OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! - 2. kapitola

20.05.2013 (21:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1397×

Pivo

Celá rodina až na Clare se rozprchla do práce. Zůstaly jsme jen my dvě. Nejistě jsem se na ni podívala a nevěděla co dělat dál. Shovívavě se usmála a pak začala sklízet ze stolu. Bez slova jsem se zvedla a začala jí pomáhat. Stejně jako doma po jídle.

Plán na dnešek nebyl, a tak jsme šly na procházku s Patty po okolí. Nemluvilo se a já za to byla ráda, přesto jsem stále byla nervózní a nesvá. Bála jsem se udělat každý krok. To ticho bylo zezačátku nepříjemné, ale já rozhodně nehodlala mluvit, po třech ulicích které jsme přešly, to začalo být trochu snesitelné. Okolí mě fascinovalo. I to, jak se tu žilo. Bylo to úplně jiné. Jezdili jsme na dovolené. Sice ne moc často, ale občas jo, ale to jsme zůstávali v hotelu anebo jsme byli někde na pláži.

A u nich v domě to ticho pokračovalo. Clare se rozhodla nám uvařit oběd, chtěla jsem jí pomoc, ale odstrčila mě s tím, že jsem návštěva. Vzala jsem si tedy učebnice a šla jí dělat opravdu tichou společnost. Projížděla jsem si slovník, abych se něco přiučila, než budu vydána na nemilost Robertovi.

„Co to máš?“ promluvila opět po dlouhé době Clare.

„Učení,“ špitla jsem a nervózně se na židli ošila. Došla ke mně a podívala se mi přes rameno do učebnice. Nebyla náhoda, že jsem tu měla jen angličtinu a pak jedinou knihu, co byla česky.

„Nechceš mi číst?“ zeptala se nejistě. Musela vidět na první pohled, že ty články, které jsme překládali a tak dále, nebyly o ničem zajímavém. Podívala jsem se na ni a ani jsem nevěděla, co uvidí v mém pohledu, ale asi viděla strach a úlek. „Tedy jestli chceš. Nebudu se ti smát. Můžu ti s tím pomoct.“ Ta ženská se mi čím dál tím víc líbila.

Nakonec jsem nejistě kývla a otočila se k textu, ale jen jsem do něj tupě zírala. Ani tohle ovšem Clare nezastavilo. Po chvíli začala číst první řádek a tím mě popostrčila, abych spustila taky. A pak to šlo už samo, někdy mě jen lehce opravila ve výslovnosti.

Ale ani po tom jsem na ni rozhodně nezačala najednou mluvit a bavit se s ní jako se starou známou. Dali jsme si ještě jedno kolečko a tentokrát jsme zašly i do parku s Patty.

„Jsem doma.“ Jen co to zakřičel a práskly dveře, protočila jsem oči. Čekala jsem, že přijde pozdě. O hodně později.

„Ahoj,“ objevila se jeho hlava ve dveřích.

„Čau,“ odpověděla jsem a dál koukala na zapnutou telku. Přišel ke mně a sednul si na sedačku, vedle mě. Ne, on si nesednul, on spadl, čekala jsem, že mě tím vyhodí na zem, jak jsem se pod jeho pádem na sedačce nadzvedla. Už jsem věděla, proč nemám staršího bratra. Byla jsem rozhodnutá, že sem už nikdy nepáchnu. Nechtěla jsem další setkání s tím něčím, co sedělo vedle mě.

„Tenhle film je nudnej,“ postěžoval si. Nevnímala jsem ho a upírala pohled na obrazovku. Neptal se mě, asi slušné chování mu nic neříkalo, prostě to udělal. Vytrhl mi skoro násilím ovladač z ruky a přepnul to.

„Hej, já se dívala!“ podívala jsem se na něj tvrdě.

„A já se dívám teď,“ vrátil mi s úsměvem a otočil se k obrazovce.

„Nevychovanec pitomej. Bože, co jsem ti udělala?“ spustila jsem česky, anglicky jsem to ještě neuměla a bylo mi to líto.

„Co?“ zamrkal překvapeně. Televizi nechal na pokoji. Hlavně že mi to musel přepnout. Asi mu budu nadávat častěji. Spokojeně jsem se usmála, aspoň jsem si ulevila.

„Řeč,“ odsekla jsem mu. Odmítala jsem se s ním o tom bavit, ještě by se mi ten pacholek smál.

„Proč takhle nejedeš i anglicky?“ zajímal se. Fakt mě jeho inteligence překvapuje, zajímalo by mě, jestli umí nějaký cizí jazyk on. Vlastně ani ne, nezajímalo.

„Protože je to větší zábava,“ zabručela jsem a zvedla se, abych mohla odejít. Nedošla jsem ani ke schodům, když se vzpamatoval.

„Hej, oblíkni se, jdeme do kina,“ křiknul na mě.

„Trhni si!“ neodpustila jsem si, muselo to ven. Ale když jsem vydupala schody do mého provizorního pokoje, poslechla jsem jeho radu a oblékla se do něčeho, v čem můžu mezi lidi, abych nedělala ostudu. I když tomu pacholkovi bych ji udělala s radostí a zadarmo.

„Alex, do toho kina se jde dnes!“ zaslechla jsem Roberta zezdola, pokoušel se mě popohnat.

Popadla jsem ještě svou oblíbenou mikinu z postele a potichu a hodně pomalu jsem scházela schody. Nehnul se od televize, dokonce seděl pořád stejně. Opřela jsem se o rám a čekala.

„Vstávat,“ houkla jsem trochu bojovně. Otočil se na mě a tvářil se pořád trochu vesele. Já ho opravdu nemám možnost naštvat. Že by něco bral na dobrou náladu? Vyskočil ze sedačky a vydal se ke mně.

„Mami, jdeme do toho kina. Vrátíme se večer,“ křiknul do domu a tlačil mě ke dveřím. Byla jsem ráda, že se mi podařilo vůbec obout. Šli jsme ulicemi až na hlavní a tam na zastávku. Neřekli jsme ani slovo. Ani trochu mi jeho mlčení nevadilo.

Následovala jsem ho jako jeho tichý stín do autobusu. Tam mi dal přednost, abych se posadila první k oknu a pak si sedl taky. Koukala jsem se ven a jeho ignorovala tak dobře, že mě musel chytit za rukáv, abych vůbec vystoupila. Byla jsem překvapená, opravdu se šlo do kina. Musel si všimnout mého údivu.

„Mámě nikdy nelžu,“ vysvětlil mi. Tak tohle bylo od kluka v jeho věku překvapující.

Zkoumavě jsem si ho prohlédla a pak lístky co držel. Nevšímal si mě a táhl mě dovnitř.

„Takže půjdeme pak domů?“ ověřovala jsem si.

„ Možná,“ pokrčil rameny a do rukou mi šoupl popcorn a colu a sám měl svou. Zmateně jsem se na něj podívala, ale on šel dál.

„Možná?“ Rychlým krokem jsem se vydala za ním. „Roberte, jak možná?“ zajímala jsem co nejrychleji.

„Vezmu tě na večeři,“ otočil se ke mně a mrknul. Zastavila jsem se dost prudce, takže jsem čekala, kdy do mě někdo vrazí.

„Proč?“ Na víc jsem se nezmohla. A byla jsem ráda, že jsem i tak primitivní slovo řekla v angličtině. Pobaveně se culil. Nic neřekl, chytil mě za paži a táhl raději do sálu.

Film jsem občas nestíhala. Tak jo, moc často jsem nestíhala. Asi si toho občas můj soused všiml, když jsem se mračila na plátno. Docela jsem se lekla, když ke mně natáhl ruku a pak ji ponořil do kyblíku s popcornem, co jsem měla na klíně. Toho si všimnul určitě. Po necelé hodině s ním jsem byla dost vystresovaná a to byl film teprve v polovině.

Hluboce jsem vydechla radostí ve chvíli, kdy film skončil a rozsvítilo se. Zvedla jsem se a následovala Robertova záda ven. Konečně jsem mohla pít colu, které jsem se za celou dobu nedotkla, protože jsem nestíhala, popcorn snědl Robert. Vyhodila jsem tedy kýbl a pití dál srkala.

„Tak a teď bude druhá zastávka.“ Promluvil až na chodníku před kinem. Dál jsem srkala svoje pití a zvedla k němu jen zrak. Ještě ho to nepustilo. Nechtělo se mi protestovat, stejně by to bylo marný proti němu. Hlavně bych se s ním neuměla hádat v jeho řeči. Rezignovala jsem a nechala ho dál v plánování dneška.

„Večeře.“ Víc říkat nemusel. Stopnul taxi a jelo se.

Byla jsem si jistá, že kdyby mě vysadil při cestě a řekl, abych došla do domu, nenašla bych cestu ani za týden.

Vystoupili jsme v celku obyčejné ulici. Rozhlédla jsem se okolo, sice už byla tma, ale po ulici chodilo stále dost lidí.

Nechal mě jít kousek před ním. Musel mě chytnout za ramena a zastavit, jinak bych mu odešla až bůhví kam. Natočil mě ke starým barovým dveřím. No, spíš to byla hospoda podle toho, jak to vypadalo. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Tohle se mi už nelíbilo. Hospoda.

 Obrátila jsem se k němu a čekala na vysvětlení. Nevšímal si mě, ale místo toho si zapaloval cigaretu.

„Jdeme,“ poručil si při vydechování toho hnusného šedého kouře. „Těšíš se na zábavu?“ usmál se na mě.

„Jde o to, jestli mě dokážeš zabavit,“ usmála jsem se na něj. Koutky se mu lehce zkřivily do úsměvu i v tom málo světla jsem viděla, jak mu svítily oči.

Otevřel mi gentlemansky dveře a pokynul rukou dovnitř, abych už konečně vešla.

„Díky,“ pípla jsem a vešla do baru.

Všude byl cítit alkohol a především kouř, který byl i znatelně vidět. Obláčky kouře se vznášely v celém prostoru, hodně velká změna proti čerstvému vzduchu. První nádech byl nepříjemný a moje plíce protestovaly, musela jsem si odkašlat.

„Vadí ti kouř?“ smál se vesele Robert, který už stál vedle mě.

„Ne,“ odsekla jsem.

Nechala jsem se jím vést dál do baru. Všude byly stoly a většinou plně obsazené. Hlučná konverzace ze všech koutů místnosti, kterou přehlušovala jen příjemná muzika. Šli jsme hodně dozadu, až se zastavil u jednoho ze stolů. Seděl tam tmavovlasý kluk, který se divně culil, vedle něj hezká blondýnka a pak jeden kluk, který byl o něco silnější, než Robert. Kulatý baculatý obličej a delší kudrnaté vlasy.

„Lidi, tohle je Alex,“ ukázal na mě. Všichni mi zamávali a usmáli se, ale nejdivněji se culil ten černovlasý.

„Alex, tohle jsou mí přátelé. Tom,“ ukázal na toho černovlasého. Alespoň už vím, jak se jmenuje. „Jane a Sam,“ poukázal na další dva sedící u stolu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je.

U stolu zbývala dvě poslední volná místa vedle sebe. Poukázal mi, abych se na jedno to místo posadila a to vedle toho Toma, co se na mě tak zvláštně díval. Nepříjemně jsem se zachvěla pod jeho pohledem. Čekala jsem nějakou lumpárnu. Posadila jsem se tedy bez protestů na vysokou židli. Seděli totiž u těch vysokých stolů, u kterých jsou už barové židle. Asi tak poznají, kdy mají dost a nevyšplhají se do sedu.

„Nechce se ti spát?“ zasmál se Tom. Překvapeně jsem se podívala, protože jsem něco takového nečekala. No jasně, přátelům to vykecal. Podívala jsem se hnusně na Roba a on dělal, jako že tu není. „Sundej si bundu, je tu vedro, a věř, že tu pobudeš dlouho,“ smál se dál.

„Čtyři piva,“ objednal si Rob. Asi to bere po dvou. Zajímalo by mě, jak se dostaneme domů.

Vytál z kapsy bundy krabičku cigarety a zapalovač. Já si sundala bundu a pohodlně se opřela. Koukala jsem se na něj, jak vytahuje jednu cigaretu. Žmoulal ji mezi prsty a pak si ji vložil mezi rty a zapálil. Když potáhl a dal si ji mezi prsty, zaměřil se pohledem na mě.

„Dáš si?“ nabídl mi s lehkým úsměvem a zkoumavým pohledem. Natahoval ke mně už ruku s krabičkou. Zvedla jsem překvapeně obočí a nepohnula se. „Musíš to jednou zkusit,“ usmál se a vyzíval mě k úkonu.

„Ne, dík, už jsem zkoušela, nechci,“ odmítla jsem. Zkoušela jsem to před rokem a moc mi to nechutnalo, i přesto, že můj otec je kuřák. Já si k tomu vybudovala jistou nelibost. Nějaká holka přinesla ty piva, co chtěl Rob, a jedno postavil přede mně. Zkoumavě se na mě díval a čekal, co udělám. Stejně jako jeho povedený kamarád a ta holka.

„Hele, já pít nebudu,“ odmítla jsem. Odsunula jsem rukou láhev s pivem doprostřed stolu, kde byly stále i ty další tři.

„No tak, bude zábava, dej si s námi jen jedno,“ usmíval se na mě. Záporně jsem zakroutila hlavou. „Nebuď srab.“ Koukal se na mě zkoumavě a jeho rty se zkřivily do zvláštního úsměvu, řekla bych výsměšného. A právě ten se mi nelíbil. Nenáviděla jsem, když se mi někdo vysmíval anebo mě podceňoval, když mě vůbec neznal.

Můj pohled se zaměřil na ty skleněné láhve. Zamyslela jsem se, je pravda, že jsem byla zvyklá na pivo z domova. Ale táta tvrdil, že tady pivo není dobrý. No… možná bych ho měla okusit. A když nás chytnou, on za mě zodpovídá, je to na něm, na holomkovi.

Lehce jsem se usmála a natáhla se pro tu láhev, jedno pivo ještě nikoho nezabilo. Všimla jsem si vítězného pohledu Roberta. Bože, jak mě štval. Napila jsem se tedy pořádně a pak se zadívala na láhev – Heineken, tohle pivo bylo i u nás ale moc jsem ho nepila.

Začali si vesele povídat a já poslouchala, pokoušela jsem se něco pochytit, ale dařilo se jen málo. I když něco hrozně mumlali, ale oni si navzájem rozuměli.

Najednou se Robert s tajemným úsměvem vypařil a odešel pryč. Podívala jsem se na Toma, ale ten nic nedělal. Tak jsem to nechala být. Do doby než začala hrát jiná hudba.

Tenhle bar byl jiný v tom, že tu vystupovali muzikanti. Tom mi prozradil, že je to tradice, a proto sem chodí. Jeho dobrý kámoš tu prý vystupuje skoro každý den a za chvíli bude na řadě, byla jsem opravdu zvědavá.

Otočila jsem se k tomu malému podiu a čekala, co se bude dít. Vystoupil nahoru kluk s kytarou, byl hubený a vysoký. Když se podíval po lidech, uviděla jsem, kdo to byl – Robert.

A já myslela, že si kráká jen v noci v posteli, ale on to dělá i veřejně. Mohla jsem jen čekat, za jak dlouho ho vypískají. Posadil se na stoličku a upravil si mikrofon.

„Tohle je pro mou novou kamarádku ze zahraničí,“ usmál se mým směrem a začal hrát na kytaru. Raději jsem na té židli zajela o něco níž. Hrál něco podobného co včera večer.

„Tuhle písničku mají lidi rádi,“ oznámil mi Tom. Oni možná, ale já v noci, když jsem rozespalá, rozhodně ne. Rob zpíval dál ještě několik písní. Na to, jak jsem si večer stěžovala, to tak hrozný nebylo. Asi tím nedostatkem spánku se mi to nelíbilo.

Poté, co dohrál, se s úsměvem vrátil k nám, a když viděl mou prázdnou sklenici od piva, objednal mi další. Hádala jsem se s ním, ale to nemělo cenu. Objednal mi tedy další pivo. A já pila. Většinou jsem poslouchala jako předtím, co si říkají, ale občas se mě na něco zeptali.

„Kluci, jestli chcete pít opravdu dobré pivo, přijďte za mnou do Čech. Nikde lepší není, a to vám řeknou všichni,“ usmála jsem se na ně a dopila sklenici.

Měla jsem v sobě asi čtvrté pivo a můj močový měchýř si to uvědomoval mnohem víc než já. Vždy jsem po pivu chodila hodně na záchod a dnešek nebyl výjimkou. Zvedla jsem se tedy od stolu a chtěla najít místnost, co jsem opravdu potřebovala.

„Kam jdeš?“ zeptal se mě můj hlídač.

„Na záchod,“ odsekla jsem mu a vydala se mezi lidi. Neudělala jsem moc kroků, když mě někdo popadl za ruku. Chtěla jsem se pěkně ohnat, jak mě to učil táta.

„Půjdu s tebou.“ Překvapeně jsem se na Roberta podívala, jen se usmál a navedl mě jiným směrem. Asi věděl kudy jít, na rozdíl ode mě. Jenže jsem se hned zastavila a prudce se na něj otočila.

„To jako proč? Budeš kontrolovat, jak čůrám?“ vytrhla jsem se mu a chtěla i utéct, i když to byl předem marný boj.

„Ne, jen to tu neznáš a nehodlám riskovat, že tě někdo popadne a odtáhne.“ Pobaveně se culil a prohlížel si mě. Chtěla jsem mu něco pěkného říct, ale asi by to nepochopil. Hlavně když jsem mu neuměla zanadávat anglicky. Naštvaně jsem si povzdechla a nechala se vést k toaletám. Jen co jsem uviděla dveře s panenkou, spokojeně jsem se usmála. Zapadla jsem dovnitř tak rychle, jak jen to šlo.

Nehodlala jsem dostat náhodné poučení o tom, jak se chodí na záchod. Věřila jsem tomu, že by byl toho schopný, aby mě rozčílil a měl navrch. Určitě by u toho měl ten svůj spokojený úsměv.

„Tak co?“ zajímal se po mém opuštění toalety. Stál hned před dveřmi. Asi se bál, že bych mu vzala dráhu, což nebyl špatný nápad.

 „Co myslíš?“ zašklebila jsem se na něj a vydala se ke stolu. Jen mě popadl za ruku a popostrčil jiným směrem. Vážně mě už štval. „Nechceš si koupit panenku Barbie?“ zamumlala jsem při cestě.

„Proč?“ zadíval se na mě se zájmem.

„Protože je blond a poslouchala by tě na slovo a nechala se dobrovolně vodit na záchod.“ Vytrhla jsem mu svou paži z jeho ruky a zamračila se. Bohužel ho to neurazilo, ale pobavilo, rozesmál se.

Naštvaně jsem zavrčela a odolávala touze si dupnout nebo mu něco udělat. Štval mě. Docela dost. Nedařilo se mi ho urazit ani rozhodit, ale jemu to u mě šlo náramně.

Rob mi nedával šanci odmítnout pivo a jen co jsem dopila, měla jsem před sebou další. Bedlivě mě ale při každém napití pozoroval, jako by čekal, kdy se mu tu složím. A já se zezačátku ani nebránila, ale poté, co jsem toho v sobě měla už vážně hodně, jsem chtěla, nedovolili mi to. Věděla jsem o sobě, ale cítila jsem se lehce omámeně. Vnímala jsem okolí i to, že mám zpomalené reakce, ale nemohla jsem se už vzpamatovat a chovat se aspoň trochu normálně.

Povídka bude vycházet každé pondělí možná časem i dvakrát v týdnu...
Simones - Moc děkuju za pochvalu.. jo Alex měla rozhodně zajímavý večer a ještě zajímavější bude další den...

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! - 2. kapitola: