OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 11. kapitola

17.05.2012 (10:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 950×

Celou dobu jsem musela vše snášet, ale já to protrpěla. Chtěla jsem splnit, co jsem slíbila, a proto jsem skryla všechny své pravé city. Ale svým pohledům směřujícím k profesorovi – nebo snad Adamovi? – jsem neubránila. I když to ve mně vřelo, nedokázala jsem pohled jen tak odtrhnout od toho dokonalého obličeje.

Jen do doby, dokud do mě Marie nedrcla loktem a nenápadně se ke mně naklonila.

„Myslím, že chce asi mluvit s tebou, ne se mnou,“ špitla neslyšně, hlavou pokývla vedle sebe. Neznatelně jsem zakývala hlavou ve znamení nesouhlasu a stála si za tím. Kdyby chtěl mluvit se mnou, tak se mnou snad mluví, ne?

„Myslím to vážně. Pořád mluví něco o knihovně a jestli jsem v pořádku, nebo něco tak.“ Přerušila mé protesty svou řečí a já se zarazila.

„Co všechno říkal?“ zeptala jsem se prudce. Doufám, že jí neřekl nic, dle čeho by usoudila mou situaci.

„Jenom že jestli jsem-jsi v pořádku, hlavně poté, co se stalo v té knihovně a taky kvůli tomu, co se stalo teď,“ šeptala nenápadně.

„Nic víc?“ ptala jsem se dál.

„Ne, nic víc. Tak co, budeš s ním mluvit ty, nebo mám pořád dělat blbou?“ vyhrkla najednou.

„Eh...“ Zarazila jsem se a pohledem zakotvila u něj. Mám s ním mluvit? Teď? Přede všemi? Začínáš znovu, připomněla jsem si v duchu. Jasně, začínám znovu, jenže to neznamená, že se po něm tady hned vrhnu!

„Tak jak?“ naléhala. Jeho oči sledovaly Marii, takže jsem byla opravdu naštvaná. Chtěla jsem s ním mluvit já, ale nevěděla jsem, jak bych reagovala na... na jeho blízkost.

„Fajn,“ odpověděla jsem nakonec. Na chvíli jsem měla před očima zamlženo, ale vzápětí to zmizelo. Bože, jestli já to přežiju...

Na chvíli se Marie otočila, něco mu řekla a on po mně vzápětí hodil nechápavý pohled. A hned nato se podíval zase na Marii. Chvíli na nás dvě házel pohledy, ale nakonec se zamračil.

„Tak pojď, prosím tě,“ popohnala mě Marie a šoupala mě na její místo. A kruci, srdce mi začínala prudce bušet, dech se mi zrychlil a já málem zapomněla, jak se jmenuji. Zhluboka jsem se nadechla a přesunula se na její místo.

„Ehm... Omlouvám se,“ vylezlo z něj po chvíli, co jsem nervozně poposedávala na židličce.

„Za co?“ zeptala jsem se jakoby nic, ale tlukot srdce cítila až v krku. Nikdo netušil, jak na tohohle muže reaguji.

„Že jsem vyzradil něco, co jsem neměl,“ vysoukal ze sebe s nervozním úsměvem.

„Co jsi-jste vyzradil?“ přeřekla jsem se. Ale zřejmě si toho naštěstí nevšiml.

„To o té knihovně,“ pokračoval. Ironicky jsem protočila oči a nevěřila, že mě někdo takový může vůbec přitahovat.

„A co přesně?“ ptala jsem se dál.

„O tom klukovi, co tam přišel a nechtěl tě nechat,“ vysvětloval.

„No, tohle tak trochu ví, takže nic jste nevyzradil,“ uklidňovala jsem ho s přívětivým úsměvem.

„Ale i tak se omlouvám. Asi není zrovna příjemné, když jsem si vás spletl s vaší sestrou. Navíc, když jste obě úplně odlišné,“ zamumlal a poslední větu napůl spolkl.

„Odlišné? Jak odlišné?“ vyzvídala jsem. Docela mě zajímalo, jak někdo může poznat, že dvojčata jsou úplně odlišná. Zvlášť, když já to všem říkám pořád a nikdo mi nevěří.

„No... Marie je taková klidná, vy jste rázná. Marie je stydlivá, vy přesný opak – ničeho se nebojíte.“ Nepatrně se ke mně naklonil, že jsme od sebe byli jen kousek. „A navíc jste krásnější,“ zašeptal s úsměvem, ze kterého se mi na moment zastavil dech.

Bože, ještě jednou se usměje a už se ani nenadechnu, pomyslela jsem si trpce. Bez jediného mrknutí oka se mi díval do očí, ve kterých mohl momentálně vidět veškerou oddanost vůči němu. Kdyby mi teď řekl, že mám skočit z okna – klidně i z padesátého patra -, tak bez řečí skočím i šipku.

„Já... Vážně?“ vykoktala jsem rozpačitě. Sice jsem odpověď vyčetla z jeho dřív, než ji řekl, ale zeptat jsem se prostě musela.

„Ani netušíš, jak moc,“ odpověděl bez váhání. Nervozně jsem se uchechtla a snažila se tak zakrýt můj údiv. Neúspěšně. Jediné, v co jsem doufala, že nikdo u stolu nezaregistroval naši ‚výměnu názorů‘.

Pohled jsem prudce stočila k ostatním členům a úlevně si oddychla. Jaké to štěstí, že všichni jsou až moc zabrání do vraždícího maniaka, který řádí ve vedlejším městě. Aspoň mám to štěstí, že nebudu vyslýchána – teda když nepočítám Marii. Protože ta nás upřeně pozorovala a kdykoliv jsem po ní hodila jeden z naoko hrozivých pohledů, s úsměvem se odvrátila.

„Musím na vzduch,“ vydechla jsem omámeně a okamžitě vyletěla před restauraci, kde jsem se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu. Přesně tohle jsem potřebovala. Nadýchat se čerstvého vzduchu a popřemýšlet, protože v jeho přítomnosti to prostě nešlo.

Terezie, krucinál, co si myslíš, že děláš? Necháš sebou jen tak manipulovat? Vždyť ses vždy perfektně ovládala, co se s tebou děje? Peskovala jsem se podrážděně. A měla jsem pravdu. Co se se mnou, krucinál, děje? Proč jsem najednou tak roztržitá, nervozní a vcelku prostě jiná?

„V pořádku?“ ozval se za mnou hlas. Zrovna tenhle hlas slyšet momentálně neptořebuju.

„Jo, jo, jenom... na něco jsem si vzpomněla,“ zalhala jsem statečně, aniž bych se na něj podívala.

„Opravdu?“ Postavil se přede mě a odmítal se spokojit s takovouto odpovědí. Jenže já mu jinou říct nechtěla, takže jsem vzdorovitě přikývla. Přiblížil se ke mně ještě blíž, takže se mi znovu zastavil dech. Bože, z té jeho krásy já se snad nevzpamatuji.

„Jsi si tím jistá?“ promluvil znovu a rovnou mi začal tykat. Jeho dech jsem cítila na svých rtech, které jsem si rozpačitě olízla.

„Jo,“ špitla jsem neslyšně. Začala jsem se potápět v těch nádherných očích, které vlastnila ještě nádhernější bytost. Opatrně mě chytil za bradu a mírně ji pozvedl. Nedokázala jsem rozumně přemýšlet, všechny rozumné myšlenky se totiž vypařily v moment, kdy se jeho prsty dotkly mé pokožky.

„Pořád si tím jsi jistá?“ zašeptal mi těsně před ústy. „Nevyvedl jsem tě z míry třeba já?“ pokračoval a provokativně prsty sklouzl na tváře a následně na krk, po kterém mi prsty vytvářel různé obrazce.

„Možná,“ vydechla jsem. Nedokázala jsem zformulovat smyslplnout větu a upřímně byla ráda, že ještě dokážu odpovídat alespoň jedním slovem.

„Možná?“ zopakoval po mně, tak jsem přikývla. Dýchala jsem zhluboka, jako bych se nemohla vůbec nadechnout. Ale jen tak mezi námi, taky jsem si tak začala připadat. Jako ve zpomaleném filmu se ke mně začal z ničeho nic naklánět a já okamžitě věděla, co se chystá udělat. Jasně, že jsem ho chtěla políbit, tak moc jsem to chtěla. Ale rozum se objevil zrovna v tu nesprávnou chvíli.

Je to tvůj profesor! Prober se, nejsi nic jiného, než jen jeho studentka, nikdy k tobě nemůže cítit nic víc, než ke své studentce!

Bylo to jako rána elektrickým šokem. Ano, byla jsem jeho studentka a chápala jsem všechny následky, ale i přesto jsem se nedokázala odvrátit. Až když se naše rty málem konečně dotkly, zarazila jsem se.

„Proč já?“ špitla jsem potichu. Na chvíli se zastavil a pohlédl mi do očí, pak se odtáhl na takovou vzdálenost, abych mohla alespoň trochu přemýšlet.

„Jak to myslíš?“ ptal se nechápavě.

„Proč jsi tady se mnou? Proč jsi mě chtěl chránit v té knihovně? Proč jsi byl dneska ráno u nás doma? Proč jsi o mě měl dnes ve třídě takový strach? Proč jsi-“

Byla jsem přerušena, ale ne obyčejně. Jeho rty se přilepily na mé a já pocítila ten mráz, který mi běhal po zádech. Nevnímala jsem nic, jen jeho teplé rty přiložené na mých. Jako bych zapomněla, kdo je, nezaváhala jsem a s radostí mu ten sladký polibek oplatila.

„Protože jsi zvláštní,“ zamumlal mi opatrně do úst, následně se odtáhl. „Přitahuješ mě, mám tě rád, zaujala jsi mě už ten první den,“ pokračoval ve vysvětlování a upřeně se díval do mých očí. „Až když jsem viděl, jak tě ten kluk obtěžoval a já ho v tu chvíli chtěl okamžitě praštit, uvědomil jsem si své city k tobě,“ přiznal s úsměvem.

„Uf,“ vydechla jsem po chvíli a zavrtěla hlavou. Tohle se opravdu stalo?

„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě a prsty jedné ruky mě pohladil po růžové tváři.

„Tohle nemůžeme,“ zamumlala jsem směrem k němu a cítila slzy, které se mi draly do očí. Proč říkám něco, co sama nechci?

„Já vím... Ale my to nějak zvládneme,“ chlácholil mě.

„Jenže já nevím... Co když na to někdo přijde? Co když se kvůli tomu dostaneš do maléru?“ Šílela jsem.

„Zvládneme to. Spolu to zvládneme,“ zopakoval a znovu si přitáhl můj obličej k polibku. Opravdu jsem si to užívala a úplně zapomněla, že stojíme před restaurací, ze které může kdykoliv kdokoliv vyjít a vidět nás.

„Bože, děláte si ze mě srandu?!“ zakřičel vedle nás někdo, a tak jsme se od sebe prudce odtrhli. Oba jsme se prudce otočili k dotyčnému a zalapali po dechu.

„A kruci,“ zašeptala jsem.

Co myslíte, kdo je chytil uprostřed toho nejlepšího?
L. 

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 11. kapitola: