OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 14. kapitola - Nový začátek

18.09.2011 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 524×

Chester:

„Můj pane, Sakrymové s osady Tergor poslali zprávu o útoku Veloranů. Prý zničili dvě obydlí a zabili šest mužů, čtyři ženy a dvě malé dívky. To je už druhý útok v tomto měsíci!“ oznámil mi jeden z vojáků při mé obchůzce sídla. Sakrymům vládnu dva měsíce a už musím řešit veloranské útoky.

„Děkuji za zprávu. Nemysli si, že s tím nic nedělám. Snažím se komunikovat s králem Veloranů a dojednat mír, ale on mě neustále odmítá. Posilte obranu té osady. Podej zprávu tvému veliteli, ať tam pošle deset svých mužů,“ řekl jsem. Poplácal jsem ho po rameni a šel dál. Dělám si starosti. Veloranský král nejspíš nikdy nepřistoupí na dohodu a mír. Mají knihu a umí v ní číst, využijí toho.

Procházel jsem sídlo a uviděl Gell. Seděla na lavičce na nádvoříčku a hladila si břicho. Myslí si, že čeká dítě. Kdo ví… třeba to tak opravdu je. Alespoň je šťastná. Šel jsem k ní a posadil se.

Gellantara:

„Ahoj bratříčku, jak se máš?“ zeptala jsem se ho. Ztrápeně se na mě podíval a pokusil se o úsměv.
„Další útok?“ Ti Velorani nedají pokoj!
„Jo, zase na tu samou osadu. Poslal jsem tam deset dalších mužů. Musím vymyslet co dál. Nemůžu je tam jen tak nechat. Budu je muset asi přemístit jinam. Já nevím…“
„Však ty něco vymyslíš! Já ti věřím,“ usmála jsem se na něj. Potřebuje trochu povzbudit. Nemá zkušenosti s vládnutím, ale on to zvládne.
„Kdy se s Yumi pokusíte o miminko?“ změnila jsem téma.
„Nechci přivést dítě do těhle sporů,“ odpověděl mi a zvedl se z lavičky.
„Jdu projít zbytek. Potom se vrátím dovnitř a budu přemýšlet, co dělat s Velorany. Zatím ahoj.“ Odešel.

Damon:
Hledal jsem Gell snad všude. Sice už tu dva měsíce žiju, ale nějak si pořád nemůžu zvyknout na tolik Sakrymů pohromadě. Jsou sice přátelští, ale jeden nikdy neví. Vysvětloval jsem to Gell, a ta říkala, že to chápe, že by na tom byla stejně, kdyby měla žít u Veloranů. Za to jsem ji miloval ještě víc. Ale kde teď sakra je? Zdá se, že je těhotná a venku je celkem zima. Nechci, aby se nachladila.

Yumi:
Myslela jsem si, že mě tu ostatní Sakrymové nebudou chtít, ale ukázalo se, že jsou velmi přátelští. Líbilo se mi tu. A možná i víc než u Veloranů. Našla jsem si tu kamarády a právě teď jdu od jedné slečny, jmenuje se Lissa. Je moc fajn, pomáhala jsem jí s dětmi - má dva roztomillé chlapečky, Leeho a Masona. Potřebovala je na chvíli pohlídat, tak jsem si s nimi hrála. Teď jdu za Chazzym. Nějak mi chybí. Moc se nevídáme, protože má hrozně moc práce.
„Damone, kam jdeš?“ nečekala bych, že ho tu potkám. Držel se jen v domě, ven nechodil skoro vůbec.
„Hledám Gell, nevidělas ji někde?“
„Ne, ale spojím se s ní a zeptám se jí, kde je, jestli chceš,“ nabídla jsem mu.
„To bys mohla… Nějak se tu moc dobře neorijentuju…"
„Dobře," usmála jsem se na něj.
„Gell? Zlato kde jsi? Hledá tě ten tvůj miláček…"
„Jsem na nádvoří… On vyšel ven?" zasmála se.
„Jo, jen ty ho dokážeš dostat kamkoliv… Dojdeme za tebou, jo?"
„Jasně," ukončila jsem spojení a vydala se s Damonem za ní.

Gellantara:
„Tady jsem!“ zavolala jsem na ty dva. Damon se ke mně přiřítil a vzal mě do náruče. Zatočil se se mnou. „A mám tě!“ zvolal radostně. Postavil mě na zem a vlepil mi pusu na tvář.
„To je taky dost, žes vypadl ven na čerstvý vzduch!“ zasmála jsem se.
„Když já se tu pořád ztrácím,“ povzdechl si. Rozcuchala jsem mu vlasy.
„Yumi, pojď ke mně!“ řekla jsem a přitáhla Yumi na svou hruď. Jsem tak ráda, že je tu s námi.

Chester:
Obešel jsem zbytek a šel zpátky dovnitř. Sedl jsem si v pracovně ke stolu, vzal papír a začal psát dopis veloranskému králi, který jsem ale po chvilce roztrhal a hodil do krbu. Chvilku jsem seděl a zíral do ohně. Přemýšlel jsem a z toho mě vytrhlo zašustění křídel. Podíval jsem se k oknu. Na okně se děla žena, kterou neznám.
„Omlouvám se za vyrušení, a že jsem nepřišla dveřmi. Takhle je to mnohem rychlejší!“ řekla.
„No když už jste tady, co pro vás můžu udělat?“ zeptal jsem se.
„Jde o Velorany...“ začala.
„Jak jinak!“ Praštil jsem pěstí do stolu. Pořád jde o Velorany. Pohledem jsem ji vybídl, aby pokračovala.
„Jsem z Tergoru. Nejspíš už se k vám donesla zpráva o dalším útoku. My se obáváme, že není poslední. Chceme s manželem ochránit naše lidi…“
„Poslal jsem tam další muže…“
„Ne, vy mě nechápete. Dohodli jsme se, že opustíme naši osadu. Chceme se přemístit sem.“ Sem?
„Kolik vás je?“ zeptal jsem se. Desítky nejsou problém, ale kdyby jich byly stovky, tak to asi nepůjde.
„Už málo. Čtyřicet sedm.“ To je opravdu málo.
„Dobrá, myslím, že by to šlo. Pro čtyřicet sedm Sakrymů se tu místo najde,“ řekl jsem jí.
„Děkuji.“ Proměnila se ve vránu a odletěla. Musím vymyslet, kam je umístit. Nejspíš se někteří místní budou muset podělit o svoje přístřeší. Palác je dost veliký, vejde se sem určitě dvacet lidí. Zbytek se bude muset někam nacpat. Rozbolela mě hlava. Pořád nad něčím přemýšlím, nemám skoro čas na nic jiného, dokonce i na Yumi a to mi vadí.

Yumi:
Nechala jsem Damona s Gell o samotě a vydala se do paláce. Když jsem šla kolem chodby vedoucí k Chazzyho pracovně, nedalo mi to, a šla jsem se podívat, jestli tam není. Potichu jsem pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. Byl tam. Seděl u stolu a nejspíš nad něčím usilovně přemýšlel, protože si mě vůbec nevšiml. Potichu jsem se protáhla mezi dveřmi a přešla k němu. Pořád o mně nevěděl a vráska na čele se mu prohlubovala víc a víc.
Jakmile jsem byla skoro u něj, skočila jsem mu na klín a objala ho kolem krku, jenže jsem to moc dobře nevymyslela, protože židle se se mnou a šokovaným Chesterem převrátila, takže jsme teď leželi na zemi.

„Ahoj lásko!" zaksichtila jsem se na něj a políbila ho. Pořád se tvářil dost šokovaně a já se musela tiše smát tomu pohledu na něj.

Chester:
Překvapila mě! Vůbec jsem si jí nevšiml. Začala se mi smát.
„Tak ty se mi budeš smát?!“ zavrčel jsem naoko uraženě a naštvaně a překulil jsem se na ni. Seděl jsem na ní a držel ji za zápěstí.
„Za tuto tvou nehoráznou drzost zasloužíš trest!“ řekl jsem s kamennou tváří.
„O to ne, můj pane! Už budu hodná!“ zaprosila, ale pořád se smála. Musel jsem se začít smát, nevydržel jsem to. Políbil jsem ji, ale pořád jsem ji držel, aby se nemohla hýbat. Pomalu jsem se líbáním přesouval na krk.

„Moc tě miluju,“ zašeptal jsem.

Yumi:
Líbal mě na krku a já při tom lítala v oblacích. Ale chtěla jsem ho ještě chvilku škádlit.
„Pane! Co to děláte? Já - já budu křičet!" zavýskla jsem na oko vyděšeně.
„Vybírám si váš trest!" Začala jsem se znovu smát.
„Opravdu budu křičet!" smála jsem se dál, když mi začal vyhrnovat šaty.
„Klidně si křič, nikdo tě neuslyší," zasmál se a dál vyhrnoval mé šaty. Využila jsem toho, že už mi nedržel ruce a dostala jsem ho zase pod sebe.

Chester:

Teď má nade mnou nadvládu ona, já jsem ten vespod. Hrubě mě políbila, to se mi líbilo.

„A co když se budu při trestu bránit?“ sykla. Lehce jsem ji kolenem nakopl do zadku. Neudržela rovnováhu a spadla na mě.

„Nebudeš,“ vzdychl jsem jí do úst. Pustila mi ruce a já se konečně mohl dotýkat jejího těla, které mě tak láká. Pomalu jsem jí svlékal šaty, až na sobě neměla vůbec nic. Začervenala se. Poprvé ji vidím nahou. „Jsi překrásná!“ řekl jsem. Znovu se začervenala. Potom ze mě začala sundávat košili.

Yumi:
Poprvé jsem byla před někým nahá a... Vlastně mi to vůbec nevadilo. Prvotní stud jsem rychle překonala a teď u jsem mu rozepínala košili, sedíc mu na klíně. Cítila jsem, jak mu v kalhotách přibývá na objemu a dělala jsem, že si toho nevšímám.

„Miluju tě," šeptala jsem mu, zatím co jsem z něj postupně sundala všechno oblečení. Oba jsem byli nazí a tiskli na sebe svá holá těla. Chester mě zase dostal pod sebe.

Chester:
Vzrušuje mě její tělo, její blízkost. Znovu jsem se přisál k jejímu krku a pomalu začal sjíždět níž. Rukama jsem mapoval její tělo.
Prudce se rozrazily dveře. Co to sakra?!
„A do prdele! Já se… omlouvám!“ vypískla Gellantara. „Vůbec jsem nechtěla…“
„Tak vypadni!“ sykl jsem. Rychle vypadla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Yumi se rozesmála.
„Tak tobě je to k smíchu?“ zavrněl jsem jí do ucha a lehce ho skousnul.

„Chezzi,“ vzdychla.
„Budete to dělat dlouho?“ ozvalo se zpoza dveří. A tím mě dorazila. Všechno vzrušení ze mě opadlo.
„Díky tobě ne!“ zařval jsem na ni. Omluvně jsem se podíval na Yumi.
„Co chceš?“ zavolal jsem na Gellantaru.
„Před bránou se hromadí Sakrymové a jedna ženská říká, že se tu budou zabydlovat. Chtěla, abych pro tebe došla! Ale můžu jí říct, že máš práci!“ Ach jo. Můžu já mít chvilku klidu a věnovat se svojí manželce?
„Promiň, lásko,“ řekl jsem Yumi a políbil ji. Zvedl jsem se ze země a začal se oblékat. Yumi se oblékla taky a vyčítavě se na mě dívala. „Vynahradíme si to jindy,“ mrkl jsem na ni a šel dolů k bráně. Než jsem tam došel, v hlavě se mi honily myšlenky. Jsem mizerný manžel!

Yumi:
Paráda! Konečně si ho od té doby, co jsme sem přišli, utrhnu sama pro sebe a musí se to takhle pokazit! A ještě k tomu v takovou chvíli!! Mám toho dost! Chci s ním být zase na útěku... Mít ho aspoň chvíli bezstarostného. Ale někdo mi to prostě nepřeje!
„Yumi…" spustila Gell, ale já ji okamžitě utla.
„Nech mě!" zavrčela jsem.
„Ale tvoje vlasy… Jsou zas černý…"
„No a?" prskla jsem na ni a vyběhla z místnosti. Běžela jsem na půdu. Nikdo tam nechodí a hlavně mě tam nikdo nebude hledat. Posadila jsem se tam do nejvzdálenějšího kouta a rozbrečela se. Kromě společných nocí jsme spolu celé dva měsíce nebyli. Je tak sobecké a nemožné mít ho aspoň hodinu denně?

Gellantara:
Ach jo. Nechtěla jsem nic přerušit, netušila jsem… Musím se naučit klepat.
Yumiinu reakci chápu. Chester je pořád něčím zaměstnaný, nemá čas…

Chester:
Před bránou stál hlouček Sakrymů a v čele stála ta žena, která mi přiletěla do pracovny.
„Jste rychlí,“ syknul jsem. To nemohli přijít později? Alespoň o půl hodiny?!
„Nechtěli jsme zbytečně meškat. Útok se může každou chvíli zopakovat. Doufám, že nějak moc nerušíme,“ řekla ta žena. Né, vůbec ne! Pokynul jsem jim, aby mě následovali.
„Ženo, vyber dvacet Sakrymů, které nastěhuješ do paláce. Řekněte mojí sestře, ať vás rozdělí do pokojů. Ostatní půjdou se mnou.“ Začala okamžitě vybírat. Zbytek se odpojil a následoval mě. Obešli jsme pár domů a nakonec všichni našli své místo. Hostitelé nejspíš nebyli nadšení, ale nijak se neprojevovali. Naštěstí mě respektují.
Běžel jsem zpátky dovnitř. Gellantara už všechny ubytovala a já hledal Yumi. Kde může být?
„Gell, nevidělas Yumi?“ zeptal jsem se jí.
„Chezzi, ona někam běžela. Má zase černý vlasy!“ řekla mi s obavami. Do hajzlu! Za to můžu určitě já. Začal jsem ji všude hledat, ale nenašel jsem.

Yumi:
Ani nevím, jak dlouho už tu sedím. Desítky minut? Několik hodin? Nevím. Cítím se hrozně sama. A cítím se tak už dlouho, jen jsem si to nepřipustila. Najednou jsem si vzpomněla na to, co mi řekla Gell než jsem utekla z pracovny. Mám černé vlasy… Ale jak to? Vždyť… Černá Yumi je mrtvá! Popravili ji! Musím se zeptat Kalgery, co to má znamenat.
„Kalgero?"
„Nazdar Veloranko!"
„Máš čas?"
„Jasně, chceš se stavit na čaj?"
„Ne, jen se chci na něco zeptat... Pamatuješ, jak jsi mi poradila jak se rozdvojit?"
„Jasně."
„No… Já myslela že když můj otec zabil mou dvojnici... Tak u se ke mě ta temnota nevrátí, ale vrátila se… Jak to?"
„No... Přesně to nevím, ale myslím že si tě po zničení dvojnice najde a postupně ji zase nevědomky vstřebáš…"
„Aha... Děkuju."
„Nemáš za co," usmála se a ještě dodala: „Stavte se někdy s bručounem na čaj!"
„Jo, až bude mít aspoň trochu času, tak se stavme. Měj se!" rozloučila jsem se s ní. Tak jo, vstřebala jsem zpátky temnotu, super! Zase se budu rvát sama se sebou, abych ji potlačila. Vydala jsem se do mého a Chesterova pokoje, abych se převlékla a umyla. Na půdě není zrovna čisto.

Chester:
Šel jsem do pokoje a lehl si na postel. Jak to mám dohromady zvládat? Chci být s Yumi a být dobrý manžel, ale musím se věnovat společenstvu a řešit Veloranské útoky. Uslyšel jsem cachtat vodu. Že by Yumi byla tady? Šel jsem do koupelny. Yumi se zrovna koupala a já tam tak tiše stál a díval se na ni. Já si ji nezasloužím. Šel jsem až k ní a začal jí mýt záda.
„Promiň,“ zašeptal jsem jí do vlasů. Otočila se ke mně a políbila mě. Zajel jsem jí rukou do vlasů a druhou jí psal prsty po zádech. Chtěl jsem za ní zrovna skočit do vody, ale ozvalo se zaklepání na dveře. Ach jo.

„Povinnosti volají,“ řekl jsem a šel se podívat, kdo klepe.

Byl to Erdogan. Chtěl se mnou pořešit stav pokladny a vyrovnání dluhů, které natropil můj otec a že jich nebylo málo.
„Erdogane, mám já vůbec možnost být se svou ženou na chvíli o samotě? Mně totiž přijde, že ne. Pořád jen něco promýšlím, píšu, podepisuju a řeším. Nemám na svou ženu čas,“ zeptal jsem se Erdogana.
„Chlapče milý, rozhodni se, co je pro tebe důležitější. Jestli spokojený lid, nebo tvá žena.“ Takže jestli tomu rozumím, tak to nebude moc slavné. Lidé musí být spokojeni, nebo mě svrhnou, ale na Yumi mi také záleží. Musím to nějak skloubit dohromady, nebo se z toho zblázním. Už teď mám pocit, že mi šplouchá na maják.

Yumi:
„Samozřejmě že je pro mě důležitější má žena," odpověděl mu.
„A co je horší - blaho milenců a zkáza národa, nebo blaho národa a zkáza milenců?" zeptal se posmutněle Erdogan. Má pravdu, buď přežije náš vztah, nebo národ.
„Rozumím... Ale proč nejde obojí dohromady?" zeptal se zoufale.
„Protože ona je Veloranka," odpověděl prostě. V tomhle má taky pravdu. Kdybych byla Sakrymka, mohla bych vládnout společně s Chazzem. Ne že bych o to stála, ale pro nás oba by to bylo jednodušší a měli bychom více času pro sebe.

Chester:
Musí to přece nějak jít. Nejsem přece otrokem svého lidu. Nebo jsem? Jsem tu pro ně, ale… mohli by mi dopřát chvíli klidu. Alespoň dvě hodiny denně.
„Mohl bych třeba uspořádat svůj denní rozvrh. Od rána bych mohl úřadovat a být tu pro lid a k večeru bych mohl být se svou ženou. To by šlo, nebo ne?“ zeptal jsem se zoufale.
„A ty si vážně myslíš, že tvůj lid bude tyto hodiny dodržovat? Když něco chtějí, chtějí to hned, nebo v co nejbližší době. Nebudou čekat až do rána. Musíš se smířit s tím, že tvoje povinnost je být tvému lidu nápomocen, starat se o ně, udávat jim směr a vyslyšet je, když je třeba. Tvůj otec se zajímal spíše o sebe než o svůj lid a jak to dopadlo…“
„Rozumím,“ řekl jsem prostě. Erdogan odešel. Začal jsem usilovně přemýšlet o tom, jestli by to přeci jen nešlo nějak udělat.

Gellantara:
Dívala jsem se z okna a sledovala západ slunce. Není pozdě, ale v zimě slunce zapadá dříve. Za chvilku se setmělo. Zapálila jsem pár svícnů a lehla si k Damonovi do postele. Nespal, jen odpočíval.
„Damone, máš radost, že ve mně roste nový človíček?“ zeptala jsem se ho a přitiskla jsem se k němu.

Damon:
„Jsem nejšťastnější chlap pod sluncem," odpověděl jsem jí po pravdě a políbil ji na tvář. „Proč se vůbec ptáš? Máš pocit že mi to vadí?" nedalo mi to a zeptal jsem se.
„Ne, jen se ptám," usmála se. Taky jsem se usmál.
„Viděl si dneska Yumi?"
„Jo, dovedla mě k tobě na nádvoří přece. Proč?" nechápal jsem.
„Je nešťastná… Dneska jí zase zčernaly vlasy…"
„Ti dva asi vážně nemůžou bejt šťastní. Myslíš, že bychom jim mohli nějak pomoct?" zeptal jsem se. Chci, aby byli šťastní, zaslouží si to, jenže nějak je všechno proti nim.

Gellantara:
„Vlastně… možná bysme jim mohli pomoct,“ řekla jsem a stále ještě nad tím přemýšlela.
„Jak?“ zeptal se Damon.
„Pokud má nejstarší sourozence, tak je možné, že mohou vládnout společně, pokud nejstarší svolí. Mohla bych bráškovi pomoct. Dělili bysme si práci a on by měl víc času na Yumi, ale já bych měla míň času na tebe.“ Podívala jsem se na svého miláčka.

„No, já se divím, že tě celý den neotravuju. Jsme spolu pořád, a pokud si na mě najdeš alespoň nějaký čas, tak mi nebude vadit, že spolu nebudeme celý den. Teda asi mi to vadit bude, protože bych tě najraději nepustil z postele, ale přežiju to,“ řekl a usmál se.

„Jsi prostě dokonalý,“ zašeptala jsem mu roztouženě do ucha a políbila ho těsně pod ním.

Chester:
Mlčky jsme si lehli do postele a usnuli.
„Žádný takový! Nechte ho taky vyspat! On by pro vás udělal první poslední. Pokud máte nějaké stížnosti, tak se laskavě odeberte za mnou!“ probudil mě Gellantařin zvonivý hlas. Podíval jsem se na hodiny. Je osm ráno! Musím vstávat, nebo se mi mí lidé nacpou do ložnice. V tom se rozrazily dveře.
„Koukej s Yumi strávit nějaký čas! Já se postarám o stížnosti a přání. Očekávám tě ve dvě hodiny na výměnu,“ řekla Gell. Valil jsem na ni oči. Co to povídá? „Nyní vládneme spolu. Až přijdeš, tak si promluvíme. Doufám, že s tím budeš souhlasit.“
Dveře se zavřely tak rychle, jako se otevřely. Trochu jsem nechápal situaci. O čem to mluví? No, ale dobře. Poslechnu ji. Přitulil jsem se k Yumi a pevně ji sevřel v náruči.

Yumi:
„Co to mlela?" zeptala jsem se zmateně Chazze.
„Nevím, ale zdá se, že ví co dělá." Pokrčil rameny.
„Nejdeš za ní?"
„Je to má sestra, poradí si."
„Seš si jistej?"
„Jo.."
„Fajn.... A jak dlouho tu se mnou chceš být?" zeptala jsem se.
„Jak dlouho jen budu moct!" políbil mě. Nálada mi stoupla o sto procent.
„Všechno ti to vynahradím, lásko…" zašeptal mezi polibky. Objala jsem ho kolem krku a nechala ho, aby ze mě sundal mou noční košilku. Za chvíli jsme byli oba nazí a já se nemohla nabažit jeho těla… Zatemňovalo mi to mysl rozkoší.

Chester:
Je to něco úžasného. Takovou rozkoš jsem v životě necítil. Byl jsem jako smyslů zbavený a pořád dokola opakoval její jméno. Tělem mi projela vlna slasti.

„Miluju tě,“ vzdychl jsem, když jsem dosáhl vrcholu. Svalil jsem se vedle ní a chytil ji za ruku. „Miluju tě,“ řekl jsem jí znova. Chci, aby to věděla.
„Já tebe taky,“ vzdychla, když jsem opět spojil naše rty. Potom jsme jen leželi a drželi se za ruku. Nádherná chvíle…

Gellantara:
„Takže říkáte, že vám někdo ukradl kozu?“ zeptala jsem se, abych si to ujasnila.
„Ano, naší Lízu. Je už hodně stará, ale mléko dává!“ odpověděla mi postarší Sakrymka. Měla slzy na krajíčku, nejspíš tu kozu má fakt ráda.
„Dobrá, pokusíme se najít viníka, vrátit vám kozu a potrestat toho zloděje. Další!“ Postarší Sakrymka se otočila a odešla. Na řadu přišel mladý Sakrym s oříškovými vlasy. Pokynula jsem mu. Vyprávěl mi něco o jeho životě, a že nemá peníze na jídlo a tak podobně. Slíbila jsem mu, že se pokusíme s tím něco udělat, ale že to musím nejdříve projednat s bratrem. Řada nebrala konce. Doufám, že si to aspoň Yumi s Chesterem užívají.

Yumi:
Milování s Chazzym bylo to nejlepší, co jsem kdy zažila. Pořád jsme leželi vedle sebe a drželi se za ruce. Tedy spíš já držela Chazze za ruku, protože on spal. Jen jsem tak ležela a dívala se, jak klidně oddechuje a byla spokojená. Ale pořád jsem nechápala, co Gell udělala, že má Chazzy na půl dne volno.

Chester:
Probudil jsem se. Sakra, proč jsem musel usnout?! Yumi v posteli nebyla. No ještě aby jo, když ten její trouba usnul. Vstal jsem, oblékl se a sešel dolů do kuchyně a vzal si něco k jídlu. Někdo mě zezadu objal. Podle vůně jsem poznal Yumi.
„Ahoj miláčku,“ zavrněla mi do ucha. Otočil jsem se a letmo ji políbil na tvář. Sedli jsme si ke stolu a společně se nasnídali. Bylo deset hodin, mám ještě spoustu času.
„Chezzi, jak to, že máš volno?“ zeptala se.
„Já ani pořádně nevím. Přilítla Gell a říkala něco o tom, že spolu teď vládneme nebo co. Nevím… znáš ji, nic pořádně neřekne,“ zasmál jsem se. Yumi pokývala hlavou a usmála se. Po snídani jsme šli na procházku. Obešli jsme celou pevnost. Chvíli jsme jen tak stáli na nádvoří a drželi se za ruce. Z nebe se začaly snášet bílé vločky.

Yumi:

Sněží! Je to nádhera… Dneska je prostě překrádnej den. Snad se nijak nepokazí.

Damon:

Myslel jsem si, že půl dne bez Gell přežiju levou zadní. Ale je to děsná nuda. Koneckonců jsem si při tom našem dobrodružství, které skončilo právě v těchto místech, zvykl na jisté povyražení… zábavu… adrenalin. A teď? Sedím u nás doma a nudím se. Kolem jedný jsem začal vyrábět nějaký jídlo pro Gell. Určitě bude mít hlad, až se vrátí. Měla by přijít kolem druhé. Udělal jsem plátek masa s bramborama a k tomu nachystal pár červeňáků, které jsem ráno sehnal ve městě. Snad brzy přijde.

Chester:
Byl to velmi příjemné dopoledne a částečně odpoledne. Blížila se druhá hodina, tak jsem Yumi doprovodil domů a šel najít Gellantaru. Našel jsem ji v mé pracovně. Zrovna něco psala.
„Ahoj, tak jak bylo?“ zeptala se mě, ale bez úsměvu, který obvykle tak ráda rozdává.
„Báječně, děkuju ti. Ale teď mi to vysvětli,“ řekl jsem a posadil se na židli před stolem.
„Když má nejstarší sourozence, může si s nimi rozdělit vládu a povinnosti. Jen s tím prostě musíš souhlasit. Já ti chci pomoct.“ Slabě se usmála.
„Takže říkáš, že když tě nechám kecat do vlády, rozhodovat a prostě dělat cokoliv, tak budu moct být delší čas s Yumi?“
„Přesně!“
„V tom případě si rozdělíme povinnosti!“ zajásal jsem. Vypadá to, že se náš problém vyřešil.

Gellantara:
Projednávali jsme, jaké povinnosti si vezmeme na sebe. Já jsem získala přání a stížnosti, dopisy a obchůzky sídla. Chester si vzal vojenskou ochranu, řešení útoků, pokladnu, dluhy a mezilidské vztahy. Určili jsme si taky hodiny, kdy budeme působit v pracovně. Jelikož lidé si stěžují obvykle ráno a dopoledne a obchůzka se dělá ve dvě hodiny, dohodli jsme se, že já začnu od osmi do dvou a Chester od dvou do osmi. A v případě nějakého naléhavého problému klidně i po osmé. Usmíval se, je spokojený. To je dobře.
Došla jsem domů celá unavená. Vlepila jsem Damonovi letmou pusu. Ucítila jsem jídlo. Že by Damon vařil? Pak jsem uviděla naservírovaný oběd.
„Ty jsi můj šikulka,“ usmála jsem se na něj. Společně jsme se naobědvali. Bylo to opravdu výborné.
„Nevěděla jsem, že umíš vařit,“ řekla jsem.
„Asi o mně nevíš víc věcí,“ zasmál se. Červeňáků jsem se ani nedotkla. Nějak jsem na ně neměla chuť.
„Nepřijde ti nechutné jíst motýly?“ zeptala jsem se Damona. Vzala jsem si jednoho do ruky a prohlížela si ho. Zvláštní červený motýl…

Damon:
„Ehm... Cože?" zaskočilo mi. Gell odmítá to, za co by dřív klidně i vraždila? Co se to děje? „Vždyť… vždyť jsi je měla ráda. Děje se něco, o čem bych měl vědět?" zeptal jsem se opatrně a trochu… vyděšeně a zmateně.

Gellantara:
„Nic se neděje. Jen… mi přijde nechutné jíst motýly. To je všechno. Jsem unavená, Damone, půjdu si lehnout,“ řekla jsem mu. Díval se na mě trochu s obavami.
„Je mi fajn,“ houkla jsem na něj už z postele. Potřebuju se jen trochu vyspat. Jen na chvilku…

Damon:
„Přijde jí nechutné jíst motýly? Nechutné… Nechutné… Nechutné jíst motýly…" brblal jsem si pod vous. Je to divné… Musím najít Yumi. Chester teď bude pracovat, takže by mohla mít čas, a Gell už spí. Stejně jsem s ní dlouho nemluvil.

Políbil jsem Gell a vydal se na cestu. Jako první možnost jsem zvolil její pokoj, ale tam nebyla. Sakra! Moc se tu ještě nevyznám, a nehodlám se ztratit. Zalezl jsem zpátky ke Gell a lehl si vedle ní.

Yumi:
Chester mě sice doprovodil zpátky na pokoj, ale neměla jsem co dělat, a tak jsem se vrátila na náměstí. Jen tak jsem tam chodila a pozorovala, jak na okolí dopadají třepetající se sněhové vločky. To mě ale po chvíli přestalo bavit, a tak jsem se rozhodla překvapit Kalgeru a zamířila k jejímu obydlí.

Kalgera:
Seděla jsem u krbu a četla si knihu, když se ozvalo zaklepání na dveře. Zaklapla jsem knihu a šla otevřít.
„Veloranka!“ zvolala jsem nadšeně. „To je ale překvapení!“
Pozvala jsem ji dál a dala vařit vodu na čaj.
„Máš to tu hezký,“ řekla.
„Ale jo, jde to. Kuchyň spojená s hlavním pokojem s krbem a potom ještě malá ložnice. Nestěžuju si. Bydlím tu sama, tak mi to stačí. A co že jsi přišla?“
„Nemám co dělat. Chester je v práci, já doma. Nuda.“
„To věřím. A klape vám to pořád stejně?“ Při té otázce se lehce začervenala. Ale! Že by na to už konečně vlítli? Voda se už vařila klokotem. Zalila jsem čajové lístky v konvičce a postavila ji na stolek.
„Vypadá to, že teď už to bude jen lepší,“ odpověděla na mojí otázku a nalila si čaj.

Yumi:
Dopili jsme čaj a domluvily se, že se budeme scházet častěji. Tenhle život se mi opravdu líbí. Jen kdyby nebylo Veloranských napadení. Kéž by se otec vzpamatoval a přistoupil na mír. Ještě neví, že mě prakticky vzato nepopravil. Jak by se asi tvářil, kdyby mě teď viděl?

Chester:
„Ale ona mi chce ukrást syna!“ křičela na mě jedna Sakymka. Přišla za mnou, abych zakázal jedné mladé Sakrymce stýkání s jejím synem. Ona přišla taky a teď mi tu brečí, že ho miluje…
„Lásce se nedá poroučet. Nemůžu zakázat stýkání vašeho syna s touto dívkou. Jak jsem řekl, milujte si každý, koho chcete. Je mi líto.“ Babka se naštvala a odešla s pořádným šklebem. Mladá mi poděkovala a zmizela taky.
Vzal jsem papír a začal psát nový dopis veloranskému králi. Žádal jsem ho o ukončení války a uzavření míru, ale pochybuju, že odpověď bude kladná. Nemůžu tam někoho poslat, to bych ho poslal na smrt.

Gellantara:
Když jsem se probudila, už byla tma. Vstala jsem a rozsvítila svíce.
„Už je ti líp?“ zahuhlal Damon z postele.
„Hmm.“ Šla jsem pohledat spíž. Mám strašnou chuť na… ani nevím na co. Až to najdu, budu to vědět.
„Co hledáš, lásko?“
„Nestarej se,“ odsekla jsem mu. Nějak mi leze na nervy, nevím proč. Nic neudělal.
Konečně jsem našla, co jsem hledala. Skořice! Vzala jsem si celý špalíček a začala ho cucat. To je moc dobré.

Damon:
„Ale…" otočila se, a její výraz mi stačil na vše.
„Fajn! Až se mnou budeš chtít mluvit, tak si mě někde najdi…" řekl jsem a vydal se do mrazivého večera. Co se to s ní ksakru děje? Nejí motýly, žužlá skořici a je na mě hnusná. Nikdy jsem nebyl nijak odolnej vůči tlaku okolí a tak… Jak asi zvládnu tohle?

Chester:
Když jsem dopsal dopis a nikdo dlouho nepřišel, zašel jsem do pokladny a dal se do počítání. Podle Erdoganových záznamů tu chybí přesně čtyři tisíce a dvě stě padesát zlatých. K tomu navíc musím uhradit dluh jednomu hraběti a nějakému chlapíkovi, co si říká Glen. Takže odečteme pět set zlatek a dalších sedm set. Zajímalo by mě, za co jsou tyhle peníze. Znovu jsem přepočítával pokladnu. Začínám se v tom ztrácet. Podle toho, co mi řekl Erdogan, jsme na hranici normálního fungování.

Vrátil jsem se do pracovny, vzal dopis a odnesl do holubníku. Připevnil jsem dopis holubovi k nožce a vypustil ho. Nikdy jsem nepochopil jakto, že dokážou najít cíl.
Odbyla osmá hodina. Šel jsem do pokoje a vrazil jsem do Damona.
„Ahoj, chlape. Co děláš venku v tuhle dobu? Myslel jsem, že se tu ztrácíš?“ pozdravil jsem ho.
„Ahoj. Ále… Gell je nějaká divná. Odmítla červenýho motýla s tím, že je to odporný, žvejká skořici a je na mě hnusná. Co se s ní děje?“ řekl a zamračil se.
„Tak s tím ti nepomůžu,“ zasmál jsem se. „S tím musíš za ženskou!“

Damon:
„No jo… Ale musim s tím počkat do zítřka, co? Dneska už mi žádná nepomůže. Povzdechl jsem si.
„Řekni Yumi, že se za ní zítra kolem třetí stavím, jo?"
„Jasný, drž se, kamaráde." Poplácal mě po rameni. Šel jsem dál, ani nevím kam.

Kalgera:
Šla jsem se projít ven. Pořád sněžilo, to je krásné. Na zemi už byla tenká vrstvička sněhu, nohama jsem ho hrnula před sebou. Uviděla jsem Damona. Šel s hlavou skloněnou, že by byl smutný? Nebo zamyšlený… Vzpomněla jsem si, co jsem mu tenkrát říkala. Jak jsem do něj pořád rejpala kvůli Gellantaře. Byla jsem tak zlá! Nenávist mě pohltila. Zrychlila jsem a dohnala ho.
„Ahoj, co ty tu?“ pozdravila jsem ho s úsměvem.
„Ahoj, jen se tak procházím a přemýšlím. Gell se chová divně,“ povzdechl si.
„Jak divně?“ zeptala jsem se. Řekl mi o motýlech, skořici i o tom, jak byla nepříjemná.
„Nechceš jít ke mně na čaj?“ Souhlasil. Dovedla jsem ho ke mně domů. Čaj jsem ohřála nad ohněm a nalila. Nabídla jsem mu i oříšky.
„Nelam si hlavu. Nadšeně tu pokřikovala, že jí v břiše roste nový človíček. Tohle je jen známka toho, že je to opravdu tak. Patří to k těhotenství. Bude náladová, budou se jí měnit chutě a bude hodně unavená a ospalá. Neber si to nějak osobně,“ chlácholila jsem ho. Usmál se na mě.
„Damone… já… omlouvám se za všechno… však víš… předtím.“ Nejsem na omluvy. Nevěděla jsem, jak to říct. Snad mi odpustí.

Damon:
Trochu mě ta změna tématu zaskočila. Nečekal bych, že se bude omlouvat, nějak se na to prostě zapomnělo a já to neřešil. Důležitý bylo, že teď patří k dobrým.
„To je v pohodě… Svým způsobem si za to nemohla.“ Usmál jsem se na ni.
„Já vím… Ale stejně jsem to neměla dělat…“
„To sice ne, ale jak říkám, je to v pohodě.“ Dopil jsem čaj a zvedl se.
„Já… asi už půjdu. Sem unavenej… A navíc mám obavy o Gell… Děkuju ti za všechno.“ Řekl jsem a objal ji, jako bychom byli staří přátelé. Vypadala trochu zaskočeně, ale i potěšeně, což bylo dobré.
„Měj se,“ houkl jsem na ni ještě ode dveří.
„Ty taky… A pevný nervy!“ zasmála se. Vydal jsem se zpátky za Gell.

Když jsem otevřel dveře, stála u nich a okamžitě mi skočila kolem krku.
„Damone… Kde si byl? Je mi to moc líto…“
„V pohodě, lásko… Trochu jsem vybouchl…“
„Chovala jsem se jako idiot…“ skočila mi do řeči.
„Jo, prej to tak bude celý tvý těhotenství…“ zasmál jsem se hořce.
„Jak to víš?“ podivila se.
„No… Řekla mi to Kalgera.“ Pokrčil jsem rameny.
„Kalgera?! Takže ty se naštveš a letíš za první ženskou, co potkáš?!“ rozzuřila se. Sakra!

„No tak, lásko… Potkal jsem ji venku a pozvala mě na čaj…“

„Tak ona tě pozvala na čaj?“

„Uklidni se…“
„Neříkej mi ať, se uklidním!“
„Jen jsme si povídali!“ už jsem byl taky naštvanej. Ach jo… Že já blbec vůbec něco říkal. „Jo, u povídání to začíná! Pak následuje postel a děti!“ Tomu jsem se musel zasmát. V posteli s Kalgerou? A pak děti?
„Čemu se sakra směješ?!“
„Přece si nemyslíš, že bych se vyspal s Kalgerou…“ Koukal sem na ni nevěřícně.

Gellantara:
„Sám jsi říkal, že o tobě nevím hodně věcí! Jak mám sakra vědět, že… To je jedno!“ Naštvaně jsem vypadla ven a ani jsem se na něj nepodívala. Blbec jeden… Vyběhl za mnou ven.
„No tak, Gell…“ více nestihl říct, protože jsem ho trefila sněhovou koulí, kterou jsem si ze vzteku udělala, rovnou do obličeje. Ou, asi to byla velká rána, protože se svalil na zem. Sakra!
„Damone!“ Rozběhla jsem se za ním. Nehýbal se. To jsem ho trefila tak moc? Snažila jsem se ho probrat, ale marně. No, skvělý! Zabila jsem svýho muže, otce svých dětí! Vzala jsem ho za ruce a odtáhla domů. Nechala jsem ho na zemi, protože je strašně těžkej a já se nechci namáhat kvůli prckovi. Pleskla jsem mu na hlavu mokrej hadr a doufala, že až se probere, tak mě nezbije. Ach jo. Vždyť o nic nešlo, jen šel na čaj ke Kalgeře. Jsem blbá! Asi budu Damona s těma mejma náladama dost štvát.

Chester:
Je večer, je klid, konečně. Po večerní obchůzce jsem se vrátil k Yumi na pokoj.
„Ahoj, miláčku,“ pozdravil jsem ji a políbil ji.
„Ahoj, zlato. Jak to šlo?“ zeptala se. Popsal jsem jí dnešní práci a šel se umýt. Přišla ke mně a společně jsme se nacpali do kádě s vodou. Bylo to trochu těsné, ale příjemné.
„A jak ses měla ty?“ Šplouchnul jsem na ni trochu vody.
„Dobře, jen jsem se trochu nudila,“ usmála se.
„No jo, teď už to nebude takový, jako předtím. Musíš si najít něco, čím se zabavíš. Co třeba kdyby ses naučila šít, nebo… co já vím, něco jinýho.“ Pokývala hlavou.
„Něco si budu muset najít,“ řekla. Po koupeli jsme se navečeřeli a zalehli do postele.

Yumi:
Chester usnul celkem rychle. Ale já jsem přemýšlela. Jak to udělat, aby táta přistoupil na mír? Celá ta záležitost s válkou mě dost štve. Proč mají lidi zbytečně umírat? Vždyť Sakrymové nejsou tak zlí, jak nás učili. Vlastně jsou stejní jako my, jen vládnou jinou magií. Jenže otce není lehké přesvědčit o něčem, na co má zcela jiný názor.
Zítra budu muset zajít za Almou, a poptat se jí na všechny míšenecké schopnosti, které zná. Potřebuju něco udělat. Nějak tátu přimět, aby se vzpamatoval. Přemýšlela jsem, dokud mě to nevyčerpalo a neusnula jsem.

Damon:
Když jsem se probral, byl jsem hodně dezorientovaný. Oči mi stínilo něco mokrého a studeného. Sáhl jsem si na obličej, a zjistil, že je to mokrá hadra. Sundal jsem ji a rozhlédl se. Ležel jsem na zemi v chodbě u domovních dveří našeho domu. Vedle mě seděla o zeď opřená Gell. Až teď jsem si všiml, že mě drží za ruku. Nějak si nemůžu vzpomenout, co se vlastně stalo. Nevím, jak dlouho jsem tu ležel s hadrou na obličeji, ale soudě podle toho, že Gell spala, a zdálo se, že celkem tvrdě, asi dlouho. Vstal jsem, vzal ji do náruče a nesl ji do ložnice. Povážlivě se mi motala hlava, a já se jen modlil, abych sebou s ní v náručí nešvihl na zem. Donesl jsem ji do postele, položil a přikryl dekou. Nebylo mi moc dobře, a tak jsem se šel napít. Když ani voda nepomohla, lehl jsem si do kádě s vlažnou vodou a uvolnil se. Po chvíli jsem usnul.

Chester:
Probudilo mě klepání na dveře. Nemůžu mít klid ani v noci? Rozmrzele jsem vstal a otevřel. Stál tam voják.
„Promiňte mi, pane, že vás ruším takhle v noci,“ řekl a uklonil se.
„Co se děje?“ zeptal jsem se a zavřel dveře, aby se nevzbudila Yumi.
„Vrátila se noční hlídka. Velorané se shromažďují asi čtyři míle odsud. Hlídka zaznamenala, že jsou plně ozbrojeni a mají s sebou nějaké větší stroje, které nemohli identifikovat kvůli tmě a ohrožení odhalení.“
„Dobře, tak tu na mě počkej, jen se obléknu.“ Potichu jsem otevřel dveře a potmě našel oblečení. Oblékl jsem se a tiše se vytratil. Šli jsme s vojákem najít generála.
„Nahlaste stav!“ zavelel jsem.
„Noční hlídka zaznamenala podezřelou veloranskou aktivitu. Myslíme si, že ty stroje jsou katapulty, ale není to jisté,“ nahlásil mi generál. Katapulty?
„To jsou taký ty stroje, co vrhají kameny nebo i něco jiného?“ zeptal jsem se. Generál kývl na souhlas. Že by chystali útok? No, to je jasné. Určitě!
„Dobře! Víte, co máte dělat. Musíme být připravení! Zachovejte klid!“ Otočil jsem se na podpatku a šel vzbudit Yumi. Chci, aby byla u mě a ne jen tak spala v pokoji.
„Zlato, vstávej,“ pošeptal jsem jí.
„Co se děje?“ zeptala se rozespale.
„Vypadá to, že se Velorané chystají napadnout sídlo. Jsou čtyři míle odsud a mají katapulty. Chci tě mít u sebe!“ Vykulila na mě oči.
„Cože?!“ vyjekla.
„Obleč se prosím tě. Rychle,“ řekl jsem jí a podal jí kalhoty. Nechci, aby v té zimě venku, byla v šatech. Oblékla se přímo bleskově. Chytil jsem ji za ruku a vláčel ji za sebou ven. Musela mít strach, celá se rozklepala.
„Neboj se. Jsem tu s tebou,“ řekl jsem jí a políbil ji.
„Drž se u mě.“
„Budu,“ pípla. Pak se jí změnil výraz v obličeji. Vypadala vyrovnaně a beze strachu. Nevím, jestli to jen dělá, nebo se tak doopravdy cítí.
„Jak jsme na tom?“ zeptal jsem se generála.
„Vyslali jsme tři muže jako hlídku. Ještě se nevrátili. Máme podezření, že je Velorané objevili.“ Tohle opravdu nevypadá dobře. Z nebe dopadl na dlažbu havran. Přeměnil se na člověka. Byl to voják a raněný. V ruce měl šíp.
„Jdou sem! Viděli nás a napadli nás! Jdou sem!“ řekl a snažil se popadnout dech. Tak je to potvrzené.
„Lučištníci a ti, co jim jdou dobře dálková kouzla, na hradby! Další zabezpečte bránu!“ křičel jsem rozkazy. I když je tu generál, očekává se ode mě, že já mám plán a budu velet. Nemám plán, ale velet můžu.
„Chezzi, co mám udělat já?“ zeptala se Yumi.
„Nic,“ řekl jsem jí.
„Ale…“
„Nebudu o tom teď s tebou diskutovat!“ syknul jsem vztekle. Nechci, aby se jí něco stalo!
Vojáci začali zabezpečovat bránu trámy dřeva. Objevili se tu starší, kteří zabezpečovali bránu i hradby kouzly. Erdogan na mě povzbudivě mrkl.

Yumi:
Sakra! Sakrym pošahanej! Já musím něco dělat! Přece tu nebudu jen tak postávat. Pokusila jsem se uniknout z jeho dohledu, když jsem si myslela, že mě nesleduje. Ale nepovedlo se. Zpražil mě rozzuřeným pohledem, ale to mě přece nezastaví! Kdybych… Kdybych se dostala mezi Velorany… Mohla bych je přece nějak přesvědčit. Když jsem poprvé mluvila s Almou a ona mi oznámila, že vlastně nejsem Veloranka, ale míšenka, vykládala o různých schopnostech. Jak jsem o tom přemýšlela, než jsem usnula, vzpomněla jsem si, že říkala něco o psychickém nátlaku… Chci to zkusit. Teď nebo nikdy. Znovu jsem se pokusila utéct, ale bylo to marné. Chester si mě hlídal až moc dobře. Musím to nějak promyslet, a pak mu o tom říct. Jenže já o tom sama moc nevím…

Chester:
Yumi se znovu pokusila vzdálit, ale já ji viděl. Zpražil jsem ji pohledem.
„O co se pořád snažíš?“
„Chezzi, chci pomoct. Možná vím…“
„A dost! Ty se do boje zapojovat nebudeš! Tobě se nic nesmí stát, nebo bych se musel na místě zabít!“ Držel jsem ji za ramena a upřeně jí koukal do očí.
„Ty, pojď sem!“ zavolal jsem si jednoho vojáka.
„Máš ji teď na starost. Opatruj ji jako svůj vlastní život a odveď ji odsud co možná nejdál. Ručíš mi za ní svým životem! Jestli se jí jen něco stane…“
„Rozumím!“ řekl voják a vzal Yumi za ruku. Argh! Teď není čas na žárlivost.
„Chezzi!“ volala za mnou. Asi bude pěkně naštvaná, ale nemůžu riskovat její život.
Poručil jsem pár mužům, aby šli vzbudit lidi a snažili se jim nějak šetrně říct, co se děje. Hlavně ať nepanikaří. Přiběhla Gellantara s Damonem v patách.
„Co tu děláš?!“ vyštěkl jsem na ni.
„Jdu pomoct! Damon se mi snaží bránit, ale má to marný! Co můžu udělat?“
„Ty pomáhat nebudeš! Jsi těhotná! Chceš riskovat, že tě zabijou?“ Damon se při téhle větě otřásl. Gell se se mnou začala hádat. Vzdal jsem to. Stejně jí to nerozmluvím.
„Zničte bránu!“ ozvalo se z venku. Brána zaduněla pod veloranskými kouzly a beranidlem. Je to tady! Temnoto, ochraňuj nás!
„Útok!“ zakřičel jsem na lučištníky a ostatní na hradbách. Teď už není možné to zastavit. Pár lučištníků se sesunulo k zemi pod palbou veloranských střelců.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 14. kapitola - Nový začátek: