OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 28. kapitola



Obviněná - 28. kapitolaDanny navštíví Amy a pak se zastaví v práci...

Otevřela mi Amyina máma, když jsem za ní přišel domů.

Moc času jsme u ní nepobývali. Většinou jsme se flákali u mě, kde se posledních pár let usídlila i Paige. Amy si taky zvykla navštěvovat nás víc, než bylo nutné. Ale byt měla svůj, hezky zařízený a útulný.

A větší než já. To mě štvalo.

„Jak se daří marodovi?“

Zvedla ke mně oči zpoza knížky. Hověla si v posteli, navlečená a zabalená do dek. Na stole hrnek se žirafou a nějaké léky. Vlasy měla zacuchané a místo její přírodní blond byly vybledlé a krepaté. Ale vzhledem k tomu, co se bude dít při chemoterapii… byly její vlasy stejně krásné jako jindy.

„Mamča mě zahnala do postele a já jsem moc unavená na vzdorování,“ povzdechla si a odložila knížku do peřin. „Tak povídej. Každej detail.“

Amy milovala seriály jako Zákon a Pořádek, CSI Miami nebo New York. Nic si nepřála víc, než se zúčastnit pravého soudního procesu. Když jí teď ta možnost byla odepřena, bylo mi jasné, že mě bude zpovídat dobrou hodinu.

Ve zkratce jsem jí všechno vypověděl, přičemž mi za každou druhou větou skákala do řeči a patřičně na to reagovala.

„Tak půl milionu,“ zamumlala nakonec zamyšleně a opřela se do polštářů. „Danny, nebudu ti lhát, to je dost prachů. A ty momentálně nemáš ani na pořádnej oblek,“ odsuzovačně mě přejela pohledem.

Vzdychl jsem. „Amy, já vím. Ale nemůžu ji tam nechat. Nechci.“

Natáhla se a vzala mě za ruku. Deky a tři vrstvy oblečení fungovaly, její dotek příjemně hřál. „Nezůstane tam. Jenom trošku zahřála místo Paulovi Blackovi. Ale už brzo se vystřídaj. Neboj.“

Strhaný obličej se jí rozzářil úsměvem. Rozhodl jsem se změnit téma. „Jak to šlo u doktora?“

Trochu povadla. „Ale, jenom jsme kecali. Celou dobu do mě hustil všechny nežádoucí účinky, na který bych se měla připravit. Prej mi bude blbě a na zvracení, taky se asi dostaví bolest a krvácení sliznic, průjem, zácpa,“ ušklíbla se, „a plno jiných odporných tělesných funkcí.“ Afektovaně se otřásla a lokla se tekutiny z jejího oblíbeného hrnku se žirafou. I zpoza něj jsem poznal, jak se ušklíbla. „To je hnus, velebnosti,“ zafrkala a hrnek zase odložila.

„Kdy začneš s léčbou?“

Oba jsme sledovali její snahu vytrhnout z deky trčící nitku a vteřiny ubíhaly.

„Příští týden,“ odpověděla nakonec tiše. „Já… chtěla jsem to ještě odložit, dokud nebude po procesu a Paige pustí, ale… nemám… čas.“ Povzdychla si. „Mamča zaplatí ze svého spoření ty nejlepší doktory a vybavení, jenže… čas… ten mi koupit nemůže.“

„Mrzí mě to, Amy.“ Vzal jsem ji za ruku a raději koukal na knížku pohozenou v peřinách. I zkoumání barevných kroužků na jejím povlečení a následné uvažování, který z nich je větší, bylo lepší než se jí dívat do tváře, do tváře, kterou jsem tak dobře znal, ale bolest posledních dní ji změnila skoro k nepoznání.

„Danny, to chce klid a nohy v teple.“ Znovu se pohodlně uvelebila v posteli a hmátla po odhozené knížce. „A teď mě laskavě nech válet si šunky,“ zazubila se na mě a pak mě rozmáchlým gestem ruky poslala pryč, jako by odháněla jen nějakou dotěrnou mouchu.  

Zvedl jsem se, rychle jí dal hudlana na čelo a cestou z pokoje poslouchal její stěžování si na moje strniště.

 

Zastavil jsem se v práci, abych se přivedl na jiné myšlenky, ale Benovo neustálé vyptávání na Amy mi to zrovna neulehčovalo. Svrběl mě jazyk, jak jsem mu chtěl všechno vyklopit, ale jelikož by to ode mě nebylo správné, radši jsem si zacpal pusu několika panákama.

Co chvíli jsem skoro bezmyšlenkovitě kontroloval mobil, jestli se neozvala Amy nebo dokonce Jefferson, ale displej zůstával prázdný.

Neměl jsem náladu jít domů a sedět na zadku v prázdným bytě. Za posledních několik týdnů jsem si zvykl, že i když tam není Paige, na Amy se můžu spolehnout. Byla tam pořád. Vzpomínal jsem, jak mi to nejdřív lezlo na nervy, jak jsem ji skoro až vyhazoval, její neustálá přítomnost a dobrá nálada pro mě ale působily jako jakási náplast, aniž jsem si to uvědomoval. V jednu chvíli mě dokonce popadla bláznivá potřeba vzít telefon a zavolat jí, aby se u mě stavila. Přece jen, ležet a odpočívat může i u mě, ne?

Ale naštěstí mi došlo, jak šíleně hloupé a sobecké by to ode mě bylo, proto jsem si radši mobil vypnul a naplno se věnoval objednávkám. Ben byl rád, že za něj vezmu noční službu, a v osm večer se odporoučel domů.

Práce za barem mě bavila. Sice jsem už od dětství toužil po tom, že jednoho dne budu slavný a uznávaný architekt, ale ne vždycky se podaří všechno, co si přejete. Jestli jsem nechtěl bejt úplně na mizině, musel jsem se s tím smířit. A já se smířil. Po několika letech se mi ta práce začala líbit. No, líbila se hlavně mému línému já, které se tetelilo blahem, že nemusí namáhat mozek ani se nijak neudře. Bylo ponižující potkat tady známé z vysoký, kteří byli buď doktoři nebo právníci, a já jim mohl tak akorát nalít skotskou. Ale musel jsem překovat svou mužskou pýchu a myslet na živobytí. Kdybych toho nechal, skončil bych na ulici. A bar je pořád lepší než nic.

Asi uprostřed směny mi k baru doklopýtala nalitá rozjuchaná rusovláska. Koukal jsem na ni, jak se marně pokouší položit si lokty na pult a přitom neztratit rovnováhu, ale nakonec to vzdává a jenom se přidržuje okraje desky.

„Čau, fešáku,“ promluvila na mě s lehkým britským přízvukem a zrzavé vlasy si rozprostřela po ramenech. „Nevíš, kolik je?“ Nemotorně si poklepala na levé zápěstí.

Její otázka mě zaskočila. Čekal jsem prosbu o dalšího panáka nebo marné snažení dostat mě do postele. Ona ale navzdory své malátnosti a trochu nejisté řeči vypadala čile. To bylo divný.

Vytáhl jsem mobil z kapsy, abych se podíval na čas. Ale když jsem dvakrát zmáčkl tlačítko a nic se nestalo, došlo mi, že jsem si ho vypnul. Vzdychl jsem a ukázal jí posunku, aby chvíli vydržela.

Mobil se zapínal neskutečně pomalu. Zrzka se mezitím posadila na barovou židli a hypnotizovala pohledem svoje prsty, které si před obličejem neustále rozevírala a kroutila. Nejspíš byla sjetá.

Displej naskočil. Hodiny v horním pravém rohu ukazovaly šest minut po třetí. Přetlumočil jsem to sjeté Britce a ta s kývnutím seskočila. Zamračeně jsem se za ní koukal, dokud nezmizela ze dveří.

Když pracujete v baru, musíte se naučit snášet různé, zvláštní individua.

Chtěl jsem mobil zase strčit do kapsy, když se mi v ruce rozvibroval. Otevřel jsem zprávu. Oznámení o zmeškaném hovoru… Jefferson.

Sakra.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 28. kapitola:

2. šunkič
06.09.2013 [23:52]

Nezvyk, jak v předešlý a týhle kapitole bylo najedou málo Amy. Al enstěžuju si, aspoň mi bude vzácnější :).
Ta Britka byla dobrá, úplně ji vidím, jak si prohlíží ty svoje prsty :D.
Co může Jefferson chtít tak pozdě? Jasně, nemusel mu volat kolem třetí ranní, ale stejně to muselo bejt po osmý večerní. Což už je na telefonáty celkem pozdě Emoticon A tohle je fakt dobrej smajlík Emoticon :D
Dobrou noc

1. Mariam
05.09.2013 [16:23]

To bol nápad, vypnúť mobil, Daniel, fakt.
Stretneme ešte tú Britku? Mohli by sme! :D
Zase úžasná kapitola :)
Och, som unavená jak kôň a to bol len štvrtý deň školy.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!