OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 13. kapitola - Konec krutovlády

17.09.2011 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 617×

Yumi:

Tak jo. Tohle se mimořádně… posralo. Tak jsem si fandila… A kam jsem to dotáhla? Před porotu! Tohle tátovi nezapomenu. Choval se ke mně mile, jako ke ztracené dceři. Myslela jsem si, že je opravdu rád, že mě vidí. Ale asi nebyl. Že prý si dáme čaj a o všem si popovídáme, to sotva! Šel pro čaj a vrátil se se strážci. Ti mě spoutali a zavřeli. Vážně paráda! Hrozně ráda bych si promluvila s Gell… Ale copak jí můžu říct tohle? Jenže s někým prostě mluvit musím. Ale až skončí soud.
„Princeno Lairová,“ začal mluvčí. „Velectěná porota vás tímto odsuzuje k trestu smrti popravou, která se vykoná odedneška za tři dny! Do té doby budete obývat jednu z cel královské věznice a nebudou vám dovoleny žádné návštěvy!“
„Bezva! Vrátím vám slunce a snažím se ukončit nesmyslnou válku, a co z toho mám? Budu o hlavu kratší. To si říkáte spravedliví? Jste odporní pokrytci!“ zakřičela jsem na ně se slzami v očích. Jeden se jim snaží pomoct a oni se mu odvděčí popravou! Dál jsem je nevnímala. Strážci mě odvedli do cely a odešli. Konečně jsem tu sama! Nesnáším je! Opět jsem se nechala pohltit temnotou. Už mě to skákání mezi světlem a tmou nebaví! Odteď už zůstanu jen u jednoho. U temnoty. Stejně je to jedno, za tři dny vydechnu naposledy, nezáleží na tom, jestli budu modrooká blondýna nebo černovlasá černoočka. Myslím, že je na čase říct ostatním o mé situaci. Moc se mi do toho nechce, ale nic jinýho mi nezbývá.
Musejí to vědět. A beztak je jim divný, že se neozývám. Možná to Gell vyslepičila Chazzymu. Teď už jeto stejně fuk, nemají mi jak pomoct, jakmile by se jeden z nich byť jen přiblížil k branám, na místě by zemřel. Zastavila jsem se myslí u své nejlepší kamarádky. „Gell?“
„Yumi! Ty žiješ!“
„Jo, ale…“
„Páni to je bezva! Měla jsem o tebe hroznej strach!“
„Gell…“
„Bála jsem se o tebe!“
„Gell…“
„Už mi to nikdy…“
„Gellantaro sakra poslouchej mě!“ zařvala jsem jí do hlavy vystresovaně. Ta holka si prostě pořád mele jak chce!
„Co se děje?“ zeptala se opatrně. Nejspíš jsem to přehnala, ale o to teď nejde. Musím jí to říct. „Gell promiň, já… je to v prdeli… Všechno se totálně pokazilo a já… No, řekněme, že čekám na soudný den. A ne že by vyhlídky na mé čekání měly být nějak dlouhé. Musíš to vědět. Musíš na to připravit Chestera…“ odmlčela jsem se. Gell ztuhla a nechápala co jí tu říkám.
„Co se děje? Jsi v pořádku? Jakej soudnej den?!“
„No… zdá se, že mě otec nemá moc rád. A tak nějak… no… čekám na popravu. Ale to je jedno, prosímtě v žádným případě nedělej nic bláznivýho, ano? Ještě je tu docela velká šance, že se z toho dostanu…“ zalhala jsem jí. Musel by se stát zázrak, abych se odtud dostala. Jenže krom Chestera na zázraky nevěřím. On je jediný zázrak, který mě v životě potkal. A stálo to za to…
„Neměli jsme tě pouštět…“ fňukla Gell.
„Já to chtěla, zapomněla jsi?“
„Ne, ale mohli jsme ti to zakázat. Mohli jsme tě tu udržet třeba násilím, kdyby to bylo nutný. Prostě jsme ti v tom měli nějak zabránit! Jestli se ti něco stane, Chestera to zabije!“ Byla rozhozená. Sakra! Potřebuju, aby byla v klidu…

Chester:

Pluli jsme po klidném moři. Máme štěstí na počasí, neprší, ale fouká vítr, který popohání naši loď. Seděl jsem v podpalubí a přemýšlel. Yumi se mi ozvala jen proto, aby mi řekla, že mě miluje? To má určitě jiný důvod. Jestli se jí něco stalo… tak já to nějspíš nepřežiju. Gellantara mi určitě něco tají. Yumi jí musela něco říct. Je to přece její kamarádka.

Vstal jsem a šel se podívat na Gellantara na záď lodi. Byla pověšená přes okraj, ruce jí visely z lodi a hlavu měla skloněnou. Šel jsem k ní a drcnul do ní.

„Nechte mě umřit,“ zaúpěla.

„To jsem já. Gell, potřebuju s tebou mluvit. Vím, že mi něco tajíš!“ Zvedla hlavu a podívala se na mě. Vypadala příšerně. Byla úplně zelená, měla opuchlé oči a v nich slzy. Co je sakra? Chápu, že jí je blbě, ale proč brečí?! Zatřásl jsem s ní.

„Tak povídej!“

Gellantara:

Je mi fakt hrozně a není to jen kvůli mořské nemoci. Chester se na mě vyčkávavě díval. Musím mu to říct. On by to měl vědět, ale já nevím, jak mu to říct. Měla bych to udělat šetrně, ale rozhodla jsem se, že mu to prostě řeknu na rovinu.

„Chezi, mluvila se mnou Yumi…“

„Jak je na tom? Je v pořádku?“ přerušil mě.

„Zavři zobák a nech mě mluvit. Neříká se mi to lehce, ale musím ti to povědět.“ Díval se na mě upřeně a čekal.

„Yumi na tom není vůbec dobře. Spojila se se mnou a říkala, že… že čeká na smrt. Všechno se to prý podělalo a ona čeká na popravu!“ dořekla jsem. Chester na to nic neřekl. Jeho výraz mluvil za vše. Zastřený skelný pohled, slzy. Úplně se rozklepal a sesunul se na podlahu.

„To není možný,“ vydechl. Je na tom nějak podobně jako já, jenže já jsem si zakázala vyšilování.

„Musíme něco udělat!“

„Ne, Chestere! Nic nezmůžeme a navíc mi zakázala dělat cokoliv bláznivýho!“ Chytila jsem ho kolem ramen. Nejraději bych letěla za ní! Chtěla bych ji zachránit! Znovu jsem se rozbrečela a Chester se konečně pořádně rozbrečel. Je nejlepší se pořádně vybrečet.

„Něco… něco musíme udělat,“ vzlykal. Pevně jsem ho k sobě přivinula.

Yumi:

Je to tady strašný! Asi začínám mít tak trochu klaustrofobii, nebo co. Jsem tu teprve pár hodin, ale připadá mi to, jako bych tu byla několik dní. Malá cela bez oken… všude samý mříže… aspoň že je tu stěna. Sedla jsem si na lůžko čelem ke zdi, objala si kolena, pohupovala se dopředu a dozadu a vzpomínala na to dobrodružství, co jsem prožila. Vzpomínala jsem na chvíli, kdy jsem poznala Chestera… Jak se přede mnou poprvé proměnil v havrana a odletěl… A potom se vrátil. Jak na mě dával pozor… Jak jsem se cítila, když jsme s Damonem a Gell utekli z osady, kde nás věznili a našli jsme Chazzyho s Kalgerou… Kalgera! Jsem pitomá! Z přemýšlení mě vytrhl strážce.

„Lairová!“ zařval. Jak dlouho už tu asi stojí, že je tak nabručenej? Vstala jsem a šla za ním k mřížím. Podal mi tác s jídlem. „Snídaně pro vězně.“

Ušklíbl se. Snídaně? To už je druhý den? Bože! Rychle jsem do sebe naházela jídlo a vrátila mu tác. Odešel beze slova. Znovu jsem začala přemýšlet o Kalgeře. Ona je míšenka… A já prakticky vzato taky… Musím se s ní spojit! Díky bohu za Almu! Kdybych se s ní nesetkala, bůh ví, jak bych na tom teď byla.
„Kalgero?“
„Veloranko! Jak se všichni máte?“ ozvalo se mi vesele v hlavě. Na její veselý hlas si asi nezvyknu. Rychle jsem jí vysvětlila celou situaci.
„Achjo, ty nevydržíš bez potíží, co?“
„To asi ne,“ zasmála jsem se hořce. „Víš… Něco mě napadlo a ty jsi jediná, kdo mi může pomoct. Víš toho hodně o Veloranech, Sakrymech i míšencích…“
„To sice jo, ale nechápu, jak ti tím můžu pomoct.“
„No… Co všechno dokážou míšenci? Platí ochrany proti kouzlům i na ně? Vždyť nejsou Velorani ani Sakrymové… Jsou něco mezi tím…“

Gellantara:

Chvíli jsme tam tak seděli a fňukali a potom se Chester prudce postavil. Odstrčil mě.
„Já ji nenechám umřít!“ pronesl hrdinsky a už se proměnil v havrana. Skočila jsem po něm právě včas. Drapla jsem ho za nohu a pevně držela.
„Nedokážeš letět takovou dálku přes moře bez přestávky!“ sykla jsem a snažila se nevnímat jeho klování.
„Do prdele, Chezzyne! Přestaň mě klovat a začni normálně uvažovat!“ zavrčela jsem a chytila toho malýho havrana pod krkem, aby mě nemohl dál klovat. Hlasitě zakrákal.
„Já vím! Taky ji v tom nechci nechat, ale pochop to, že takhle jí nepomůžeme. Ty se letem vyčerpáš, spadneš do moře a umřeš! Tím jí fakt pomůžeš!“ křičela jsem na něj naštvaně. On prostě není schopnej v tomhle stavu normálně uvažovat! Přiběhl Damon.
„Pomoz mi s ním! Nedovol mu uletět!“ sykla jsem na něj. Chester se proměnil zpátky. Damon rychle zareagoval a utrhnul mu pírko z řetízku. Strčil si ho do kapsy. Chestera jsem pustila.
Vrhnul se na Damona a chtěl získat svoje peříčko. On se snad pomátl!

„Dost!“ zařvala jsem na něj a spoutala ho kouzlem.
„Chápu tvoje chování, ale musíš si sakra uvědomit, že je úplně nesmyslné!“ řekla jsem mu. Když nemohl nic udělat, rozbrečel se.

Yumi:

„Děláš si srandu?!“ vyvalila jsem oči. To nemůže myslet vážně. Né že by to nebylo perfektní, ale moc se mi tomu nechce věřit.
„Myslím to vážně, jen… Nevím, jestli se ti to povede.“
„Za zkoušku nic nedám… A tys to zkoušela nebo si o tom jen slyšela?“ Zvědavost mi nedala.
„No, zkusila jsem to, ale moc mi to nešlo… a hodně to vyčerpává. Kolik máš ještě času?“ Skvělý!

„No.. čas mám do zítřka… Co mám dělat, aby se to povedlo?“ zeptala jsem se nedočkavě.
„No… Musíš se hodně soustředit. Chce to hodně trpělivosti. Musíš jakoby rozdělit svoje nitro na dvě poloviny. Nevím jak to pořádně vysvětlit…“
Byla trochu bezradná. Ale i tak mi tím málem, co mi řekla, pomohla víc, než jsem čekala.

„Kalgero jsi Bůh! Moc ti děkuju!“
„Nemáš vůbec za co, hodně ti toho dlužím,“ zasmála se.
„Yumi já už musím jít, je mi líto, ale musím pracovat.“
„Jasně, promiň, že zdržuju… Měj se!“
„Ty taky, a hodně štěstí!“ rozloučili jsme se. Fajn, mám čas. Nejspíš celkem hodně času. Jen… Mám o tomhle informovat Gell? Sakra… Nechci jí dělat zbytečný naděje… Co když se mi to nepovede? Ale potřebuju vědět jak na tom je.
„Gell?“
„Yumi!“
„Jak seš na tom?“ zeptala jsem se opatrně. Působila hodně ustaraně a nevyrovnaně a… rozčíleně?
„Kdyby mi moje nejlepší a jediná kamarádka neřekla, že čeká na smrt, měla bych se mnohem líp. Ale nejde ani tak moc o mě. Chester je na tom hrozně… Musela jsem ho zadržet poutacím kouzlem a Damon mu musel sebrat pírko. Je úplně na dně…“ Sakra!
„Hele… budu v pohodě. Mám plán a myslím, že to vyjde. Co teď dělá?“
„Další sebevražedná mise?“ ušklíbla se.
„Teď už je ti to vlastně jedno, že? Buď tě zabijou hned, nebo až za nějakej čas…“

„Gell! Tohle vyjde!“
„Jasně, stejně jako vyšlo setkání s tvým otcem…“
„Sakra věř mi trochu!“
„Jo, nic jinýho mi ani nezbejvá,“ odfrkla. Nedivím se jí, že je tak hnusná. Ale stejně by se mohla trochu krotit.
„Co dělá Chazzy?“ zeptala jsem se znovu. V její mysli se mihl obraz Chestera spoutaného poutacím kouzlem. Brečel a byl zoufalý. Byl totálně na dně.
„Gell…“
„Já vím, běž za ním… Teda spoj se s ním.“ Vypadla jsem z její hlavy a vlezla do té jeho. „Lásko! Nebreč, budu v pohodě… Zítra se uvidíme, ano? Najdu si tě.“

Chester:

Uslyšel jsem její hlas a radostí mi poskočilo srdce.
„Yumi!“ vykřikl jsem v myšlenkách.
„Nemůžu ti teď vysvětlovat, co se přesně stalo a co se bude dít. Mám ale plán a možná to vyjde…“
„Yumi, jestli mi umřeš, tak já pojdu steskem po tobě. Nikdy jsem tě neměl pouštět, nikdy jsem neměl…“
„Ale já chtěla. Nedávej si to za vinu. Brzy se uvidíme, musím skončit.“ Zaplavila mě vlna naděje. Říkala, že se zítra uvidíme. Znělo to, že svému tvrzení opravdu věří a já věřím jí.
„Gell, už mě můžeš pustit. Mluvil jsem s Yumi. Má plán a říkala, že se zítra uvidíme. Pusť mě a vrať mi peříčko,“ řekl jsem Gell. Zamračila se, ale pustila mě.
„Pírko ti ještě nevrátíme, jen pro jistotu,“ řekla. Vyškrábal jsem se na nohy a šel do podpalubí.
„Co se děje, fešáku? Ulítly ti včely?“ houkla na mě po cestě Rose.
„Nechci nic říkat, ale měli byste si vymyslet plán, protože zejtra v noci doplujeme k tomu krcálku. Takže si pokecejte a laskavě mi račte říct, co se bude dít!“
„Jo, jasně. Promyslíme to.“ S delší odpovědí jsem se neunavoval. Ona mě už stejně přestala vnímat a věnovala se kormidlu a lahvi rumu.

Yumi:

Tak fajn… Sakra přece se mi to povede… Nejsem úplný kopyto. Umím ovládat svou temnotu i svoje světlo, lízt do hlav jsem se naučila rychle… Tohle vyjde! Uklidňovala jsem sama sebe. Musím se soustředit… říkala jsem si pořád dokola. Ale copak se v týhle díře dá na něco takle soustředit? Dá! Hádala jsem se sama se sebou a nakonec jsem se začala smát. Jak často se takhle jeden hádá sám se sebou? Tak jo, fajn. Já… Já a zase já… Černá Yumi… Bílá Yumi… já…já… ona. Já a ona. My dvě. Otevřela jsem oči a před sebou spatřila sama sebe, černou jako noc. Černý oči, krátký černý vlasy. Vážně jsem to já. Zatřepala jsem hlavou, aby se mi do obličeje dostaly mé krátké vlasy a… byly blonďaté! Páni! Povedlo se mi to!

Byla jsem sice dost vyčerpaná, ale stálo to za to. Zkusila jsem do sebe natáhnout temnotu, co se stane. Viděla jsem očima mého černého já. Tohle je bezvadný! Vrátila jsem se zase ke světlu a natáhla ruku. Dotkla jsem se černé Yumi a přeběhl mi mráz po zádech. Je skutečná, z masa a kostí. Teda asi, nemůžu to takhle poznat, ale důležitý je, že je, vlastně jsem, hmatatelná. Zkusila jsem se proměnit v sovu a…. Povedlo se! Prolétla jsem mezi mřížemi a mířila ven. Držela jsem se u stropu, aby mě nikdo nezahlédl. Jakmile jsem byla venku, zamířila jsem k nejbližšímu konci a zaletěla do lesa. Tam jsem se proměnila zpátky na člověka. Musím načerpat sílu. Ale napřed musím mrknout na černou Yumi.
Byla pořád v cele. Je to neuvěřitelný! Fajn, ale musím se schovat. Znovu jsem se převtělila do sovy a zamířila do jeskyně, která je mi opravdu velmi důvěrně známá. Zase jsem byla Velorankou. Už mě ty přeměny nebaví, ale nemám koně, takže tohle bude na dobu neurčitou způsob mého života. Zalezla jsem až do toho nejhlubšího koutu, lehla si a téměř okamžitě usnula.

Chester:

Musel jsem na chvilku usnout. Probudil jsem se pádem na zem. Pokoušel jsem se vstát, ale loď se kymácela ze strany na stranu a bylo velmi obtížné se postavit. Povedlo se mi to. Najednou se ozvala rána praskajícího dřeva a celá loď se otřásla.
„Do prdele!“ uslyšel jsem nasraný Rosiin hlas. Znovu jsem se vyhrabal na nohy a vylezl z podpalubí. Zuřila bouře. Nebe bylo černé, hustě pršelo, lítaly blesky. Hlavní stěžeň byl zlomený a válel se v moři. Tvořily se obrovské vlny.
„Všichni se uklidněte! Je to jenom malá bouřka! Tak poď ty mrcho, ukaž co v tobě je!“ křičela Rose a ďábelsky se smála. Je šílená.
„Chezzi!“ zakřičela Gell a běžela ke mně.
„Kterej vůl připevňoval plachty!!“ zařvala Rose, když dvě plachty ulétly. Zběsile točila kormidlem a snažila se udržet loď v klidu. Do lodi udeřila vlna. Všichni jsme spadli na podlahu. Kormidlo zůstalo nehlídané. Rose ležela na zemi a nehýbala se. Damon a já jsme k ní doběhli. Musela se parádně praštit do hlavy, ale žije. Snažili jsme se ji vzkřísit.
„Já s tím neumím!“ vřískla Gell.
„Uhni!“ zařval jeden z posádky a odstrčil ji. Snažil se vyrovnat loď. Chlapi tu pobíhali a snažili se přestát bouři. My jsme křísili Rose. Potom jsem viděl ohromnou vlnu…

Yumi:

Probrala jsem se, ale nevím co je za denní dobu. Venku je zamračeno, takže těžko říct, jestli je ráno nebo večer. Ze zvědavosti jsem zavítala do myšlenek mé drahé dvojnici. Pane jo, právě včas! Měla hlavu v gilotině a kolem ní byli v kruhu lidé – první linie byla určena pro královské, a obyčejní lidé stáli za nimi. Viděla jsem Cordelii. Oči měla zalité slzami a něco křičela, ale přes šum davu jí nebylo rozumět. Kat mi – černé Yumi – přitlačil krk na oprátku a spustil gilotinu. Ve chvíli kdy protla krk se vše zahalilo do tmy. Dav ztichl a po chvíli se dal do zděšených vzdechů a nadávání. Temno a tma se rozšířily po okolí do ztracena. Byla to zajímavá podívaná.

Damon:

Když jsem si všiml, že Chester nad Rose sedí nečinně, podíval jsem se na něj. Vykulenýma očima sledoval něco za mnou. Otočil jsem se a…

„Do prdele!“ Vstal jsem od Rose a rychle běžel pro Gell, která se pořád motala kolem kormidla a něco hustila do toho chlapa, co tam naběhl místo Rose. Chytil jsem ji za ruku a odtáhl k Chazzovi a Rose. Vlna už byla skoro u nás.

„Miluju tě!“ křikl jsem přes hukot vln a bouře a pevně ji k sobě přivinul. Chester ji obejmul z druhé strany a tak jsme kolem ní vytvořili pomyslný štít, abychom ji ochránili.

Chester:

S Damonem jsme chtěli Gell ochránit, ale prudký náraz vlny a její přelití přes palubu nás rozdělil. Odstrčilo mě to od nich. Celá loď se převrátila a smetla posádku s sebou. Dopadl jsem do vody a dostal se pod hladinu. Byl jsem zmatený, neorientoval jsem se, nevěděl jsem, kde je dno a kde je hladina. Zběsile jsem kolem sebe máchal rukama. Začínal mi docházet kyslík. Konečně jsem se dostal nad hladinu a zhluboka se nadechl. Rozhlédl jsem se kolem. Viděl jsem jen kusy lodi a nic jiného. Potom jsem zahlédl chlapy z lodi. Kde jsou sakra Gell s Damonem? Kde je Rose? Erdogan, Alma a ostatní? Další vlna mě opět ponořila. Pod vodou jsem uviděl bezvládné tělo Rose. Vytáhl jsem ji a doplaval s ní ke kusu lodi, který byl kus ode mě. Nevím, jestli žije a nehodlám to teď zjišťovat.

„Gell!!“ zakřičel jsem z plných plic.

„Damone!!“ Nikdo se mi neozýval. Kde sakra jsou?

Něco mě praštilo do hlavy a byla tma.

Yumi:

Tak fajn, je čas spojit se s těma mejma zlatíčkama a najít si je.
„Damone?“ chvíli jsem čekala. Nic…
„Damone!“ Zase nic… Sakra! Co se děje?!
„Lásko?“ zkusila jsem Chazzyho. Taky nic. Co se to ksakru děje? Začínám mít strach…

„Chestere!“ zakřičela jsem mu do hlavy, ale odezva žádná.
„Gell!“ zaječela jsem už poněkud histericky.
„Yumi? Yumi!“
„Co se děje? Kde jsou Chazzy s Damonem?“ Byla jsem vyděšená, a Gell na tom taky nebyla zrovna nejlíp.
„Damon je tu se mnou… Ale je v bezvědomí… Já.. Já… Nevím kde je Chester! Hrozně se bojím! Už ho moc dlouho neudržím… Co mám dělat?“ hysterčila. Co se krucinál stalo? Kde je Chester?!
„Zlato… uklidni se…“ snažila jsem nás uklidnit obě, ale asi to nemělo žádný efekt. Hlas se mi třásl a zněl dost nejistě.
„Co se stalo? Kde jsi?“
„Já… nevím! Jsem ve vodě, pod rukou táhnu Damona a nemám bráchu… Byla bouřka, do lodi narazila vlna a rozbila ji. Kluci mě chtěli ochránit…. Ale Chester se nám ztratil….“ Byla už na pokraji svých sil.
„Najdi nějaký kus dřeva nebo část lodi, ať si můžeš odpočinout…“

Gellantara:

Jsem vyčerpaná. Yumi mi něco říkala, ale já… přerušilo se to. Už nemám sílu. Narazila do mě další vlna. Damon mi vypadl z pod ruky.

„Damone…“ hlesla jsem. Chtěla jsem ho vytáhnout, ale nemám na to sílu. Tělo mě přestalo poslouchat, klesla jsem pod hladinu. Byla jsem smířená se smrtí. Někdy to přijít musí. Potom jsem ucítila něčí ruce. Vytáhly mě nad hladinu a já se mohla pořádně nadechnout. Přestala jsem vnímat…

Chester:

Ucítil jsem teplo na tváři. Otevřel jsem oči. Zjistil jsem, že ležím na tvrdé zemi. Slunce svítilo a hřálo, nohy jsem měl ve vodě. Otočil jsem se na záda. Všechno mě bolí a špatně se mi dýchá. Musel jsem se nalokat vody. Gell, Damon, ostatní! Rychle jsem se zvedl na nohy, které se okamžitě podlomily. Vedle mě ležela Rose. Doplácal jsem se k ní a zjistil, že nedýchá. Tělo má ledové a ztuhlé, tady už nemůžu pomoci. Zemřela na moři, určitě by si to tak přála. Ale kde jsou ostatní? Znovu jsem se vyhrabal na nohy a ustál to.
„Gell! Damone! Erdogane! Slyšíte mě někdo?“ volal jsem. V dálce jsem uviděl něco na zemi. Šel jsem se podívat a byl to Damon. Proplesknul jsem ho. Nereagoval.
„No tak, chlape. Ty tu přece neumřeš!“ zavrčel jsem zlostně. Praštil jsem ho pěstí do hrudníku. Vyprsknul vodu až na mě a rozkašlal se. Oddechl jsem si, ale jen trochu.
„Kde je Gell?“ zeptal jsem se ho. Jakoby to mohl vědět.
„Nevím,“ zachroptěl. Odtáhl jsem ho dál od moře a šel se podívat po břehu. Lepší by to bylo z ptačí perspektivy. Vrátil jsem se k Damonovi a chtěl, aby mi vrátil pírko. Vyndal ho z váčku u opasku. Připevnil jsem si ho zpátky na řetízek a proměnil se. Byl jsem mokrý, i moje křídla jsou mokrá. Nemůžu letět.
„Chezzi?!“ uslyšel jsem Gellino volání.
„Tady!“ odpověděl jsem jí.
„Damone!“ zakřičela znovu.
„Je tu se mnou!“ zavolal jsem. Po chvilce se přiřítila.
„Damone, lásko! Jsi v pořádku?“ přiskočila k Damonomi a začala ho oňuňávat.
„Nevíš, kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se jí. Zakroutila hlavou a dál se věnovala Damonovi.

Moře vyplavilo tělo. Byl to jeden z námořníků, dokonce myslím, že to byl ten, který se ujal kormidla po Rose. Byl mrtvý.
Zůstali jsme na pobřeží až do večera. Nikdo z naší skupiny se neobjevil. Moře vyplavilo pár prken a krámů z lodi, ale těla žádná.
„Nemůžeme tu na ně čekat věčnost,“ řekla Gell. Má pravdu.
„Pokud jsou mrtví, jen tu marníme čas. Pokud žijí, vědí, kde nás najdou a můžeme se setkat tam,“ povzdechl jsem si. Gell zvedla Damona a společně jsme se vydali na cestu pryč od pobřeží. Nevím, kde jsme, nevím, kam jdeme, ale je to lepší, než tu sedět.

Yumi:

Byla jsem na cestě k přístavu, odkud Gell a ostatní odpluli. Měla jsem nějaké peníze – bylo v tom oblečení, co mi Gell sehnala, a tak jsem zalezla do malé hospůdky v přístavu. Výčepní mi dal pivo – že prý se tu nic jinýho nepije, a já si šla sednout do rohu, kde byl malý stůl. Rozhlédla jsem se kolem, ale byly tu akorát velmi levně tvářící se ženy a staří opilci. Kousek ode mě seděli nějací chlápci a bavili se o té bouři, která smetla Gell i její společníky.
„Slyšel jsem, že ta bouřka rozmetala Rose i s posádkou a těma Sakrymama na kusy… Údajně je několik chlapů v nemocnici, ale Rose nenašli.“ Co? V nemocnici? Třeba je tam i Chester. Když jsem se naposledy spojila s Gell, nebyl s ní. Přešla jsem k těm chlapíkům. Zadívali se na mě jako na jednu z přítomných dam, což mě trochu znejistilo.
Jeden z nich se na mě podíval, krátce vyvalil oči a pak promluvil.
„Co tu chceš, Veloranko?“ Nebyl nepříjemný, ale ani přátelský.
„Já… Ne že bych vás poslouchala, ale zaslechla jsem váš rozhovor… a chtěla jsem se zeptat, jestli mezi těmi muži v nemocnici není i jeden Sakrym….“
„Pokud vím, jsou tam jen chlapi, co na moři strávili léta a nezpanikařili, když se to stalo. Zbytek buď nepřežil, nebo se dostal na ostrůvek nedaleko toho proklatýho vězení.“
„Aha… Děkuju vám…“ řekla jsem sklesle a otočila se, že se vrátím zpátky k tomu stolu, kde jsem se usadila. Ten chlapík co se se mnou bavil, na mě houkl: „Nechceš si přisednout k nám? Třeba ti můžem pomoct nějak jinak.“ Usmál se na mě upřímně. Na vteřinu jsem zaváhala, ale nakonec jsem si k nim přisedla. Byli milí a hodní. Povídali jsme si a oni se zajímali, proč mě tak moc zajímá nějaký Sakrym, když se přece Velorané a Sakrymové nenávidí.
Odvykládala jsem jim celý náš příběh a oni pečlivě sledovali a vnímali každé mé slovo. Byli to dobří posluchači. Ten co se se mnou začal bavit, se jmenuje Ian. Když jsem jim dopověděla naše dobrodružství, navrhl mi, že mě ráno vezme na loď a zaveze mě na ten ostrůvek, kde by mohli být ostatní, a já souhlasila, protože jsem věděla, že jako sova se tam nedostanu – je to přeci jen moc daleko. Nakonec jsem mohla na Ianově lodi i přespat. Ráno mě vzbudil docela brzo, ale nevadilo mi to. Měla jsem přerušovaný spánek a bylo mi divně. Vypluli jsme a já se nemohla dočkat, až tam budeme. Spojila jsem se s Gell.

Gellantara:

„Gell, slyšíš mě?“ ozvalo se mi v hlavě. Bylo to nečekané, nadskočila jsem.
„Yumi! Tak ráda tě slyším, myslela jsem, že je to náš konec! Tak hrozně jsem se bála…“
„Jste všichni v pořádku?“ přerušila mě.
„Já, Damon i Chester jsme v pořádku. Rose je mrtvá a o ostatních nevíme. My ani nevíme, kde jsme a kam jdeme! Nechtěli jsme zůstávat u pobřeží, tak jsme se vydali to tu prozkoumat a snažíme se najít civilizaci,“ řekla jsem jí.
„Díky Bohu, že jste v pořádku. Gell, nejspíš jste na ostrově kus od vězení. Jsem na lodi, plujeme tam. Brzo se setkáme.“ Spojení přerušila. Vše jsem řekla těm mým chlapům.
„Takže ostrov? Dobrá, tak se vrátíme na pobřeží,“ řekl Chester. Otočili jsme se a šli zpátky na pobřeží, kde jsme se vyplavili.

Chester:

Už brzo ji zase uvidím! Mojí krásnou milovanou Veloranku. Už se těším až zabořím nos do těch jejích dlouhých vlasů… vlastně, ona je už nemá. To nevadí! I tak ji miluju nejvíc na světě!
Došli jsme zpátky na pobřeží. Rozdělali jsme oheň a čekali na loď. Nemůžu se dočkat!
Gell s Damonem si navzájem začali vyjadřovat lásku, a tak jsem se raději vzdálil. Sednul jsem si na vyplavenou kládu kousek dál od nich. Už abych tu měl svou Yumi a mohl s ní dělat to, co dělá Damon s Gell.
„Hej bručoune, slyšíš mě?“ ozvalo se mi v hlavě. Kdo to sakra… Kalgera?
„Slyším jasně a zřetelně. Co mi chceš?“ Co mi tak může chtít? Slíbila, že se ještě uvidíme, že máme tu dohodu. Tak možná kvůli tomu. Uvědomil jsem si, že je míšenka a může se mnou takhle komunikovat.
„Poslouchej mě, nemám teď moc času. Cesta do vězení je zbytečná, všichni jsou už venku. Sehnala jsem pár ochotných lidí a vypravili jsme se tam. Vysvobodili jsme je už předevčírem. Sejdeme se u Sakrymského sídla, takže se tam nějak dostaňte. Musím jít, dávejte na sebe pozor.“ Už se neozývala. Překvapila mě. Ale lépe pro nás, že tam nemusíme. Jen kvůli téhle cestě vyhaslo moc životů.

Yumi:

V celým moři plavaly zbytky lodi. Byl to celkem šílenej pohled. Večer jsme konečně zakotvili na ostrově. Spojila jsem se s Gell, abych věděla, kde asi zhruba jsou. Řekla jsem jí, aby Damon vystřelil světelnou kouli do vzduchu, abych věděla, kudy máme jít. Pak jsem spojení přerušila a netrpělivě čekala, až uvidím světlo. Po chvilce se kousek od nás rozlila bílá záře. Rozběhla jsem se tím směrem a Ian mi byl v patách. Nabyla jsem nové energie, takže jsem běžela jako o život a rychle jako blesk. Zastavila jsem se až o Chesterovu hruď.

Chester:
Vletěla mi do náruče! Jsem tak šťastný, že ji konečně vidím, že je v pořádku, že žije! Přimáčknul jsem ji k sobě a nechtěl ji pustit. Políbil jsem ji. Líbal jsem ji dlouho. Tolik mi chyběla.
„Yumi, tolik jsem se o tebe bál, tolik jsi mi chyběla! Tohle mi už nedělej!“ šeptal jsem jí během polibků.
„Taky jsi mi moc chyběl. Miluju tě hrozně moc!“ řekla mi. Někdo mi zaklepal na rameno. Byla to Gell.
„Dovolíš?“ zeptala se. Pustil jsem Yumi.

„Yumi!“ zavýskla a skočila jí kolem krku. Musel jsem se zasmát. Yumi ještě objala Damona a dala mu pusu na tvář.
„Hele…“ šťouchla do ní Gell se smíchem.
„Čau, já jsem Chester,“ představil jsem se tomu chlapíkovi, který přišel s Yumi.
„Ian, těší mě. Mluvila o tobě celou cestu, mám z ní hlavu jak balón!“ zachechtal se. Neváhali jsme a nalodili se. Vraceli jsme se zpátky do přístavu. Gell měla opět mořskou nemoc, seděla u okraje lodi a každou chvilku se z ní nahnula při návalu nevolnosti.

Yumi:

Celou cestu jsem seděla vedle Gell. Chudinka, tu mořskou nemoc jí vůbec nezávidím. Ale stejně jsem ji moc nevnímala, protože jsem pohledem pořád lustrovala Chazze. Ten byl u kormidla s Ianem a o něčem klábosili.
Když jsme dorazili do přístavu, poděkovala jsem Ianovi, a rozloučili jsme se s ním. Opatřili jsme si koně a vydali se směrem k Sakrymskému sídlu. Je to odtud docela daleko, takže je před námi ještě kus cesty. Jeli jsme celý den, a večer jsme se utábořili někde uprostřed lesa. To je děsný! Ať se chceme dostat kamkoliv, vždycky je to přes les! Damon rozdělal oheň a já si mezitím lehla vedle Chazzyho a hlavu si dala na jeho klín. Koukala jsem do ohně a pomalu usínala. Chester mě hladil ve vlasech a pobrukoval si nějakou melodii. Bylo to nádherný! Ráno se ho musím zeptat, co to bylo za písničku, protože se mi moc líbila.

Chester:
Probudil jsem se vedle Yumi. Chvilku jsem se díval, jak spí. Je roztomilá.
Zvedl jsem se a šel se vydat najít něco k jídlu. Našel jsem nějaké houby. Nevypadají moc chutně. Kousek dál bylo borůvčí. Pár jsem jich nasbíral a vrátil se zpátky. Yumi už byla vzhůru a zmateně se rozhlížela.
„Tady jsi,“ usmála se. Políbil jsem ji a nasypal jí do rukou borůvky. Pustila se do nich. Pak se na mě usmála. Měla fialové zuby, ale neřekl jsem jí to.
„Chezi, co to bylo za písničku, kterou jsi mi včera broukal?“ zeptala se.
„Je to ukolébavka, kterou nám zpívala matka. Vybavuju si jen melodii, slova neznám,“ odpověděl jsem jí. Probudil jsem Gell a Damona. Gell se tvářila otráveně.
„Nemůžu za to, že do rána kecáte s Damonem a pak se ti nechce vstávat,“ řekl jsem jí s úsměvem.
Vydali jsme se na cestu. Bylo příjemné jet na koni. Rychlejší než chůze a méně namáhavé než let. Budeme potřebovat sílu. Mám z toho docela strach.

Yumi:

Jeli jsme skoro celý den svižným tempem. Gell s Damonem jeli vpředu, a my s Chazzym hned za nimi. Začali jsme zpomalovat a po chvíli Gell sesedla z koně.
„Za chvíli tam budeme,“ prohlásila netrpělivě. Šli jsme pěšky. Všichni jsme byli dost nervózní, ale na Chazze jsme neměli. Málem mi rozdrtil ruku.
„Yumi? Můžeš se prosím spojit s Kalgerou? Někde by tu na nás měla čekat spolu s ostatními.“
„Jo, jasně… Kalgero?“
„Nazdárek Veloranko“
„No ahoj… Kde vás najdeme?“
„My najdeme vás…“
„Ale…“
„Nazdárek!“ houkla na nás z houští. Chester leknutím nadskočil a zmáčkl mi ruku ještě pevněji. „Páni, jsi rychlá!“ zasmála jsem se.

Chester:
„Tak jdeme, někdo na tebe čeká, Chestere,“ řekla s úsměvem Kalgera.
„Jen tak? Bez plánu? Nemůžeme tam jenom tak vtrhnout,“ odporoval jsem.
„Nám to šlo,“ řekla. Teď tak trochu nechápu.
„Pojď.“ Vzala mě za ruku a vedla k bráně. Tohle nemá smysl. Jen tak tam nemůžeme přijít. To přece nejde, to je… sebevražda! Kalgera ale beze strachu došla až k bráně a zaklepala. Co to dělá? Brána se otevřela. Byl jsem v šoku. Na nádvoří byla mrtvá těla, kus od nich spoutaní vojáci a další Sakrymové. Nalevo stáli bývalí Starší a nejspíš i zbytek vězňů.
„Kalgero, co se…“
„Slíbila jsem ti přece, že ti s tím pomůžu. Sehnala jsem lidi z míšenských osad a vyrazili jsme k věznici. Pěkně jsme ji zbourali a pomohli utéct všem vězňům. Chtěla jsem počkat na tebe, ale oni byli netrpěliví a naštvaní. Zaútočili sami. Všechno se to semlelo včera, byla to blesková bitva. Ale neboj, nepřijdeš o zábavu. Pojď.“ Znovu mě chytila za ruku a táhla k popravišti. Já pomalu ani nemůžu dýchat. Jsem v šoku, jsem ohromen. Dovedla mě k popravišti, kde stál jako sloup můj otec. Pravděpodobně je spoutaný kouzlem.
„TY!“ zaryčel vzteky.
„To je tvoje práce, synu?“ pokračoval. Hodil jsem na něj mlčící kletbu. Šel jsem až k němu a podíval se mi do očí.
„Teď, když už mám schopnosti, jsem najednou tvůj syn? Je mi z tebe špatně! Něco ti povím, já nemám žádného otce!“ zavrčel jsem mu do obličeje. Díval se na mě s nenávistí.
Kalgera mi podala meč. Je to meč kata. Stříbrný a velice ostrý, kvalitní práce. Lehce jsem ho pohladil.
„Udělej to,“ řekl Erdogan. Jsem rád, že ho vidím. Byli tam všichni. Nic se jim nestalo.
„Podržte ho,“ syknul jsem na dva Sakrymy. Poslušně udělali, co jsem po nich chtěl. Myslím, že bych měl pronést pár slov.
„Já, Chester z Dracu, tě odsuzuji k trestu smrti za oklamání starších, za manipulaci, za tvou krutovládu! Zemřeš mou rukou a já zaujmu tvé místo! Chceš pronést svá poslední slova?“ pronesl jsem. Chvíli jsem čekal. Zhluboka dýchal a funěl vzteky.

Gellantara:

„Nikdy jsem neměl syna!“ syknul. Meč mu prošel břichem. První přichází trest. Chester meč vytáhl a napřáhl se. Jedním máchnutím mu uťal hlavu. Smilování. Otřásla jsem se. Nebyl to pěkný pohled. Stiskla jsem Damonovu ruku. Určitě ho to muselo bolet.

Yumi:

Nevěřícně jsem hleděla, jak lehce dokázal zbavit života svého otce. Dobře, byl to parchant, ale i tak to byl jeho otec. Byla jsem z toho vykulená. Někdo na mě mluvil, ale já to nevnímala. Jen jsem sledoval sťatou hlavu a kaluž krve.
Když jsme se z toho stavu probrala, všimla jsem si, že na mě mluví Alma. Omluvně jsem se usmála. Pochopila, že jsem jí nevěnovala nejmenší pozornost a chápala to.
„Běž za ním děvče.“ Beze slova jsem poslechla a došla až k Chesterovi. Podíval se na mě a poklekl. Co to sakra dělá?!
„Tímto tě, jakožto vládce Sakrymů, žádám o ruku, princezno Lairová.“

Zčervenala jsem jako rak. Hodně nevhodná chvíle. Byla jsem zaskočená a nezmohla se ani na slovo. Gell do mě žduchla.
„No tak, řekni mu na to něco,“ zasmála se.
„Já… No… už nejsem princezna.“ Několik okolostojících se zasmálo. Chester se na mě zadíval.
„Vezmeš si mě? Budeš společně se mnou vládnout Sakrymům spravedlivě, jak si žádá zákon už od prvopočátků?“
„Já… Ano!“ Vzala jsem ho za ruku a donutila ho stoupnout si. Potom jsem ho políbila a lid okolo nás jásal. Páni, tohle je jako sen! Moc krásný sen na to, aby to byla skutečnost. Nemůže to jít přece tak lehce! Teda… Ne že by mi to vadilo…

Chester:

Odechl jsem si, když mou žádost přijala. Sice to byla nevhodná chvíle, ale já to musel udělat.
„Toto je náš nový nejstarší a jeho budoucí žena!“ zvolal Erdogan. Vyvolal tím bouřlivý potlesk. Je to zvláštní pocit, když kdysi mě všichni nenáviděli a teď mě tu zbožňujou, teda aspoň si to myslím.
„Jsem rád, že jsem váš nový nejstarší. Nastolím tu nová pravidla. Jako první stanovím pravidlo, že všichni míšenci jsou zde vítaní a jsou členy společenstva. Zároveň je jim umožněno společenstvo opustit a přidat se k Veloranům, pokud oni svolí. O mír s Velorany se budu pokoušet v budoucnu. Další pravidlo je, že sem mají Velorané povoleno vstoupit, pokud jsou jejich úmysly dobré. A ruším zákaz míchání ras! Milujte si, koho chcete!“ prohlásil jsem. Kalgera se šťastně usmívala a její vlasy byly najednou blond. Hned jak si toho všimla, se jí hned zbarvily do černa. „Blond mi nesluší,“ špitla.

Gellantara:

Jsem tak ráda! Mám z nich radost! Koukla jsem se na Damona a usmála se. Já se chci taky vdávat! Jenže žádná nabídka od něj nepřicházela! Budu to muset udělat teda sama…
Poklekla jsem před ním. Připadám si hloupě, ale když on je to takovej truhlík.
„Damone, žádám tě o tvou ruku a naoplátku nabízím tu svou, která tě pohladí, podrží při nepříjemné situaci a postará se o tebe, když bude třeba,“ pronesla jsem. Čekala jsem, co mi na to poví.

Damon:

Hleděl jsem na ni jak vyoraná myš. Co na tohle mám říct? Jednak vypadám jako totální idiot, a jednak jsem si tohleto plánoval… No, předběhla mě. Co naplat, vždycky mě nějak překvapí. „Jasně že jo… Jen… Kdybys chvíli počkala, zeptal bych se já tebe tak, jak je to správně. Miluju tě.“ Vytáhl jsem ji nahoru, objal a políbil.

Gellantara:

Přijdu si jako největší blbec. No to jsem celá já! Hr hr…
„Promiň,“ usmála jsem se provinile.
„Vždyť mě znáš. Jsem střelená a jednám bez rozmyšlení!“ zasmála jsem se.
„A proto tě miluju,“ řekl mi.
„Jen proto?!“ zeptala jsem se naoko uraženě. „To se ti ani nelíbím?!“
„Ale to víš, že líbíš. Jsi ta nejkrásnější pod sluncem,“ řekl mi a usmál se.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 13. kapitola - Konec krutovlády: