OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 5. kapitola

06.06.2013 (17:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 846×

Ještě nikdy jsem nezažil tak prudký pokles rozpoložení. V jednu chvíli jsem byl šíleně šťastný, všechna tíha ze mě spadla a měl jsem pocit, že můžu lítat. Pak se celý můj svět rozpadl jako domeček z karet. A stačila k tomu jediná věta.

„Ty otisky byly slečny Millerové.“

Najednou jsem nemohl dýchat. Sotva jsem v roztřesených rukou udržel mobil, když jsem se skácel na židli. Co se to děje? Tohle nemůže být skutečné… Ne…

Několik dalších minut si pamatuju jen v mlze. Amy do mě nalila nějakej chlast, vzala mi mobil a něco do něj vykládala.

Do očí se mi tlačily slzy. Tohle ne. Tohle bylo špatně.

„Dobře, řeknu mu to. Nashle.“ Slyšel jsem Amy, jak šramotí s nějakými věcmi, a pak mě do obličeje udeřil proud vody. Zafuněl jsem a vyskočil na nohy.

„Tak, teď jsi snad konečně při vědomí. Seber se, krucipísek! Paige potřebuje chlapa, ne trosku!“ poroučela mi přísně. „Hned teď se dáš do pořádku a půjdeš za ní. S právníkem. Všechno v klidu proberete a co nevidět budeš mít Paige doma. Teď se běž převlíct a sprav si trochu ksicht, vypadáš jak po infarktu.“

Na podpoření svých slov prudce třískla sklenkou o linku.

Pomohlo mi to. Byl jsem schopný znovu rozumně myslet. Vyděsilo mě to. Byl jsem zděšený z představy, že už Paige nikdy neuvidím jinak než přes vazební sklo. Že už ji nikdy neuvidím probouzet se vedle mě. Ale nejvíce mě vyděsila moje úplně prvotní myšlenka.

Proboha, ona to udělala…

Byl jsem odhodlaný nedát na sobě nic znát. Budu pevný jako skála, silný, nedám najevo, jak mě to vykolejilo. Budu Paige držet za ruku a budu dobrý přítel.

Bylo to překvapivě těžší, než jsem čekal.

Musel jsem si neustále připomínat, že tohle je Paige. Dívka, kterou jsem znal. Trávil jsem s ní každý den. Ona by nebyla schopná něčeho takového…

Bylo mi zle ze mě samého.

„Nevypadá to dobře, slečno,“ říkal zrovna Jefferson/právník, když jsem se znovu zaměřil na rozhovor.

„Já vím,“ vydechla Paige a žmoulala v rukou rukávy vězeňského úboru. Měla skloněnou hlavu, černé vlasy zacuchané a uhlazené za ušima. Rozhodně nevypadala tak vyrovnaně jako posledně.

„Jak se tvoje otisky dostaly na ten nůž, Paige?“ vyhrkl jsem dřív, než jsem se mohl zastavit. Jefferson na mě vrhl zlý pohled. Já vím, domluvili jsme se, že na to půjdeme pomalu, nechceme ji přece vyděsit, ale… já už měl plný zuby nevědomosti. Užíralo mě to.

Zvedla hlavu a podívala se na mě přepadlýma očima. Její obvyklá jiskra byla pryč. I přes její opálení se mi zdála hrozně bledá. Přemohl jsem touhu otřást se.

„Já nevím,“ zamumlala opak své předchozí odpovědi a zavřela oči. Z obličeje jí značně vystupovaly lícní kosti, rty měla bledě růžové a popraskané. Srdce se mi svíralo. Tohle místo bylo příšerný.

„Slečno, nějak se tam dostat musely.“

Oficiálně jsem toho chlapa nesnášel. Vadil mi jeho neustále stejný tón alá mluvím-s-pětiletým-děckem a pořád se opakující oslovení „slečno“ a „pane“.

„Nevím, jak se moje otisky dostaly na nějakej blbej nůž,“ prskla chladně. „Žádnýho nože jsem se nedotkla.“

Věřil jsem jí. Samozřejmě, že jsem jí věřil, ale… Jak jinak by se tam dostaly?

Ztrácel jsem naději.

Neměl jsem nejmenší tušení, jak postupovat dál. Nebyl tohle jasný důkaz viny?

„Mluvil jsem s nemocnicí. Ten muž… Dave Morrison… není na tom dobře,“ promluvil znovu advokát, já bych byl ale radši, kdyby mlčel. Každé další slovo, které vypustil z pusy, jenom prohlubovalo moji zoufalost.

Paige se zaleskly oči. Zhluboka se nadechla a podívala se nejdříve na právníka, potom na mě.

„Asi by bylo nejlepší se přiznat, že?“

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 5. kapitola: