OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 30. kapitola

15.09.2013 (14:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 910×

Strach mi svíral útroby tak silně, že jsem skoro nemohl dýchat. Nebylo pochyb, že Paul Black zabil toho, za jehož smrt pyká Paige. A teď mi chtěl vzít i Amy. Tak to si zkusí.

Dorazil jsem na místo v rekordním čase. Bylo mi jasné, že se k Amy nechoval nijak jemně, a hrozně jsem se bál, aby se jí nepřitížilo.

Vyškrábal jsem se po žebříku a hlasitě oddechoval. Jakmile jsem se přehoupl přes zábradlí, uviděl jsem je.

Amy seděla svázaná a opřená o zeď, s páskou přes pusu i oči. Nad ní se tyčila vysoká postava, ale okamžitě mi došlo, že Black to není. Tahle postava byla… ženská.

Zvedla na mě pronikavý pohled a pohodila zrzavými vlasy.

„Čau, fešáku,“ donesl se ke mně její hlas s britským přízvukem a já musel zatnout prsty, abych ji nezačal škrtit. Ona v tom jela s ním?!

Do prdele!

„Ty,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. Amy sebou při zaslechnutí mého hlasu zazmítala. Britka ji naštěstí skoro nebrala na vědomí.

„Nemyslel sis, že se ještě potkáme, co?“ Pomrkávala na mě, já se ale ostražitě rozhlížel. „Není tady.“

Znovu jsem se na ni zadíval. Stála lehce rozkročená a ruce měla v bok. Byla celá v černém a upnutém oblečení, vlasy se jí vlnily kolem bledého obličeje. Sakra, vypadala tak… normálně.

„A kde je?“ podařilo se mi mluvit klidně. Vlastně mě to skoro nezajímalo. Musel jsem odtamtud hlavně dostat Amy. Britka si pomalu a skoro lenivě vytáhla ze zadní kapsy kalhot krabičku cigaret. Jednu si vytáhla a jakoby odnikud vytáhla zapalovač. Sledoval jsem její počínání a přemýšlel, kolik a jaké má asi zbraně. Nůž? Pistoli? Za opaskem, v rukávu…?

Já neměl nic. Sakra.

Amy sebou zavrtěla a něco přes pásku zamumlala. Britka se k ní sklonila a já se připravoval na nejhorší. Ona ji ale místo potrestání pohladila po zplihlých vlasech.

„Tvoje přítelkyně?“ obrátila se na mě. „Kolik ty jich vlastně máš?“ uchechtla se.

Věděla o Paige. Spolupracovala s Blackem. Ale… proč? Proč Paige?

Amy zase něco zahuhlala a já kdoví proč dostal pocit, že to bylo něco kousavého.

Díval jsem se na ni, jak tam sedí spoutaná, bezmocná a nemocná, a neměl jsem tušení, co dělat. Jak ji z toho dostat. Byla v téhle situaci kvůli mně, a já nevěděl, jak jí pomoct.

Zklamal jsem ji. Zklamal jsem Paige. Všechno šlo do kopru.

„Budeš tam jen tak stát?“ promluvila znovu Britka a vytrhla mě z rozjímání o vlastní neschopnosti.

Polkl jsem. Nikdy dřív jsem v takové situaci nebyl. Co mám, sakra, dělat?!

„Mohla bys… jí uvolnit oči? Rád… bych se na ni podíval.“

Co jinýho jsem měl říct? Nech ji jít, za nic nemůže?

Nečekal jsem, že mě poslechne, ale ona se kupodivu sehnula a zlehka jí sundala pásku z očí i pusy. Amy zasykla a chvíli zmateně pomrkávala. Pak zaostřila na mě.

Ušklíbla se. „No, tobě to teda trvalo.“ Co taky od ní čekat? „Už jsme si tady s Lydií hezky popovídaly…“

Zvedl jsem obočí. To byla vážně tak pitomá, aby prozrazovala svoje jméno?

Jako by mi četla myšlenky, trhla rameny. „Řekla mi, ať jí říkám, jak chci. A Lydia se mi k ní docela hodí, tobě ne?“

Ovládl jsem nutkání plesknut se do čela. Radši jsem se obrátil k Britce, která nevzrušeně vyfukovala kouř z cigaret přímo mně do tváře a po obličeji se jí rozléval úsměv.

„Takže… co ode mě vlastně chcete?“

Elegantně se sesunula na rozviklanou židli u kraje střechy a překřížila kotníky. „Já? Nic. Jenom jsem potřebovala prachy,“ zašklebila se. „A ten smradlavej, zarostlej grizzly? Co já vím? Nezajímá mě to, neptala jsem se.“

Tak takhle to bylo. Vůbec ji nezajímalo, co provádí. Byla jen pěšák. Potřebovala peníze. Na drogy?

Zkusil jsem jasně předvídatelný, ale nezbytný krok. „Víš, já ti můžu taky zaplatit. Nemusíš dělat tohle.“

Hlasitě vydechla další várku kouře. „Nejsem pitomá. Vím moc dobře, že seš na mizině. Pracuješ přece v baru,“ zamrkala na mě a zahihňala se.

Rozhodl jsem se na to jít jinudy. „Takže je ti jedno, že nás nejspíš zabije? Ona,“ ukázal jsem nešťastně na mlčící Amy, „má rakovinu. Obereš ji o pár posledních týdnů, které jí zbývají?“

Zdálo se mi, že trochu zakolísala. Střelila pohledem po drobounké hromádce obalené blonďatou hřívou a rty se jí stáhly do úzké linky. Když se ale podívala zpět na mě, její pohled byl pevný.

„Oberu ji o posledních pár týdnů bolesti. Pokud je to vůbec pravda,“ ušklíbla se a botou zamáčkla cigaretu. Pak si založila ruce a upřeně na mě zírala. Snažil jsem se ji ignorovat a radši vymyslet, jak se z té bryndy dostanem. Pokud možno živí a zdraví.

Jefferson slíbil, že udělá všechno, co bude v jeho silách, aby nám pomohl bez toho, aby do toho zatáhl policii. Moc jsem tomu nevěřil, ale rozhodně to byla větší šance, než že to zvládnu jen já sám.

„Není to nic osobního,“ ozvala se znovu zrzka a její britský přízvuk mě nepříjemně škrábal v uších, „prostě jsem viděla příležitost vydělat si prachy… tak jsem po ní skočila,“ pokrčila rameny.

Já jsem ji ale sotva vnímal. Všiml jsem si boule pod jejíma žebrama, která byla viditelná, až když se posadila. Zbraň? Jaká byla pravděpodobnost, že budu schopný ji získat?

„Jasně, není nic zábavnějšího, než unést nevinnou holku, abys měla na drogy,“ zamumlal jsem nepřítomně.

Asi jsem ale měl mlčet. Britka vyskočila na nohy, až se židle zakymácela.

„Ty nevíš vůbec nic o mých důvodech, takže laskavě drž hubu,“ vyjela na mě rozzuřeně. Na jednu stranu jsem byl rád, že konečně dala najevo nějakou emoci, ale na tu druhou… nemusela to být zrovna zlost.

„Mám hlad,“ povzdychla si najednou Amy a zavrtěla se. „Tady ta milá slečna mě ukradla zrovna před snídaní.“

Zmateně jsem na ni mhouřil oči. A vtom mi něco opožděně došlo. Bylo dopoledne. Oni ji unesli uprostřed dne. To nebyl obvyklý postup. Musel je někdo vidět. Někdo si musel něčeho všimnout. Někdo by nám mohl pomoct.

„Možná tu někde něco bude,“ hlesla Britka polohlasně a pohledem prohledávala prostory střechy. Zůstal jsem na ni nevěřícně civět. Hned od začátku se mi nezdála typ na únos. Chovala se divně. Moc… krotce. Mile. Něco mi na ní nesedělo.

„Na co… ty prachy potřebuješ?“ zeptal jsem se opatrně. Rozhodně jsem nestál o další zlostný výbuch.

Nejdříve se zdálo, že neodpoví. Dál obezřetně procházela sem a tam a hledala nějaký jedlý zbytky. Zrovna když ke mně byla otočená zády, téměř neslyšně odpověděla: „Řekněme, že nejseš jedinej, kdo chce pomoct někomu… milovanýmu.“

Skoro jsem k ní pocítil lítost. Skoro.

Amy se připlazila blíže ke mně a hlavu si opřela o moji nohu. Nepřítomně jsem ji pohladil po vlasech, pohledem jsem ale pořád sledoval zrzku.

„Na co vlastně čekáme?“

Viděl jsem, jak pokrčila rameny. „Já jenom poslouchám rozkazy. Musíš si počkat na bosse.“

Zrovna zvedala kus nějakého plechu, když jsem se rozhodl. Teď nebo nikdy.

Uskočil jsem od Amy a vrhnul se na skloněnou Britku. Překvapeně zaječela, když jsem ji povalil na zem. Sakra, byla silná. Pevnýma pažema se mi sápala po krku, ale já měl jednu výhodu. Byl jsem větší, těžší. Když jsem ji zalehl, neměla nejmenší šanci. Kopala mě, drápala a ječela, ale když jsem ji začal ošmatlávat břicho, její jekot přešel do chechtání.

„To snad ne, tady? A před tvojí kamarádkou?“ mluvila trochu udýchaně a její cigaretový dech mě nepříjemně štípal do očí. „Jak dlouho už je ta tvoje za mřížema?“ Znovu se šíleně zachechtala. Jednou rukou jsem jí spoutal obě zápěstí a zajel jí pod svetr. Sevřel jsem prsty kolem studené hlavice zbraně a prudce trhnul. Když jsem si byl jistý, že ji držím pevně, rychle jsem ji pustil a vyskočil na nohy.

To by ale bylo moc jednoduchý. Jakoby odnikud vytáhla druhou zbraň a namířila mi ji na hlavu. Stála klidně a rozhodně, ne jako by na ní právě ležel dospělej chlap.

„Danny, Danny. Vždycky hrdina, co?“ Sfoukla si pramen zrzavých vlasů z očí. „Ale tobě hrdinství nikdy nešlo, viď, že ne?“

Nelíbilo se mi, jak se mnou mluvila. Jako by mě znala. Urážela mě a – měla pravdu.

„Danny hrdina není, ale já jsem ninja.“

Než jsem se nadál, Amy se doplazila mezi nás, podkopla Britce nohy a ta zavrávorala. Zbraň jí dutě dopadla na zem. Zdálo se, že znovu chytí svou rovnováhu, pak ale zakopla o kraj střechy. Do uší se mi zařízl její zděšený jekot a pak mi zmizela z očí. Nohy se mi daly do pohybu dřív než můj mozek. Doběhl jsem k místu, kde se mi ztratila, a jenom zíral na její tělo uprostřed silnice.

Se srdcem rozbouřeným jsem se otočil na Amy. Vysíleně ležela schoulená do klubíčka a přerývaně dýchala.

„Ninjování… je fakt… vysilující…“

Trvalo to dlouho. Hrozně dlouho. Ale vypadalo to, že je všechno na dobré cestě. Blacka chytili, když se snažil dostat za náma na střechu. Udělali nezbytné testy a potvrdily, že sliny a otisky jsou jeho. Také on se postaral o ztracení výsledků. Taky přiznal, že tu noc, kdy byla Paige po koncertě, tam byl a využil nůž, kterým kdysi pobodala jeho bratra. Všechno se zdálo být neuvěřitelné. Všechno si to naplánoval. Čekal dvanáct let, aby mohl uskutečnit svůj plán.

„Víš, s čím ale nepočítal?“ Amy se ke mně naklonila a šeptala mi do ucha. „Se dvěma ninjama, který se nebojej vzít spravedlnost do svejch rukou.“ Trhaně se zasmála a unaveně se mi opřela o rameno.

„Nejsou žádní dva ninjové, Amy,“ zamumlal jsem a ona na mě zmateně upřela oči. „Ať už jsem se snažil jakkoliv, to ty jsi vždycky zachránila den.“

Rty se jí zachvěly. „Mám tě ráda, Danny.“

„Já tebe taky, Amy.“

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 30. kapitola: