OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 2. kapitola

12.04.2012 (12:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 937×

Takové štěstí mohu mít opravdu jenom já. Kdo by to řekl, že v jeden musím mít jednoho a toho samého učitele – který mě má jak na matiku, tak na špáninu. Teď už se ani nedivím tomu jeho nadšení, jakmile zjistil, že jsem se matiku jednu dobu učila španělsky.

Pokračovala jsem v cestě na další hodinu, tentokrát dějiny, a doufala, že to bude vyučovat už někdo... Řekněme méně přitažlivý. Nebo přitažlivá? To je vlastně jedno... Jenže jak jsem tak šla chodbou na další hodinu, nikdo kolem mě ani neprošel, nikoho jsem neviděla a ještě ke všemu byl klid. Copak už vyučování začalo? Jenom já se tu někde courám?

Nakonec jsem vpadla do nějaké učebny, kterou jsem pokládala za tu pravou. Zmýlila jsem se.

„Hledáte někoho, slečno?“ optala se mě starší paní. Zrovna se otočila od tabule a zakoukala se na mě, takže všechny pohledy směřovaly samozřejmě na mě.

„Ehm... ne,“ odpověděla jsem, když jsem usoudila, že jsem v jiné třídě. Marii jsem tu totiž nemohla najít. „Asi jsem si jen spletla třídu,“ dodala jsem a okamžitě vypadla ze třídy. No, tak to byl trapas.

Zkusila jsem tedy ty druhé dveře a zjistila, že už jsem správně. Postarší muž, mohl mít mezi padesáti a šedesáti lety, se ke mně se zájmem v očích otočil. Marie seděla až na konci třídy, z čehož jsem usoudila, že přišla až mezi posledními.

„Omlouvám se,“ řekla jsem pouze a čekala, co mi na to řekne. Jen přikývl, a tak jsem si sedla na jediné volné místo ve třídě, u jedné černovlásky. Sotva jsem dosedla, cítila jsem na sobě nepříjemný pohled, tak jsem se otočila na vlastníka a zahlédla Marii. Viděla jsem lítostivý pohled?

„Ahoj. Ty musíš být určitě Terezie,“ začala okamžitě ta vedle mě. „No, tak je to logický, když ta vzadu je Marie. Každej si snad musí domyslet, že ty jsi ta druhá,“ vysvětlila pro můj nechápavý výraz.

„Ta druhá?“ opáčila jsem. „Já nejsem žádná druhá.“

„Tak jsem to nemyslela. Jenom je jasný, že když tvoje ségra je Marie, tak ty být Marie nemůžeš. Není to snad logický?“ pokračovala. Mluvila by dál, ale raději jsem ji přestala poslouchat.

„Hele, všimla jsem si, jak se na tebe tvoje ségra dívala. Vy se tak nějak nemusíte, nebo co?“ nechápala.

„Hm,“ zamumlala jsem jenom a snad poprvé v životě se snažila dávat pozor, co profesor vykládá.

„Mimochodem, jsem Angela, pro přátele Angie,“ podotkla.

„Opravdu strašně moc mě těší, Angie. Určitě budeme nejlepší kamarádky! Nechtěla bys dneska jet nakupovat? Já jsem tak ráda, že sedím zrovna s tebou!“ zapištěla jsem potichu, aby to nikdo jiný neslyšel. Sarkastický úsměv se k tomu perfektně hodil. Ale pak jsem zvážněla. „Aby bylo jasno. Nemíním si tu s tebou povídat a už vůbec ne o mé ségře. Jestli se s ní chceš bavit, no prosím. Mně je to absolutně ukradený. Ale pamatuj na jedno: Já-se-s-nikým-nekamarádím,“ odekávala jsem pomalu, aby jí to bylo dostatečně jasný.

„Fajn, jak myslíš. Mně je to taky jedno. Ale ty si taky jedno pamatuj: Mě si nikdo naštvat nechce a ty by sis to měla zapamatovat. Naštveš mě, udělám ti ze života peklo,“ upozornila se lstivým úsměvem.

„Ze života peklo? Horší než teď už to být nemůže, tomu klidně věř,“ vrátila jsem jí. „A jestli si myslíš opak, tak prosím. Udělej, co chceš, mě to bude... hm... abych byla slušná... u zadní části lidského těla.“ Sladce jsem se na ni usmála a dál se s ní nebavila.

„Slečno Stantová, je něco směšného na mém výkladu?“ ozval se najednou profesor, tak jsem se snažila zakrýt úsměv a bez obav odpovědět. Marně.

„Ne, pane profesore,“ odpověděla jsem poslušně, koutky úst mi ale stejně cukaly.

A v tu chvíli zazvonilo. Jako na povel si všichni začali balit své věci a následně odcházeli ze třídy, já se k nim připojila. Tentokrát jsem neváhala a okamžitě zapadla do třídy, kde jsem měla první hodinu a sedla si zase na to stejné místo v pozadí třídy.

Spolužáci pomalu vcházeli, vše mi připadalo jako ve zpomaleným filmu. Mezitím jsem si vytáhla sešit, do kterého jsem si většinu času jen něco čmárala a pokračovala v tomto čmárání. Zdálo se to jako dlouhá doba, ale konečně zazvonilo a do třídy vešel náš pan profesor Tensa.

Stále jsem se nemoha vynadívat na tu jeho krásu, bohužel jsem se ale musela hodně soustředit, abych náhodou nezačala slintat. Ale bylo to obtížné – mohl mít něco kolem dvacítky, možná o pár let víc.

„Buenos días, clase,“ zvolal do ticha třídy.

„Buenos días,“ odpověděli ostatní. Já se nějak zasekla a zapomněla pozdravit, ale jak se zdá, nikdo si toho nevšiml. Naštěstí.

Dál začal něco vykládat a já mu perfektně rozumněla. Sem tam jsem se přeslechla, ale jinak bylo vše v pořádku. Ani se nedivím, tři roky s paní Servantovou mi dalo opravdu hodně.

„A teď, jestli mi někdo nerozumněl, můžete se zeptat. Takže? Rozumněli jste všichni všemu?“ zopakoval svou otázku a čekal, jestli se někdo přihlásí, ale nikdo to neudělal. A pak se zvedla jedna ruka. Moje.

„Disculpe, señor,“ začala jsem pomalu a dávala si záležet na své výslovnosti.

„Sí, perder?“ pobídl mě.

„Por qué Romeo y Julieta?“ pokračovala jsem.

„Buena pregunta, Theresa,“ odpověděl pouze, a tak to pokračovalo až do konce hodiny. Stále jsem mu pokládala nějaké otázky, na které pokaždé znal odpověd. Nikdo ani nedutal, všichni se snažili porozumět našemu rozhovoru. Co já vím, jesti tomu rozuměli?

Mezitím zazvonilo a třídou stále proudilo to tíživé ticho, které jsme já a profesor vyplnili.

„Bueno, usted es realmente bueno,“ uznal nakonec a tím naše hodina španělštiny skončila. Naštěstí či naneštěstí? To je otázka...

„Jak tak vidím, španělština vám opravdu jde,“ podotkl profesor jakmile jsem stála mezi dveřmi. Jenom jsem se pootočila, věnovala mu jeden ze svých opravdu sarkastických úsměvů a dál si užívala svůj dokonalý den.

Až do oběda vše proběhlo hladce. Všechny jsem úspěšně celý den odpálkovávala, snažila jsem se nedávat najevo svůj až tak velký nezájem o osoby druhého pohlaví a hlavně jsem se ale snažila vyhýbat Marii.

Jak jsem totiž zjistila – drby se šíří opravdu rychle -, tak Marie si našla už spousty kamarádů a kamarádek, kteří se jí snaží jakkoliv pomoct na nové škole a tak dále, a tak dále...

Ale já jsem tomu nepřihlížela. Kdykoliv jsem ji měla ve svém zorném poli, okamžitě jsem se otočila a šla někam pryč. Stačilo mi, že s ní musím trávit celé dny doma, ve škole chci mít alespon chvíli klidu. Ale tenhle klid pokračoval pouze do doby, než jsem po obědě vstoupila na parkoviště.

Nějak mi totiž nedošlo, že jsme přijeli jedním autem, takže na mě čekala u mého Audi. No jistě. Ona sice auto má, ale přeci nebudeme jezdit dvěma auty, když můžeme jet jedním. To snad dá rozum, ne?

Ach jo, a to jsem si zrovna říkala, jak se dnešek dokonale vyvedl. Došla jsem k autu, nereagovala na podněty z Mariiné strany a rovnou nasedla k volantu. Sotva se dovřely dveře od spolujezdce, okamžitě jsem vyjela směrem domů.

Hned, co jsem otevřela domovní dveře, zaplavila mě vůně horké čokolády. Byly časy, kdy jsem se toho nemohla nabažit, ale to už je dávno pryč. Časy se změnily a s ním i já.

„Holky, kde jste tak dlouho?“ otázala se okamžitě matka a nezapomněla dodat mateřský úsměv, který na mě nepůsobil.

„Tera se zdržela na obědě,“ vysvětlila velmi ochotně Marie.

„Dobrá... No, s tebou jsem si, Ter, chtěla promluvit,“ začala, tak jsem jen čekala, co z ní vyjde. „Volal mi ze školy pan Tensa a říkal, že by se ti hodilo doučování z matematiky. Nepřemýšlela jsi o tom náhodou? Loni ti to nevadilo a dokonce jsi byla nejlepší ze španělštiny. Třeba by se to mohlo nějak domluvit, že bys mohla mít nějaké úlevy, abys to lépe pochopila, nebo –“

„Ne. Nejsem tupá, abych se musela nechat doučovat od nějakýho šprta, nebo nedej Bože od Marie. Nic proti tobě, chápej mě,“ podotkla jsem směrem k Marii. Ta přikývla, tak jsem se otočila zpátky na matku. „Opravdu nic nepotřebuju. Žádný doučování ani žádný úlevy, prostě nic. Nikdy mi to problém nedělalalo, matika prostě není moje parketa, tak už to pochopte,“ zakončila jsem. Papíry, co jsme ráno dostaly v kanceláři sekretářky jsem jen pohodila na stůl v obýváku a vyšla schody do svého pokoje.

Super. A to to mohl být takový krásný den – no jo, škola a domácí... hm... problémy dohromady asi nejdou.

Převlékla jsem se, lehla si na postel a jen tak odpočívala, ani jsem se nesnažila přemýšlet o všech nabídkách, co mi dnes byly nabídnuty. Jak doučování, tak přestup do španělštiny pro pokročilé, neobešlo se to dokonce ani bez několika pozvání na rande. A tohle vše jsem samozřejmě odmítla.

Jenže problém byl ten, že jak jsem tak odpočívala, začala jsem o tom přemýšlet. Co když by mi to doučování bodlo? Nemusím být vždy ta nejhorší z matiky. A na druhou stranu by nebylo možná špatný přestoupit do lepší třídy na špáninu, abych nebyla ze třídy zase ta nejlepší. Vždyť co já bych jinak měla dělat? Sedět na hodinách špániny a nudit se, protože tohle všechno už umím? To se raději budu učit nové věci... Kruci, co to tu melu?! To snad ani není pravda!

Se smíchem jsem se překulila na břicho, do ruky si vzala svou oblíbenou knihu o Belle a Edwardovi a s chutí se dala do čtení příběhu.

Buenos días, clase. - Dobré ráno, třído.
Buenos días. - Dobré ráno.
Disculpe, señor. - Promiňte, pane.
Sí, perder? - Ano, slečno?
Por qué Romeo y Julieta? - Proč zrovna Romeo a Julie?
Buena pregunta, Theresa. - Dobrá otázka, Terezie.
Bueno, usted es realmente bueno. - Dobře, jste opravdu dobrá.

*Jestli je překlad chybný, předem se moc omlouvám, ale nejsem v tom zrovna expert, takže to, prosím, berte s rezervou...*

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 2. kapitola: