OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 19. kapitola - Nový život

19.10.2011 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 566×

Chester:
Seděl jsem v pracovně a přemýšlel. Přemýšlel jsem o tom, jaké mám vlastně štěstí. Potkal jsem Veloranku, která se do mě zamilovala, putovala se mnou lesem, pomohla mi sesadit otce a pomohla mi vyřešit válku s Velorany. Už tři roky spolu žijeme nerušeně v paláci u Sakrymů a vše se nám daří. Město bylo opraveno z financí od tetičky, přistěhovalci se zase vystěhovali domů. Mám opravdu štěstí. Kdybych ji nepotkal, kdo ví, kde bych teď byl. Nejspíš ve věznici. Určitě bych udělal nějakou hloupost, která by mě dostala do těhle míst.
„O čem to zas přemýšlíš?“ ozvalo se ode dveří. Zvedl jsem hlavu. Stála tam moje milovaná Yumi v zelených šatech, které byly ušity tak, aby jí dokonale sedly i přes vyboulené bříško.
„O tom, jaké mám štěstí,“ řekl jsem a šel k ní. Políbil jsem ji a pohladil její bříško. Roste v něm nový život. Brzo se má narodit. Jsem hodně zvědavý, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Je mi to jedno, oba budu milovat, jak otec milovat může.
„Už brzo se narodí,“ řekla.
„Já vím. Mám trochu strach… z toho, že nebudu dobrý otec.“ Zadíval jsem se do těch jejích modrých očí.
„Budeš ten nejlepší otec, jakého naše dítko může mít. Teď možná nevíš, jak se chovat, ale to se dostaví.“ Pohladila mě po hlavě a usmála se.
„Snad máš pravdu,“ usmál jsem se. Přiložil jsem ruku na její bříško. Ucítil jsem pohyb našeho nenarozeného miminka. Bylo hodně aktivní, převalovalo se tam.
„Měla bys odpočívat,“ prolomil jsem ticho.
„Ležela jsem celý den. Neboj se o mě tolik, prosím tě.“ To se lehko řekne.
„Ale já musím!“ řekl jsem vážně. Objal jsem ji a políbil do vlasů.

Yumi:
Musela jsem se usmát. Je tak hrozně starostlivý! Chvílemi už mi to vážně leze na nervy. Je to hrozná nuda. Pořád chce, abych ležela a odpočívala. Pche! Copak někdo jako já může jen tak nečinně sedět a nic nedělat? Ne! Když Chazzy zrovna není doma, pomáhám aspoň kuchařce s jídlem. Hrozně mě to baví. Občas zajdu za Gell a Damonem,  nebo ke Kal na šálek čaje. Je s nimi legrace. Hlavně s Kal… Když si vzpomenu na to, jak jsme se s ní seznámili a jak jsem ji nenáviděla, připadá mi to hrozně komické. Ty šílenosti, co se děly před dvěma lety z nás udělaly dobré kamarádky. Ale poslední dobou o ni mám trochu starost. Chová se hrozně divně. Hlavně když jsme někde i s Gell a Damonem. Nevím, jestli si náhodou něco neudělala s Gell. Asi se na to budu muset poptat.
„Jdu na chvíli za Gell a Damonem, nechceš jít se mnou?" zeptala jsem se a políbila ho. Nepatrně nakrčil obočí.
„Proč nepřijdou oni za tebou? Bydlí na druhém konci Dracu… Neměla bys chodit tak daleko, měla bys odpočívat…" zabručel. Ach jo!
„Jsem těhotná, ne nemocná nebo postižená!" vyjela jsem na něj. Už mě to štve. Nejraději by mě měl připoutanou na lůžku nebo co.
„Já vím, ale…“
„Žádný ale!" přerušila jsem ho. „Buď půjdeš se mnou, nebo zůstaneš tady a já poprosím Kal, aby mě doprovodila. " Jasně, možná to přeháním, ale už mě to doma fakt nebaví. Doufám, že na mě nehodí poutací kouzlo za to moje paštěkování.
„Moc rád bych s tebou šel, ale mám ještě spoustu papírování. Ať s tebou jde Kalgera, já se tam potom zastavím…" povzdechl si. Znovu jsem ho políbila a odešla z pracovny.
„Tetičko Kal!" zašvitořila jsem jí do hlavy.
„Ha ha ha. Co potřebuješ, mamino?" zasmála se.
„Jdu ven, nechceš mi dělat společnost?"
„Jasně, docela se nudím."
„Fajn, tak za deset minut před palácem?"
„Jasně, jasně," potvrdila. Zašla jsem si domů pro kabátek a vyrazila ven. Venku už se trošku ochladilo tak jsem nespěchala, ať na Kal nemusím čekat venku. Neměla bych teď být nachlazená. Když jsem vyšla ven, Kal už tam na mě čekala. Na pozdrav jsme se objaly a vydaly se směrem k Damonovu domečku.
„Kam to vlastně jdeme?" optala se.
„Ke Gell a Damonovi," usmála jsem se

Kalgera:
Nejsem zrovna nadšená, že jdeme k Damonovi domů. Od té doby, co mě tak okouzlil poprvé, mi to vydrželo až doteď. Vážně nevím, co to do mě vjelo. Mám problém být s ním v jedné místnosti. Začnou se mi potit ruce a špatně se mi dýchá. Nevím, co s tím mám dělat!
Yumi zaklepala na dveře a vešla.
„Ahoj!“ zvolala. Ihned se k nám přiřítil Ignác.
„Avoj, tetišky,“ zašišlal kvůli chybějícím zubům a usmál se na nás. Ignác je podobný svému otci, a to hodně. Je to takový malý andílek s tmavě modrýma očima.
„Ahoj, Ignácku!“ zašvitořila Yumi. Objevili se Gellantara a Damon. Pozdravila jsem je kývnutím hlavy a posadila se ke stolu.

Gellantara:
Jsem ráda, že přišli. Ignác září štěstím, že přišly jeho tetičky, já zářím štěstím, že přišla moje švagrová a kamarádka. Damon se netvářil nijak zvlášť, prostě normálně. Všimla jsem si, že Kalgera kouká do země nebo po stěnách a mne si ruce. Dělá to docela často, když k nám přijde. Když se jí Damon na něco zeptá, tak skoro neodpovídá. Co to s ní sakra je?!

Damon:
Gell šla uvařit čaj a já si přisedl za Kalgerou a sledoval, jak si Yumi hraje s malým Ignácem. Šišlala na něj a tak všelijak cukrovala. Vypadalo to komicky. Určitě už se nemůže dočkat, až se jí narodí dítko, které zrovna čeká. Stočil jsem pohled ke Kalgeře. Koukala na zem, šoupala nohama a mnula si ruce. „Seš v pohodě? Vypadáš tak nějak… nesvá," promluvil jsem.
„Já? Jo, jasně," odpověděla a krátce se mi podívala do obličeje. Pak se zase zadívala do země. Je divná.
„Jak se daří, co? Nějakej mužskej na obzoru?" změnil jsem téma. Podívala se na mě, jako bych jí zakřičel do ucha. Co to s ní sakra je?
„No, jo. Ale mám smůlu, je zadanej a nemá o mě zájem."
„To je mi líto…" to byl blbej nápad, ptát se zrovna na chlapa. Gell donesla čaj a Yumi si přisedla k nám. O něčem živě diskutovala s Gell, ale já je nevnímal. Kalgera mi dělala trochu starosti. Nakonec jsem se rozhodl to neřešit a šel jsem si hrát s Ignácem.

Yumi:
Je to bezva! Gell má schované nějaké Ignácovy oblečky z dob, kdy byl ještě batole, a slíbila mi, že jestli budu mít chlapečka, dá mi je. Takže teď už jen nějakou alternativu, kdyby to náhodou byla holčička. Ale já si myslím, že to bude chlapeček. Takový malý Chester, bručounek s tváří andílka. „Hej, švagrová!" drcla do mě Gell. Byla jsem tak zabraná do vlastních myšlenek, že kdybych neseděla, asi bych sebou sekla, jak jsem se lekla.
„Co jsi říkala?" zeptala jsem se s omluvným úsměvem.
„Ptala jsem se, co dělá brácha a jaktože nepřišel s tebou," zasmála se.
„Aha, no říkal, že má nějaký papírování, ale prý se tu staví. Asi chce mít jistotu, že jsem měla doprovod," zakoulela jsem očima a Gell se zasmála.
„No jo, můj starostlivej brácha. Divím se, že z tebe ještě nezešedivěl," dloubla do mě a znovu se zasmála.

Kalgera:
Když se se mnou bavil, myslela jsem, že snad vyletím z kůže. Objela mě zimnice a ruce se mi zpotily ještě víc. A když se zeptal na muže, tak jsem skoro umírala. Naštěstí se po chvilce zvedl a šel si hrát s prckem. Nevím, jak dlouho to dokážu skrývat.

Chester:
Dokončil jsem papírování. Slíbil jsem Yumi, že se stavím u Gellantary. Vyšel jsem ven, na dveře pověsil cedulku „Nejsem tu“ a vydal se směrem k domku mojí sestry. Zaklepal jsem a otevřel dveře.
„Stlejda!“ zajásal malý Ignác. Rozběhl se ke mně. Popadl jsem ho a vytáhnul ho nahoru. Chytil jsem ho pod zadkem a držel ho na hrudi.
„Páni, ty jsi ale vyrostl! Tatínek tě nějak dobře krmí!“ řekl jsem Ignácovi. V téhle rodině je otec velmi pečlivý a ochranitelský a dobře se stará o svého synka. Jsem zvědavý, jak to půjde mně.
„Jsme rádi, žes zavítal! Čeká na mě zítra nějaká práce?“ zeptala se Gellantara.
„Jak jako zítra?“
„Chci se vrátit do práce. Potřebuju něco dělat!“ povzdechla si.
„Tak začni chodit do spolku šití, ať se zabavíš. V žádném případě ještě nepůjdeš pracovat. Mám tu větší slovo, než ty. Takže tvé odpory rovnou zamítám.“ Zašklebila se na mě.

Gellantara:
Tak ten mě vážně vytočil. Jsem pořád doma, dělám pořád to samé. Chci se dostat mezi lidi, mluvit s nimi… ale náš velký šéf rozhodl, takže budu doma s prckem a s velkým dítětem.
Sedla jsem si ke Kalgeře.
„Tak co, Kal, poslední dobou jsi nějaká jiná. Děje se něco?“ zeptala jsem se jí.
„Jsem pořád stejná!“ řekla až příliš afektovaně.
„No, dobře no. Ale kdyby něco, máš kolem sebe lidi, kteří ti pomůžou,“ mrkla jsem na ni.
„Od tebe pomoc nepotřebuju!“ odsekla mi a odešla. Co to, sakra? Co jsem jí udělala?!

Kalgera:
Šla jsem k severní bráně a ven z pevnosti. Došla jsem k potoku, kde jsem si sedla na zem. Nechtěla jsem na ni být taková, ale nějak mi to uklouzlo. Ona za nic nemůže… nemůže za to, že miluju jejího manžela… co mám sakra teď dělat? Nejlepší by bylo odejít. Odejít z města, odejít někam hodně daleko, kde nebude ani Yumi, ani Chester, ani Gell a hlavně ani Damon. Jenže… dokážu se vrátit zpátky do starých kolejí, když už nějakou dobu žiju normálním životem? Otec říkal, že citům neporučím, nebo tak nějak. Měl pravdu.
Už se na něj ani nezlobím. Promyslela jsem to a uvědomila si, že to bylo hloupé a dětinské ho nenávidět za to, že mi společně s matkou dal život. Možná bych ho mohla jít najít a omluvit se mu a nějakou dobu žít s ním… pokud teda ještě žije.
Vstala jsem a šla pomalu domů.

Damon:
Co to sakra mělo znamenat? Všichni jsme zůstali jako opaření. Gell vypadala nejhůř. Byla zaskočená Kalgeřiným chováním a vůbec to nechápala, ostatně jako my všichni. „No… asi taky půjdeme…" vyhrkla Yumi a začala se zvedat. Gell se na ni ani nepodívala. Tak nějak se zasekla, nevím proč. Z transu ji vytrhl malý Ignác.
„Mamííí… kam sla teta Kalgela?"
„Já nevím broučku…" odpověděla a vytáhla si ho na klín. Yumi se k němu sklonila a dala mu pusu na čelo. Chester udělal o vteřinku později to samé. Ignác se mu pověsil okolo krku.
„Stlejdóó, ploč deš plič?"
„Tetička Yumi je unavená, víš? Už se jí chce spinkat, tak jdeme domů…"
„A pšídeš zítla?"
„Jasně chlape!" zazubil se na něj a podal ho zpátky Gell, která se mezitím objala s Yumi.
„Mějte se," zamumlala Gell a dál si jich nevšímala. Celá ta situace s Kalgerou jí asi leží v žaludku. „Půjdu uložit malého," řekl jsem, když se za Yumi a Chazzem zavřely dveře. Vzal jsem Ignáce a odnesl ho do postýlky. Chvilku jsem mu zpíval a už spal jako malý andílek. Políbil jsem ho na čelo a šel zpátky za Gell. Pořád seděla na stejném místě, ve stejné poloze a se stejným výrazem.
„Gell," zašeptal jsem. Otočila se ke mně a tak jsem k ní natáhl ruce. „Půjdeme si lehnout, co ty na to?" Jen němě přikývla a zvedla se. Objal jsem ji jednou rukou kolem pasu a šli jsme do ložnice.
„Co to do ní vjelo?" zeptala se má láska po chvilce tíživého ticha.
„Já nevím, Gell. Ale bylo to divný."
„Jo, to bylo… Vůbec nechápu, co jsem jí udělala. O ničem nevím…"
„Já taky ne. Kašli na to, zítra si s ní promluvím."
„Dobře."
„Miluju tě."
„Já tebe taky, lásko," zašeptal jsem jí do ucha a políbil ji.

Yumi:
„To bylo divný…" prohlásil Chester, hned jak za námi zaklaply dveře domu našich nejbližších přátel. „Jo, někdo by se po Kal měl podívat. Mám o ni starost," povzdychla jsem si.
„Myslím, že to není třeba. Beztak šla domů. Jen jí něco přelítlo přes nos."
„Jasně, ale co když…" nenechal mě domluvit.
„Bude v pohodě, je to velká holka," zasmál se, „vždyť je dokonce i starší než my, poradí si i bez naší pomoci. A ty by ses neměla zbytečně nervovat, neprospívá to dítěti." Poslední větu řekl trochu příkřejším tónem. Nemám náladu na dohadování se s ním, a tak jsem to nechala být. Přece jenom se kvůli těmhle kecům celkem často… no, řekněme, že si vyměňujeme názory, ne že se přímo hádáme. Ale stejně mě neoblafnul, taky o ni má starost. Vím, že ještě něco vykládal, ale já mu nevěnovala pozornost. Vymýšlela jsem svůj mistrovský plán. Musím ji najít sakra! Něco s ní je, a já ji přece nenechám ve štychu. Rozhodla jsem se. Jakmile Chester usne, půjdu ke Kal, a jestli tam nebude, půjdu ji hledat. Jasně, že mě napadlo spojit se s ní pomocí myšlenek, už jak odešla jsem to zkoušela, ale nějak se vůči mně zablokovala.
Chester usnul téměř hned, jak si lehl, což bylo dobré. Chvíli jsem vyčkávala, dokud nezačne chrápat. Jakmile se ozval zvuk, který mě díky bohu zatím ještě nikdy nevytrhl ze spánku, potichu, pomalu a opatrně jsem se vykradla z postele, natáhla na sebe dlouhý kabát a vytratila se z našeho domova. Pospíchala jsem chodbami paláce a už jsem byla venku. Zamířila jsem přímo ke Kalgeřině domu.
Když jsem stála před dveřmi, uvědomila jsem si, že jestli je doma a já ji vzbudím, asi moc nadšená nebude. Ale co, začala se chovat divně, tak ať se nediví! Ukončila jsem svůj myšlenkový pochod a začala bouchat pěstmi do dveří. Už jsem do nich mlátila nějakou tu chvíli a konečně se zevnitř ozval nějaký šramot.

Kalgera:
Uslyšela jsem nějaké rány. Potom mi došlo, že někdo buší na dveře, jako kdyby je chtěl rozmlátit. Nechtělo se mi z postele, ale bušení neustávalo, tak jsem nakonec vylezla. Hodila jsem na sebe dlouhý šál, do kterého jsem se zavinula. Cestou jsem zakopla o stůl. Jestli je to něco nedůležitého, co by počkalo do rána, tak ať si mě ten někdo nepřeje.
Otevřela jsem dveře a uviděla Yumi. „Doufám, že nejdeš jen tak na kus řeči,“ zavrčela jsem rozespale a pustila ji dovnitř. Zapálila jsem lampu a posadila se ke stolu, vytáhla z košíčku kus chleba a začala ho uždibovat. Když se vzbudím v noci, mám hlad.
„Kal, jsem ráda, že jsi v pořádku…“
„Proč bych neměla být?“ přerušila jsem ji okamžitě. Došlo mi, proč přišla.
„Děje se něco? Dneska jsi vyjela na Gell, udělaly jste si něco? Nebo co se s tebou děje?“ zeptala se. Chvilku jsem přemýšlela, co jí odpovědět. Nakonec jsem se rozhodla, že budu zapírat. Kdo ví, co by se stalo, kdybych jí všechno vyslepičila. Určitě by to řekla Gellantaře a ta by to řekla Damonovi, oba by mě nenáviděli a já bych musela odejít.
„Jsem v pohodě. Jen jsem dneska měla divnej den, to určitě sama moc dobře znáš. Ráno za ní dojdu a omluvím se jí, prostě mi ujely nervy…“ řekla jsem jí co nejpřesvědčivěji, ale stejně mám pocit, že to nebylo tak přesvědčivé, jak to mělo být, protože se na mě Yumi dívala tak, že si myslí své.
Trochu se mi zamotala hlava. Začala jsem být tak podivně ospalá, přitom jsem před chvilkou byla už skoro probuzená. Střelila jsem pohledem na Yumi. Upřeně se na mě dívala. Už je mi jasné, co dělá.
„Mě můžeš říct všecno, Kal,“ řekla medovým hláskem. Donutila jsem se vstát od stolu a dojít k oknu.
„Neměla bys používat nátlak na své přátele, víš… vlastně bys ho neměla používat vůbec, docela to vyčerpává a ty se teď musíš vyčerpávat co nejméně,“ řekla jsem. Byla jsem k ní otočená zády. V tu chvíli s tím přestala a já se vrátila ke stolu.
„Řeknu ti, až budu potřebovat pomoct. Nemusíš se o mě bát, jsem v pohodě. Teď bych byla ráda, kdybys šla domů a prospala se. Jestli Chester zjistí, že jsi byla v noci venku, tak se spolu asi zase pohádáte. A já bych se taky ráda vyspala.“ Vystrkala jsem ji z domu. Možná to bylo trochu hrubé, ale co… Vrátila jsem se zpátky do postele a dlouho přemýšlela o tom, co budu dělat. Odblokovala jsem svou mysl a chtěla se podívat do hlavy Damona a vyvolat mu sen, tak jako Yumi Chesterovi. Kdysi mi říkala, jak to udělala, tak to chci zkusit taky. Nešlo mi to vůbec a po chvilce jsem to vzdala. Usnula jsem a zdálo se mi o Damonovi.

Yumi:
Když mi Kal zabouchla před nosem, cítila jsem se naštvaně. Jasně, vzbudila jsem ji uprostřed noci, ale vlastně si za to mohla sama. Ach jo. Ještě chvíli jsem tam stála a čekala, jestli si to náhodou nerozmyslí a nepozve mě dál, ale nakonec jsem usoudila, že si šla zase lehnout, a tak jsem se vydala domů. Moc daleko jsem ale nedošla. Pocítila jsem ostrou bolest v břiše a následně mě něco začalo šimrat na nohách. Bylo to mokré… Sakra! To je snad zlý sen! Proč já idiot nezůstala doma?! Zanadávala jsem v duchu, ale přerušila mě další ostrá bolest, tentokrát v podbřišku. Co mám kruci dělat?! Další bolest, musím něco udělat, někoho zavolat. Šíleně to bolelo. Svalila jsem se na trávník vedle záhonku u Kalgeřina domu. Tady přece nemůžu rodit! „Kalgero!" zavolala jsem z plných plic. Snad nespí. „Kal!" zvolala jsem znovu, protože mé první volání bylo bezúspěšné. Asi jsem u těch dveří stála déle, než jsem si myslela, protože Kal asi usnula. Spojila bych se s ní psychicky, ale nemám na to sílu a ani soustředění. Bolest se stupňovala a byla čím dál intenzivnější. Skučela jsem bolestí a modlila se, a by se Kalgera vyhrabala z postele a šla mi pomoct. No tak, přece mě musí zaslechnout. „Kalgero!" zařvala jsem s vypětím sil. Najednou jsem ucítila, jak mi prasklo v pánvi a do těla se mi od těch míst drala neskutečná bolest. Zoufale jsem zařvala bolestí a cítila, jak na mě jdou mrákoty. Ten křik musel probudit lidi snad v celém městě. Chvíli na to se odněkud vynořilo světlo a přede mnou se objevila rozespalá a vyděšená Kalgera.
„Yumi! Co se sakra děje?!" vyjekla a klekla si ke mně.
„Já… Rodím…" dostala jsem ze sebe přiškrceně. Okolo nás se začali shromažďovat lidé z okolních domů.
„Sakra!" zaklela a rozhlížela se po lidech. „Chester… Sežeň ho, prosím!" škemrala jsem. Kal se rychle vzpamatovala a začala pokřikovat na okolostojící lidi.
„Slyšeli jste? Sežeňte krále! Hned! Ty a ty, pomožte mi ji dostat dovnitř, tady je moc zima. No tak! Pohněte!" dirigovala je. Dvě silné ruce mě chytily pod pažemi a další dvě za nohy a naráz mě zvedly. Odnesli mě do domu Kal a položili na postel. Měla jsem pocit, že zemřu bolestí. Byla jsem vyčerpaná a nehorázně jsem trpěla. Kal na mě v jednom kuse něco pokřikovala, ale já na ni jen nepřítomně zírala a chvílemi jsem ztrácela vědomí. Někdo mi utíral čelo vlhkou hadrou, Kal mě držela za ruku a někdo další pořád opakoval: „Tlač!" a „Dýchej!" Cítila jsem, že tohle asi nezvládnu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala ho. Chci ho ještě aspoň jednou vidět. Jenže on tu není!
„Kal…" zašeptala jsem.
„Jsem tu, Yumi, buď v klidu…" stiskla mou ruku pevněji.
„Kde… Kde je…" Odtušila mou otázku.
„Už jde, každou chvíli tu bude…" usmála se na mě. Znovu jsem na chvíli ztratila vědomí. Probralo mě, jak mi znovu prasklo v pánvi, a zařvala jsem bolestí. „Yumi!" ozval se odněkud zděšeně hlas, který tak bezmezně miluji. Někdo uchopil mou ruku a políbil mě na její hřbet. Podívala jsem se na tu stranu a spatřila Chesterovi černé oči plné lásky a strachu.
„Miluju tě…" vydechla jsem a prohla se v návalu bolesti. Až teď jsem si uvědomila, že mám roztažené nohy a vyčnívá z nich Almina hlava. „Už se dere na svět. Zatlač, Yumi." řekla mi uklidňujícím hlasem. Křečovitě jsem stiskla ruku jak Chesterovi, tak i Kalgeře a zatlačila. Jestli tady mám umřít, tak ať, ale moje dítě bude žít! „Výborně!" chválila Alma. „Znovu!" rozkázala posléze a já znovu zatlačila. Nespouštěla jsem oči z Chestera, který byl vteřinu od vteřiny bělejší. Znovu jsem zatlačila. Takhle se to opakovalo ještě asi půl hodiny. V polovině toho času nabral Chester do bílé barvy svého obličeje odstíny zelené a chvíli na to omdlel. „Padavka," odfrkla Kalgera. Potom veškerá bolest jako by ustala a po pár minutách se ozval pláč malého dítěte, které mi Alma vzápětí podala.
„Je to chlapeček, gratuluji!" řekla s radostí v hlase. Kal se přesunula k Chesterovi a lehce ho prolískala. Když se probral, zazubila se na něj. „Gratuluju, taťko! Je to chlapeček!" ukázala své bílé zuby.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 19. kapitola - Nový život: