vyprávěj mi o ní,“ pobídl ho chlapec a v očích se mu zalesklo. Vím, že bych je neměla takhle špehovat, ale nechtěla jsem tuhle chvíli, kdy bude Damon vzpomínat, přerušit.

Damon:

Sice jsem svému synovi o Gell vyprávěl už mnohokrát, ale nikdy jsem mu neřekl, jak jsme se vlastně poznali. Ani nevím, proč jsem to neudělal. Neřekl jsem mu ani o našem nenarozeném dítěti, a na tom nehodlám nic měnit. Jsou věci, které by si člověk měl nechat pro sebe. Vždycky jsem mu vyprávěl jen o tom, jak jsme žili ve městě. A tak jsem se rozhodl, že mu budu vyprávět, jak jsem poznal Gell.

„Řeknu ti, jak jsme se s tvou matkou poznali.“

Yumi:

„Tohle jsi mi ještě nevyprávěl! Teda myslím,“ zajiskřilo se mladému Ignácovi v očích a posadil se naproti svému otci, který poskládal zažloutlou, potrhanou mapu a uložil ji do šuplete ve stole.

„Já vím, aspoň to pro tebe bude pořádně zajímavé,“ řekl Damon a v hlavě se mu začaly rojit vzpomínky. Je zvláštní, vidět to všechno z jeho pohledu.

Damon:

„S Gell jsme se poznali ve vězení,“ usmál jsem se nad tou vzpomínkou. „Tehdy jsem ji nemohl vystát, byla vážně šílená. Bylo to v době, kdy Sakrymové a Velorané válčili. Tvou matku a mou nejlepší kamarádku, Yumi, tehdy zajali. Nevím přesně jak, ani za co. Vrátil jsem se zrovna z nějaké služby, když mi jedna známá oznámila, že Yumi je ve vězení. Víš, tehdy to byl fakt poprask, protože Yumi byla veloranskou princeznou. Zavrhnutou princeznou. Hodně jsem tehdy riskoval, abych je dostal ven, ale vyplatilo se mi to. Byla tehdy jako tornádo. Živelná pohroma. Byla plná života a energie. Tehdy mi to připadalo otravné, ale teď bych dal nevím co, aby tu byla s námi…“ odmlčel jsem se. Její první přímý oslovení mé maličkosti bylo „modrookej“. „Tehdy byla zraněná a já jí ošetřil ránu. A potom jsem je díky jednomu velmi starému fíglu na odlákání pozornosti dostal ven.“

Yumi:

Na tu dobu si vzpomínám. Tehdy nás od sebe Chester odehnal. Můj Chester…

„Yumi!“ drcla do mě Gell. Rychle jsem zamrkala a podívala se na ni. Až teď jsem si uvědomila, že se přiblble sentimentálně usmívám a po tvářích mi stékají slzy. Sakra! Rychle jsem je setřela a podívala se na Gell. Když jsem nic neříkala, znovu do mě žduchla.

„Tak co? Podařilo se?“

„Ehm… Jo.“

„A?“

„Nemluvila jsem s ním.“

„Ale proč?“

„Promiň, Gell, nezvládla jsem to. Zkusím to později. Zrovna se s Ignácem bavili o tobě. Vyprávěl mu, jak jste se poznali. Vzpomínáš si na to? Bylo to tehdy, jak jsme se nepohodly s Chazzym a každý jsme se vydali svou cestu. My dvě jsme se znovu setkali v klecích, vzpomínáš?“

Gellantara:

„Jak bych mohla zapomenout? V tu chvíli mi Damon připadal jako úplný ňouma, když ti ošetřoval tu ruku. To byly časy,“ řekal jsem Yumi a ponořila se do vzpomínek. Neubránila jsem se a rozbrečela se. Hned jsem pocítila Yumiinu ruku kolem ramen. Schoulila jsem se jí do náruče a snažila se uklidnit pláč. Nebyl to smutný pláč… nevím, proč jsem se rozbrečela, ale ze smutku to nebylo. Damon i Ignác žijí, to je nejdůležitější. Yumi se mi ozvala v hlavě a pověděla mi všechno, co viděla a slyšela. Damon mě hledá!

Kalgera:

„Neříkala náhodou ta žena, že kvůli nějakýmu krystalu nejde používat magie?“ zeptala jsem se. Všichni se na mě podívali. Erdogan přikývl.

„Tak proč sakra funguje spojení myšlenkou? A fungovalo i v domě té ženy. Jiná kouzla nefungují, proč tohle jo?“ Na tvářích se objevily tázavé výrazy.

Erdogan se zamyslel a řekl: „Fungovalo to, protože to je jiný druh magie. Je úplně jiná než sakrymská nebo veloranská. Je jí ale dost podobná. Míšenci, nebo potomci míšenců ji umí používat odjakživa. Ostatní se ji mohou naučit. Cedric nejspíš není tak chytrý, jak si myslel. Kdybychom rozšířili tvoje a Yumiino povědomí o této magii, mohlo by nám to pomoci se vrátit. Jestli je magie zakázaná všude, bude se nám tohle hodit.“ Tohle mě teda zajímá! Jestli můžu používat jinou magii, než doposud, tak sem s ní!

Gellantara:

Mě to vůbec nenapadlo! Ještě, že na to Kalgera přišla.

Začalo sněžit. Je mi zima! „Nevím jak vám, ale mě je šílená kosa!“ řekla jsem a ještě víc se objala rukama.

„Tak najdeme místo, kde se schováme a přespíme, už je večer a je to ještě kus cesty,“ řekl Erdogan. Po chvíli chůze jsme objevili obrovskou vykotlanou borovici. Takové borovici se říká Poutníkova borovice. Byla opravdu obrovská, do prostoru jsme se vešli všichni čtyři.

„Bylo by vhodné, kdyby někdo rozdělal oheň,“ řekl Erdogan a podíval se na Yumi a Kalgeru.

„Jdu pro dřevo,“ rozhodla se Kalgera, ale Erdogan ji zastavil.

„Nemusíš chodit pro dřevo, jsou tu klacky. Naskládej je na hromádku a vyčaruj oheň.“

„Haló, magie nefunguje…“

„Ta, co používáš normálně. Ta druhá ne. Jsi míšenka, zkus to. I vy, Yumi, to můžete zkusit.“

„Nojo, ale my nevíme jak!“ vyjela na něj Kalgera. Ihned se omluvila a bezradně se podívala na Yumi.

Poskládala jsem klacíky do hromádky a povzbudivě se na holky podívala.

„Vyhledej v sobě jinou magii, než používáš. Je tam,“ pověděl Erdogan Yumi a ta se bezradně podívala na hromádku. Natáhla ruku nad hromádku a zavřela oči. Nic se nedělo. Kalgera se také pokusila o zapálení ohně, ale neuspěla.

„Mám nápad,“ řekla Yumi a chytila Kalgeru za ruku, „zkusíme to společně!“ Natáhly volné ruce nad hromádku klacíků.

Kalgera:

Společně jsme se pomocí myšlenek domlouvaly, co budeme dělat. Pokoušely jsme se najít tu druhou magii ve svém nitru, ale moc nám to nešlo. Zaměřila jsem se na své nitro, až mě rozbolela hlava. Pocítila jsem něco zvláštního, co mě naplňovalo energií. Představila jsem si hřejivý oheň a chtěla ho vyčarovat. Ucítila jsem teplo a i přes zavřené oči viděla světlo. Otevřela jsem oči a uviděla malý ohýnek. Povedlo se to! Potom jsem si všimla, že Yumi už mě nedrží a obdivně na mě kouká.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Tys… tys to dokázala! Úplně sama! Já jsem tě před chvilkou pustila a tys vyčarovala oheň!“ řekla ohromeně Yumi. Tak já to dokázala sama.

Erdogan chlácholil Yumi, že příště to už půjde, že je potomkem míšence, ale já jsem míšenec, proto mi to jde líp. Yumi se usmála a pokývala hlavou.

Gellantara:

Byla jsem ohromena a ráda, že to opravdu funguje. Po chvilce mi bylo příjemné teplo. Kalgera se vydala pro další dřevo a já se přisunula blíže k Yumi. Opřela jsem si hlavu o její rameno a přemluvila ji, aby se spojila s Damonem a řekla mu, že jsme v pořádku a ať nám jde naproti. Říkala, že bude určitě překvapený, až ji uslyší a že by ho to mohlo vyděsit, ale udělala to.

„Damon se mě lekl a nechtěl věřit tomu, že jsem to skutečně já. Řekla jsem mu, že jsme v pořádku a že jdeme do Brodenu. Rozbrečel se samou radostí, že nás všechny uvidí, ale nejvíc se těší na tebe. Ráno nám vyjde naproti a vezme i nějaké jídlo,“ řekla Yumi. Skočila jsem jí kolem krku a dala jí velkou pusu na tvář.

Yumi:

Připadalo mi to hrozně nefér! Ale navenek jsem na sobě nedala nic znát. Aspoň Gell může být šťastná. Krev míšenců hold zjevně nosí smůlu, a já s Kal jsme toho žijícími důkazy. I přes všechny své myšlenky jsem se na Gell usmála a objala ji. Jak se říká, když nemůžeš mít radost ty sám, raduj se aspoň z radosti svých nejbližších.

Brzy jsme všichni usnuli, protože ať už jsme to přiznali nebo ne, všichni jsme byli celkem utahaní.

Ráno jsem se probudila jako první, a tak jsem vylezla ven, abych ostatním nenarušovala klidný spánek. Stejně jako před tím, než jsem usnula, i teď mě sžíraly černé myšlenky. Byla jsem smutná. Damon Gell hledal, ale Chester? Ano, sice mě taky hledal, ale… Našel si náhradu. Nejspíš na mě snad i zapomněl.

Sedla jsem si na jeden veliký kámen nedaleko borovice a rozbrečela se. Proč si prostě svůj život neřídíme sami? Proč nám do něj vždycky někdo zasáhne a obrátí ho celý naruby?

I když byl sníh, nebyla moc zima. Slunce krásně hřálo a já, ačkoliv jsem byla plná energie, jsem na tom kameni usnula. Probudila mě až Kalgera, která mnou nešetrně zatřásla.

„Co tady sakra děláš? Chceš umřít na prochladnutí?“

„Ne… Já vstala už před nějakou chvílí a… Nechtělo se mi spát. Nechtěla jsem nikoho vzbudit, tak jsem vyšla ven. Slunce krásně hřeje a bylo mi teplo, tak jsem zřejmě usnula.“

„Seš cvok.“

„Já vím, ale vážně jsem tu nechtěla spát. Jen počkat až se probudíte i vy.“

„Jo… Gell a Erdogan ještě spí. Víš… Napadlo mě, jestli se nechceš znovu spojit s Damonem, abychom věděli, jestli už je na cestě.“

„Jasně, ale… Proč to neuděláš ty?“

„Já nevím, necejtím se na to. Víš co…“

„Jo, promiň, neuvědomila jsem si, co k němu cítíš… A jaké to pro tebe asi je…“

„No, zdá se, že co se mužských týče, jsme na tom celkem podobně. Víš, to co si teď prožíváš kvůli Chesterovi musí bejt hrozný. Já aspoň vím, že do mě Damon není, a nikdy ani nebyl zamilovanej. Ale ty a Chester? Byli jste jako jedna duše ve dvou tělech.“

„Je to hroznej pocit.“

„To věřim.“

„Hele, zkusím se spojit s tím Damonem…“

„Dobře, nechám tě tu v klidu… Projdu se po okolí…“

„Kal… Budeš v pohodě?“

„Jasně,“ usmála se, a tak jsem ji nechala jít, i když jsem se oni trochu strachovala. Měla pravdu, co se chlapů týče, jsme na tom podobně a já si nedovedu ani představit, jak na ni zapůsobí, až se Gell a Damon zase radostně shledají.

Rozhodla jsem se nad tím raději nepřemýšlet a zkusila jsem vklouznout do Damonovy mysli. Zrovna šel po nějaké štěrkové cestě mezi poli a měl dobrou náladu.

„Baf!“ neodpustila jsem si a škodolibě se zasmála. Damon málem vyletěl z kůže.

Damon:

„Co blbneš, sakra?!“ vyjekl jsem na hlas a připadal si v tu chvíli jako naprostý blázen. Ještě, že tu se mnou nikdo není. Asi by si zaťukal na čelo a nasměroval mě do nebližší osady pro duševně choré. Yumi se jen smála a mě to nakonec také donutilo ke smíchu. „Nevíš jaký to je, když si na tyhle psychický přepadovky odvykneš.“

„Promiň.“

„V pohodě. Kde asi tak přibližně jste?“

„To nevím, ale přespali jsme v jedné Poutníkově borovici. S Kalgerou právě čekáme, až se Gell a Erdogan proberou a vyrazíme na cestu.“

„Bezva, nejspíš vím, kde jste. Zdá se, že se zase po dlouhé době uvidíme.“

„Těším se. Já tě sice neviděla jen jeden den, ale hrozně mě zajímá, jak vypadáš o pár let starší,“ zasmála se a já s ní. Nemůžu se dočkat, až zase uvidím Gell. Jsem rád, že bude vypadat pořád stejně. Je neuvěřitelné, že od našeho posledního shledání uběhla tak dlouhá doba. Mám pocit, že už si vůbec nevybavuju, jak přesně vypadá. Vzpomínky hold časem blednou, bohužel.

Chester:

Probudil jsem se dnes časně, protože jsem nemohl spát. Zase jsem měl zlé sny. Podíval jsem se na Anitu, která ležela vedle mě a ještě spala. Je tolik podobná Yu… ne, to jméno ani v duchu nevyslovím. To je minulost. Vlastně… no, to je jedno. Vstal jsem z postele, oblékl se a vyšel z domku ven. V noci zase nasněžilo.

Podíval jsem se na oblohu, jako každé ráno. Jako bych snad čekal, že uvidím bílou sovu. Je to hloupost. Ani by se nemohla proměnit, když je magie zakázaná. Přehodil jsem si přes hlavu kápi a vydal se směrem k tržnici. Koupím aspoň něco k snídani. Prošel jsem kolem místa, kde jsem poprvé okusil sluneční paprsky. Celé se mi to vybavilo… to teplo… záře… Yumi. To už je pryč! Nevím proč, ale nehodlám se smířit s tím, že je Yumi mrtvá. Ti lidé mi přísahali, že viděli její roztrhané tělo a vlky, kteří ohlodávali její kosti. Udělalo se mi z toho nevolno.

Zůstalo mi v životě něco? Yumi jsem ztratil, sestru jsem ztratil, kamarádku též. Syna mi ukradl Cedric a jmenoval jsem Cedrica vládcem! Naštěstí se objevila Anita. V době, kdy mi bylo nejhůř, se o mě starala a pomáhala mi to překousnout. Málem jsem šílel, proto jsem taky nemohl zůstat ve funkci. Anita je mou kamarádkou. Lidé si myslí, že spolu něco máme, ale to není pravda. Je to dvacet let, ale pro mě je to jako včera.
Koupil jsem chléb a máslo a vydal se zpátky domů. Anita už byla vzhůru. Objala mě a potom připravila snídani.

„Byla jsem u Damona, není doma,“ řekla během přípravy snídaně.

„Hmm…“

„Nejspíš šel zas na nějakou hledací výpravu. Ani Ignác neví, kam šel.“

„Hmm…“

„Chezzi, neříkej mi, že je ti tvůj přítel úplně ukradený! Nebavíte se spolu už patnáct let!“

„On stále věří, že ji najde. Věří, že najde všechny… je to hlupák!“

„Nevzdává to. To není důvod, proč by ses…“

„Nedalo se s ním mluvit! Pořád jen říkal, že tady nejsou a támhle taky ne a že zítra se vydá na sever. Takhle je to lepší.“

„Život vám přichystal zkoušku. Damon se aspoň pokouší se s tím poprat.“
Zakousnul jsem se do chleba a už neřekl ani slovo.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování