OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 10. kapitola

22.08.2013 (21:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1469×

EDIT: Článok neprešiel korekciou! 

Leden 2006

Svátky včetně silvestra, který jsem strávila jako obvykle doma s rodinou u televize, jsem přežila v plném zdraví. Pro mě osobně to byl výkon především v prvních dnech po štědrém večeru, kdy se jako každý rok sešla celá rodina u babičky a já opět po půl roce byla nucena čelit své sestřence, se kterou jsme byly od malička na ostří nože. Naštěstí ostatní příbuzenstvo bylo normální.

Dokonce jsem zvládala i první dva týdny ve škole, kde se zase proti žactvu, tím pádem i mě, spikli učitelé. Zkoušeli a zadávali testy o sto šest, jako by se vsadili, kdo nás nejvíc dostane do úzkých se známkami. A ke všemu byli i aktivní během svátků a opravili veškeré práce, co jsme psali ještě před Vánoci.

Konečně jsem se dostala po dalším náročném dnu ve škole domů. Zatímco Riki přešlapoval před bránou a radostně vrtěl ocasem, vybírala jsem dnešní poštu ze schránky. Jen zběžně jsem ji přejela pohledem, než jsem zahlédla cizí známku. A vůbec celá obálka se do Čech nehodila. Pozorněji jsem si ji tedy prohledla a zjistila, že adresátem jsem já. Trvalo to tak vteřinu, než mim můj mozek poskytl zásadní informaci o tom, co to je.

Spokojeně jsem srovnala paklík s dopisy a konečně zalezla za bránu, kde nedočkavě kňučel Riki. Neporušila jsem náš příchodový rituál, házení, i přesto, jak moc se mi chtělo už do pokoje, abych si ověřila svou teorii o dopisu.

Nedočkavě a přitom dost opatrně jsem se propracovávala k obsahu obálky.

Byla to Robova fotka z nějakého focení pro film, prostě propagační kartička a přes jeho nohy bylo černou lihovou fixou napsáno věnování pro Niky, jak sem ho prosila. Nemohla jsem se dočkat její reakce, až to uvidí, zešílí radostí, jako by už tak nebyla občas dost šílená.

Vyklubalo se ovšem z toho i překvapení pro mě, když sem si všimla druhé fotografie, co rozhodně nebyla propagační. Byla jsem na ní totiž já s Robem. Lehce mě objímal kolem ramen a tiskl ke svému boku, oba jsme se usmívali a za námi byla jejich klasická červená telefonní budka.

Dobře jsem si ten den pamatovala. Fotil to Tom, poté, co tvrdil, že se s tou budkou musím fotit, a já nechtěla, zasáhl sám Rob a donutil mě pózovat.

Též jsem měla vzkaz – Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá, když ji zapomeneš. Rob

Cítila jsem svůj přihlouplý úsměv a nebránila se mu. Podívala jsem se na svou nástěnku nad stolem, kde jsem už tak měla pár fotek z Londýna a tuhle jsem tam taky už viděla, tak jsem i konala.

O hodinu později přijela sestra a já se rozhodla ji nechat chvíli vydechnout. Když se posadila konečně do sedačky a zapnula si televizi, šla jsem si do pokoje pro tu fotku a nenápadně se vrátila. Postavila jsem se do jejího výhledu, koukala na Námořní vyšetřovací služby, ten seriál měla ráda hlavně díky jednomu herci, kterého si opravdu oblíbila.

„Co blbneš?“ vyjela na mě nerudně.

„Já být tebou, nebyla bych tak zlá,“ poradila jsem jí.

„A to jako proč?“ nadzvedla obočí.

„Tys po mně nic nechtěla?“ dělala jsem hloupou. Vždy jsem ráda svou sestru dráždila, stejně jako ona mě.

„Ne.“

„Vážně? Tedy ne přímo po mně, ale po mém kamarádovi z ciziny,“ mrkla jsem na ní a ona udělala překvapený obličej, než jí to došlo.

 „Já jsem vždy hodná,“ udělala andělský obličej, pokoušela se to zachránit.

„Budeš mě milovat a budeš na mě velmi hodná,“ dávala jsem jí podmínky.

„Ano, budu. Už jsi mu o tom řekla?“ vyptávala se dál strašně zvědavě.

„No, zmínila jsem se…“

„A? Souhlasil?“ Skočila mi do řeči jako neřízená střela.

„Asi jo,“ pokrčila jsem rameny a vydala se k ní blíž a konečně ukázala ruku, v které jsem měla fotku s podpisem.

Vylítla jako z praku a stála přede mnou. Vytrhla mi fotku z ruky a zkoumala, už jsem čekala, že vytáhne mikroskop.

„Panebože, já mám jeho podpis,“ začala se radovat. Vrhla se mi kolem krku, že jsem měla co dělat, abych nespadla a neudusila se.

„Ségra, dusíš mě,“ upozornila jsem ji a ona se hned odtáhla.

„Promiň, moc děkuju,“ usmívala se jako sluníčko.

„Není zač, já vlastně nic neudělala,“ pokrčila jsem rameny.

„Sice ho neznám, ale je úžasnej,“ prohlásila napůl zasněně, až mě rozesmála.

„Jo, taky poslal fotku i pro mě.“ Musela jsem se pochlubit. Niky nezklamala a chtěla ji vidět.

 „No páni!“ vydechla po chvíli. „Takovýho kluka nesmíš pustit, ani když jste jen kamarádi,“ radila mi.

„Budu si to pamatovat,“ přikývla jsem.

£££

 Venku byla zima, kterou jsem rozhodně neměla ráda, a o to víc hned ráno, když jsem musela za tmy vstávat a vydat se do školy. To bylo utrpení, milovala jsem léto, i když zimu jsem měla taky ráda, ale jen když jsem se na ni koukala z okna.

Zabrala jsem v autobuse své oblíbené místo, kde jsem nebyla rušena, a rychle si pustila muziku do uší. Potřebovala jsem i něco, co by mě zaručeně probudilo z mé stále touhy po spánku a zavírajících se očích. Nakonec se ukázala jako dobrá volba písnička co jsem měla nahranou z baru, jak zpíval Rob. Opravdu to dobře zabíralo proti spánku.

V zimě jsem měla teplou školní budovu nejraději. Dalo se tam aspoň trochu zahřát.

Dny, kdy to vůbec neutíkalo, jsem měla každý rok stejné. Dnes byl čtvrtek, takže nekonečný to školní den pro mou osobu. Chodila jsem z hodiny na hodinu, poslouchala výklad, který jsem si i zapisovala, ale přitom přemýšlela o všem možném okolo, jak to bylo nezajímavé. Podobné byly pro mě poslední dobou i hodiny angličtiny, kde jsem díky Robovi a jeho rodince měla o hodiny celkem volno, protože mi to šlo. Učitelka mě spíš používala jako záchranné lano, když nikdo jiný ze třídy nevěděl. Občas jsem na tom, ale byla stejně.

Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu domů, kde budu moct dělat něco jiného, než sedět a poslouchat. Ovšem do mé hlavy byl zasazen brouk po malé narážce profesorky Jarošové.

„Až uvidíš Roba, že ho pozdravuju, i rodinu,“ usmála se tajemně a odešla. Nechápavě jsem se za ní koukala a netušila, co to mělo znamenat, ale asi si jen na ně vzpomněla. Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala myšlenky a mohla se konečně vydat domů, jak jsem celou dobu chtěla.

Popadla jsem konečně svoje věci a vydala se do šatny pro boty a bundu. Nezapomněla jsem se zabalit do šály a kulicha. Měla jsem toho přes uši s copánky. Vypadal jako pro děti, ale mně se líbil. Hodila jsem tašku na záda a vydala se ven. Rozhlédla jsem se okolo, většina studentů šla o něco dál a hned si zapálili. Povzdechla jsem si a chtěla se vydat rovnou na autobus, ale pohled na jednu z laviček u školy mě zastavil.

Zmateně jsem zírala na tu osobu, co tam seděla, a přemýšlela, jestli nemám opravdu už halucinace. Nic neříkal a proč by sem jen tak jezdil?

Už si mě všiml i můj pozorovací objekt a usmál se, vstal z lavičky a pomalu se blížil mým směrem. S každým jeho krokem se zvedaly moje koutky vzhůru, jako by byly ovládané jeho blízkostí.

Začala jsem si připadat opravdu jako blázen, když se ve mně zvedla touha se rozeběhnout a skočit mu do náruče. Byl to přeci jen on, můj kamarád, kterého jsem ale neznala tak dlouho, abych tak bláznila.

Nevšímala jsem si okolního obecenstva, kterého jsem dobrou polovinu znala, já sledovala každý jeho krok, až se objevil u úpatí schodiště, na kterém jsem pořád stála jak přimražená, což se mohlo stát, jaká byla zima, ale ani ta mi nedělala starosti.

„Ahoj, Alex,“ vesele se culil. Dívala jsem se mu do očí a už to nevydržela a musela udělat, na co jsem celou dobu myslela a odpírala si.

„Robe!“ vykřikla jsem šťastně a skočila z těch schodů přímo jemu do náruče. Nečekal to a tak zavrávoral, ale ustál můj útok. Držela jsem ho kolem krku a pevně objímala.

Pustila jsem se ho a moje nohy se opět dotkly země, musela zaklonit hlavu, byla jsem oproti němu malá. Přesněji o hlavu a kus. Doufám, že dorostu, bylo to hrozný být tak prťavá.

„Co tady děláš?“ vydechla jsem pořád překvapeně.

„Nudil jsem se, tak jsem si říkal, že bych mohl navštívit jednu kámošku a prozkoumat nová místa,“ mrknul na mě spiklenecky.

„A rovnou si zahrál na agenta a našel moji školu v neznámém městě?“ pozvedla jsem obočí a založila si ruce v bok.

„Chtěl jsem, aby to bylo překvapení, a Jarošová je dobrý informační zdroj,“ pokrčil nevině rameny. Neušlo mi, jak špatně mu přes pusu stále šlo její příjmení.

„Jasně, jak dlouho tu budeš?“ To mě zajímalo v tuhle chvíli asi ze všeho nejvíc a připadala jsem si, jako by byl můj dárek pod stromečkem.

„Do pondělí, pak musím zpět. Dostal jsem roli v jednom televizním filmu,“ vysvětlil mi.

„Gratuluju.“ Znovu jsem ho objala. Koukla jsem se okolo a několik lidí zíralo. Zahlédla jsem i profesorku, jak se usmívá a máá na nás. Oba jsme jí to oplatili.

„Jdeme,“ zavelela jsem a táhla ho pryč. Ani jsem nevěděla, kam jdeme, ale co nejdál od školy a všudy přítomných zkoumavých pohledů.

„A co to bude za film?“ začala jsem vyzvídat, jak jsem to dělala nejraději.

„The Haunted Airman, je to o pilotovi bombardéru Tobym Juggovi. Je raněn a následně upoután na vozíček. Celé to bude o záhadách, co se mu budou dít na klinice, kam je odvezen. Natáčí to BBC.“

„Aha, to vypadá zajímavě, ráda bych to viděla, ale k nám se to asi nedostane. S tátou pořád koukám na válečné filmy,“ zamyslela jsem se.

„Určitě to bude na netu a věřím, že to moje rodinka v televizi natočí,“ uklidnil mě a trochu se tvářil kysele, zato já se usmívala.

 „Kde bydlíš?“

„V jednom hotelu,“ pokrčil rameny.

„Vzala bych tě k nám, ale naši o tobě nic neví, začali by vyvádět.“ Koukala jsem se na zem.

„Předpokládal jsem to po tom, co jsi mě tak ukrývala,“ uklidnil mě a zdál se být spíš pobavený, než naštvaný, že ho schovávám.

„Hele, o víkend si projdeme Prahu pořádně. Je brzo tma a dnes ani zítra bychom toho tolik nestihli. Ale jestli budeš chtít, můžu být dlouho venku, zavolám sestře, aby pro mě pak přijela, a skočíme někam do hospody nebo tak, ale já pít nemůžu,“ změnila jsem téma a podávala návrhy toho, co můžeme podniknout, když tu bude.

„Budu rád a taky bych rád poznal tvou sestru.“ Chudák nevěděl ani co říkal, už jsem viděla jejich velké seznámení, nezkrotnou Niky a utiskovaného Roba.

£££

Zalezli jsme do jedné kavárny, kde bylo teploučko, a Rob začal vyzvídat, jestli jsem dostala dopis s podepsanými fotkami. Zezačátku jsem dělala hloupou, že nevím, o čem mluví, ale pak jsem přiznala barvu.

„Baví tě si ze mě dělat srandu?“ zeptal se.

„Ani nevíš jak,“ přikývla jsem.

„Jsi potvora,“ poznamenal.

„Ale miloučká,“ zatvářila jsem se jako andílek. Začal se smát a já s ním.

Vyprávěl mi o natáčení Harryho Pottera a všeho toho kolem. Poslouchala jsem ho pozorně. Bylo to zajímavé. Nikdy jsem se o natáčení filmu nějak nezajímala, a proto mě některé věci překvapily.

„Robe, jak je možné, že jsem našla tvoje jméno u Jarmarku marnosti? Já ten film viděla, ale tys tam nebyl.“

„Asi je to tím, že jsem jen na DVD v bonusech. Bylo to natočené, ale nakonec se to do filmu nedalo. Hraju syna Reese Witherspoon,“ objasnil moji malou záhadu.

„Páni, ty znáš Reese,“ vydechla jsem překvapeně a Rob se mi zasmál.

„Alex, neber to tak že jsme nějací moc velcí kámoši, jo? Jen jsem jí zahrál syna a šmitec,“ vysvětloval mi.

„Jo, jasně,“ odkývala jsem mu. „Ale vsadím se, že teď máš hodně fanynek. Přeci jen Pottera zbožňuje hodně holek po celém světě a tys v jednom hrál. A věřím, že ne jednu dívku jsi v kině dojal, když jsi umřel.“

„To máš sice pravdu, ale až to začáteční šílenství skončí, málokdo si na mě vzpomene.“

„Vždy jsi chtěl být herec?“

„Ne, chtěl jsem být muzikant, nakonec jimi jsou mí přátelé a Lizzie a já ani nevím, jak jsem se dostal k herectví, ale začalo mě to bavit. Začal jsem u modelingu, ty fotky jsou hrozné. Ne, nikdy ti je neukážu,“ reagoval hned na můj výraz.

„Jsem zvědavá, kam to dotáhneš.“

£££

„Alex, co to má být proč jsi chtěla jít na diskotéku?“ nechápala moje starší sestřička, když jsem jí vyzvedla venku, zatímco Rob poslušně seděl u jednoho stolu a čekal.

„Uvidíš, mám pro tebe překvápko, jen mi něco musíš slíbit,“ koukala jsem se na ni přísně jako máma, když jsme něco udělaly, nebo po nás něco chtěla.

„Dobře, budu se chovat jako vždy,“ usmála se, téhle odpovědi jsem se bála, protože její chování bylo nevyzpytatelné. Byla jako neřízená nukleární střela, když chtěla. Hodila jsem tašku na zadní sedadlo a podívala se na ni.

„Ne, Niky! Budeš se chovat jako dospělá a nebudeš mi dělat ostudu. Jestli jo, máš to u mě blbý a už víckrát neuvidíš moje překvapení.“ I když nevěděla, o co jde, myslím, že i tak to pro ni byl už teď trest, protože měla celkem ráda překvapení.

„Když jinak nedáš,“ povzdechla si. Věděla jsem, že to úplně nedodrží, ale třeba se bude mírnit. Povzdechla jsem si a čapla ji za ruku.

„Tak pojď, ať mám to nejhorší už za sebou.“ Připadala jsem si, jako bych měla jít na popravu.

Pomalu jsme se blížily ke stolu a Niky si ještě ničeho nevšimla. Ale já ho viděla, na můj příkaz byl pořád u toho stolu, před sebou měl pivo a colu, která byla pro mě. Až když jsme stály u stolu, Niky si všimla Roba. Koukala se na něj s pusou otevřenou a očima vypoulenýma. Jo, bylo to tady.

„Ahoj, jsem Rob, rád tě konečně poznávám, hodně jsem o tobě slyšel,“ usmíval se na ni. Čekala jsem podle jejího nevěřícného pohledu, kdy se skácí k zemi, věřím, že k tomu neměla daleko. Čekala jsem, až ze sebe něco vymáčkne, třeba blbé ahoj nebo cokoliv jiného.

„Niky?“ promluvila jsem na ni opatrně.

„Jo?“ otočila se ke mně. „Bože, Alex! Jak jsi ho sem dostala!“ vyhrkla na mě překvapeně a vrhla se mi kolem krku. S Robem jsme si vyměnili zmatené pohledy.

„Přijel sám.“

„Ty vole!“ odtáhla se a koukla se na něj, už neseděl, ale stál. Koukala se na něj jako na přízrak. Asi čekala, že je to halucinace, stejně jako já odpoledne. Proto jsem se rozhodla ji přesvědčit o opaku. Šla jsem k němu a objala ho kolem pasu a on mě kolem ramen.

„Tak tohle je bomba, až se to dozví naši, to bude něco,“ začala se smát.

„Niky, oni se to zatím nedoví,“ koukala jsem se na ni vyděšeně.

„Myslíš, že tě jako budou pouštět do Londýna pořád, aniž by znali lidi, u kterých bydlíš?“

„To ne, ale teď jim to neřeknu, až později,“ ubezpečila jsem ji.

„Už si sedneme?“ prohodil Rob. Posadili jsme se ke stolu a jsem si jistá, že kdyby Niky neřídila, objednala by si panáka. Niky začala vyzvídat a opět se v ní spustila její schopnost tajného agenta FBI.

„Pojď,“ čapla mě a vytáhla mě k baru. „Bože, ten kluk je skvělej, vůbec není namyšlený, i když je to herec a v tuhle dobu slavný,“ mluvila celá překvapená.

„To je prostě Rob, nikdy nebude jinej, je svůj a to je to skvělé. Nutí tak lidi okolo sebe, aby byli taky sami sebou,“ vysvětlila jsem jí.

„Jo, vidím to na tobě,“ přikývla, popadla svou colu a pivo. Posadili jsme se zpět a já byla ráda, že Niky nevyváděla nějak moc a že se jí Rob líbí. Něčemu jsme se smáli a Niky rozhodila rukama tak, že na mě vylila tu colu.

„Koukám, že to máte v rodině,“ smál se Rob. Šla jsem si to opláchnout a trochu vysušit. Stejně už bylo pozdě a já musela do školy, a tak jsme se vydali domů a ještě odvezli Roba do jeho hotelu.

Omlouvám se, trvalo to trochu déle, ale i korektorky mají svůj život o prázdniny.... už by se snad žádné protahování nemělo být.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 10. kapitola: