OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nespoutaná - 12. kapitola

29.03.2011 (17:00) • Adelka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1002×

„Příště bys nemusel stát takhle za rohem,“ řekla jsem unaveně a vykročila k němu.

„Nevěděl jsem, kudy vyjdeš,“ pokrčil rameny a pokynul k hlavnímu vchodu.

„Aha. A teď mi budeš teda dělat i eskortu až domů?“ řekla jsem a nedokázala si odpustit lehce uštěpačný tón ve svém hlase.

„Ale no tak, Megan,“ povzdechl si Christopher. „Myslel jsem, že tohle už máme za sebou.“

Zastavila jsem se u něj a založila si ruce na prsou. „Fajn, máš pravdu,“ rezignovala jsem a na něm bylo vidět, že jsem ho svým postojem překvapila. „Takže se mnou jdeš na metro?“

Tomu se zasmál. „Mám něco lepšího,“ prohlásil s úsměvem a zadíval se někam stranou. Když jsem jeho pohled následovala, uviděla jsem černého Jaguára zaparkovaného u chodníku.

„Super, aspoň budu dřív doma,“ řekla jsem úlevně a automaticky zamířila k autu.

„Chceš řídit?“ zeptal se Christopher rozverně a já se zastavila a jen se na něj překvapeně podívala. Proč bych měla řídit?

„Co?“

„Vzhledem k tomu, jak se k tomu autu hrneš, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla řídit,“ prohlásil jednoduše. „Patricie se se mnou o tom vždycky dohaduje.“

„To bych nejdřív musela mít řidičák,“ odpověděla jsem bez emocí.

„Kolik ti vůbec je, Megan?“ zeptal se překvapeně.

„Neboj, šestnáct už mi bylo,“ prohlásila jsem sarkasticky. „Ale jestli to chceš vědět přesně, tak je mi osmnáct a řidičák prostě nepotřebuju, to je celé.“

Jen pokýval zamyšleně hlavou a nijak to dál nekomentoval. U auta mi podržel dveře u spolujezdce a hned na to si sedl vedle mě za volant. V autě panovalo nepříjemné ticho, a když jsme vyjeli, nedokázala jsem se nezeptat.

„A kolik je vůbec tobě, Christophere?“

„To nechceš vědět, věř mi,“ řekl vyhýbavě a soustředil se na cestu.

„Já jsem ti taky odpověděla,“ naléhala jsem. „Vždyť o tobě vůbec nic nevím.“

„Nejsem si jistý, jestli jsi na detaily připravená,“ řekl omluvně a na chvíli odvrátil svůj zrak od cesty před námi, přičemž se mi zahleděl do očí. „Nechci tě vyděsit ještě víc. Dost na tom, co už víš.“

V tu chvíli jsem se zastyděla za svou předchozí reakci na to, že je upír. Jenže kdo by nebyl vyděšený? Obzvlášť, když vezmu v potaz způsob, jakým jsem se to dozvěděla.

„Myslím, že teď už mě toho moc nevyděsí,“ řekla jsem a snažila se znít odlehčeně.

„Dobře tedy. Narodil jsem se v roce 1778 na Floridě.“

Chvíli jsem na něj jen upřeně hleděla a zpracovávala tu informaci. „Takže teď ti je 232?“ Tón mého hlasu byl udivený, i když jsem se to snažila potlačit.

„Přesně tak,“ pousmál se a podíval se na mě.

„A to ses narodil… ehm, takhle? Myslím, jako upír?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ne, tak to nefunguje. Nikdo se nemůže narodit jako upír,“ vysvětloval s trpělivostí. „V upíra musí být člověk proměněn. Já byl proměněn v roce 1801. Což znamená, že je mi v podstatě po fyzické stránce pořád 23 let.“

„Jak jsi byl proměněn?“ uteklo mi. „Tedy jestli se smím ptát,“ dodala jsem omluvně.

V ten okamžik auto zastavilo na semaforech a Christopher se mi znovu zadíval do tváře. „Proměnila mě Patricie, když jsem umíral na uštknutí chřestýše. Nebylo v tom nic zvláštního.“

„Ona je tedy starší než ty?“

„Starší je slabé slovo,“ usmál se. „Ale to už je její příběh k vyprávění,“ dodal a sešlápl plyn, když se na semaforu objevila zelená.

„Jaké to pro tebe bylo, když tě přeměnila?“ zajímalo mě.

„Bylo to,“ začal a na chvíli se zamyslel, jakoby přemýšlel jak pokračovat, „těžké,“ dodal nakonec a v jeho slovech zaznívala melancholie. „Nerad na to vzpomínám, Megan, nezlob se.“

„Promiň,“ řekla jsem tiše a sklopila zrak. Tohle bylo poprvé, kdy mi Christopher ukázal nějakou slabost. O to víc mi najednou přišel lidský a mé necitlivé otázky mě mrzely.

„To je v pořádku. Jsi jen zvědavá, což je pochopitelné,“ řekl a zase zněl naprosto vyrovnaně jako vždy.

Zbytek cesty uběhl v tichosti, protože jsem si netroufala zeptat se na cokoli dalšího. Sledovala jsem z okénka světla nočního New Yorku, a když auto zastavilo, naposledy jsem se podívala na Christophera.

„Děkuju za odvoz,“ zamumlala jsem, zatímco jsem si odepínala bezpečnostní pás.  Otočila jsem se ke dveřím s tím, že vystoupím, ale Christopher se na okamžik dotkl mé ruky, aby mě zadržel. Ten dotyk způsobil, že se mi rychleji rozbušilo srdce. Sakra, to bych měla korigovat.

„Megan, omlouvám se, co jsem řekl ve škole,“ řekl naléhavě a něco v jeho tónu mě přinutilo, znovu se na něj podívat. „Mělas pravdu, nic o tobě nevím. Neměl jsem nic říkat.“

„V podstatě jsi toho až tak moc neřekl,“ odpověděla jsem. „A měl jsi pravdu. Se Stevenem jsem chodila asi čtvrt roku, což dneska nechápu a nejsem na to zrovna dvakrát pyšná.“

Chvíli mlčel a tvářil se strašně zamyšleně. Pak konečně promluvil. „Zdá se mi to, nebo už jsi dneska podruhé přiznala, že mám pravdu?“ dobíral si mě s úsměvem. Jestli chtěl odlehčit situaci, tak se mu to podařilo.

„To jen proto, že jsem utahaná,“ usmála jsem se. „Počkej příště.“

„S radostí.“

Ten den jsem se vzbudila už někdy kolem půl desáté, protože mi volala Andy. Poslepu jsem na nočním stolku nahmatala telefon a přijala hovor.

„Prosím?“ zachraptěla jsem rozespale do sluchátka.

Už jsem chtěla začít nadávat tomu, kdo mě vzbudil takhle brzy. Vzhledem k tomu, že jsem se do postele dostala až po páté ráno, klidně bych nerušeně spala dál. Jenže, na druhé straně se ozvaly tlumené vzlyky a po chvíli i sama volající. „Megan?“ zakňourala Andy.

„Co se děje, zlato?“ zeptala jsem se, teď už plně probuzená, zatímco jsem se vyhoupla do sedu.

„Je mi na nic,“ vzlykla a popotáhla nosem. „Načapala jsem Thomase s jinou,“ dodala a nato se naplno rozbrečela. Ale ne, už je to tu zase.

Snažila jsem se ji uklidnit, ale bylo to těžké. Ne, že bych to dopředu nevěděla. Andy to měla ve vztazích zkrátka komplikované. Jenže já jí rozhodně neměla co vyčítat. Ona tu pro mě byla taky, když jsem se rozešla se Stevenem. Nakonec jsme se domluvily na kafi ve městě.

Rychle jsem se oblékla, vyčistila si zuby a ani se nezdržovala zbytečným líčením. Moc dobře jsem věděla, že Andy už pravděpodobně stepuje před naší oblíbenou kavárnou a nechtěla ji nechat čekat dlouho.

A taky že jsem se nemýlila. Když jsem dorazila na místo, Andy už tam stála. Přes oči měla černé brýle, ale i tak jsem podle zarudlého nosu poznala, že brečela. Na přivítanou jsem ji konejšivě objala a zašeptala jí do ucha, že to bude dobré. Možná se zdá, že jsou to jen prázdná slova, ale ve skutečnosti pomáhají. Sama jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži.

V kavárně jsme si sedly do rohového boxu, co nejdál od ostatních, abychom měly soukromí a Andy začala vyprávět. Se svým přítelem Thomasem už byla tři čtvrtě roku, a i když pořád bydleli každý u sebe, sdíleli klíče ke svým bytům.

„Po práci se mi nechtělo domů, a tak jsem se rozhodla, že zajdu za Thomasem. Neviděli jsme se předtím dva dny,“ začala a na posledním slově jí poskočil hlas. Bylo vidět, že je pro ni těžké o tom mluvit, ale pokračovala. „Zkrátka jsem si odemkla a už ode dveří je slyšela. Nebo spíš ji. Snažila jsem si namluvit, že jen sleduje nějaký porno, ale když jsem otevřela dveře, bylo to jasný,“ dořekla a v tu chvíli se hráz slz, které se tak dlouho snažila zadržet, protrhla. Naklonila jsem k ní a znovu ji objala. Hladila jsem ji po zádech a mluvila. O tom, že je Thomas blbec, že si ji nezaslouží, že si najde někoho lepšího… Po nějaké době přestala plakat a nepatrně se ode mě odtáhla.

„Děkuju, Megan,“ řekla se slzami v očích. „Nevím, co bych si bez tebe počala.“

Jen jsem se mírně usmála. „A co teprv já bez tebe, Andy.“

To odpoledne jsem strávila celé s ní. Postupně mi dovyprávěla i to, co se stalo poté, co vtrhla do Thomasovy ložnice. I když je jindy Andy celkem rázná, v téhle chvíli tam prý jen zůstala beze slova stát, a teprve když si jí páreček všimnul, otočila se na podpatku a odešla. Thomasovi pak jen napsala sms, že je konec. A ten blbec se ani neozval! Evidentně se všichni chovají stejně. Nebo alespoň všichni kolem Andy a mě.

Z kavárny jsme zamířily do Central Parku a užívaly si jednoho z posledních teplých podzimních dnů. Na to, že byl konec října, bylo přímo nádherně a my si tak mohly ještě naposledy užít trošku sluníčka.

Celou dobu jsme klábosily o všem možném a za chvíli na Thomase skoro zapomněly. Andy vypadala mnohem lépe a zdála se být více uvolněná, za což jsem byla ráda.

Kolem čtvrté jsme obě vyrazily směrem ke mně, abychom se mohly najíst a vypravit do práce. Andy původně zvažovala, že zavolá Aaronovi a na směnu nepůjde, ale rozmluvila jsem jí to. Doma by byla sama a akorát na to pořád dokola myslela, takže bylo hlavní ji zaměstnat.

Vzhledem k tomu, že byla sobota, měly jsme být v práci opět na šestou. Půjčila jsem Andy nějaké své oblečení, protože měla pořád to včerejší a sama se také ustrojila. Před šestou už jsme vystupovaly z metra a mířily na plac.

V klubu bylo poloprázdno, a za barem zatím stála akorát Kendra. Obě jsme ji s Andy pozdravily a pustily se do práce. Andy byla pořád zaneprázdněná, takže to vypadalo, že na Thomase nemyslí, a pokud nebyla, tak jsem vždy snažila zapříst hovor na jiné téma.

Za chvíli se k nám připojil i Jesse s Galem a ani jsme se nenadáli a byl plný klub. Pinglovala jsem mezi barem a placem a ani nezaregistrovala, že dorazil Christopher. Všimla jsem si ho, až když jsem kolem něj procházela s tácem prázdných sklenic. Seděl u jednoho stolu a popíjel svou whiskey. Když uviděl, že jsem ho zbystřila, usmál se.

„Ahoj Megan,“ řekl ledabyle. „Jaký byl den?“

„Ani se neptej,“ odpověděla jsem a až pak si uvědomila, jak moc unaveně zním.

„Špatně ses vyspala?“ zeptal se se zájmem. „Nebo tě unavila procházka Central parkem?“

Jen jsem nadzvedla obočí a propalovala ho pohledem. „Chceš říct, že mám tvůj dozor úplně všude?!“

„No úplně ne,“ prohlásil rozverně. „Ale po většinu času ano.“

„Dobře, že to vím,“ odfrkla jsem si. „A kdy to podle tebe skončí?“

„Až uznáme s Patricií za vhodné.“

„S Patricií? Chceš říct, že mě hlídá i ona?“

„Přesně tak. To víš,“ řekl a naklonil se ke mně, „i upíři musí spát,“ dodal tiše, aby ho nikdo kromě mě neslyšel. „Sice nepotřebuju spát moc dlouho, ale i tak.“

„A nepřeháníte to už trochu?! Vždyť jsi říkal, že žádné nebezpečí nehrozí. V tom případě byste mě nemuseli hlídat na každém kroku! Mám přece taky své soukromí!“ rozčílila jsem se.

„Koukám, že jsi to myslela vážně, když jsi říkala, ať počkám příště. Stará dobrá hádavá Megan už zase zaujala své místo,“ poznamenal s úsměvem.

Neměla jsem náladu se s ním hádat, protože to bylo pořád dokola. Proto jsem jen nesouhlasně našpulila rty a beze slova odešla, přičemž jsem celou cestu k baru cítila jeho pohled zabodnutý do mých zad. A mohla bych přísahat, že se usmíval. Jen jsem si v duchu říkala, že až mě přestanou hlídat jako malé dítě, uleví se mi. Jenže zároveň jsem si musela přiznat, že mě jeho zájem svým způsobem těšil. Jakoby ho jedna část mé osobnosti vítala, zatímco ta druhá odsuzovala.

Zamyšleně jsem se vrhla na nádobí a nato dál obsluhovala zákazníky. A pak, když jsem zrovna někomu točila pivo, došel sud. Vždyť ho Gale na začátku měnil? To už se toho vypilo tolik? Naštvaně jsem odkráčela směrem do sklepa s tím, že ho narazím, když mě v chodbě něco zaujalo.

Dveře do šatny byly otevřené a uvnitř se svítilo. To se mi zdálo divné, protože všichni byli za barem a tak by mělo být zamčeno. Jedině, že by se tam snad někdo vloupal. Nebo si možná jen někdo pro něco šel a špatně zavřel. Vzhledem k tomu, že jsem zevnitř neslyšela žádný pohyb, usoudila jsem, že tam nikdo není a šla dveře zavřít.

Jenže hned jak jsem ke dveřím došla a nakoukla do šatny, ztuhla jsem hrůzou. Na zemi leželo Andyino bezvládné tělo.

„Andy!“ zakřičela jsem v panice a okamžitě se k ní vrhla, abych jí zatřásla. „Andy, slyšíš mě?“ naléhala jsem zoufale, ale nedočkala jsem se žádné odezvy. Nejvíc mě děsily její oči. Byly otevřené dokořán a dívaly se někam do prázdna. Věděla jsem, co to znamená, ale nechtěla si to připustit. Roztřeseně jsem zkontrolovala její životní funkce a to, co jsem zjistila, mě naprosto paralyzovalo. Byla skutečně mrtvá.

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná - 12. kapitola: