OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový nepřítel - 23. kapitola

26.01.2011 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1126×

23. KAPITOLA

„Coline,“ pípla jsem. Otočil se na mě a díval se mi do očí. „Počkej, řeknu ti to.“

Všimla jsem si Colinova vítězného úsměvu, ale přešla jsem to a spustila: „Máš pravdu, byli tady. Na Lenku jsem narazila při procházce v lese...“

„Na Lenku?“ přerušil mě nechápavě.

„Ano, na Lenku, je to vlkodlak, byli jsme kamarádky, než jsem zjistila, že mě chce jen využít,“ čekala jsem, jak na to zareaguje, ale Colin stále jen přemýšlel. Po chvíli si všiml, že na něho zírám, tak řekl: „Lenka? Vlkodlak? A ty jsi s ní kamarádka?“ Překvapeně jsem na něj zírala, já mu řeknu, že mě vlkodlak využil a on se diví tomu, že to byla moje kamarádka?
„Jak tě využila?“ Konečně položil tu správnou otázku.

„Když jsem hledala Sala, tak mě unesli,“ viděla jsem, jak Colin chtěl něco říct, ale jedním mávnutím prstem, jsem ho přerušila a pokračovala ve vyprávění: „S pomocí Lenky jsem jim utekla, ale ostatní vlci to na ni řekli a vyhodili ji ze smečky. Bylo mi ji líto, ona jediná se ke mně poslední dobou chovala dobře. Nediv se, že jsem ji začala brát jako kamarádku.“

Zkoumala jsem Colinův výraz v obličeji, byla tam lítost. Colin přešel pokoj a objal mě.

„Promiň, že jsem tu pro tebe nebyl,“ omlouval se. Podívala jsem se mu do očí a upřímně odpověděla: „To nevadí, už je to za mnou.“

Usmál se, ale nebyl to šťastný pohled, viděla jsem, že má nějaké starosti.

Zamrkala jsem, protože až teď jsem si všimla, že jeho rty jsou tak blízko těm mým. Zbývalo jen pár centimetrů a dotýkaly by se. Colin chtěl tu hranici překonat a mě by to nevadilo, kdyby se mi před očima neobjevil obrázek Sala.

Vykroutila jsem se Colinovi dřív, než mě stihl políbit a ustoupila o pár kroků dál. Překvapeně na mě koukal a nechápal, proč jsem to udělala.

Důvěřovala jsem mu, proto jsem mu řekla pravdu: „Lenka mi řekla ještě něco,“ odmlčela jsem se. Colin na mě zvědavě koukal a čekal, co mu ještě řeknu.

„Zajali Sala, ale říkala, že je v pořádku, prý mu nechtějí ublížit, ale taky ho nemám chodit hledat, co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se ho.

„Myslím, že bys jim měla věřit, když mu půjdeš na pomoc, tak by ho mohli zranit, počkej s tím ještě chvíli.“ odpověděl po chvíli přemýšlení.

Chvíli jsem přemýšlela o tom, co řekl, pak mi došlo, proč těm vlkodlakům věří. On věří své sestře a ta je vlkodlak.

Moje myšlenky přerušil Colin, který mi oznámil, že si ještě něco musí zařídit.

Dívala jsem se na něj, jak opouští můj pokoj a rozhodla se, že si taky vyrazím, třeba na nákupy.

Vydala jsem se za tetou, abych ji poprosila o peníze.

Došla jsem k nim do pokoje, slušně zaklepala a vešla. Bohužel, jediný, kdo byl v pokoji byl Darius.

„Co potřebuješ?“ ptal se ochotně. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ho s tím mám otravovat, ale nakonec jsem usoudila, že bude můj strýc, tak ať se snaží.

„Chtěla jsem jít na nákupy, ale nemám peníze, tak jsem chtěla poprosit tetu, která tu samozřejmě není. Nevíš kde je?“ vychrlila jsem na něj.

Darius zamrkal, pak se vzpamatoval a řekl, ať jdu za ním. Vylezli jsme na chodbu a vešli hned do vedlejších dveří, ale nejdříve, Darius musel zadat nějaký kód pro odemčení.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Všude byly naskládané peníze.

„Tak kolik potřebuješ?“ zeptal se Darius vesele. Překvapeně jsem na něj zírala.

„No, chtěla jsem si koupit jen pár věcí,“ koktala jsem. Darius se znovu usmál a začal mi podávat několik balíčků peněz.

„Tohle by ti mělo stačit.“

„Tolik?“ vydechla jsem překvapeně. Neměla jsem ani páru, co budu dělat s tolika penězi.

„Věř mi, třeba se ti budou hodit,“ mrkl na mě a pokynul mi k odchodu. Poděkovala jsem mu a vydala se do svého pokoje pro kabelku.

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla, zpomalila jsem, až kousek od města a šla normálním lidským krokem.

Zabočila jsem do první uličky, kterou jsem viděla. Když jsem do ni vstoupila, ušklíbla jsem se zhnusením. Byla tmavá a špinavá. Něco tu divně páchlo. Můj dojem nezlepšilo ani to, když kousek kolem mě proběhla krysa.

Zadržela jsem dech a vydala se na cestu. Po pár krocích jsem začala myslet na Sala. Sevřel mě divný pocit. Stýskalo se mi po něm, chyběl mi.

Najednou mi došlo, že slyším ještě něco jiného, než vlastní kroky. Ohlídla jsem se a zahlédla stín.

Chvíli jsem čekala, když jsem zahlédla nějakou siluetu. Nevím proč, ale nutilo mě to usmát se.

Stála jsem ve stínu, tak mě nemohl vidět. Schovala jsem se za pár krabic a čekala, až se ještě přiblíží.

Pár kroků ode mě se ta postava zastavila, poznala jsem, že je to muž. Chvíli čekal, jestli neuslyší mé kroky, a pak zařval: „Přede mnou se neschováš krásko!“ a rozesmál se.

Strčila jsem do krabic, za kterými jsem se schovávala. Muž se překvapeně otočil a usmál se: „Tak tady jsi.“

Úsměv jsem mu opětovala, ale tím způsobem, že jsem na něj vycenila zuby. Něco v mém obličeji ho děsilo, jeho úsměv pomalu pohasínal a on začal couvat.

Dělala jsem jeden krok za druhým, hezky pomalu. Ten muž to nevydržel, otočil se a s výkřikem utíkal pryč.

Nasadila jsem krutý úsměv: „Lov může začít.“