OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! - 7. kapitola

11.07.2013 (13:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1286×

Londýnské oko byl ten nejhorší, ale přitom i jeden z nejlepších zážitků v mém životě. Nejhorší byl, protože jsem byla moc vysoko a i díky tomu krásnému výhledu jsem to viděla, což bylo opravdu velmi hrozné, přímo děsivé. Mezi nejlepší se řadil díky tomu, že jsem viděla skoro celý Londýn, ale úplně celou historickou část. A bylo to úžasné. A taky tam byl se mnou Rob a pomáhal mi, i když to byl jeho nápad.

Nemohla jsem na něj být naštvaná, že mě tam vzal. Když se mě ptal, já si hrála na hrdinku a řekla, že mi výšky nevadí. Po včerejším dni vím, že mu už nikdy lhát nebudu. Rozhodně ne ve věcech, kterých se bojím a nedělají mi dobře. Nevyplatilo se mi to.

Seděla jsem na gauči v obýváku a dívala se s Victorií na film. Byla to povedená britská komedie, a pak, že mají divný humor. Robert seděl za svým klavírem. Byl jediný v rodině, kdo hrál, a prý byl jako malý donucen.

Jen co film skončil, začal okamžitě hrát. Otočila jsem automaticky hlavu za tím zvukem. Viděla jsem jen Robertovu hlavu a jak se kouká na práci jeho prstů. Nedalo mi to, a tak jsem se zvedla a došla pomalu, abych ho nerušila, k němu. Neznala jsem nikoho, kdo by uměl hrát, a od přírody jsem byla zvědavá.

Stála jsem u jeho boku a koukala se pozorně na něj a jeho výraz. Roztomile špulil rty, jak se soustředil. Musela jsem se tomu usmát. Poté jsem přešla na jeho ruce, které hrály. Zničehonic přestal a otočil se ke mně tváří.

„Sedni si, já tě neukousnu,“ poklepal na místo vedle něj, neváhala jsem.

„Tak co byste si, madam, přála zahrát?“ Popravdě jsem nevěděla, neznala jsem klavírní skladby.

„Nechám se překvapit,“ vybruslila jsem z toho s elegancí. Ale on to poznal, podle jeho uculování.

„Jak si přeješ.“ Začal něco hrát a já se jen fascinovaně koukala na jeho prsty, jak elegantně tančily po klávesách.

Byla jsem určitě jediná, kdo se bavil touhle věcí. Naznačoval to znuděný výraz Victorie i otázka, kterou v zápětí položila: „Lidi, pojedeme na nákupy, co vy na to?“ Pokrčila jsem rameny na znamení, že mi to je jedno.

 „Jo, jedeme, musím něco koupit,“ usmál se na svou sestru a ta zmizela v patře s tím, že se jde připravit. Já nepotřebovala, měla jsem na sobě džíny, triko a mikinu jsem měla na věšáku.

„Vypadá to, že jsi k nám přivezla i krásné počasí. Za tu dobu, co tady jsi, tu nepršelo, což je zvláštní,“ podíval se Rob také z okna.

„Jsem kouzelná, já vím,“ prohodila jsem s lehkým úsměvem a zatvářila se, že jsem ta největší. Pobavila jsem jak jeho, tak i sebe.

£££

Nedůvěřivě jsem se na něj koukala, jak si se zájmem prohlížel plné regály bot. To, proč jsem ho zkoumala jako nesvéprávného, bylo, že zkoumal holčičí boty. Už jsem ho chtěla upozornit, že je v blbé řadě, ale v tu chvíli popadl jedny boty a prudce ke mně došel.

„Velikost,“ vyhrkl na mě, jako by byl právě něčím nadopován.

„Co?“ vyhrkla jsem zpět zděšeně.

„Velikost boty, co nosíš,“ povzdechl si, jako bych byla nechápavý člověk, což jsem v tu chvíli asi opravdu byla.

Už jsem chtěla vyhrnout mou velikost, když jsem si uvědomila, že tady to číslování je jinak, a tak jsem se sehnula ke své botě a trochu ohrnula jazyk, abych se podívala. „Šest, možná i šest a půl,“ zvedla jsem k němu zrak.

„Super, vyzkoušej. Mám tě v oku,“ strčil mi do ruky černé boty a odešel. Určitě mě neměl v oku, ale potají zjišťoval mou velikost. Přeci jen moje zničené boty měl. Dívala jsem se za ním nedůvěřivě, ale nakonec jsem si je vyzkoušela. Seděly mi a dokonce jsem si připadala, jako bych šlápla po sametu, jak v nich bylo pohodlně. Pořádně jsem si je prohlédla a pak sjela k nohám Roba. Moje boty byly podobné, jen dámské.

„Líbí?“ nečekaně se objevil vedle mě. Zamračila jsem se, ale pak jen kývla. „Super, bereme,“ spokojeně se usmál a vytrhl mi už sundanou botu z ruky.

„Robe?“ koukla jsem se na něj se zvednutým obočím a čekala, až mu to dojde.

„Nové boty, které ti dlužím,“ pokrčil rameny a odešel k pokladně, kam jsem ho následovala jako poslušný pejsek. Když si nedokázal pořádně ochočit Patty, mě tedy jo. „Dluh splacen,“ usmíval se, když jsme šli z obchodu.

„Děkuju, tvůj výběr je skvělý, vážně se mi líbí.“

Našli jsme Vicky a chvíli s ní chodili po obchodech, než se jelo domů. Tam už byli ostatní z rodiny.

Ale raději jsem svoje nové boty nechala v krabici. Jistota je jistota.

£££

Tom i Sam a Marcus už na nás čekali u stolu, dokonce spolu měli i dívčí společnost. Přinesli pití a mně colu. Chvíli jsem tam s nimi byla a poslouchala, jak se spolu pořád pošťuchují a hádají. Rob a Marcus se o něčem dohadovali a před sebou měli kus papíru. Já se nějak do jejich konverzace nemohla zapojit, protože jsem netušila, o čem je řeč. Jediné, co jsem zvládla, bylo občas přitakat do Tomova vtipného monologu, který jsem jen zlepšila.

„Robe, to jste mi nemohli přinést alespoň nealko koktejl?“ ptala jsem se a koukala se na sklenici, která byla plná tmavé tekutiny, které jsem poslední dobou pila až nezdravě moc a lezla mi i ušima.

„Tak si pro něco skoč,“ pokynul k baru a já neváhala a vydala se k němu. Sedla jsem si na jednu z mnoha barových židlí, co tu byly. Vždy se mi líbily, hlavně že se sedí vysoko.

„Co to bude, krásko?“ usmál se na mě barman. Podívala jsem se a zůstala zírat do jeho jasných modrých očí. Měl krátké černé vlasy a opravdu pěkný úsměv.

„Nějaký nealko koktej, prosím,“ oplatila jsem mu usměv. Přikývl a pustil se do práce a pořád se usmíval.

„Tady, to je na mě,“ usmál se a postavil na stůl sklenici.

„Děkuju,“ napila jsem se, opravdu to bylo dobré. A tak jsem si cucla ještě víc.

„Jsi místní? Já jen, že lidi odsud znám,“ začal konverzaci.

„Ne, nežiju ani v téhle zemi. Jsem tady na prázdniny u přátel,“ odpověděla jsem a dál pila.

„Moc rád tě poznávám, jsem Peter,“ představil se a napřáhl ke mně přes bar ruku. Na zápěstí měl dva stříbrné náramky. Rukávy bílé košile měl vyhrnuté k lokti a na vnitřní straně předloktí tetování ve tvaru různých propojených znaků, vypadalo to opravdu zajímavě.

„Alex,“ přijala jsem ruku a potřásla si s ním.

„Budeš tu dlouho u přátel?“ ptal se dál. Utíral u toho sklenice nebo otevíral piva a pořád ze mě nespouštěl zrak.

„Ještě dva a půl týdne a pak zpět domů.“ Zamračila jsem se u toho, stále se mi tu líbilo a byla jsem tu plná energie.

„Rád bych tě tu znovu viděl,“ flirtoval se mnou a mě to potěšilo, protože se mi to nestávalo moc často. Vlastně spíše nikdy.

„Určitě, chodíme sem celkem často,“ mrkla jsem a on se zářivě usmál. Hodil šejkr do vzduchu a znovu ke mně hodil pohled. Opřela jsem si ruce o bar a pozorovala ho.

„Tahle písnička je pro mou přítelkyni, která je tady na prázdninách a někde se tu schovává,“ ozvalo se z reproduktoru krásným hlasem, který jsem opravdu dobře znala. Hlava mi ihned vystřelila směr pódium.

Byl tam, jak jsem čekala, seděl už na židli a v rukou měl kytaru, na kterou začal pomalu hrát. Tohle byla úplně jiná písnička, nikdy jsem ji ještě neslyšela. Byla víc tichá a text byl víc zajímavý než u ostatních. Když dohrál, všichni začali tleskat, včetně mě.

„Hraje tady často, znám ho už léta. Je divnej,“ prohodil jen tak Peter. Otočila jsem se k němu a chtěla mu něco říct, ale nestihla jsem to, přerušil mě někdo jiný.

„Alex,“ promluvil mi za zády a objal mě kolem ramen.

„Robe, hrál jsi skvěle,“ otočila jsem se k němu čelem a pochválila ho. Neusmíval se jako jindy, když ho chválím. Jenom se naštvaně koukal na Petera.

„Co tu děláš, zlato?“ podíval se konečně na mě a já žasla nad jeho oslovením. Že by měl už přepito?

„Řekl jsi mi, abych si šla koupit koktejl,“ připomněla jsem mu.

„Promiň, se Samem jsme probírali ještě tu písničku,“ omluvil se.

„To je dobrý, Peter mi dělal společnost. A koktejl,“ poukázala jsem k neklidně postávajícímu barmanovi.

„Vrátíme se ke stolu?“ Lákavá nabídka, ale budou tam ty fifleny a nechtělo se mi. Tady byla větší zábava.

„Já se tu bavím dobře, ale jestli chceš, jdi,“ dala jsme mu na výběr. Ale on se beze slova posadil na vedlejší stoličku u baru a objednal si pivo.

„Co si ještě dáš, Alex?“ zeptal se mě Peter, Roba vedle mě si nevšímal. Ale já se na něj otočila.

„Tak co, Robe, dáme pivo, nebo koktejl?“

„Já tě opíjet nebudu, alespoň dnes,“ zazubil se. Nezapomněl zvednout ruce do obraného gesta.

„A odneseš mě?“

„Klidně až do postele.“ Dobře, tohle jeho chování jsem nepobírala. Něco bylo ve vzduchu a já netušila co.

„Beru,“ otočila jsem se k Peterovi, „v tom případě tequillu. Nikdy jsem ji nepila,“ objasnila jsem Robovi a usmála se nevinně. Měla bych přeci zkoušet, abych věděla, co mě čeká.

„Tak pro mě taky,“ objednal si Rob.

Peter položil na stůl misku s citrony, sůl a sklenice s tequillou.

„Víš, jak se to pije?“ zajímal se můj společník.

„Už jsme to viděla,“ přikývla jsem.

„Tak koukej,“ pokynul mi. Na vlhkou kůži mezi palcem a ukazováčkem nasypal sůl, do druhé ruky vzal sklenici s tequillou. Olízl sůl, pak do sebe kopl tequillu a vzal si citron. Udělala jsem to samé, co on.

„Tak co?“ zajímal se. Koutky mu cukaly celou dobu, kdy mě pečlivě pozoroval.

„Pivo je lepší,“ zašklebila jsem se a on se zasmál. Podal mi svoje pivo a já se s radostí napila.

„Ještě jednou,“ objednal si, tedy spíš mně objednal.

Po další chvíli, kdy na sebe ti dva naštvaně pokukovali, jsem se s Peterem rozloučila a s Robem se vydala ke stolu, kde byli jenom kluci. Že by holky utekly? Sam a Tom se hádali, kdo toho vydrží víc, spočítali, kolik toho každý měl, a pak se vsadili a začali pít.

No, byli rádi, když domů odcházeli po svých, já měla zábavu. Navzájem se podpírali a tvrdili, že si to zítra budou muset zopakovat. Tohle jsem jim ani trochu nevěřila.

£££

Rob někde vyhrabal nějakou společenskou hru, ke které byla potřeba hodně slovíček. Měla jsem strach z té mezinárodní ostudy, ale nakonec to dopadlo dobře, celkem. Když jsem udělala chybu, bylo to ve výslovnosti. Většinou jsem z toho udělala něco jiného, takže se mi občas opravdu smál, ale jeho plus bylo, že se mi smál poprvé.

I přesto mě to celkem bavilo a hráli jsme skoro dvě hodiny, než přišel jeho otec, že potřebuje pomoct, a tak se Robert vzdálil. Mně to nějak nevadilo. Šla jsem si do pokoje zavolat denní hlášení rodičům a sestře.

O hodinu později jsem skončila ve městě s Lizzie a Victorii. Jen tak jsme chodily a povídaly si o všem, co nás napadlo, až padlo něco, co mě zarazilo.

„On měl narozeniny?“ zastavila jsem se a koukala se na ně.

„Jo, asi čtyři dny po tom, co jsi odjela,“ vysvětlila Lizzie a Victorie vedle ní na souhlas přikyvovala.

To ne! Proč mi to neřekl? V tu dobu jsme si už psali, kdyby se zmínil, aspoň bych mu popřála. Krucinál, a já dostala oslavu!

„On ti to neřekl?“ ověřovaly si. Jen jsem zakroutila hlavou ze strany na stranu. „Znali jste se chvíli, asi neviděl potřebu,“ pokoušely se mě uklidnit.

„Jo, ale mně to teď přijde nefér. Mně jste udělali oslavu, koupil mi dárek a já mu neřekla ani blbý – všechno nejlepší,“ povzdechla jsem si.

„To nic, Alex, tak mu něco koupíme,“ usmály se. Obě mě chytily za jednu ruku a vedly do obchodu.

„Bylo mu devatenáct, 13. května,“ osvětlily mi. To si budu muset pamatovat.

„Co mám asi koupit devatenáctiletému klukovi? Má věk, kdy chce drahé věci jako auta, motorky a nevím co. Jo, a ještě holky. Navíc nemám bratra. Nevím, co bych mu mohla dát,“ postěžovala jsem si a byla naštvaná. Ne naštvaná, jako zoufalá z téhle situace.

„A co jsi dostala ty?“

Co se dnes ještě nedozvím? Ony ani nevědí, co mi jejich mladší bráška koupil k narozeninám. Co vše ještě Rob tají?

Vyhrnula jsem si levý rukáv a ukázala svůj nový náramek s přívěšky. Chvíli se na něj koukaly, než jim to došlo.

„To je trefný,“ zasmály se.

„To je, proto netuším, jak se k tomu aspoň trochu přiblížit. Tenhle dárek byl úžasný,“ musela jsem si povzdechnout.

„Něco vymyslíme.“ Vlekly mě tedy do dalšího obchodu, abychom něco našly. Nechtěla jsem, aby to bylo něco obyčejného. Já taky nedostala nic obyčejného. Jenže nic se mi nelíbilo, prošly jsme všechny možné obchody, kde by se dalo něco sehnat. Holky se předháněly v tom, která toho nabídne víc ke koupi, ale nic se mi nelíbilo, nezdálo se mi to dostatečně dobré. Tohle nebyl lehký úkol a my ho nezvládly. Přesněji, já ho nezvládla.

Posadila jsem se na židli v kavárně, holky si daly kávu a já horkou čokoládu, potřebovala jsem si něčím spravit náladu a nic lepšího než čokoláda pro to nebyla. Koukala jsem se na svou levou ruku. Nechtěla jsem mu dát jen tak něco, ale jako on něco na památku, co budu mít u sebe a vzpomenu si na něj. Chtěla jsem, aby to bylo osobní, a ne, aby to měl každý.

Povzdechla jsem si a podívala se na obsluhu, která nám přinesla naši objednávku. Zaujala mě jeho ruka, na které měl pletený náramek. Být z komiksu, tak by se mi u hlavy objevila zapnutá žárovka.

Někdy je výhoda mít tak akční mámu, která chce vše zkoušet. Naučila jsem se spousty věcí. A to se mi právě v tuhle chvíli hodilo, abych mohla dát osobní dárek, který by byl na mě vzpomínkou.

Z kavárny jsem je táhla napříč obchodním centrem, abych mohla koupit, co jsem potřebovala. Přemýšlela jsem, jaké barvy bych měla kombinovat. Nakonec u mě vyhrála kombinace černé, modré a jako doplněk pro jemné proužky bílá. Sama jsem už byla zvědavá, jak to dopadne a jestli dokážu oprášit své dovednosti.

Holky nechápaly a podle všeho ani netušily, co budu dělat, a já jim to zatím ani říkat nehodlala.

Tajnůstkář se ještě domů nevrátil. Tím jsem získala čas a klid pro výrobu dárku. Pustila jsem si muziku pro lepší koncentraci a začala vzpomínat na to, jak to udělat.

Byla to hodinka práce a to jen díky tomu, že jsem si musela vzpomenout, jak se přesně plete. Rozhodla jsem se udělat šikmé čáry, a to jsem si taky musela odzkoušet. Menší zádrhel nastal, když mi došlo, že neznám velikost Robovy ruky, a tak jsem opravdu musela jít pro pomoc za Vicky. Té se můj nápad líbil, takže jsem doufala, že se bude líbit i budoucímu majiteli.

£££

Netrpělivě jsem čekala, až se vrátí, a mezitím se pokoušela soustředit na televizi. Málem jsem ho prošvihla. Nenápadně se dostal do domu, pozdravil a zmizel v patře. Ale mně se dnes nevyhne, dostane můj dárek i kárání, které jsem dostala k narozeninám od něj i já, že jsem mu to neřekla.

Rozloučila jsem se s holkami a ještě jednou jim poděkovala. Zaťukala jsem a po jeho odpovědi vešla dovnitř. Seděl na posteli a v ruce měl kytaru. Jak typické to pro něj bylo.

„Potřebuješ něco?“ Zakroutila jsem s koutky vzhůru hlavou a vešla dovnitř.

„To ti nemůžu dělat společnost?“ zajímala jsem se.

„Tak pojď,“ usmál se a ukázal na postel vedle sebe. Sedla jsem si a opřela se o polštáře a jeden si vzala do klína, abych si měla čím zabavit ruce. Lehce si brnkal.

„Co si povídat?“ nadhodila jsem a čekala.

„O čem?“

„No… tak různě… vlastně tě pořádně neznám, a i přesto jsem sem přijela. Tak bych toho kluka, co jsem ho zmlátila a teď tu s ním sedím v pokoji, chtěla poznat,“ usmívala jsem se na něj.

„Alex, zmlátit a strčit do někoho, aby se praštil o nábytek, v tom je rozdíl,“ vyvracel mi nabroušeně. Přesto jsem se musela usmívat.

„Hele, přeprala bych tě i tak, přiznej to,“ zadívala se na něj jako u výslechu. Dal stranou kytaru.

„Nemyslím si, jsi holka.“

„Robe, vrať se do doby, diskriminace žen už není,“ vyvedla jsem ho z omylu, ve kterém asi žil.

„A ty jsi žena od kdy? Zatím mi připomínáš holku v pubertě,“ rošťáčky se usmíval.

„Náhodou se chovám dospěle, ale ty jsi jako malej. To pak nejde, připadala bych si jako retard.“ Koutky mu cukaly, když jsem mluvila. Vážně, když jsem byla s ním, byla jsem úplně jiná, neříkám, že se ráda nebavím i doma, ale víc se hlídám. Popadla jsem polštář v mém klíně a bouchla ho.

„A pak kdo se chová jako dítě,“ zasmál se a natáhl se pro jiný polštář. Vyměnili jsme si pár zásahů a oba se smáli. Byl na kraji postele, já ho trefila a strčila do něj, takže padal a při té příležitosti mě vzal na leteckou přehlídku s sebou.

Leželi jsme na zemi, koukali se do stropu. Každý svíral svůj polštář a zhluboka dýchal a při tom jsme se pokoušeli tlumit náš smích.

„Ještě řekni, že to není zábava,“ dostal ze sebe po nějaké době mlčení.

„Jo, to je,“ připustila jsem vesele a s jeho pomocí se vydrápala zpět do měkké postele. Vzpomněla jsem si na to, proč jsem vlastně přišla, když chtěl být evidentně sám. „Ne, vážně myslím, že jsi mi něco zatajil.“ Zkřížila jsem si ruce na hrudi a pokoušela se tvářit přísně, stejně si ze mě nic nedělal.

„Co jsem ti zatajil?“

„Tady mě někdo seřval, že jsem mu neřekla o narozeninách. Ale milostpán se zapomněl zmínit, když jsme si už psali, že je má taky. Proč jsi mi to neřekl?“ nevydržela jsem to a zaútočila na něj jasnou otázkou.

„Nevím,“ pokrčil rameny.

„Tak to dík za překvapení,“ zabručela jsem nespokojeně. „Ale i tak jsem nebyla z té situace dost naštvaná, abych ti něco nedala.“

„Alex, já od tebe nic nechci.“

„Tak to ne, vezmeš si to, protože jsem ten dárek pro tebe dělala sama a patlala se s ním hodinu. Reklamaci nepřijímám,“ utnula jsem ho okamžitě a z kapsy vytáhla náramek. Strčila jsem mu ho do ruky a čekala.

„Ten jsi dělala sama?“ zajímal se a prohlížel si můj dárek.

„Jo, už jsem to léta nedělala, ale po pár pokusech se povedl, nelíbí?“ zeptala jsem se nejistě.

„Líbí, a ještě víc, že jsi ho dělala sama. Nikdy jsem takový dárek nedostal,“ usmál se na mě.

„Opožděně všechno nejlepší,“ popřála jsem mu a dala mu pusu na tvář.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! - 7. kapitola: