OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 18. kapitola - Návrat domů

02.10.2011 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 666×

Gellantara:
Byli jsme s Damonem doma. Skoro pořád jsme zalezlí doma, nebaví mě to. Hlídá si mě jako oko v hlavě, abych mu náhodou neutekla. Před chvilkou jsem byla venku a on se objevil hned za mnou. Tak jsme zašli zase zpátky. Sedíme na posteli a povídáme si. Damon mě políbil. Nebyl to obyčejný polibek, byl chtivý. Hned přišel další a další. Oplácela jsem mu to. Začali jsme se hladit a nepřestávali jsme se líbat. Potom mě Damon položil na postel a začal mi vyhrnovat šaty. V tu chvíli jsem to přerušila. Odstrčila jsem ho od sebe a prudce se posadila. Já prostě… nemůžu. Všechno se mi to vybavilo. Nechci to zažít podruhé! Po tváři mi začaly stékat slzy. Je to hloupé, ani to nemůžu zastavit.
„Co se děje?“ zeptal se starostlivě. Neopověděla jsem. Zvedla jsem se a utekla pryč.

Damon:
Nejspíš jsem to přehnal. Utekla. Já vím, že není tak v pohodě, jak říká a jak se snaží působit na ostatní, nejsem blbej. A chci jí pomoct. Je fakt, že jí pořád stojím za zadkem, jako by byla malé dítě, ale mám o ni hroznej strach, tak co mám dělat? Jsem bezradnej.
Nepronásledoval jsem ji. Prostě jsem zůstal doma a modlil se, aby se jí nic nestalo a aby se brzo vrátila.

Yumi:
Došly jsme ke dveřím do místnosti, kde se většinou schází rada starších. Byl tu jen jeden strážce, kterého bylo jednoduché přesvědčit, aby nás pustil dovnitř. Seděla tam nějaká žena a četla knihu. „To je ona!" zašeptala mi Kalgera do ucha. Fajn, takže ji zkusíme přesvědčit.
„Dejte mi tu knihu," prohlásila jsem pevným hlasem. Žena vzhlédla. Byla mi hrozně povědomá, jen jsem nevěděla, kam si mám její obličej přiřadit. Nebyla členkou rady, tím jsem si byla jistá. Ale kdo to tedy je? Je velmi stará.
„Yumi!" vydechla překvapeně. Ten hlas je mi tak hrozně známý!
„Dejte mi tu knihu!" přikázala jsem jí znovu, ale můj hlas nebyl tak pevný, jak bych chtěla. Snažila jsem se ji donutit, ale nešlo to.
„Ty mě nepoznáváš?" zeptala se.
„Ne… A dejte mi tu pitomou knihu!" byla jsem nervózní. Kdo to sakra je? Proč mi připadá, že ji znám, když nevím, kdo to je?
„Ale jistě!" zvedla se, a zavřela knihu, kterou mi v zápětí podala. Moment… Dala mi ji dobrovolně! Co se to sakra děje?! Vzala jsem ji od ní a rychle ji podala Kalgeře. Chtěla jsem vypadnout, a tak jsem následovala Kal ke dveřím.
„Doufám, že přijdeš na pohřeb svého otce!" zavolala na mě stařena. Zastavila jsem se a pomalu se otočila.
„Kdo jste?"
„Přeci tvá babička, nevzpomínáš si? Jako malá jsi mi vždycky pomáhala na zahrádce. A teď už je z té malé rozkošné holčičky dospělá žena a velká bojovnicce za dobro." Vybavila jsem si, jak jsme spolu pečovaly o její zahradu a ona mi vždycky vykládala, jak kdysi, když ještě svítilo slunce, byly všude rozkvetlé květiny.
„Bože můj!" zalapala jsem po dechu a rozběhla se k ní. Objala mě a pohladila po vlasech. Ani si nevzpomínám, kdy jsem ji viděla naposledy. Otec mi říkal, že zemřela. Ale vždyť je naživu!
„Yumi? Nechci rušit, ale musíme odtud vypadnout, než si nás někdo všimne," zavolala na mě Kalgera ze dveří.
„Brzy se zase vrátím," řekla jsem babičce a spěchala za Kal.
„Buď opatrná, holčičko!"
Vyběhly jsme z paláce, vzaly Kalgeřina tátu a vypadli z města. Nemohla jsem nějak uvěřit, že to šlo tak klidně. Ale když jsme byli kus za branou, oddechla jsem si. Kalgeřin otec už není nejmladší, a tak jsem rozhodla, že si odpočineme.
„Nechme ho tu a budeme pokračovat samy," navrhla mi Kalgera, když její otec usnul.
„Není tu v bezpečí…" namítla jsem.

Kalgera:
„Hm, tak dobře no. Ale nemůžeme tu zůstat dlouho,“ zavrčela jsem. Sedla jsem si na zem.
„Dej mi knihu,“ řekla jsem.
„Ne.“
„Proč? Ty mi snad nevěříš?“
„A měla bych? Co to mělo znamenat? Vrátíš temnotu a jdeš sama do Contu! Dám ti knihu, a co s ní uděláš?“ Tak ona mi nevěří.
„To byl jen pouhej zkrat. Nejsem sama… kdo umlátil svého tatíka?“
„Tos nemusela…“
„A to se mám tomu tématu vyhýbat nadosmrti?“
„Mohla bys!“ Tohle nemá cenu. Ona mi tu knihu prostě nedá. No tak dobře…
Všimla jsem si na sobě změny. Chovám se jako nějaká mrcha!
„No tak, dámy, snad se nebudete hádat,“ houknul na nás můj drahý otec.
„Ty zavři zobák!“ vyštěkla jsem. Jen pokrčil rameny.
„Dej mi tu knihu, Veloranko!“
„Nedám.“ Vztekle jsem po ní mrskla poutací kletbou. Netrefila jsem se.
„Co děláš?!“ vyjekla.
„Jestli mi tu knihu nedáš, vezmu si ji sama!“ zavrčela jsem na ni a už jsem měla připravenou kletbičku. Sevřela knihu ještě víc, Mrskla jsem po ní kletbičkou a trefila se. Rozostřilo se jí vidění. Vyrvala jsem jí knihu z rukou a šla směrem k Dracu.

Yumi:
Ona se snad zbláznila, nebo co…
„Kalgero!" zakřičela jsem, ale bylo mi to houby platné. Odkráčela i s knihou a nechala mě tu s jejím tatíkem. Co si o sobě sakra myslí? Navíc kvůli tomu jejímu kouzlu nic nevidím, sakra!
„Jsi v pořádku?" přiskočil ke mně ten páprda.
„Jo… Jen špatně vidím…" zavrčela jsem a snažila se vyškrábat na nohy. Zrak už se mi pomalu začal zase zlepšovat, a tak jsem jen tak stála a čekala, dokud to nebude dobrý. Myslím, že až toho cvoka najdu, asi ji zabiju. Co jí pro všechno na světě hráblo v palici?! Konečně už vidím normálně. Jenže je tu ještě jeden problém. Co mám asi sakra dělat s jejím otcem?
„Máte kam jít?" zeptala jsem se ho.
„Nedělej si o mě starost, něco si najdu. Raději běž za Kalgerou…"
„Fajn… Já… Mám jí něco vzkázat?" Nevím, proč jsem se na to zeptala, ale nějak mi to přišlo správný.

Pixie:
Caleb dostal volno, a tak jsme si ho náramně užívali. Měli jsme krásný divoký sex, po kterém usnul. Já teď sedím v okně a přemýšlím o téhle situaci. Ještě před týdnem bych tuto situaci využila a hledala bych všechno možné, jak Sakrymy oslabit. Ale teď? Jsem volná! Je to krásný pocit. Ve chvíli, kdy Yumi zabila svého otce, mého pána, jsem pocítila svobodu. Jeho kouzlo, které mě nutilo ho na slovo poslouchat, a které na mě uvalil po té, co zjistil, že chodím s Calebem, ze mě najednou vyprchalo. Konečně můžu být šťastná a rozhodovat se sama za sebe! Jen se o tom nesmí nikdo dozvědět…
„Pixie?" ozvalo se z postele.
„Tady jsem," houkla jsem, a vydala se za Calebem zpátky do postele. Zachumlala jsem se do přikrývky a přitulila se k němu.

Kalgera:
Po chvilce chůze jsem si začala uvědomovat, co jsem teď udělala. Jsem naštvaná, podrážděná a pociťuju hořkost v puse. Taky cítím nenávist… nenávist k mému otci. No jasně! To bude ono.
„Tak jsem se tě nezbavila, mrcho!“ řekla jsem si pro sebe, když jsem si sedla na zem. Nechala jsem se ovládnout svou nenávistí k mému otci a zachovala se jako mrcha. Zaútočila jsem na Yumi a ukradla jí knihu. Jo… tak na tohle si budu muset dávat majzla. Jen co se Yumi ukáže, vrátím jí knihu i s omluvou a vysvětlím jí, co se stalo. Ach jo…

Gellantara:
Seděla jsem na zemi v knihovně v paláci mezi popadanými knihami. Cítila jsem se tu dobře, i když tu je dost nepořádek. S bradou opřenou o kolena jsem přemýšlela o svém životě. Dětství bylo fajn… celkem. Do té doby, než nás napadli. Jen mě mrzí to, co otec dělal matce. Psychické útoky a i ty fyzické… vím o každém z nich. Dospívání bylo trochu lepší. Jen mi bylo smutno po Chesterovi… a každý se mi posmíval, že jsem šílená. A teď? Mám skvělého manžela, přátele, tetu a bratra. Vládnu společně s Chesterem Sakrymům. Získala jsem to sama! A sedím tu v knihovně a truchlím kvůli malému zárodku, který by mohl být moje a Damonovo dítě…
Musím si odpustit! Odpustím si všechno a uleví se mi. Začala jsem se hrabat v knížkách. Našla jsem tu, kterou jsem hledala. Otevřela jsem „Klid duše“ a hledala odpuštění. Kalgeře to přece pomohlo! Ulevilo se jí…
Po přečtení článku jsem se odhodlala si odpustit. V duchu jsem si přehrála celou situaci a zhodnotila ji z jiného úhlu. Zjistila jsem, že to nebyla moje vina. A když už odpustit, tak všem.
„Odpouštím svému otci. Odpouštím všem, kteří se mi posmívali a nadávali mi. Odpouštím Kalgeře temnotu. Odpouštím sama sobě…“ a myslela jsem to vážně. Nečekala jsem, že to bude fungovat, natož tak rychle. Všechna tíha ze mě spadla a já se mohla konečně nadechnout bez pocitu viny. Je mi dobře!

Yumi:
Pantáta odešel někam, Bůh ví kam a já se vydala směrem, kterým odešla Kalgera. Snad se neproměnila a neletěla. To by mě asi naštvalo. Ale naštěstí jsem ji po chvíli našla. Seděla na zemi opřená o strom. Nevšimla si mě.
„Doufám, že po mně nemrskneš dalším kouzlem, když ti řeknu, že si se zachovala jako úplná kráva," zasmála jsem se, abych jí dala najevo, že z mé strany nic nehrozí. Vzhlédla a nadechovala se, aby něco řekla, ale já ji ke slovu nepostila.
„Hele, Kal, nebudu ti nic vyčítat… I když tím kouzlem si mě pěkně naštvala… Je mi jedno, proč si to udělala… No, vlastně mi to jedno není, ale to je fuk… Každej si občas ujedem, i mně se to stává…"

„Omlouvám se, Yumi… Na…" Vstala a podala mi knihu. Vzala jsem ji k sobě.
„Myslím, že bychom měly pokračovat, než jim dojde, co se vlastně stalo a že nemají knihu," kývla jsem směrem k Contu.
„Jo, asi jo," přikývla Kalgera.
Šly jsme už několik hodin. Cestou jsme moc nemluvily.
„Chester bude překvapenej, až uvidí, co neseme," prolomila jsem ticho.
„Jo, to bude… Pokud už ho z tebe nekleplo," strčila do mě.
„Hele, aspoň po nikom nešvihám kouzlama. Teda aspoň ne po kámoších," vrátila jsem jí šťouchanec.

Damon:
Už jsem trochu znervózněl, a tak jsem zkusil jít Gell hledat. Prošel jsem okolí, ale nikde jsem ji nenašel. Může být kdekoliv ve městě, nebo i mimo něj. Raději jsem se vrátil domů, kdyby náhodou přišla. Seděl jsem u dveří, hypnotizoval je pohledem - jako by to snad mohlo přimět Gell, aby se vrátila, a nakonec jsem tam usnul.

Gellantara:
Chvilku jsem rovnala knihy do polic, protože taková cenná díla by se neměla válet po zemi. Za chvilku mě to unavilo, tak jsem se rozhodla, že to nechám na jindy. Vzala jsem si jednu knížku, abych se měla jak zabavit, kdybych se nudila, a šla domů. U dveří seděl Damon a spal. Musela jsem se usmát, je roztomilý. Nejspíš mě vyhlížel. Posadila jsem se vedle něj, objala ho a položila mu hlavu na rameno.

Chester:
Stavbaři si prošli město a přišli za mnou. Drželi se ode mě dál. Nejspíš mají trochu strach.
„Tak jak to vypadá?“ zeptal jsem se hlavního z nich.
„Je potřeba víc lidí, než jsme mysleli. Plat jsme projednali s Ariterou a souhlasíme s ním.“ Nervózně polkl. Tetička možná trošku strašila.
„Dobře. Mí muži jsou k dispozici, ale ne všichni. Raději si sežeňte dělníky sami, možná dostanete nějakou prémii. Za jak dlouho myslíte, že to doděláte?“
„Těžko říct. Je zima, mrzne. Nebude to hned tak…“
„To je mi jasné. No, dělejte, co umíte. Jste pod mou ochranou, takže se nemusíte ničeho bát. Sakrymové budou spolupracovat.“ Přestal jsem si jich všímat. Začal jsem se věnovat papíru a inkoustu. Tiše se vytratili. Psal jsem dopis do Veloranského království. Nějakou dobu sice útok nebyl, ale odebrání schopností bylo příliš! Nejspíš bych tam měl zajít osobně, ale nechci riskovat.

Yumi:
Už se blížíme k Dracu. Konečně! Nemůžu se dočkat, až zase uvidím Chazzyho. Nedaleko jižní brány jsme zaslechly, jak po sobě někdo křičí.
„Máš zjišťovat situaci! Špehovat! Ne lelkovat a bavit se!"
„Ne, nemusím! Král je mrtvý, už nikomu nesloužím, můžu si dělat, co chci!" Mýlím se, nebo je to Pixie?! Šly jsme blíže k místu, odkud byly hlasy slyšet, a opravdu tam stála Pixie. A naproti ní nějaký Veloranský voják.
„Chceš říct, že jsi zrádkyně vlastního druhu? Stejně jako ta mrcha princezna?" zaburácel ten muž.

„Nejsem zrádkyně! Ani princezna není zrádkyně! Jen nás Bůh obdařil zdravým rozumem, což se o tobě říct nedá - au!" Ten muž jí dal facku, sotva stihla doříct svá slova. „Byla jsi sem vyslaná jako špeh a teď se tu zabydluješ? Půjdeš se mnou zpátky! Za tohle budeš pykat!" chytil ji za ruku a táhl pryč.

Pixie:
Škubala jsem sebou a snažila se do něj bušit, co mi síly stačily, ale nebylo mi to nic platné. Byl silnější a já navíc vůbec neumím bojovat. Jak mě tak táhl, zahákla jsem nohu o jeden strom a odřela si ji. Ale zabralo to, zastavil se, protože to nečekal.
„Nech ji být!" Před námi se objevila Yumi s nějakou ženskou. Švihla po něm nějakou kletbu a muž se skácel na zem. Yumi na mě zůstala hledět. Je mi jasný, že to slyšela.
„Yumi já… Vysvětlím ti to…" upřela jsem na ni zrak. Vypadala naštvaně a zklamaně. Sakra!
„Tak vysvětluj!" křikla na mě. „Jsi špeh! Lhala jsi mi! A lhala jsi i Calebovi!"
„Já vím… Já… Byla jsem zakletá… Poslal mě sem tvůj otec… Nepočítal s tím, že se zamiluju… A já taky ne… Prosím věř mi!"

Yumi:
Žadonila, abych jí věřila. Ale jak můžu věřit někomu, kdo mi už jednou lhal? Vždyť je to špeh… Ale co když za to vážně nemohla? Kalgera jen koukala a vůbec nechápala, o co tu jde. Než jsem zneškodnila toho maníka, řekla jsem jí jen, že je to má kamarádka. Jenže se zdá, že asi moc kamarádka nebude.

„Jdi pryč," řekla jsem jí, a zamířila k jižní bráně. Nechci teď řešit tohle. Kalgera mě následovala, já byla vděčná, že je potichu.

Kalgera:
Z toho, co jsem viděla, jsem pobrala pár věcí. Tahle holka tu slídila, byla Yumiina kamarádka a teď už neslídí kolem… Eh, radši se na to zeptám Yumi, ale ne teď. Raději budu potichu. Po chvilce jsme došly k jižní bráně, kde seděla nějaká žena a zrovna rozdělávala oheň. Zvedla hlavu a podívala se na nás.
„Ty musíš být Yumi, a ty Kalgera. Moc mě těší. Já jsem Aritera, tetička nejstaršího a jeho sestry,“ usmála se.
„Moc nás těší,“ řekla Yumi.
„Mohla bych jednu z vás poprosit o trochu ohně? Snažím se to tu zapálit už asi hodinu, ale vůbec mi to nejde. Moc jsem si zvykla na magii, teď mi chybí.“ Máchla jsem rukou. Hromádka dříví začala plápolat.
„Yumi, vidím dobře? Máš knihu?“
„Ano, mám.“
„Báječné! Půjč mi ji.“ Yumi chvilku zaváhala, ale knihu předala. Aritera v ní chvilku listovala.
„Barbaři to jsou. Obyčejní barbaři… nic neudělají pořádně!“ zamumlala. Sebrala papír, který byl v knize, a ukázala nám ho. Bylo na něm napsáno nějaké zaříkadlo, nebo co to bylo.
„Stačí to přečíst obráceně,“ obrátila oči v sloup. „Dejte to radě starších.“

Chester:
Seděl jsem na židli a před sebou měl prázdný papír. Snažil jsem se vymyslet pořádný dopis. Veškerá moje snaha skončila v koši, protože to prostě nebylo ono. Začal jsem psát znovu. Po chvilce jsem papír zmuchlal a hodil k ostatním. Ach jo.
Yumi, chci tě mít u sebe. Až se vrátíš, už tě nikam nepustím, nikdy!

Yumi:
Poslala jsem Kalgeru s tím papírem ke starším a sama se vydala za Chazzym. Aritera říkala, že je doma nebo v pracovně, a tak jsem zamířila napřed domů. Už jsem byla téměř u paláce - nebo spíš u toho, co z něj zbylo, když mě někdo zastavil.
„Yumi, počkej!" volal někdo. Otočila jsem se po hlase a okamžitě litovala toho, že jsem zastavila.

Pixie:
Dohnala jsem ji celá udýchana a byla ráda, že zastavila. Netvářila se zrovna přátelsky, a tak jsem začala rychle vysvětlovat.
„Vážně jsem to nedělala dobrovolně! Tvůj otec mi to přikázal. Počkej!" chytila jsem ji za ruku, když jsem viděla, že se otáčí k odchodu. Ihned se mi vysmekla, ale zůstala stát, a tak jsem rychle pokračovala.
„Musela jsem ho poslechnout. Byla jsem pod vlivem jeho kouzla, musela jsem dělat všechno, co mi řekl. Když jsi ho zabila… Kouzlo zmizelo. Chci zůstat tady, už nechci být špeh. Odpusť mi to, prosím!" škemrala jsem. Nevím, jestli mi věří.

Yumi:
Co mám sakra dělat? Zdálo se, že to opravdu myslí vážně. Ale můžu jí ještě věřit? Nějak si nejsem jistá. Ale vždycky jsem byla hloupá.
„Dobř,e dobře, tak už se uklidni. Necháme to bejt, okay?"
„Díky!" objala mě. Vymanila jsem se z jejího objetí a se slovy: „Uvidíme se později!" jsem se vydala do paláce - do jeho zbytku. Doma jsem nikoho nenašla. Sakra! Vydala jsem se tedy do kanceláře. Prolezla jsem sutinami a chodbami se dostala na druhou, docela neporušenou část sídla. Došla jsem až k Chazzyho kanceláři a pomalu, tiše otevřela dveře. Byl tam. Seděl za stolem a něco sepisoval. Chvíli jsem ho jen tak pozorovala - nevšiml si mě. Pozorně jsem se rozhlédla kolem něj a všimla si koše, který přetékal pomačkanými papíry, které se povalovaly všude kolem stolu. Opatrně jsem se kolem nich protáhla - byl tak zabraný do vlastních myšlenek, že mé kroky nevnímal, a jakmile se naskytla ta správná chvíle, hupla jsem mu na klín.

Chester:
Lekl jsem se. Hned, jak jsem začal vnímat okolní svět a zjistil, že to, co mi hupslo na klín, byla Yumi, všechny starosti zmizely. Okamžitě mě naplnilo štěstí a radost. Pevně jsem ji sevřel v náručí a dlouho jsem ji takhle držel. Ani jsem nic neříkal, jen jsem si užíval její přítomnost, to jak mě hřálo její tělesné teplo, jak voněly její vlasy a ona, jak dýchá. Odtáhl jsem se a prohlédl si ji. Je celá a očividně zdravá. Už jsem neváhal a dychtivě ji políbil.
„Tolik jsi mi chyběla,“ vzdychl jsem jí do úst. „Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“
„Už tě nikdy nikam samotnou nepustím! Nikdy, nikdy, nikdy!“ řekl jsem a podíval se jí do očí. Znovu jsem ji k sobě přimáčkl.

Kalgera:
Donesla jsem knihu i papír, co v ní byl vložený radě starších. Erdogan si vzal papír a přečetl text odspodu nahoru a zprava doleva. Vznikl z toho srozumitelný sakrymský text. Po přečtení se musel posadit, protože ho to trochu vyčerpalo. Vzal si knihu, pohladil její hřbet a usmál se. Natáhl nad ní ruku, něco mumlal a znovu se usmál.
„Je znovu zamčená. Zůstane tak, dokud nejstarší nerozhodne, co s ní,“ řekl mi a dál se mi nevěnoval. Vycouvala jsem z místnosti a šla domů. Cestou jsem si kopala do kamínku. Uviděla jsem Damona. Seděl na lavičce kousek od jeho domu. Musela jsem se usmát. Jsem ráda, že ho vidím. Seděl tam v košili a těsných kalhotech a svítilo na něj slunko. Vypadal jako andílek. No… spíš jako sexy anděl. Hodně sexy… Kalgero!!! O čem to tu přemýšlíš!
Prohrábl si vlasy a opřel se o opěradlo. Aaaah… sakra, co to se mnou je?! Zatřásla jsem hlavou a šla rychle domů.

Yumi:
„Počkej Chazzy… Já… Ne… Nemůžu dýchat!" zakuckala jsem se.
„Promiň, promiň," omlouval se a lehce povolil své sevření. Je dokonalej! Úplně jsem
vypustila svět okolo a užívala si jeho pevného objetí. Stulila jsem se mu do
náruče a přála si, aby ta chvíle neskončila. Chazzy ji ale pokazil.
„Co se ti stalo?" ptal se mírně vyděšeně. Krucinál! To jsem se nemohla převléct?! Moje
radost vzala můj úsměv za ruku a odkráčela někam do prdele. Co mu mám říct?
Nechci mu lhát… Ale taky mu nechci vykládat, jak jsem se zbláznila a že jsem
vrah.
„Nic…" špitla jsem. Snad to nechá být.
„Tak proč máš na sobě krev?" Nojo, to by nebyl on aby se nevyptával. Prostě to nemůže nechat být. Ale kdo by to jen tak přešel? Do háje. Jsem na sebe pěkně naštvaná. To jsem si to pitomý oblečení nemohla někde převléct?! Jsem pitomá blondýna! Mlčela jsem a hleděla na jeho vzdouvající se hrudník. Čekal, až odpovím.

„No tak, Yumi, víš, že mi můžeš říct všechno..." Snažil se ze mě vypáčit alespoň nějakou odpověď.
Jo, no, víš, tak nějak mi přeskočila, a umlátila jsem tátu hezkým šutrem. No, tohle by asi nerozdejchal. Pocítila jsem šimrání na tváři. Do prdele! Mě se prostě nebude dařit.
„Kalgero!!!" zakřičela jsem do hlavy prvního člověka, co mě napadl.
„Co vřeštíš proboha?!" ozvalo se mi jako odpověď.
„Chesterova kancelář! Makej! Vymysli si něco, hlavně mě od něj dostaň!" rozkázala jsem jí, a doufala, že mě poslechne. Měla v hlavě spoustu otázek, ale podle jejích myšlenek jsem poznala, že se vydala na cestu. Vrátila jsem se myslí zpátky k Chazzymu a s podivem zjistila, že sebou škubu a bulím jak mimino. Ale já mu to prostě nemůžu říct! Chtěl veškeré spory s mým otcem vyřešit dohodou… A já udělala tohle! Vím, že on je jediný, kdo mě může pochopit. Ale mezi mnou a mým otcem to nebylo tak zlé jako mezi Chazzym a jeho otcem. Pro můj čin neexistuje žádná omluva, ať byl jakýkoliv. Jsem vrah, prachobyčejnej vrah…
„Yumííí!" zaznělo z chodby. Ta je teda rychlá. Chester nic nechápal a začínal vypadat lehce nakvašeně. Kalgera vlítla do kanceláře.
„Poď se mnou a dělej! Potřebuju pomoct…" vychrlila ze sebe. Kdyby se nezarazila, tak bych jí pochválila její herecký výkon. Naštěstí se rychle oklepala, došla ke stolu, u kterého jsme s Chazzym ještě pořád seděli a vytáhla mě za ruku. „No tak dělej…"
„Co se sakra děje?!" zeptal se Chazzy, značně vyveden z míry.
„Ženský problémy, promiň, kámo…" houkla Kalgera a už jsme stály na chodbě. Obě jsme se rozběhly a zastavily až u ní doma.
„Co to sakra mělo bejt?" zeptala se nechápavě a zadýchaně.
„Nemohlas mi říct, abych se převlíkla?!" zabědovala jsem místo odpovědi.
„To tak šílíš jenom kvůli oblečení?" nechápala.
„Kalgero!" zaskřípala jsem zubama. Copak je tak pitomá?
„Podívej se, jak vypadám…"
„Jako bys někoho… Jo, už je mi to jasný, hele promiň. Nějak mě to nenapadlo. Ale proč kolem toho děláš takovej cirkus? Tak Chesterovi řekni, co se stalo a bude to v pohodě, ne?" Jo, je padlá na hlavu. „Jsem vrah! Nebude mě chtít, protože jsem… zabiják…"
„Počkej… A není právě Chester ten, kdo by to měl pochopit nejlíp?"
„Když to tu napadli… Nechtěl, abych ho zabila… Nechtěl to… Nechtěl… Ne…" svezla jsem se k zemi. Chester věděl, proč mě zastavil. Nechtěl, abych se takhle cítila. Věděl, že se s tím nevyrovnám. A měl pravdu. Ať byl ten hajzl jakejkoliv, teď jsem ta horší já. Jsem vrah, a mám to vepsaný na čele.

Kalgera:
Nevěděla jsem, co s ní mám dělat. Jestli ji mám utěšovat, nebo jen tak vedle ní sedět a mlčet. Nakonec jsem si k ní sedla na zem a objala ji rukou kolem ramen. Položila mi hlavu na rameno a plakala.

Gellantara:
Nechala jsem chvilku Damona samotného na lavici a šla domů uklidit. Byl tam už docela svinčík. Po chvilce přišel a oznámil mi, že viděl Kalgeru. Takže je tu možná i Yumi! Nechala jsem uklízení a běžela do paláce. Vrazila jsem k Chesterovi do kanceláře, protože jsem si myslela, že tam budou. Ale ani jeden tam nebyl. Letěla jsem do jejich ložnice. Našla jsem tam Chestera, jak sedí na posteli.
„Není tu. Je někde s Kalgerou. Nevíš náhodou…“ Ani jsem neslyšela, na co se ptal. Možná budou u Kalgery doma. Běžela jsem přes celé náměstí až ke Kalgeře. Vrazila jsem dovnitř a uviděla jsem Yumi schoulenou do náruče Kalgery. „Uhni!“ řekla jsem jí a odstrčila ji. Objala jsem Yumi.
„Yumi, Yumi! Tak ráda tě zase vidím!“ hulákala jsem.
„Já tebe taky,“ řekla mi sklesle.

Yumi:
„Co je ti?" optala se Gell. Bezmocně jsem se podívala na Kalgeru. Nahlas nepromluvila, ale v hlavě se mi ozval její hlas.
„Řekni jim to…"
„Ne…" zakroutila jsem hlavou.
„Buď jim to řekneš ty, nebo já. Vyber si." Potvora!
„Yumi…" zatřásla mnou Gell. Jak jí to mám říct? „Jsem vrah," nebo „Nic mi není, jen jsem někoho zabila," mi nepřipadá jako nejlepší varianty. Jak mám někomu říct, že jsem někoho zabila? Já vím že už jsem to řekla Pixie a Kal… Ale u těch by mi asi bylo jedno, kdyby mě zavrhli. Ale Gell? Damon? A hlavně Chazzy?! Bez nich bych nemohla žít.
„Já… Nemůžu…" zašeptala jsem a vymanila se z Gellina objetí. Vstala jsem a zamířila ke dveřím. „Promiňte," zašeptala jsem, než jsem opustila Kalgeřin dům.
„Nech ji jít…" slyšela jsem Kal, jak zadržela Gell. Šla jsem domů velmi pomalým krokem.
Když jsem otevřela dveře, uviděla jsem na posteli sedět Chestera. Zvedl ke mně hlavu a v očích mu byla vidět úleva. Jenže… pořád se trápil. Nikdo z nás nic neříkal. Došla jsem až k posteli a usedla vedle něj. Němě mě objal a čekal, až něco řeknu.
„Já…" zadrhla jsem se na mrtvém bodě. Povzbudivě mi třel paži a políbil mě na tvář. Copak by mě mohl někdy zavrhnout? Miluje mě. Mockrát mi to dokázal. Ale… Na mysli mi vytanula vzpomínka na jeho chování těsně po přijetí jeho moci. Mohl by mě zavrhnout.
„Asi bych ti měla něco říct." Narovnala jsem se a podívala se mu do očí. Byla v nich veliká láska, a to mě popostrčilo. Řekla jsem mu, co a jak se stalo. Jak, kde a kdy jsem zabila… svého otce. Celou dobu jsem se dívala na naše propletené ruce a bála se jeho reakce. Otřel mi z tváří slzy, které se mi spustily, jakmile jsem začala o otci, a přinutil mě podívat se mu do očí. Viděla jsem v nich bolest a lásku, žádný vztek, žádné opovržení. Políbil mě.
„Miluju tě, Chazzy."
„Já tebe taky, lásko… Jen nechápu, proč jsi mi to neřekla hned…" posmutněl.
„Já… Bála jsem se… Že bys mě zavrhl… Přestal milovat… Viděl ve mě vraha, zrůdu…" vyklopila jsem mu své obavy. Bolestně se zasmál.
„Tohle, že by měl udělat někdo, kdo svého otce veřejně popravil? Blázínku." Znovu mě políbil.
„Spolu to všechno zvládneme," povzbuzoval mě a já mu věřila. Stulila jsem se mu do náruče a nechala se ukolébat jeho hlazením. Možná mám naději na spokojený a poklidný život. Ale jeden nikdy neví, kdo mu začne házet klacky pod nohy.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 18. kapitola - Návrat domů: