OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 13. kapitola

30.10.2013 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1139×

To byla taky akce, jako by někdy něco nebylo. Měli jsme si vybrat ze švédských stolů. A já byla jako vždy nerozhodná, tak mi nakonec Rob něco naházel na tác a na moje protesty nebo tak nebral ohled.

Choval se jako dítě, takže než jsme vycházeli, musela jsem si znovu umýt obličej.

„Tak kam teď?“ zeptal se, když jsme vyšli na chladnou ulici před hotelem.

„Najít nejbližší metro a vzhůru na Václavské náměstí,“ odpověděla jsem a vydala se vpravo. Sice jsem nevěděla, kde je jeho nejbližší stanice, ale metro bylo snad všude.

„Václavské náměstí?“ zeptal se, když se vzpamatoval a doběhnul mě.

„Jo, svatý Václav, známá osobnost českých dějin. To neřeš, prostě je to pro nás významná osobnost, takže má svoje náměstí,“ odpověděla jsem mu se smíchem a ukázala směr, kde jsem viděla metro.

Koupila jsem nám lístky a vydali jsme se k jezdícím schodům. Dělalo se mi špatně, vážně. Ta výška byla odporná. Obrátila jsem se k Robovi a pevně sevřela víčka.

„Výška,“ konstatoval se smíchem a já jen přikývla.

Naštěstí mi řekl, když jsme byli na konci, takže jsem nedělala atrakci ostatním lidem, kdybych spadla.

Metro jsme stihli tak tak a do pěti minut jsme už vystupovali u Muzea. Tentokrát už byly schody kratší, i když na mě pořád dlouhé.

První zastávka byla u koně, kde jsme se postupně vyfotili a nakonec to riskli a požádali nějakou starší paní, aby nás vyfotila spolu.

„Myslíš, že už se někdo dostal úplně nahoru?“ zeptal se, když se koukal na koně do té úctyhodné výšky.

„Nevím, ale jestli chceš být první, nechci u toho být, jasné?“ řekla jsem varovně a rozesmála ho.

„Neboj se, na to mám svůj život moc rád.“

„No, to jsem ráda. Tak teď k muzeu?“ zeptala jsem se a ukázala za něj.

Dostat se těch pár metrů k němu nám zabralo víc času, než by se mohlo zdát. Nesnášela jsem zdejší provoz.

„Mám nápad,“ chytla jsem Roba za ruku a zastavila ho, když jsme byli kousek od schodů.

„Jaký?“ zeptal se a zřejmě viděl ty čertíky v mých očích, protože mě opatrně pozoroval.

„Kdo jako první vyběhne schody, pozve toho druhého do Starbucks,“ zasmála jsem se. Nečekala jsem na jeho souhlas a vyběhla. Měla jsem na své straně moment překvapení, ale i když jsem se snažila, na posledních třech schodech mě předběhl a vyhrál.

„Sakra!“ zaklela jsem a zamračila se.

„Vypadá to, že mi dlužíš kafe,“ zasmál se a poplácal mě po zádech. Něco neurčitého jsem zamručela, ale na fotkách už jsem se smála.

Do Starbucks jsme se dostali až po skoro dvou hodinách, kdy už nám mrzlo všechno, co jsme neměli schované pod vrstvou oblečení.

„Čokoláda,“ vyhrkla jsem skoro zbožně. Rob se rozesmál a objednal čokoládu a kávu. Vytahovala jsem peněženku, ale jediným gestem mi zatlačil na ruku a schoval ji zpátky do tašky, načež vytáhl svou peněženku a zaplatil to.

„Já jsem prohrála,“ upozornila jsem ho, když jsme si sedli, a byla připravena mu to zaplatit.

„Nenechám tě, abys mě zvala na kávu. Krom toho, že si nevyděláváš, jsi holka. A já se od holky zvát nenechávám,“ mrknul na mě.

„A já myslela, že gentlemani vymřeli,“ zasmála jsem se a usrkla čokolády. Milovala jsem to tu, ale když jsme odcházeli, výjimečně mi to nebylo líto.

Další zastávkou byl Tančící dům a hned potom Petřín. Sice nebylo zrovna počasí na rozhlednu, ale návštěvu zrcadlového bludiště počasí neovlivňuje. Tam jsme strávili asi nejvíce času a smáli jsme se natolik, že mě budou břišní svaly bolet ještě další měsíc. Odcházeli jsme, až nám vážně začalo kručet v břiše.

Oběd jsme si dali v jedné z levnějších restaurací a chvilku počkali, než se více setmí, což v tomhle ročním období nebylo zrovna pozdě.

Metrem jsme se dostali ke Starým zámeckým schodům a po nich vystoupali až k hradu. Naštěstí jsme zrovna natrefili na střídání stráží, což se mi nikdy dřív nepovedlo, takže jsme se chvilku zdrželi a zatím se alespoň stihlo pořádně setmět.

„Noční Praha je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Teda, kamarádka říkala, že Paříž je hezčí, ale mně se Praha líbí,“ prohodila jsem, když jsme se procházeli přes Karlův most směrem ke Staroměstskému náměstí.

„V Paříži jsem nikdy nebyl, ale Praha se mi líbí,“ odpověděl s úsměvem a naklonil se přes okraj mostu.

Vyfotila jsem ho, jak zvědavě hleděl dolů a snažil se alespoň něco v té tmě vidět. Za ten jeden den jsme měli plno fotek. A já si to náramně užila.

£££

„Alex, dělej, vstávej!“ křičela na mě Niky. Otevřela jsem oči a koukala se po svém pokoji. Cítila jsem svoje ztuhlé svaly a tak jsem se protáhla. Jenže mě pak rozbolelo vše mnohem víc. Netušila jsem, jak jsem se dostala do své měkké postele. Niky nade mnou stála ruce založené v bok. A při pohledu na ni jsem si vzpomněla.

Poslední, co si pamatuju, je, jak se před hotelem loučím s Robem a sedám si do auta. Pak nic, jak to tak vypadá, sestra mě odtáhla i do postele. Na sobě jsem měla jen triko a kalhotky.

„No tak, dělej, nebude na nás čekat celý den,“ začala mi stahovat peřinu.

„Co se děje? Jsem unavená, nech mě spát,“ ohradila jsem se a otočila se celá zabalená do peřiny na druhý bok, zády k ní.

„Dobře, tak já zavolám z tvého telefonu Robovi, ať na nás nečeká a může rovnou letět domů,“ prohodila jakoby nic a natahovala se nade mnou ke stolku, kde byl můj mobil. Rukou jsem k němu švihla rychleji a měla ho v držení.

„Niky, dovol, abych ti vysvětlila pár věcí. Já jsem celkem líný tvor na rozdíl od tebe, vzala sis i mou zásobu energie, když ses klubala. A Rob je extra líný, když chce. A poté, co jsme byli včera celý den v zimě a chodili, určitě si rád přispí. Protože má od úterý práci. Zkráceně, nech ho spát do oběda,“ vysvětlila jsem jí to.

„Ale…“

„Ne, klidně mu zavolám, ale říkám, že bude ospalý,“ utnula jsem její protesty. Smutně se na mě podívala, našpulila pusu a odešla z mého pokoje. Tak to bylo jednoduší, než jsem čekala. Nikdy nebyla tak odbytná. Koukala jsem se na svoje dveře s obavou, kdy do nich zase vtrhne, ale nic.

Napsala jsem zprávu Robovi, aby věděl, kdy dorazíme, a znovu se zachumlala do peřiny, ale byla jsem díky Niky dokonale probuzená. Cítila jsem dost jasně svoje lýtkové svaly, které se mi připomínaly, aniž by musely. V tuhle chvíli jsem o jejich existenci věděla s takovou jistotou, až to nebylo příjemné. Byla jsem ráda, když jsem sešla schody dolů, abych se najedla.

Máma byla v kuchyni taky a ládovala se jogurtem. Pozdravily jsme se a já si udělal snídani. Vzala jsem si vločky do mlíka, které jsme po dlouhé době měli. Sedla jsem si ke stolu a pustila se do toho. Máma se posadila vedle mě a potichu jedla. Pěkně se nám kulatila a už tak bylo vidět, že bude další sourozenec.

„Tak jak bylo v sobotu?“ usmívala se na mě. No jasně, zvědavka naše.

„Jo, bylo to super, prošli jsme s kámoškou celou Prahu, aby byla sranda. Mě od toho ještě teď bolej nohy.“ Asi by se „kamarádka“ divila, jak o ní mluvím. Ale byla jsem rozhodnutá jim říct o Robovi až později. Rozhodně ne, když je v Praze a dnes ho naposledy uvidím. Budu taky muset vybrat den, kdy bude máma v pohodě, aby to vše prošlo v pořádku, nebo aspoň bez velkých trestů a tak dále.

„To jsem ráda, Niky říkala, že dnes pojedete spolu ven. Kam chcete?“

„No, ještě nevíme, asi pak na večer do baru,“ pokrčila jsem rameny. Plány jsme neměli, a pokud to bude tak, jak myslím, potrvá dlouho, než se Rob probudí.

Trávila jsem čas u televize s mámou a přidala se i Niky. Poklidný den, než mi zapípala zpráva na mobilu od Roba. Stačilo na Niky jen kývnout hlavou a vše jí bylo jasné, vyskočila ze sedačky jak na pérkách. Neměla tu přítele, potřebovala se zabavit jinak. Zádrhel nastal, když jsme se obě chtěly vecpat do koupelny.

„Ty máš kluka, nemusíš se fintit,“ strkala jsem ji ven.

„A ty jsi ještě malá a navíc po Robovi nejedeš, ne?“ nadzvedla obočí.

„Trhni si,“ vyšoupla jsem ji a zamkla se v koupelně.

Při odchodu jsme se mezi dveřmi minuly s tátou, co přijel ze služební cesty. Dostal pusu na přivítanou, jak bylo zvykem, a pádily jsme k autu.

„Počkej,“ vyhrkla Niky a naznačila mi už s telefonem u ucha, abych si nasedla. Za chvíli se přidala, usmívala se, ale na mě hodila trochu omluvný pohled.

„Alex, já nebudu moct být s vámi.“ Hned mi to vše došlo.

„To nevadí, jdi klidně s Honzou ven, my to nějak s Robem zvládneme,“ mávla jsem nad tím rukou. Bylo jasné, že když se nějakou dobu s Honzou neviděli, chce být s ním, a já to sama s Robem zvládnu, jako většinou.

Jela tedy k hotelu, kde bydlel Rob a bylo to i místo našeho srazu. Zastavila a Rob už čekal na ulici.

„Večer ti zavolám, kde budeme. Takže máš času dost, když budeš chtít, klidně přijeď s Honzou,“ mrkla jsem na ni a rychle vystoupila ven. Niky odjela a já se vydala k Robovi.

„Ahoj,“ vesele jsem ho pozdravila.

„Ahoj, kam jela Niky?“ nechápal.

„Já ti nestačím?“ nadzvedla jsem obočí a udělala uražený obličej.

„Jasně, že jo, ale kam jela, vždyť měla být s námi, ne?“

„Volal její přítel, dlouho se neviděli,“ pokrčila jsem rameny. „Co budeme dělat?“

„Je to na tobě, jsem svolný ke všemu.“

„Tohle raději jiným holkám neříkej, nebo tě protáhnou všemi obchody po celém městě,“ poradila jsem mu. „Nechci mrznout venku. Půjdeme k tobě na pokoj a něco vymyslíme,“ rozhodla jsem.

Vedl mě tedy dovnitř a jako minule na nás ta recepční divně koukala. Nechala jsem to být. Sundala jsem si u něj v pokoji bundu a sedla si na postel. No, spíš jsem na ni skočila po zádech a lehla si. Jen se smál.

„Co budeme dělat?“ zeptal se a lehl si vedle mě, ale na břicho, aby se na mě mohl dívat.

„Nevím, mám po včerejšku lenivou náladu. Nemáš něco, co by se mohlo dělat a přitom se válet?“ optala jsem se nadějně.

Omlouvám se za delší čekání, snad se to už zlepší.

Vaše Anamor8

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 13. kapitola: