OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 1. kapitola

02.06.2013 (09:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1135×

Vzbudilo mě bušení na dveře. Zůstal jsem ležet ve stejné poloze, jednu ruku přehozenou přes pelest, nohy divně zkroucené skoro za krkem.

Ten neskutečně otravný zvuk se ozval znovu. Neměl jsem důvod vstávat. Kdyby to bylo nutný, dotyčný za dveřmi, ať je to kdokoliv, se vrátí. A každý, kdo mě znal, věděl, že ve čtvrtky spím po noční nejmíň do desíti.

Když se ale k bušení přidalo i zvonění, vztekle jsem ze sebe shodil deku, do které jsem byl zamotaný, a s očima napůl zalepenýma jsem se domotal ke dveřím. V chodbě jsem si před zrcadlem prohrábl vlasy a zjistil, že ať už za dveřmi bude kdokoliv, lekne se mě.

Nevadí, nemá mě budit ze zimního spánku.

Odemknul jsem a otevřel dokořán.

Zírali na mě dva podmračení poldové. Jeden vypadal nabručenější než druhej.

Trochu jsem znejistěl. Že by Cole posral něco v práci? Stát se to mohlo, byl tam chvíli, strašně nejistej a vyděšenej z každého šustnutí.

„Daniel Sheehan?“ zeptal se jeden z nich, starší, zarostlejší, a rukou mi před obličejem zamával s odznakem. Slabě jsem přikývl.

„Mohl byste jít s námi? Máme na vás několik otázek.“

A do prdele.

Polkl jsem. „Můžu se zeptat, o co jde?“ zeptal jsem se co nejzdvořileji, co to šlo. Opřel jsem se o zárubeň dveří, abych dal jasně najevo, že bez vysvětlení se nikam nehnu.

„Jde o slečnu Millerovou.“ Stačilo mi slyšet její jméno a všechny vnitřnosti se mi smrskly. V hlavě mi vyskočily scény z filmů, kdy policajti chodili oznamovat příbuzným, že…

Panebože, to ne…

„Je obviněná z trestné činnosti,“ pokračoval polda a mě polila nesmyslná úleva. Nebyla mrtvá ani zraněná. Jenom…

„Cože?“ vypadlo ze mě, když jsem zase začal rozumně uvažovat. To musí být omyl…. Vždyť Paige…

„Je mi líto, ale nic víc vám teď nemůžeme říct,“ ozval se ten druhý, co do teď nemluvil a jen si mě pohrdavě měřil. Nadechoval jsem se k nějakému odseknutí, ale jakmile jsem si představil Paige, moji sladkou Paige, jak je někde zavřená… Sklapl jsem jako pastička na myš a než jsem zmizel za dveřmi, stihl jsem vyžblebtnout: „Jenom se… obleču…“

Zatímco jsem na sebe rval rifle a v kupkách oblečení na křeslech a židlích se snažil najít nějaký čistý tričko, v hlavě mi šrotovalo. Pamatuju si, že mi Paige kolem jedenácté volala. Snažila se mě umluvit, abych s ní šel na nějakej koncert, ale já do ní neustále hustil, že v práci být musím. Načež ona na mě vypálila, že už několikrát jsem se z noční ulil, což byla pravda, a mně bylo jasné, že mi to bude omlacovat o hlavu pokaždé, když se jí to bude hodit, ale stejně jsem nepovolil.

Podrážděně na mě zařvala, ať jdu do prdele, a pak mi zavěsila.  

Sotva jsem si mobil zastrčil do kapsy, znovu se rozvibroval. Tentokrát to byla sms.

Když si tam nabrnknu nějakýho sexy kytaristu, nemysli si, že tě pozvu na svatbu.

A o pár minut další: Budeš mi tam chybět. Miluju tě.

Celý zbytek večera jsem se usmíval jako idiot. Bylo prostě naprosto nemožný, aby…

Zhluboka jsem se nadechl. Možná se jen dostala do chumelce nějaké potyčky. Na koncertech to občas bývá nebezpečné, když se fanoušci moc rozvášní.

Jak jsem ji tam mohl nechat jít samotnou?

Poldové na mě čekali, nabroušení ještě víc. Následoval jsem je do policejního auta a vnitřnosti se mi kroutily nepříjemnou předtuchou.

Vypadala hrozně. Pamatoval jsem si každé ráno, kdy se vzbudila s vrabčím hnízdem na hlavě, opuchlou pusou a očima červenýma. Přesto byla nádherná. Pamatoval jsem si, jak se mi v náručí rozbrečela u sledování Titanicu, celou tvář umazanou od řasenky. Pokaždé byla překrásná.

Ale teď… teď jsem ji skoro nepoznal. Nebylo to proto, že měla umazanou tvář i oblečení něčím, co mi nepříjemně připomínalo krev, a nebylo to ani kvůli vlasům, které měla zamotané a plné bahna a listí.

Byl to její výraz. Její věčný veselý úsměv i drzá jiskra v očích byly… pryč.

Místo toho její tváři vévodil strach. Rukama si objímala paže, rychle mrkala a celá se třásla. Ovládla mě obrovská potřeba jít ji utěšit, obejmout. Přitisknout se k ní a slíbit jí, že teď už bude všechno dobrý. Ale nemohl jsem.

Nenechali mě s ní promluvit.

Nevím, co jsem čekal. Nikdy jsem na výslechu nebyl. Ale to, kam mě zavedli, rozhodně ne. Byla to malá místnůstka s prosklenými dveřmi a hodně okny. Byl tam stůl a za ním seděl sympaticky vyhlížející starý chlap.

Připomínal mi nějakého dědečka z pohádky.

Zatřepal jsem hlavou. Už mi hrabe.

„Pan Sheehan.“ Nebyla to otázka, pouze konstatování. Pokynul mi k židli na druhé straně stolu a já se neochotně posadil. Policajt, který přišel se mnou, se s neutrálním výrazem postavil ke dveřím a zíral do blba. Já zíral na chlápka naproti mně.

„Tak… o co jde?“ zeptal jsem se co nejmileji. Rozhodně nesmí poznat, jak jsem z nich podělanej.

„Slečna Millerová vás uvedla jako svého nejbližšího příbuzného.“ Chlápek na mě přimhouřil oči.

Ups. Příbuzný? No, i tak by se tomu dalo říkat…

„Hm,“ udělal jsem neurčitě.

Dědula se podíval do nějakých papírů na stole a pak na mě udeřil pevným hlasem: „Kde jste byl dnes v noci, kolem druhé ráno, pane Sheehane?“

Myslel jsem, že obviněná je Paige…

„Byl jsem…“ Zadrhl jsem se. Ptají se na Paige. Byla na tom koncertu. Pak šla ještě někam do hospody. A pak se něco stalo. Nejspíš jim řekla, že byla se mnou. Aby měla alibi.

Do prdele…

„Upozorňuji vás, že podání křivé výpovědi je závažný trestný čin,“ zaútočil na mě znovu a já bych přísahal, že mi po čele stekl pramínek potu. Polkl jsem.

Pletky s policí jsem fakt nepotřeboval. A možná, že jim Paige nic neřekla. Možná…

„Byl jsem v práci, na noční,“ vydechl jsem nakonec. Dědek se zatvářil spokojeně. Jako by mi četl myšlenky. Trochu jsem se na židli zavrtěl.

„Můžu vědět, z čeho přesně je Paige obviněná?“ dovolil jsem se zeptat, zatímco ruka vyšetřovatele lítala po papíře. Znervózňovalo mě to.

Vzhlédl ke mně.

„Slečna Millerová je obviněná z pokusu o vraždu, pane Sheehane.“

Brada mi padla až ke kolenům.

Tak, snad se Vám první kapitola líbí, bude ráda za komentáře, jestli má smysl pokračovat... :)

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 1. kapitola: