OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 12. kapitola - Posádko, na palubu!

11.09.2011 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 599×

Yumi:

Nečekala jsem tuhle reakci tak rychle. Počítala jsem s ní, ale ne okamžitě. Myslela jsem si, že napřed přijde smršť a bude se mě snažit zabít. Sluneční paprsky si prorazily cestu dovnitř skrze rozbité okno a dopadaly přímo na Chestera, který moc dobře nechápal, co se tu vlastně stalo. Byl zmatený. Zmatený a krásný. Na slunci vypadal jako Bůh. Co jsem ale vůbec nečekala, bylo to, že mě Kalgera objala.
„Děkuju… Moc ti děkuju! Tys… Tys mě zachránila!" koktala mezi vzlyky.

Chester:

Noo, tak nějak nechápu, co se stalo, i když je to asi dost jasný. Ale mám z toho dobrý pocit.

Podíval jsem se skrz rozbité okno ven. Venku bylo takové světlo. Skoro mě to oslepovalo.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a užasle se díval z okna.

„Kalgera odvolala temnotu. Páni, to je tak krásné!“ zavýskla Gellantara a už lezla oknem ven. Vzala to rovnou, i když dveře jsou hned vedle. Stála tam s roztaženýma rukama a usmívala se.

„To je tak příjemné! Je to úžasné!“ volala. Vyšel jsem ven. Tohle jsem nikdy nespatřil. Tak tohle jsou sluneční paprsky. Příjemně hřejí.

I ostatní vyšli ven. Yumi vypadala ve slunečním světle úžasně. Její vlasy zářily tisíci odlesky. Je to můj anděl.

Damon:
Mohl jsem na Gell oči nechat. Ve slunečním světle působila přímo nadpozemsky. Sledoval jsem ji, ale držel se dál. Všichni byli úplně bez sebe, jak se tak vystavovali na obdiv slunci.

Yumi:

Sedla jsem si opodál na zem a sledovala tu krásu. Po chvíli za mnou přišel Chester a obkročmo se za mě posadil a objal mě. Otočila jsem se, abych viděla do jeho krásného obličeje.
„Miluju tě,“ řekla jsem mu a políbila ho.
„Já tebe taky,“ řekl, když jsme s polibkem skončili.

Chester:

Takhle je to prostě perfektní. Mám neuvěřitelné štěstí, že po tom všem je stále se mnou. Vzpomněl jsem si na naše první setkání a následující noc. Jak jsem se jí bál… a teď už se budu bát jenom o ni. Políbil jsem ji a zajel rukou do jejích vlasů. Druhou rukou jsem ji k sobě přitiskl ještě víc.

„Miluju tě,“ vzdychl jsem jí do úst. Hodlám jí to říkat často. Tak často dokud jí to nebude protivné. Odloučili jsme naše rty. Opřel jsem si čelo o to její a dlouze jí hleděl do očí.

Gellantara:

Opřela jsem se o stěnu skladiště a nechala na sebe dopadat sluneční paprsky. Zavřela jsem oči a přemýšlela. Netrvalo to moc dlouho a mně něco došlo. Chci být s Damonem, chci se ho dotýkat, chci ho objímat a chci líbat ty jeho rty. Otevřela jsem oči. Našla jsem Damona a běžela za ním. Skočila jsem na něj a políbila ho. Jsem zbrklá, šťouchla jsem ho nosem do oka.

Damon:
Viděl jsem, jak Gell běží někam směrem ke mně. Běžela hrozně rychle a… Přímo na mě! Skočila mi kolem krku - málem jsem to neustál, jak jsem to nečekal, a políbila mě. Byla trošku nemotorná, protože mě přitom nosem šťouchla do oka, ale nevadilo mi to. Její nemotornost mi připadala hrozně sexy. Přitiskl jsem ji k sobě pevněji a málem se zbláznil štěstím.

Gellantara:

„Jsem tak šťastná!“ pošeptala jsem Damonovi do ucha. Políbili jsme se, ale už to bylo správně.

„Miluju tě,“ řekla jsem mu. Oči se mu rozzářily. On je tak roztomilý.

Chester:

Byl jsem šťastný i za ty dva.

Zvedl jsem se z Yumi a vytáhl ji za ruku na nohy. Společně jsme šli k těm dvěma. Dříve než jsem stačil zaprostestovat a bránit se, se na nás Gellantara vrhla a dala nás dohromady v hromadném objetí. Vyrušila nás z něj Kalgera, ale byl jsem za to rád. Gell mě málem udusila.

„Myslím, že je na čase se rozdělit. Vydám se na cestu asi za hodinu, musím totiž ještě něco udělat. Ale znovu se setkáme, slibuju. Máme přece dohodu.“ Lehce se usmála. Je zvláštní vidět na její tváři úsměv. Otočila se a šla směrem ke kostelu a hřbitovu.

Yumi:
Kalgera mi bude chybět. Sice jsem ji nesnášela, ale po téhle proměně ji mám ráda. Je v pohodě, dokonce se i usmála, když odcházela. Když se všichni nabažili sluníčka a zalezli zase zpátky dovnitř, začali plánovat osvobození ostatních z vězení a následný útok na Chesterova otce. Erdogan navrhl, že by se k nám mohli přidat i Velorani, což mě trochu zaskočilo.
„Měli bychom se rozdělit,“ prohlásil.
„Yumi a Damon by se měli vrátit k Veloranům a shromáždit nějaké vojsko. A my ostatní mezitím vyrazíme do věznice.“

Podívala jsem se na Chestera. Byl zamračený.
„To není dobrej nápad…“ začala jsem pomalu.
„Souhlasím,“ řekli Chester, Gell a Damon jednohlasně. Erdogan na mě nechápavě hleděl.
„Na mou hlavu je vypsaná odměna…“ vysvětlila jsem mu.
„Najali na mě i Cedrica.“
„A proč?“ zeptal se někdo z hloučku.
„No, asi jsem se nechovala moc jako princezna. Pohádala jsem se s otcem a ten, jakožto král, mě musel nějak potrestat… A já utekla…“ vzpomínka na domov. Na chvíli zbavila řeči.

„Princezna Lairová,“ podivila se Alma.

„Jo no… Totiž k vašim službám,“ zasmála jsem se. Už ani nevím, kdy mě naposledy někdo oslovil královským titulem.
„A co vy, mladíku?" zaptala se Alma Damona.
„No… Já jsem Yumi a Gell dostal z vězení, takže ani já se nemůžu vrátit, aniž by mi po překročení brány neutli hlavu,“ řekl jako by o nic nešlo.
„To je škoda. Ale Velorané by se nám na pomoc hodili…“ zabědoval Erdogan a začal vymýšlet jiný plán. Mě ale něco napadlo.
„Mohla bych se zkusit spojit s mou starou kamarádkou Cordelií…“  Soustředila jsem se na vzpomínky na ni a přestala vnímat okolí. Po chvíli se mi to povedlo a já se na ni napojila.

Gellantara:

Yumi se chvíli pekelně soustředila. Potom otevřela oči.

„Nejdřív s tím nechtěla nic mít, ale potom mi slíbila, že se pokusí něco udělat. Taky mi řekla, že Velorané rozluštili písmo Sakrymů,“ řekla a chytila se za hlavu. Chester ji hned přitáhl k sobě a vzal kolem ramen.

„To vůbec není dobrý. Můžou nás zničit. Teď vědí příliš mnoho,“ povzdechla jsem si.

„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Chester a v hlase měl trochu zoufalosti. Vůbec netuším. My nejspíš nic, ale ostatní Sakrymové půjdou hrdě do války. Jenže proč se máme pořád bít, když temnota byla odvolána? Teď už je to úplně jiný boj.

„Teď už jde jen o to, kdo koho zničí. Kdo na koho co shodil a kdo je tu lepší. Tohle s temnotou už nebude mít nic společného,“ řekla jsem. Erdogan souhlasně pokýval hlavou.

„Dobrá, je potřeba získat Velorany na naši stranu. Někdo za nimi musí jít a promluvit s králem. Yumi a Damon se tam ukázat nemůžou. Nevím, jestli by byla dobrá volba posílat tam Chestera. Rychle se naštve, co jsem slyšel. To by nemuselo dělat dobrotu. Myslím, že Gellantara by tam mohla uspět. Její ukecaná pusa je její mocný dar. Mohla by si promluvit s králem. My mezitím osvobodíme naše lidi z vězení,“ řekl Erdogan a podíval se na mě. Nejspíš má pravdu.

Yumi:
„Ne, počkejte… Gell tam jít nemůže… Zabijou ji,“ protestovala jsem proti tomu plánu. Něco mě napadlo. „Půjdu tam já!“
„Ne!“ zavrčel Chester.
„Ano, půjdu,“ řekla jsem nekompromisně. Chester se nadechoval, ale než stihnul cokoliv říct rychle jsem dodala: „Nic se mi nestane. Je to jediná možnost. Nepoznají mě…"  napadlo mě vyžít temnotu. Nechala jsem se jí pohltit a rozloučila jsem se se světlem.
„Myslím, že už to umím ovládat…“ dodala jsem. „Ale Cedric tě takhle přece poznal…" ucedil skrz zaťaté zuby Chester. Můj plán se mu sice nelíbil, ale nic s tím nezmůže, už jsem se rozhodla.

Ale musím uznat, že v jedné věci měl pravdu. Cedric mě poznal… Mám to!

„Tak si ostříhám vlasy... A vezmu si jiný oblečení. Tyhle šaty už se mi stejně nelíbí… A navíc jsou špinavý.“

Chester:

„Yumi… nesouhlasím s tvým nápadem, ale ty už ses rozhodla. Nebudu ti bránit, i když celé moje srdce křičí, ať to neděláš, jen chci, abys mi slíbila, že budeš opatrná. Nechci o tebe přijít,“ řekl jsem a pevně ji objal.

„Já tě ostříhám!“ vykřikla Gell.

„Věřím, že se ti nic nestane, až s tebou budu hotová, nikdo tě nepozná!“ Běžela ven. Nejspíš jde sehnat nůžky. Přiběhla asi za pět minut. V ruce měla nůžky a přes rameno měla přehozené nějaké oblečení. Byly kožené hnědé kalhoty a zelená vyšívaná tunika. Ke všemu byl ještě opasek.

„Tak se do toho dáme!“ zavýskla. Trochu se děsím toho, jak to dopadne. Yumi měla nejspíš taky obavy, protože po mně pořád házela očkem. S každým dalším šmiknutím jsem se děsil ještě víc. Když jsem viděl padat prameny vlasů na zem, chtěl jsem všechny vlasy posbírat a nosit je s sebou. Nakonec jsem se sehnul jen pro jeden.

„Hotovo!“ vykřikla Gell. Podíval jsem se na Yumi a povzbudivě se na ni usmál. Její účes vypadal docela dobře, jen mi chybí ty dlouhé vlasy. Po důkladnějším prozkoumání jsem zjistil, že to má samý zub. Ale dohromady to vytvářelo celkem příjemný vzhled.

„Letní sestřih nad ramena, není nic lepšího!“ prohlásila Gell. Teprve teď jsem si všiml, když se postavily vedle sebe, že Gell jí vytvořila na hlavě něco podobného, co má sama.

Yumi:
Připadala jsem si nějak nesvá. Byla jsem zvyklá mít své dlouhé vlasy přehozené přes jedno rameno, ale teď je mám úplně krátké. Podívala jsem se do zaprášeného skla v okně a viděla svůj odraz.

„Páni!“ vydechla jsem. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to já. Opravdu mě nikdo nepozná. „Děkuju, Gell,“ řekla jsem a prohrábla si vlasy. Bylo to tak zvláštní! Otočila jsem se a vydala se k Chesterovi. Netvářil se moc nadšeně. „Copak, už se ti nelíbím?“ zasmála jsem se nervózně. Co když se mu teď nebudu líbit a nebude mě chtít?

Chester:

Jak se na něco takového vůbec může ptát?

„Yumi…“ povzdechl jsem si. I takhle vypadá nádherně. Copak bych ji mohl přestat milovat kvůli změně vzhledu?

„I kdybys byla plešatá a měla boláky na hlavě, i kdybys chodila shrbená a o holi, nikdy, nikdy tě nepřestanu milovat. Sluší ti to. Jen si musím zvyknout. Vlasy ti zas dorostou,“ dořekl jsem.

Vší silou mě objala a políbila. Doufám, že to není naposled.

Yumi se vytratila a převlékla se.

„Tak já pojedu. Nic se mi nestane, nikdo mě nepozná. Budu ve spojení s Gell,“ řekla. Šel jsem ji vyprovodit ven ke koni.

„Vyměnila jsem mu uzdu, aby náhodou nepoznal tvého koně,“ houkla Gell ode dveří.

Yumi se na mě usmála, nasedla na koně a odjela.

Gellantara:

Vrátili jsme se dovnitř. Tázavě jsem se podívala na Erdogana a jeho skupinu.

„Tak a co my?“ zeptala jsem se.

„My vyrážíme do přístavu. Budeme potřebovat loď na přepravu našich lidí. Nebo můžeme oškubat vránu, jenže ty se dají špatně chytit. Vězňům se seberou pírka, aby nemohli utéct,“ prohlásil Erdogan.

„To máš teda pravdu! Taky potřebuju pírko. Cestou nějakou budeme muset chytit.“ Zamračila jsem se. Vrány se špatně hledají a chytají.

Pobalili jsme si věci, nakoupili nějaké jídlo za peníze od Erdogana a vydali se na cestu.

Yumi:

Uháněla jsem s větrem o závod. Chester mi hrozně chybí! Pořád na něj musím myslet. Snad všechno vyjde podle plánu. Po několika hodinách už jsem byla v místech mě důvěrně známých. Musím se spojit s Cordy. Zajela jsem do jeskyně, která v sobě měla spoustu mých vzpomínek. Tady jsem poprvé viděla Chestera. Jako by se to stalo včera. Ne! Teď se musím soustředit.
„Cordelie? Cordy!“
„Yumi! Holka zlatá, ráda tě zase slyším.“
„Já tebe taky. A jak moc ráda mě uvidíš?“ zeptala jsem se. Potřebuji, aby mě nějak propašovala do vesnice.
„Seš někde poblíž?“
„Jo... Vlastně do patnácti minut můžu být u severní brány… Myslíš, že bys mě mohla nějak dostat dovnitř? Vypadám… No, řekněme, že jsem trošku změnila image... A i když mě nepoznají, hrozí, že umřu dřív, než se zmůžu na nějaký vysvětlení," zasmála jsem se.

Chester:

Je pryč teprve chvilku a už mi chybí.

„Erdogane, jak jste vůbec utekli z toho vězení?“ zeptal jsem se.

„Bylo to jedné chladné bouřlivé jarní noci tento rok. Cítili jsme ve vzduchu, že se něco stane, ale nevěděli jsme co. Potom jsme uslyšely hlasy stráží, jejich volání. Někdo zapálil hlavní bránu. Slyšeli jsme boj. Potom přiběhlo pár Sakrymů k našim celám a vypáčili zámky. Ve vězení je to udělané tak, že nejde používat magii. Společně jsme osvobodili pár vězněných. Chtěli jsme vzít všechny, ale museli jsme vypadnout. Našich zachránců ubývalo. Rozdali nám peříčka a uletěli jsme,“ řekl.

„Slíbili jsme jim, že se pro ně vrátíme.“

Vypadal zamyšleně. Nechám ho chvíli napospas jeho myšlenkám.

Gellantara:

Posouvali jsme se pomalu, kvůli starším členům naší výpravy. Alma a Doginard jsou už staří a chodí velmi pomalu. Mně to ale nevadí, alespoň mám možnost si déle užívat Damonovy přítomnosti.

„Dame, jak se budou jmenovat naše děti?“ zeptala jsem se ho zasněně.

Damon:
„Naše děti?“ zeptal jsem se zmateně. Je vážně trochu magor… Jsme spolu pár hodin a už myslí na děti. Zasmál jsem se.
„Ty nechceš děti?“  vyvalila zklamaně oči.
„Jasně, že chci,“ objal jsem ji a dal jí pusu na tvář. „Jen bych to plánoval, až tohle všechno skončí,“ usmál jsem se a znovu ji políbil na tvář. Usmála se.
„Miluju tě, ty moje šílená Sakrymko,“ zašeptal jsem jí do ucha.

Yumi:
Po dlouhém vysvětlování toho, proč mám černé oči a vlasy a co se vlastně stalo, že se vracím zpátky, mě Cordy protáhla přes bránu a vzala k sobě domů. Byla jsem unavená, a tak mi rozestlala. Chtěla jsem vědět, jak jsou na tom moji přátelé, a tak jsem se spojila s Gell. Rychle jsem však spojení přerušila, protože Damon jí právě šeptal, že ji miluje. Cítila jsem se jako šmírák. Ale potřebovala jsem s někým z nich mluvit. Všichni mi hrozně chybí.

Spojila jsem se s Chesterem, i když jsem tím porušila své pravidlo, které jsem si stanovila. Nechtěla jsem se s ním spojovat, protože vím, že mě to rozhodí, ale co naplat.
„Lásko?“ zašeptala jsem jeho mysli. Lekl se mě jako každý, s kým jsem se kdy spojila a promluvila na něj skrze myšlenky.
„Yumi! Jsi v pořádku? Už jsi ve Vašem království?“ vyzvídal.
„Ano. Jsem u kamarádky. A co vy? Jak jste na tom?“
„Všichni se maj skvěle. Jsme na cestě do věznice. Moc mi chybíš! Chci tě mít u sebe… Objímat tě… Líbat…" byl smutný.
„Chazzy…“ zašeptala jsem.
„Chci být u tebe… Najdu si vás hned jak to půjde,“ slíbila jsem mu a pak spojení zrušila.

Byla jsem na dně a nechtěla jsem, aby to poznal. Když jsem byla myšlenkami zase zpátky v pokoji, tiše jsem se rozplakala do polštáře. Takhle smutno mi ještě nikdy po nikom nebylo.

Chester:

Byl jsem rád, že jsem slyšel její hlas. Utěšilo mě to. Jsem rád, že je v pořádku a už na místě. Teď už jen, aby to vyšlo.

„Hej všichni, Yumi je na místě. Je u svojí kamarádky,“ zavolal jsem na všechny. Přece si tuhle zprávu nenechám pro sebe.

„To je dobře!“ zavýskla Gell. Hned se ale otočila zpátky k Damonovi.

„Mně by se líbila Chestra nebo Lili pro holčičku. Pro kluka bych vybírala mezi Ignácem a Nolvagorem,“ štěbetala kolem Damona. Podíval jsem se na něj a zachytil jeho trpitelský výraz. Jen ať si to užije.

Začalo mi být znovu smutno. Snažil jsem se vybavit Yumiin hlas ve své hlavě.

„Měli bychom si odpočinout a rozbít tábor,“ prohlásil Erdogan. Má pravdu, Alma i Doginard si potřebují odpočinout a navíc se stmívá. Po chvilce slunce zapadlo úplně.

Erdogan vytvořil hřejivý oheň a pomohl Almě si sednout. Všichni jsme si sedli do kruhu. Snědli jsme dohromady jeden bochník chleba a starší začali odpadávat a usínat. Gell a Damon se šeptali ani nevím co, a nechci to vědět, a já jsem tam seděl sám. Nepřítomně jsem trhal stébla trávy a myslel na Yumi.

Gellantara:

Seděli jsme u sebe a povídali jsme si. Já jsem se potom zády opřela o jeho hrudník a on mě obejmul. Chvilku jsme tak vydrželi, ale potom jsme se omylem svalili na zem. Chtělo se mi hodně spát. Usínala jsem v jeho náruči.

Damon:
Přivinul jsem ji k sobě pevněji, aby jí náhodou nebyla zima. Tiše oddechovala a já přemýšlel, jak je možné, že existuje někdo tak dokonalý. Pomalu jsem usnul.

Yumi:
Ráno jsem se vzbudila celá rozlámaná. Ne že by postel nebyla pohodlná, ale už jsem si natolik zvykla spát na zemi, že mi teď postel trochu vadila. Cítila jsem, že něco na mém obličeji je jinak. Podívala jsem se do zrcadla a zjistila, že večerní slzy po sobě zanechaly stopu v podobě červených, napuchlých očí. Co na plat.
Šla jsem za Cordy do kuchyně. Byla malá, krásná a měla jasně modré oči. Blond vlasy měla dlouhé do půli zad a spletené do copu… Prostě klasická Veloranka. Pozdravila jsem ji, nalila si čaj a sedla si k malému stolku. Po chvíli si ke mně přisedla a začaly jsme vymýšlet, jak se dostat k otci a jak si s ním rozumně promluvit, aniž by mě dal zabít. Bude to těžké, ale z naší skupinky, kterou jsem opustila, mám největší šanci na úspěch.

Chester:

Probudily mě sluneční paprsky. To je pro mě opravdu nezvyklé. Zamžoural jsem do světla a posadil se. Ostatní ještě spali.

Vstal jsem a šel se projít. Kolem nás není skoro nic. Je to pustá pláň se skalami, občas nějaký strom nebo keřík. Došel jsem k jednomu stromu a sedl si do stínu. Tolik let jsem žil bez slunce. Teď si budu zvykat na jeho teplo.

Znuděně a zamyšleně jsem lámal větvičku. Podíval jsem se směrem ke skupince. Gell a Damon… tolik toho pro mě udělali. Teď mám riskovat jejich životy? Mám riskovat, že buď nepřežijí oba, nebo je smrt rozdělí? Erdogan, Alma, Doginard… chtějí mi pomoci. Nastaví své životy pro lepší dobro. Ty ostatní ani neznám. Začal jsem si kreslit větvičkou v hlíně.

„Já ani nevím, jak to udělat,“ povzdechl jsem si nahlas.

„Vymyslíme dobrý plán, Chestere. Jen musíš věřit, že to dokážeme. Tvůj otec je velice mocný, má velkou armádu, ale my budeme lepší.“ Trhnul jsem sebou. Alma stála u stromu a usmívala se na mě. Ani jsem si nevšiml, že přišla.

„Nemůžu po vás chtít, abyste riskovali své životy,“ řekl jsem jí.

„Všichni to děláme dobrovolně. Kdybychom nechtěli, nejdeme do toho s tebou a opustíme tě.“ Pohladila mě po tváři, otočila se a šouravým krokem se vrátila ke zbytku naší skupiny.

Gellantara:

Probudila jsem se. Oči jsem nechala zavřené a užívala si blízkost Damona. Je mi velmi příjemně. Po chvilce jsem cítila jeho pohyby. Nejspíš se vzbudil a chtěl vstát, ale nechtěl vzbudit mě. Posadila jsem se.

„Ahoj, dobré ráno, zlato,“ řekla jsem mu.

„Dobé ráno. Nechtěl jsem tě vzbudit.“ Posadil se a letmo mě políbil na rty. Jsem dokonale šťastná.

„Musíme vyrazit. Do přístavu bysme mohli dojít k večeru. Možná ráno. Uvidíme.“ Chester probudil poslední ospalce. Pobalili jsme si a vydali se zase na cestu. Cestou jsme se najedli. Pořád jsem hledala nějakou vránu, ale zdá se, že v tomhle zpropadeným údolí žádné snad nežijou. Potom jsem ji uviděla. Seděla na stromě kousek od nás.

„Tady jsi, mrcho!“ sykla jsem a už jsem se hnala ke stromu.

„Nevyplaš ji!“ volal za mnou Erdogan. No snad se mi povede ji chytit. Chtěla jsem ji sejmout kouzlem, ale spálila bych jí peří. Možná poutací kouzlo, ale nevím, jestli se do ní trefím. Hodila jsem po ní neviditelná pouta, ale netrefila jsem. Zvedla se a ulétla mi.

„Ty mrcho!“ zakřičela jsem na ni. Vrátila jsem se k ostatním. Erdogan mě káral pohledem.

„Snad se brzy objeví další,“ řekl jen a už mi nevěnoval pozornost.

Damon:
Tiše jsem se smál. Gell byla hrozně roztomilá, když se zlobila.
„Čemu ty se jako směješ?“ zeptala se.
„Ničemu, lásko,“ zasmál jsem se znovu. Dloubla mě do žeber.
„Tak ty na mě takhle jo?“ blýskl jsem po ní očima a rozcuchal jí vlasy.
„Hele!“ zasmála se a znovu do mě dloubla. Takhle jsme se kočkovali ještě dlouho. Byla to zábava. Ale pak nás Chester trochu zpražil, že prý potřebujeme energii na cestu a že nemáme zbytečně plýtvat silou na blbosti. Myslím, že mu spíš vadilo, že on sám nemůže takhle blbnout s Yumi.

Gellantara:

Byla to opravdu zábava, ale nakonec jsme přestali. Jen jsme po sobě navzájem házeli škleby.

Kdybychom mohli letět, bylo to všechno rychlejší, a my bychom s Damonem nemuseli šetřit síly. Jenže já nemám peříčko, proto jdeme pěšky. Pak mě něco napadlo.

„Chezi, něco mě napadlo. Tobě se to ale nebude líbit,“ začala jsem opatrně. Blýsknul po mně očima a vyčkával.

„No, ty svoje pírko máš, můžeš se proměnit ve vránu a já bych si jedno mohla vyškubnout.“ Doširoka jsem se usmála. On se zamračil.

„Tak to ani náhodou,“ syknul.

„No tááák, jen jedno peříčko! Co ti to udělá? Třeba jen to nejmenší…“

„Víš, jak to bolí?“ zeptal se, ale už se smál.

„No tak, cesta by byla rychlejší,“ přidal se Damon.

„Jestli ty mě nezabiješ, tak nikdo,“ povzdechl si Chester s úsměvem a proměnil se ve vránu. Chytila jsem ho do rukou, aby si to nerozmyslel a našla malé pírko. Vší silou jsem za něj škubla a bylo venku. Chester hlasitě zakrákal. Položila jsem ho na zem. Proměnil se zpátky a mnul si zadek.

„Už nikdy si nenechám dobrovolně vytrhat peří,“ řekl trochu mrzutě.

Jeho pírko jsem si pečlivě přidělala jako přívěšek na krk, kde jsem měla to předchozí.

„Tak letíme!“ zvolal Erdogan a proměnil se. Proměnili jsme se všichni. Houf černých vran se vznesl do vzduchu následován bílou sovou. Letěli jsme do přístavu.

Damon:
Musel to být zvláštní pohled. Hejno vran a jedna bílá sova. Jedna z vran se po chvíli objevila po mé pravé straně a lehce do mě vrazila. Jen si myslím, že to bylo Gell… Kdo jiný by něco takového dělal? V přístavu jsme přistáli a já se ujistil, že to vážně byla Gell. Stál jsem mezi Chesterem a Gell a ostatní se zatím domlouvali, jak opatří nějakou loď. Chazz si pořád mnul zadek a Gell se na něj šklebila. Z ničeho nic se natáhl a rozcuchal jí vlasy stejně jako předtím já. Začali se požďuchovat a smáli se u toho. Já raději couvl, abych náhodou nějakej žďouchanec taky nechytl a smál jsem se.

Chester:

Přestali jsme se pošťuchovat. Rozhlídnul jsem se kolem sebe. Typický přístav. Mola, lodě, pár domů, hospoda a rybí smrad. Vydali jsme se do hospody. Měli jsme hlad a navíc si myslím, že tu můžeme najít někoho s lodí. Vešli jsme dovnitř. Hrála tam hudba, chlapi se chechtali, ženský tancovaly, pilo se pivo a hrály se karty. Našli jsme si volnej stůl a sedli si.

„Tak co to bude, holoto! A zapomeňte na vodu! Tady se ani voda nepodává, chcete vodu – běžte si ven ke koním do žlabu!“ řekl hospodský, když k nám přišel. Byl tlustý, měl růžové tváře, červený nos a hrubý vychlastaný hlas. Objednali jsme si guláš a pivo.

Nikoho neudivovalo, že se tu objevili Sakrymové. Skoro nikdo si nás nevšímal. Zaposlouchal jsem se do rozhovoru chlapíků, kteří seděli vedle u stolu.

„... já mám velkou loď! Tak velkou, že tu tvoji kocábku narve do svý dutiny třikrát!“ chvástal se jeden z nich.

„No, tak to si vedle! Ta moje je větší! A mám aspoň celý plachty!“ řekl ten druhý.

„No to určitě!“ zavrčel ten první a praštil pěstí do stolu. Oba dva mají loď, jenže s nimi se mi cestovat nechce a asi ani jim by se s náma nechtělo.

„Nechte toho, vy dva! Vaše lodě jsou hovno oproti tý mojí! Není sice největší, ale je nerychlejší! Tak zavřete klapačky!“ vložila se do toho nějaká žena. Podle hlasu už má nějaké životní zkušenosti. Tipuju ji tak na čtyřicet let.

„Na co tak čučíš, co?“ houkla po mně. Neuvědomil jsem si, že na ni zírám. Rukou jsem jí naznačil, ať si přisedne.

„Nemysli si, že mám čas na ňáký povídání, holomku. Co mi chceš?“

„Potřebujeme loď a kapitána. Slyšel jsem váš rozhovor-“

„A to jako moji loď jo?“ skočila mi do řeči. Přikývl jsem.

„Tak hele! Nepluju nikam zadarmo! Jestli chcete loď, proč je mi ukradený, a máte čím platit, tak vítejte na palubě.“

„Máme čím zaplatit,“ ozval se Erdogan.

„V tom případě mi říkejte, kapitánko Rose!“ Sebrala moje pivo a napila se.

Damon:
Ta ženská si teda nebere servítky. Navíc vypadá, že má problémů s různejma zákonama víc než my všichni dohromady. Nechci s ní mít nic společnýho, ale hodí se nám. A navíc bych řekl, že na mojem názoru nijak nesejde. Gell sebou docela slušně škubla.
„Co je ti?“ zeptal jsem se jí. „Yumi…“ odpověděla a upřela zrak před sebe.

Yumi:
„Za chvíli půjdu za otcem. Nevím, jak to dopadne… a popravdě ani nevím, jestli to přežiju… Jak jste na tom vy?“ obeznámila jsem ji se svou situací.
„No my jsme právě sehnali loď… Počkej, jak to myslíš, že nevíš, jestli to přežiješ?!“ vyděsila se.
„No… nevím, jestli mi bude věřit. Možná ta moje skrytá identita nebyl až tak nejlepší nápad. Nebude mi věřit, že jsem to opravdu já. Ale to ještě nevím….“ Přiznala jsem.
„Tak se na to vykašli a vrať se za námi!“
„Gell… víš, že to nejde…“
„Ale přece se nenecháš zabít!“ byla rozčílená. Nezemřu jen tak bez boje, neboj se…“ „Yumi!“
„Musím jít… neříkej to Chesterovi, ano? Nechci, aby se zbytečně nervoval… Zase se ozvu. Mám tě ráda!“ ukončila jsem. Doufám, že si to nechá pro sebe.

Damon:
Gell vypadala dost naštvaně. Chvíli ještě seděla, ale nakonec se napila a vstala od stolu. Zamířila k východu. Co se sakra zase děje?! Šel jsem za ní.
„Lásko? Děje se něco?“ zeptal jsem se. Viděl jsem, jak jí v očích poblikává plamen vzteku. Tohle asi nebude dobrý. „Jak je na tom Yumi?“

Gellantara:

„Chystá se jít právě na smrt! Když jsem jí řekla, ať se na to vykašle, řekla mi, že to nejde. Pak mi to přerušila!“ zahřměla jsem. Ta holka nemá rozum. Tohle se může tak nehorázně posrat a ona to udělá dobrovolně!

„Gell, uklidni se prosím,“ řekl Damon a schoval mě do náruče. Jeho dotek mě ukolébal. Ne na dlouho. Jemně jsem ho odstrčila.

„To přece nejde, musíme jí v tom zabránit,“ zazoufala jsem si.

„Gell, víš, že to nejde. Je daleko, už se rozhodla… je tvrdohlavá, udělá to.“ Znovu mě objal. Nechala jsem se. Jsem smutná. Já o Yumi nechci přijít.

Chester:

Zajímalo by mě, kam šla Gell. Ale nechal jsem ji jít, je s Damonem, je v bezpečí.

Mezitím jsme si povídali s Rose a vysvětlili jí náš plán. Je to rázná lidská žena s mnoha zkušenostmi. Se svou lodí Královna prokletých se toulala po moři pět let a potom zakotvila tady v přístavu a nechává si platit jako kapitán lodi a převáží všechno možné. Říká, že tohle je její domov, že nikde se necítila šťastná.

„Takže poplujem k věznici Sakrymů, uděláme rozruch, nalodíme vězně a poplujem zpátky? Nebo jak?“ zeptala se a hrála si s nožem.

„Přesně. Jen ještě musíme dát dohromady plán. Nemůžeme tam jen tak nakráčet a snažit se vysvobodit naše lidi,“ odpověděl jsem jí.

„Nojó, plán. Tak to přemýšlejte rychle. Vyrazíme zítra. Potřebuju být do tejdne zpátky. Vím, kde je ta věznice. Pokud se neztratíme při ňáký zkurvený bouřce, tak to parádně stihnem.“ Zabodla kudlu do stolu a vypáčila ji. Ze stolu se uvolnil kousek dřeva a spadl na zem.

„To je dobře, že víš, kde je,“ brouknul Doginard.

„Plavila jsem se sakra dlouho! Vím o místech, o kterejch nevědí ani ty, co kreslej mapy!“ Rozchechtala se.

„Tak zítra v pět ráno u mojí lodi. Je to ta černočervená. Budu tam čekat.“ Zvedla se od stolu a odešla. Přes noc nás doufám napadne nějaký plán. Pokud ne, tak tam prostě nakráčíme a uvidíme.

Yumi:
Tak jo… Je to tady… Jsem nervózní, a ne málo. Co mě teď asi čeká? Prostě si jen tak nakráčím do otcovy pracovny, řeknu mu, ať není blbej a zase odejdu? To asi ne. Nemám žádnej plán… dost blbý! Hlavně zhluboka dýchat. Už jen zaklepat na dveře a bude to. Rychle jsem se ještě spojila s Chesterem.
„Miluju tě!“
„Yumi?“ zeptal se zmateně. Rychle jsem se odpojila a zaklepala na dveře.
„Dále!“ ozval se hluboký hlas mého táty. Otevřela jsem dveře a došla až před stůl, za který seděl.
„Vaše veličenstvo,“ oslovila jsem ho a uklonila se. Využila jsem pravidla královské etikety – králi nesmí nikdo hledět do obličeje – kromě jeho rodiny. Dívala jsem se do země.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se bez náznaku sebemenší emoce. „Já… já…“

Sakra! Nemůžu takhle blbě koktat! Podívala jsem se na něj. Vypadal unaveně a… smutně. Tvář měl vrásčitější, než když jsem ho viděla naposledy. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi bylo smutno, i když mě chtěl popravit. Nedokážu si hrát na něco, co nejsem.
„Tati!“ fňukla jsem, oběhla stůl a vrhla se mu kolem krku.
„Co? Co to děláte?“ zeptal se zmateně a polekaně. Odstoupila jsem od něj.
„To jsem já, Yumi…“ hlesla jsem. Pustila jsem k sobě zpátky světlo – vážně už to ovládám, a stála nehnutě proti němu a čekala reakci.
„Bože můj… Holčičko moje, cos to se sebou udělala?“
„Tati já…“ ztratila jsem niť. Chtěla bych mu toho tolik říct, ale nevím kde začít. Místo mluvení jsem ho jen objala a čekala, co bude následovat. Byl v šoku, takže byl pochopitelně rád, že mě zase vidí. Ale co se bude dít, až se z toho oklepe? Toť otázka.

Chester:

Co… co to bylo? Proč mi vlezla do hlavy a řekla miluju tě a tak rychle se odpojila? Co se děje? Když to nevím já, určitě to ví Gellantara. Rychle jsem vstal a vyběhl ven. Padla mi rovnou do rány, protože se zrovna chtěla vrátit dovnitř.

„Gell, děje se něco, co bych měl vědět?“ zeptal jsem se jí vážně a dlouze jí zíral do očí.

„Já… nevím o čem mluvíš,“ odpověděla mi.

„Teď se ke mně napojila Yumi, řekla mi, že mě miluje a rychle se odpojila!“ zavrčel jsem nedočkavě.

„Nevím o ničem. Yumi mi nic neříkala,“ řekla. Její obličej ale získal bílou barvu. Ona mi něco tají.

Gellantara:

Slíbila jsem, že mu to neřeknu. Ale tak ráda bych…

„Nekecej, řekni, co ti říkala Yumi!“ zavrčel znovu. Je vážně nedočkavý.

„Jak jsem řekla, nevím, o čem mluvíš.“ Snažila jsem se skrýt svou lež. Damona jsem poučila o tom, že jsem Yumi slíbila, že mu to neřeknu a že má mlčet. A on opravdu mlčel. Byla jsem mu za to vděčná.

„Nevyšiluj. Třeba ti to jen chtěla říct a neměla moc času na to, aby se s tebou dala do hovoru,“ řekla jsem konejšivě. Ušklíbnul se. Moje odpověď mu nejspíš stačila, protože už se na nic neptal. Uf…

Chester:

Nevím, co si mám myslet. Mám o ni takovej strach, ale nemůžu tolik vyšilovat. Třeba to co říká Gell, je pravda. Já nevím…

Šel jsem raději dovnitř a zeptal se hospodského na volné pokoje. Všechny byly obsazené, ale stáje jsou volné.

„Jestli nevadí koňskej smrad, tak si můžete ustlat na slámě!“ rozchechtal se. Jeho nabídku jsme přijali a přesunuli se do stájí. Šli jsme brzo spát, protože ráno brzy vstáváme. Usnul jsem okamžitě.

Gellantara:

Někdo mě tahá za ruku. Co je, sakra? Otevřela jsem oči a uviděla Chestera. Ten má blbý vtípky uprostřed noci.

„Už je ráno, vstávej,“ řekl.

Cože?! Vždyť jsem sotva usnula!! Otráveně jsem se vyhrabala na nohy. Byla jsem poslední. Damon se uculoval.

„Čemu se směješ?“ sykla jsem a šťouchla ho loktem no břicha. Oplatil mi to rozcucháním.

„Přestaňte vy dva!“ houknul na nás Erdogan.

Pomalu jsme se přemístili k molům. Hledali jsme černočervenou loď, ale našli jsme jen červenočernou.

„Posádko, pozor!“ zavelel ženský hlas. Potom jsme uviděli tvář naší kapitánky.

„Vítejte! Naloďte se a doufejte, že máte všechno! Nevracíme se! Komu je špatně na moři, potáhne dozadu a bude blejt do moře, ne na moji loď!“ vykřikovala z paluby.

Na palubě se necítím moc dobře. Určitě jsem celá zelená.

„Hej ty, Sakrymko! Táhni dozadu, než mi tu hodíš šavli! A to jsme ještě ani nevypluli!“ zavolala na mě kapitánka. Poslušně jsem se odporoučela dozadu. Cestou jsem míjela posádku lodi. Vypadalo to na chlapíky bez budoucnosti, kteří by nejraději zapomněli minulost. To bude zajímavá plavba.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 12. kapitola - Posádko, na palubu!: