Nevidím, ale i tak miluju - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak a je tu další kapitolka. Předem bych vám, chtěl zdělit, že nevím jak to bude o prázdninách. Nevím zda budu mít přístup k internetu a počítači, ale ani neříkám, že nic nepřibude. takže doufejme, že to vyjde. Vaše LittleGii
PS: Komentáře potěší.

24.06.2011 (17:00) • LittleGii • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 974×

Nevidím, ale i tak miluju

14. kapitola

Pohled Lucy

Sešla jsem teda dolů, abych se podívala kdo to je. Když jsem otevřela dveře a uslyšela ten hlas srdce mi vynechalo několik úderů. „Ahoj,“ pozdravil mě. Stál tam… Jad. Vyšla jsem ven a zavřela dveře. Tohle nemusí nikdo slyšet.

„Jak se opovažuješ sem přijít?“ Snažila jsem se krotit, abych nekřičela, ale šlo to dost těžko. Živě jsem si dokázala představit ten jeho arogantní ksicht.

„Něco jsem slyšel a chci se jít přesvědčit.“ Uslyšela jsem přešel ke mně a pak mi položil ruku na břicho. Rychle jsem ji odstrčila, ale strach mě dočista ochromil. On to ví. Ale… Srdce se mi znovu zastavilo. To dítě… To dítě může být jeho!

„Slyšel jsem, že jsi těhotná?“

„Odkaď to prosím tě víš?“ zeptala jsem se ležérně, ale hlas mi na konci trochu zakolísal.

„Mám svý zdroje. Můj strýc pracuje v nemocnici a viděl tě jak jdeš z gynekologie.“ Mluvil tak normálně, jako by to bylo úplně běžný. A co lékařský tajemství? Zanadávala jsem v duchu. „Tak je to pravda nebo ne?“ doléhal na mě. Musím to říct. Mohlo by být jeho.

„Je to pravda,“ odpověděla jsem klidně, ale jeho reakce byla na předchozí chování dost neobvyklá. V jednom okamžiku mě chytil pod krkem a přirazil ke stěně. Pak mi u ucha zašeptal. „Je to moje?“ Jen jsem zavrtěla hlavou, protože jsem mluvit nemohla. Pak mě pustil a já se konečně nadechla, stála trochu vratce a držela si krk.

„Možná,“ dodala jsem. Na to jsem od něj dostala facku. „Na to zapomeň, moje to není. To si pamatuj, pokud někde cekneš o tom co se stalo, tak…“ Větu nedokončil, ale já věděla jak měla znít, jinak mě zabije. „Jestli je to moje, tak půjdeš na potrat o to se postarám!“ Pak jsem slyšela jen vzdalující se kroky, a odjíždějící auto.

Ještě chvíli jsem tam jen tak stála, než jsem se odhodlala jít domů. Bála jsem se, že se sesypu. Ž jsem otevírala dveře, když jsem ho uslyšela.

„Lucy,“ zašeptal. Otočila jsem se za jeho hlasem, sice jsem ho neviděla, ale cítila jsem jeho přítomnost. Po tvářím se mi sami zpustily slzy. Stála jsem tam jako přimražená a čekala jestli ještě promluví. Chtěla jsem si být jistá, že se mi to nezdá. Chtěla jsem vědět, že i po tom všem se vrátil. „Luko?“ zašeptala jsem a vykročila dopředu. Zastavila mě až jeho náruč. Stulila jsem se mu do ní a zapomněla na všechno. Tváře mi máčely slzy. Stáli jsme tam a nemluvili. Jak jsem ho mohla poslat pryč? Ptala jsem se sama sebe.

Když mi zvedl obličej musela jsem se na něj usmát. On mě opravdu miluje, vrátil se. Moje rty vyhledaly ty jeho a já se konečně cítila celá. S ním zvládnu všechno, ale nejprve mu musím říct pravdu.

„Musím ti něco říct,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu.

„Všechno už vím, nezapomeň já o tobě vím všechno. Neboj se to zvládneme.“ V tom momentě jsem byla snad nejšťastnější na světě, ale stejně rychle jako se štěstí objevilo, tak rychle zmizelo. Vzpomněla jsem si na předchozí rozhovor. Možná, že není jeho.

„Co se děje?“ Všiml si jak se moje tvář zachmuřila.

„To dítě možná není tvoje,“ musela jsem šeptat, protože se mi vzadu v krku usadil knedlík. Nemohla jsem dýchat. Bála jsem se jeho reakce.

Pohled Luka

Tvářila se tak smutně, vyplašeně. „Je moje, vím to.“ Zdálo se, že mi nevěří. Zavrtěla hlavou a už chtěla něco namítat, ale já ji včas zastavil. „Nezapomínej kdo jsem.“ V tom momentě se znovu rozbrečela, ale tentokrát štěstím. Mně bylo taky téměř k pláči. Čekám s ní dítě. Dítě, které bude krásné po ní, a nadané po mně. Bude nephilim. Napůl člověk, napůl anděl. Jeho život nebude lehký, ale já mu budu pomáhat jak jen budu moct.

Bylo už pozdě večer, seděli jsme v Lucyině pokoji a poslouchali televizi, když se dovnitř vřítila Anie.

„Jak to, že si mi to neřekla?“ pak si mě všimla a sklapla. Lucy zvedla hlavu.

„Anie, promiň, ale sama to vím jen pár hodin. A jak to víš ty?“ zeptala se jí. Anie se zatvářila trochu provinile.

„Od Toma.“ S těmi slovy se vytratila.

Pohled Anie

Co tam dělá Luka? Nerozešli se? Ale to, že jsou spolu znamená, že to dítě je asi jeho. Já budu teta. Budou se brát? Vezme si mě Lucy za družičku. Tyhle a další milion otázek se mi honil hlavou. Seděla jsem u Toma v pokoji. Jeho máma jela do města něco nakoupit, a my jsme tady byly sami. Luka vzal Lucy na večeři. Tom toho samozřejmě využil a začal mě líbat na krku.

„Tome,“ vzdychla jsem a hladově se vrhla na jeho rty. On ví jak na mě. V momentě jsem na všechno ostatní zapomněla a cítila jen jeho.

Autor: LittleGii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování