OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Naprosto (ne)hříšné místo - 2. kapitola - Pohroma

14.06.2012 (18:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 930×

„Kdy přijedou?" zeptala jsem se znuděně, abych ulehčila atmosfér. Holky nervózně postávaly před domem a potichoučku nadšeně brebentily.

„Měli by tu být každou chvíli..." drkotala zuby Michaela a koukala mezi mraky.

„Přistanou kousek odsud," řekla jsem a hodila jim dopis od fotříků. Štvalo mě to. Jsem jak nějakej sirotek. Potom se cosi mihlo mezi mraky a holky začaly nadšeně ječet. Dřepěla jsem na lavičce a pobaveně je pozorovala. Přistáli kousek od naší zahrady...

Ariel, Gabriel, Jofiel, Michael, Samuel, Uriel, Zadkiel...

Archandělé.

Jeden chyběl. Ten dávno padlý. Lucifer. Můj otec.

Ano, asi bych vám to měla vysvětlit. Bezpohlavní andělé přece nemohou mít děti. Problém je, že nejsou bezpohlavní. Jak kteří, ale ti naši jo. Děvčata se s jekotem řítila k fotříkům a pro zrychlení dokonce roztáhly křidýlka. No, poloviční andělé mohli létat akorát tak, jako slepice... Až na mě...

„Ach jo..." povzdychla jsem si a zamávala na ně. Neměla jsem potřebu s nimi mluvit. Měla jsem potřebu setkat se s mým otcem. Ovšem to bych musela do pekla. Kerberos, čertíci, démoni, převozník, horko, láva, černé šípy, smrt, hnusný oblečení... Nejdu tam. Archandělé a jejich dcerky ovšem přišli. Setkání jsem se nevyhnula, i když... mi bylo do breku. Proč musel ten kurevník padnout do pekla?!?

„Ahoj Lucie," řekl Ariel. Vstala jsem.

„Ahoj." Podala jsem mu ruku. Při doteku se mi před očima zmítali lvi. Klasické. To všem. Další byl Gabriel. Když jsem se ho dotkla, v hlavě mi hrály zlověstné loutny. Potom Jofiel. Byl krásný, nádherný. To všichni, ale on obzvlášť. Jeho úsměv... Radši jsem to urychlila, jinak se mi hodně roztluče srdce. Potom Michael. Pocit bezpečí mi zalil mysl. Potom Samuel. Nic zvláštního. Samozřejmě pocit, jako když si šlehnu, ale nic jiného. Uriel. Můj oblíbenec. Prostě je fajn. Poslední přišel Zadkiel a spolu s ním dávno zapomenuté věci. Anděl paměti. Vynechala jsem Rafaele. Ten nemá děti. Všichni měli jemný, krásný hlas, zjev, chování. Kdyby to nebyli otcové mých kamarádek tak... nic nenadělám, jelikož se prostě nedají svést. Boží služebnící to holt neudejchaj.

„Děvčata, musím s vámi mluvit..." řekl Michael a ostatní archandělé přikývli. Rozesadili jsme se po terase a Michael začal:

„Tak nejdříve k Lucce. Tvůj otec ti poslal tento dopis," řekl a podal mi obálku. Teď bylo těžké zadržet slzy, ale já nedávám najevo slabost. Položila jsem jí vedle sebe a dále poslouchala.

„Necháme vám tady jednoho muže. Syna Rafaelova." Vykulila jsem na Michaela oči.

„Ano, syna. Je mu kolem osmadvaceti a Rafael ho tajil. Nevím, jak to dělal. Každopádně tu bude bydlet..." Holky vypadaly nadmíru nadšeně. Červenaly se.

„Ale!! Není moc komunikativní, ani přátelský..."

„To si budeme rozumět," zahlásila jsem.

„Nebudete ho prostě balit," řekl rozhodně Ariel. Jen jsem se ironicky usmála.

„Nebojte, u mě to nehrozí. Jenom na Uršulu," řekla jsem a hodila na ní pohled typu: Teď si to vyžer holka!! Všichni věděli, že Uršula jsem pěkná... děvka, když to tak musím říct. I když silně pochybuji, že půjde po téměř třicátníkovi. Nic proti třicátníkům, ale ona bere snědý dvacátníky. To já když už, tak starší. Nemám ráda nevyzrálý kokoťáky.

Bohužel jsem si v tu chvíli neuvědomila, že všichni do jednoho umí číst myšlenky. Došlo mi to až teď a v ten moment se začali smát.

„Hej, tož! Nevrtejte se mi v hlavě!" řekla jsem pobouřeně. Kdybych alespoň nemyslela na to, jak vypadá Ariel nahej. No, já svým myšlenkám nezabráním. Luciferova dcera si může myslet, co chce. Na provokaci jsem se upřeně koukala do Urielových očí (předpokládala, že mi vidí do mysli) a v duchu si přeříkávala, jak bych to s ním dělala. Evidentně se dost bavit. Myslím, že to hrál, ale nevím. Představovala jsem si ty největší pikantnosti. Potom jsem uhnula a přestala. Na mojí mysli parazitovali i ostatní andělé, tak mlčeli. Když jsem ucukla, Michael pokračoval:

„Je opravdu zvláštní. Uzavřený, drsný, jiný..." Potom se podíval na hodinky a řekl:
„Musíme letět. Za chvíli přijde. Jmenuje se Radim," zakončil to Michael. Všichni jsme se rozloučili a oni zase odletěli. Byl to krásný pohled, jak vzlétají. Sama jsem na chvíli roztáhla křídla. Jako jediná jsem měla černé. Nestyděla jsem se. Byla jsem jiná a byla jsem za to ráda. Vždy jsem vyčnívala. I v tanci. Když holky zalezly do domu, plakala jsem. Tiše, nenápadně a srdceryvně. Nebyla jsem bezcitná. Jenom jsem city nedávala najevo. Vůbec, nikdy! Potom jsem slyšela kroky. Jedním plamenem jsem vypařila slzy a rozhlédla se. Neskrývala jsem křídla. Byl to on. Radim. Tichý, vysoký, svalnatý, krásný muž. Černé oblečení, nenápadný úsměv a chraptivý hlas. Holky ječely zpoza okna. Trapky. Vstala jsem.

„Lucie," řekla jsem a podala mu ruku.

„Radim. Předpokládám, že dcera Lucifera..."
„Předpokládáš dobře a teď radši na chvíli zmiz. Holky jsou tu za pět vteřin, a pokud si to s nima nechceš rozdat přímo tady na trávníku, tak radši zmiz," řekla jsem a on poslechl.

„Kde je?!" hystericky vyjekla Michaela.

„Na pravdě boží," řekla jsem a zalezla do domu. po chvíli se ozvalo náruživé klepání. Otevřela jsem dveře. Dovnitř vběhl Radim.

„Zabouchni!" vykřikl. Poslechla jsem. Rovnou jsem i zamkla.

„Ty holky mě zabijou," řekl tiše. Zpoza dveří se linuly dívčí hlasy.

„Hm... Chtěj tě ošukat," řekla jsem klidně a nabídla mu cigaretu. Zavrtěl hlavou a sesunul se na židli.

„Proč nejsi jako ony?"

„Původem?"

„Ale čím se lišíš?"
„Asi jinou sexuální orientací, jinými projevy citů, jiným myšlením..." Dívčí hlasy ustaly.

„Pojď, budu ti dělat štít," řekla jsem a vyšla z pokoje. Šel v závěsu za mnou. Holky tam nebyly.

„Tady máš pokoj. Večeře je v osm. Teď se vybal. Jo a chci ti říct jednoduchý pravidlo: Dokud tě nevyzvu, nesahej na mě, nebav se se mnou a ostatní věci." Odešla jsem. Za ním se také zaklaply dveře. Celé odpoledne nevylezl. Přišel až na večeři a to jakoby z povinnosti. Potkali jsme se před jídelnou. Holky už si hořečně povídaly v jídelně.

„Drž se," řekla jsem a vešla. Holky už naštěstí neječely, ale mohly se přetrhnout, aby byl spokojený. Radim jim evidentně nebyl vděčný a vlastně mu i trochu lezly na nervy. Ovšem pokukování do hlubokých výstřihů se nevyhnul. Mírně ho to vyvádělo z míry. Všechny nasadily sexy chůzi, tak jsem si z nich udělala mírnou prdel. Když kolem mě procházela Avril, plácnula jsem jí po zadku.

„Héj!" vyjekla.

„Co? Ta tvoje zadnice přímo prosí o plácnutí," řekla jsem syčivým hlasem. Radim si uchechtnul. Avril na mě zasyčela a snesla ten vrtící se boží zázrak na židli. Dojedla jsem, vstala, stáhnula si výstřih co nejníže a šla. Zcela dokonale jsem napodobila chůzi Avril. U Radima jsem se zastavila, předklonila, otřela prsem o rameno, políbila ho na tvář a zašeptala:

„Dobře se najez, drahoušku." Radim mi polibek na tvář opětoval a já odešla. Slyšela jsem jeho tiché chechtání. Zalezla jsem do pokoje.

Zavřela jsem se v pokoji a šla si přečíst dopis.

®≥±≠†µ£±×€¥

£±×€¥

«∞≠©≠«≠

"Ach jo... Jemu nedojde, že nepřečtu to jejich pekelné písmo," řekla jsem. Stejně to budou jenom nějaký kecy. Zase jsem plakala. Nešlo to jinak. Cítila jsem se tak sama. Holky mají Radima, Radim má holky, archandělé už jsou pryč a nikoho jiného nemám. Teda na zemi. Jenom v pekle mám otce.

„Pane Bože, prosím! Vím, že jsem spáchala hříchy, že kouřím, jak fabrika, nasávám, jak houba a mluvím, jak dlaždič, ale prosím! Už osmou noc nemůžu spát a to děvčata slíbila svým otcům, že nebudou Radima svádět! Prosím!" Tiše jsem šeptala. Byl večer, ale rozhodně ne klid. Už osmou noc si Radim přivedl na svůj pokoj nějakou z děvčat.

„Vždyť jí je šestnáct," zakončila jsem samomluvu. Bůh vyslyšel. Uslyšela jsem hlasité klepání. Rychle jsem vyběhla z pokoje a seběhla k vchodovým dveřím. Mrkla jsem do kukátka, roztáhla křídla a otevřela dveře.

„Samueli..." řekla jsem rozespale.

„Ahoj," řekl naštvaně a odstrčil mě od dveří. No jo... Dneska tam má Radim Sam. Hnusí se mi to a nechápu to. Denně jiná. Ovšem dnes jedině Sam. Chudák holka to schytá.

„Ehm, ehm..." ozvalo se za mými zády. Prudce jsem se otočila.

„Rafaeli, ahoj!!" řekla jsem a uhnula ze dveří.

„Ahoj," řekl ještě naštvaněji na Samuel. Vyřítil se do schodů. No jo, holka neměla dávat slib, že ho nesvede. Z vrchu se už ozývala hádka. Až archandělé odejdou, bude tu další hádka. Schytám to, ale mně je to u prdele. Sam s tím děvkařem přišla o pannenství. To nechápu ještě víc. Zabouchla jsem dveře, upravila si noční košilku a pomalým krokem se vydala zpět do prvního patra. Hádali se naštěstí v pokojích, tak jsem se posadila na sofa. Radim mě naprosto zklamal. Čekala jsem zdráhavého, celkem pohodového chlapa. Ne, nadržený prase. Absolutně nic nezdědil po svém otci. Já toho zdědila hodně. Mám v genech zabudovaného anděla, ale také hříchy. Padlého anděla.  

Zpoza dveří, kde se hádal Rafael s Radimem, se ozývalo:

„Chtěl jsem ti přenechat svou funkci, až budu starý a ty si takhle zkazíš budoucnost!" Naštvaně opakoval Rafael. On snad nikdy nekřičí. Určitě někdy nekřičí. To Samuel se držel méně. Skoro křičel. Ostatní holky se bály vyjít z pokojů. Nedivím se jim, také by to pěkně schytaly. Smutek ze samoty zmizel. Byla jsem ráda, že jim to dají Rafael a Samuel pěkně sežrat. Zavolala jsem je nejen kvůli tomu, že nemůžu spát, ale tohle mě štve. Připadá mi to nechutné. Vyspat se s chlapem, co přefikl všechny mé kamarádky. Čekala jsem. Vyšli. Všichni. Dva se na mě usmáli, dvě se na mě mračili. Asi uhodnete, kdo byl kdo.

„Dobře, Lucy, udělali jsme dohodu. Budete s Radimem na jednom pokoji a ty budeš hlídat, aby si sem nikoho nevodil," řekl Rafael. No... tak to mě poser. Pomyslela jsem. 

„No... dobře," řekla jsem rozkývaně.

„Ale je to dospělej chlap, mohl by být můj táta. Je mi blbý ho kontrolovat..."

„On bude jenom rád..." řekl Rafael a dal Radimovi pohlavek. Rafael vypadal na dvacet a Radim na třicet, takže to vypadalo divně, ale Radim k Rafaeli měl respekt. Měla jsem držet hubu...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naprosto (ne)hříšné místo - 2. kapitola - Pohroma :