OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nespoutaná - 5. kapitola

05.12.2010 (18:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 953×

Celé dopoledne jsem jen civěla do zdi, nebo se procházela po pokoji. Také jsem konečně použila sprchu, kterou jsem ovšem absolvovala v co nejrychlejším čase. Cítila jsem se totiž příliš zranitelně a rozhodně jsem nechtěla, aby mě tam někdo vyrušil v rouše Evině.

Sprcha sice trochu pomohla v tom smyslu, že jsem se cítila svěží a nechtělo se mi tolik spát, nicméně mi bylo pořád špatně z hladu. Tak jsem aspoň pila, což proti hladu stejně nepomáhalo. V jednu chvíli se mi dokonce zatočila hlava a rozostřilo vidění, proto jsem si lehla na postel a dala nohy nahoru proti zdi. Pak se to uklidnilo.

Věděla jsem moc dobře, že tohle nikam nevede, jenže jsem prostě potřebovala něco dělat. Dát najevo svůj nesouhlas se svým vězením. A trucování mi přišlo jako vhodný prostředek. Třeba to vážně pomůže. Vždyť i ve světě se lidé svých práv dožadují hladovkami. A někdy to zabere.

A někdy taky ne. Rozhodla jsem se, že musím udělat něco jiného. Nemůžu tady přece jen tak zůstávat, aniž bych se pokusila o útěk. Nenechám se vláčet osudem, to přece nemám v povaze. Neměla jsem sice žádný plán, ale v hlavě mi to šrotovalo, jak jsem se opět snažila něco vymyslet. Bez úspěchu. Pak jsem ale opět uslyšela klíče v zámku. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že to je moje šance. Věděla jsem, že sice není velká, ale zkusit jsem to musela.

Jen co se dveře otevřely, rozběhla jsem se proti té dívce s tácem. Vyrazila jsem jí ho, což ji překvapilo a zavrávorala, přičemž se mi na okamžik uvolnila cesta k otevřeným dveřím. Neváhala jsem a ihned se vydala tím směrem, ale ona byla rychlejší, chytila mě za loket a prudce mě zatáhla zpět do místnosti. Měla vážně sílu, to se muselo nechat.

„Co si myslíš, že děláš?!“ Prohlížela si mě přísným pohledem a v jejím obličeji se promítala zlost.

„Co bys tak řekla?“ vypálila jsem ironicky, ale byla jsem zklamaná nad neúspěchem a celá jsem hořela.

„Tohle bylo naposledy, co ses pokusila o útěk, rozumíš?!“ Pořád se tvářila jako bohyně pomsty, ale se mnou to nehnulo. Nebála jsem se jí.

„Tak a teď ti něco řeknu já!“ Byla jsem tak rozčílená, že jsem měla pocit, že mi z uší utíká pára. „Jestli si myslíte, že se jen tak smířím s tím, že mě tu držíte jako nějakýho vězně, aniž bych věděla proč, tak to se teda šeredně mýlíte! Oba dva!“

„A co chceš asi tak dělat? Odtud se nedostaneš, dokud to on nepovolí,“ prohlásila se škodolibým úsměvem. Už jsem se chystala jí něco odpovědět, když dodala: „Jo, a jestli si myslíš, že tou svojí hladovkou něco zmůžeš, tak to je další omyl, děvče.“

„Přestaň se mnou mluvit tím svým povýšeným hlasem, ty-!“ Nevěděla jsem co dodat. K nadávkám jsem se snížit nechtěla, ale momentálně mi jich hlavou kolovala spousta.

Ona mě obdařila jen arogantním pozvednutím obočí a pak se otočila k odchodu. Zase. To už jsem myslela, že vypěním.

„Kam zase jdeš?!“ zařvala jsem hystericky a začala se třást.

Ani se po mě neohlédla a za okamžik byla pryč. Jen co zavřela dveře, ucítila jsem tu známou závrať, ale už bylo pozdě na to, abych se uklidnila s nohama nahoře. Dýchala jsem ztěžka a nemohla ji zahnat. V jednu chvíli jsem tam stála, a pak jsem se probrala na zemi.

Chvíli jsem jen zmateně pomrkávala a bylo mi příjemně. Ta zem mě nějakým způsobem uklidňovala. Závrať byla pryč a já mohla bez problémů zase dýchat. Pak jsem ještě jakoby zdáli uslyšela její hlas.

„Chrisi, máme problém,“ říkala s ledovým klidem. „Ta holka nic nejí a teď tu zkolabovala.“

Chvíli bylo ticho, a když poté pokračovala, došlo mi, že telefonuje. „Jenže ona je strašně tvrdohlavá. Teď mě dokonce napadla, když se pokoušela utéct.“ V tu chvíli už jsem její hlas slyšela naprosto zřetelně, ačkoliv nevyjadřoval žádnou zvláštní emoci.

Začala jsem se zvedat ze země.

„Dobře. Zrovna se probírá,“ prohlásila. „Musím končit, čau.“ Zaklapla telefon a podívala se na mě. To už jsem zase stála na nohou. Unaveně jsem se po ní podívala a ona pár kroky překonala vzdálenost, která nás dělila a dřív než jsem stihla zareagovat, mě podepřela a odtáhla na postel.

„Lehni si, a dej nohy nahoru,“ řekla přísně.

Neměla jsem sílu jí oponovat a ani vlastně nebylo proč. Tohle byl i můj postup, jak se vyrovnat s nevolností. Položila jsem se na postel a zvedla nohy. Klidně jsem oddechovala a periferním viděním ji sledovala. Stála vedle postele a nehýbala se. Aniž jsem to stihla postřehnout, zmizela, a nato už tu zase byla s tácem plným čerstvého jídla.

Otočila jsem hlavu a užasle na ní zírala. „Jak jsi to udělala?!“

Pousmála se mé reakci a odpověděla. „Myslela jsem, že ti Christopher řekl, že máme vyvinutější schopnosti.“

„No to sice jo, ale až takhle? Vždyť to nebyly ani dvě vteřiny co jsi zmizela,“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

„Je ještě hodně věcí, na které si budeš muset zvyknout,“ řekla a už nezněla tak tvrdě. Její hlas byl mnohem příjemnější.

„Ale já si na to nechci zvykat!“ opáčila jsem zoufale a na okamžik zavřela oči.

„Jak jsem řekla, budeš muset. A to samé platí o jídle. Musíš jíst!“ naléhala. Otevřela jsem oči a viděla, jak mi podává tác s jídlem. „Tím, že tu budeš omdlívat, si moc nepomůžeš,“ dodala. Rezignovaně jsem si sedla tak, abych si mohla ten tác převzít a položit ho na klín.

„Fajn. To ale neznamená, že jsem se s tím smířila.“

Odpovědí mi byl jen pobavený úsměv. „Christopher tu bude co nevidět.“

„To mám teda radost,“ prohlásila jsem jízlivě.

„Měla bys mít. Chce ti vše vysvětlit.“

Užasle jsem na ní zírala. Najednou mi to chce vysvětlit? A proč to nemohl udělat hned?

Když odešla, pustila jsem se do jídla. Ať už to připravoval kdokoli, bylo to výborné. Pěkně propečený hovězí steak s americkými brambory a barbecue omáčkou. K tomu byla, jako příloha, rajčata s mozzarelou zalitá dresinkem. Snědla jsem úplně všechno a odložila tác na zem.

Seděla jsem na posteli a cítila se tak nějak jinak. Byla jsem pořád napjatá, ale už ne tím nepříjemným způsobem. Konečně jsem se měla dozvědět pravdu. Byla jsem nervózní, a nebylo to jen kvůli tomu, že měl Christopher přijít a všechno mi vysvětlit. Bylo to už jen kvůli faktu, že měl přijít. Už to byl den, co se ukázal naposledy. Kde byl celou tu dobu? Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, chtěla jsem, aby přišel dřív.

Ani jsem nezaregistrovala zaklapnutí dveří, když v tom stál přede mnou. Jen jsem na něj obrátila svůj zrak a vyčkávala, co bude dál. Chvíli mi hleděl do tváře a pak se zadíval na prázdný tác, přičemž mu po tváři přelétl úsměv.

„Jsem rád, že jsi dostala rozum, Megan,“ prohlásil, jako když otec za něco chválí své dítě.

„Fajn, to by stačilo. Ty výchovný kecy si můžeš odpustit,“ prohlásila jsem kousavě. „Já čekám na vysvětlení.“

„Dobře, tak kde začneme?“ zeptal se a v klidu se posadil do křesla. „Pokládej otázky, já budu odpovídat.“

„To jako vážně?“ Nechtělo se mi věřit, že to najednou půjde tak zlehka.

Jen se usmál a kývl, přičemž gestem naznačil, ať začnu.

Chvíli jsem přemýšlela čím začít, ale pak jsem se prostě zeptala: „Kde jsi byl od včerejška?“

Zatvářil se překvapeně, ale za chvíli se na jeho tváři rozhostilo pobavení. „Copak? Chyběl jsem ti?“

„Ne,“ odpověděla jsem a nervózně si skousla ret. „Jestli mi nechceš odpovídat, fajn. Budu pokračovat jinou otázkou. Kdy mě pustíš?“

„Tak v tom případě ti nejdřív odpovím na tvou první otázku,“ prohlásil. Jen jsem nadzvedla obočí, ale nechala ho mluvit dál. „Od včera jsem vyřizoval jednu důležitou věc. A odpověď na tvou druhou otázku zní: až ji vyřídím, budeš zase volná.“

„Opravdu?“ zalapala jsem po dechu. „A kdy to bude?“

„To teď nemůžu s jistotou říct.“

„A o co se jedná? Přece jsem jasně řekla, že nikomu nic neřeknu, tak co vám ještě brání mě nechat jít?!“

„Nechtěl jsem tohle téma otevírat, ale když jsi tak neústupná, budu muset,“ povzdechl si. „Teď se tě zeptám já, Megan. Myslíš si, že jsme s Patrícií jediní upíři ve městě?“

Chvíli jsem na něj jen civěla a nechápala, kam tím míří. „Co s tím mám společného?“

„Bohužel hodně,“ odpověděl a jeho výraz potemněl. „Tu noc, kdy jsem tě nechal naživu a odnesl sem, jsem nebyl jediný upír ve čtvrti. Byli tam i další, kteří slídili po obětech.“

V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. „Co tím myslíš?“

„Měli jsme svědky, Megan. A ne jen obyčejné. Pokud bych tě teď pustil, najdou tě a při první příležitosti zabijí.“ Jeho hlas zněl temně a oči zvážněly.

„Jen proto, že vím o upírech?“ Poslední slovo jsem dokázala vyslovit opět jen stěží.

„Přesně tak,“ potvrdil.

„Ale co budeme dělat?“ vyhrkla jsem vyděšeně.

Usmál se, když jsem promluvila v množném čísle. „Ty nebudeš dělat nic. Jen počkáš, dokud to nevyřeším. Až bude po všem, můžeš jít.“

„A jak to chceš řešit?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jde to vyřešit jen jednou cestou. Zkrátka je musím zabít.“ V jeho tváři se zračil naprostý klid, jakoby mluvil o něčem běžném.

„Není to nebezpečné?“

„Je,“ řekl se samozřejmostí. „Ale kdyby nebylo, tak to není žádná zábava.“ S úsměvem se mi zadíval do očí, čímž mě odzbrojil. „Ještě nějaké otázky?“

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se tiše a nespouštěla zrak z jeho krásných černých očí.

„Co?“

„Proč mě zachraňuješ? Vždyť by pro tebe bylo mnohem lehčí mě zabít a bylo by po problémech. Pořád to ještě můžeš udělat.“

Jeho rysy zněžněly. Zvedl se z křesla a přistoupil ke mně. Klekl si, takže byly naše tváře teď ve stejné výšce. Opatrně vzal mou tvář do dlaní a uvěznil mé oči v těch svých. Cítila jsem napětí, které mezi námi zavládlo, když řekl: „Tobě bych nikdy neublížil, Megan.“

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná - 5. kapitola: