OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 8. kapitola Přeměna

19.04.2011 (15:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 827×

Nicolas strnule stál a zíral na Loranta a další vampýry krčící se kolem něj. V jeho očích se lesklo překvapení.

„Tak co? Tohle je dobrej důkaz, nebo ne?“ zeptal se ho sarkasticky Aniel. Nicolas nijak nereagoval, jen se na mě otočil a zašeptal: „Promiň, jsem hlupák.“ Přikývla jsem roztřeseně. Nebyl čas na omluvy. Teď naproti nám stáli vampýři připraveni nás všechny zabít. Tedy kromě mě. A kvůli mně byli ohroženi všichni, kteří tady se mnou stáli. Hlavně Cayenne. Věřím, že Aniel se o sebe uměl postarat. I Nicolas byl dost silný na to, aby je zničil, i když jsem si nebyla vědoma síly vampýrů. Ale Cayenne byla jen člověk, křehký a snadno zničitelný. Mohla zemřít.

Nedokázala jsem určit, kdy se na nás vrhnou, a vymýšlení jakéhokoli plánu bylo nesmyslné. Neměli jsme čas. Vteřiny ticha a napětí kolem nás protékaly jako rozbouřená řeka, ohromnou rychlostí.

První vyrazil. Doprovázelo ho vrčení, které mi rozechvívalo kosti v těle a ozvěnou mi naráženo do hrudního koše.

Nicolas mě strhnul na zem a přiskočil k blížícímu se vampýrovi. Jedním škubnutím mu zlomil vaz a rozkládající se schránka pro duši zatracence se s mohutným duněním svezla k zemi. Zíral na mě. Jeho oči se vytřeštěně dívaly přímo do mých. Rudé studny. Mrtvé oči. Myslela jsem, že je mrtvý, ale opak byl pravdou.

Náhle se postavil, ale Nicolas o jeho z mrtvých vstání neměl nejmenší tušení. Bojovně se krčil čelem k dalším a vyčkával, kdo z nich se znovu pokusí přiblížit k nám.

Otevřela jsem pusu a chtěla zakřičet, že je za ním, ale má ústa se jen němě pohybovala. Nedokázala jsem ze sebe dostat jediný zvuk. Chtěla jsem se postavit, ale mé tělo ztuhlo a nepřijímalo žádný z mých rozkazů. Připadala jsem si marná a zbytečná, protože jsem nedokázala udělat nic. Jen sedět na zemi a tupě zírat na Nicolasovu jistou smrt.

Blížil se k Nicolasovi, pomalu, plíživě a s odporným úšklebkem na rtech. Pak jsem uviděla jen šmouhu a stříbřitý záblesk, který proťal vampýrovi srdce. Z úst se mu vyvalilo děsivé skučení, které znělo spíše jako zvířecí, než lidské. Trvalo to tak dlouho, než utichl. Do mozku mi narážel ten příšerný zvuk, rval mnou duši na kusy. Zakryla jsem si uši a křečovitě zavřela oči. Nářek se stupňoval, až nakonec dostoupil vrcholu a oblečení, které měl na sobě, se sesunulo k zemi.

Nicolas poplašeně zíral na kusy látky ležící kousek od něho, pak vzhlédl a zadíval se na Aniela, který si opíral meč o rameno.

„Neděkuj mi. Neudělal jsem to kvůli tobě,“ pronesl Aniel pomalu, když se Nicolas nadechl, aby promluvil. Nicolasovi se zřejmě ulevilo, jelikož mu poděkovat nechtěl, ale musel o to alespoň pokusit.

„Zabte je!“ rozkřikl se Lorant. Jeho hlas zněl jako hřmění. Ve tváři měl hořký vztek a z očí mu šlehala zuřivost.

Pět vampýrů odpoutalo vytřeštěné oči od jejich mrtvého společníka a rozeběhli se směrem k Nicolasi a Anielovi.

„Zábava začíná!“ řekl Aniel a hodil Nicolasovi malou dýku. Její čepel byla ze stříbra, a to jediné, jak se zdálo, je dokázalo zabít.

Vampýři hnaní zuřivostí se vrhli do náruče smrti. Aniel s Nicolasem je jednoho po druhém zabíjeli. Vyceněné zuby, vrčení, doširoka rozevřené rudé oči, jejich oblečení padající na zem jako uschlé listí, zmučené a panicky přeskakující výkřiky, které byly nesnesitelné, ale ještě děsivější bylo to ticho, jež nastalo, když řev dostoupil vrcholu. Jako kdyby jim někdo naráz přestřihl hlasivky nůžkami.

„Tak,“ vydechl Nicolas, „kdo další?“ zeptal se ironicky a na rtech se mu objevil jízlivý úšklebek. A v tom Cayenne vykřikla. Ten zvuk mnou projel jako elektrický výboj. S trhnutím jsem se otočila za jejím hlasem. Oči měla strachy vytřeštěné dokořán a mně se zmocnila hrůza. Lorant ji svíral pod krkem a usmíval se.

Cayenne.

„Takže máte na výběr. Buď to mi dáte tu Předurčenou holku, nebo si na týhle smlsnu.“ Jeho slova proťala ticho vznášející se kolem nás.

Postavila jsem se a Cayenne se snažila zavrtět hlavou.

Mezi Anielovým obočím se objevila rýha, poté nasadil neproniknutelný výraz, z jeho tváře se nedalo nic vyčíst a jeho oči zamrzly.

„Dej mi tu holku a vezmi si tuhle.“ Máchl ke mně rukou, jako bych byla to nejodpornější na světě. Nepodíval se na mě. Oči měl připoutané ke Cayenne. V šoku jsem ustoupila dozadu a pohlédla na něj. Sevřelo se mi hrdlo a v očích pocítila horkou vláhu.

Tohle jsem chtěla a taky měla v plánu. Já místo Cayenne. Zachránit jí život a odejít s Lorantem pryč. Ale nečekala jsem, že to Aniel řekne. Po tom všem. Po tom, co jsme se objímali. Myslela jsem si, že jsem pro něj něco víc, ale jak se zdálo, tak ke mně stále choval stejný odpor a nenávist.

Pak se na mě podíval, v modrých očích krutost a se zlým úsměvem pronesl: „Copak sis nemyslela, že nechám zemřít člověka místo tebe. Nebuď směšná!“ Jeho slova pro mě byla jako rány bičem. Jako by mě jimi zabíjel, udupával do prachu.

V tu chvíli jsem ho chtěla ranit a donutit, aby se cítil stejně ublíženě, jako ubližoval on mně, ale mé hlasivky zůstávaly dál v tichém bezvědomí.

„Cože?! Já věděl, že ti nemám věřit! Sky, nikam nechoď!“ vykřikl rozezleně Nicolas, když jsem postoupila směrem kupředu. Cayenne vrtěla hlavou a Lorant se tvářil překvapeně. Asi nevěřil, že to půjde tak… snadno.

„Sky, slyšíš?!“ popadl mě Nicolas za ruku. Z očí mu šlehaly plameny hněvu. Snažila jsem se mu vykroutit.

Musím!

„Nech ji, ať jde, Nicolasi, a neděj to ještě složitější!“ Další rána bičem.

„Ne, nenechám ty, zatracenej parchante! Měl by ses smažit v pekle!“ zasyčel vztekle Nicolas. Stále mě pevně svíral.

„Pusť ji!“ nařídil Aniel rozhořčeně a z očí mu vyšlehla horká vlna zuřivosti. Přistoupil k nám a snažil se mě vyprostit z Nicolasova sevření.

„Vypadni odsud! Nepustím ji a nedám ji jemu! Nikdy, rozumíš?!“ Vrazil do Aniela.

„Dej mu ji a bude pokoj! Sakra, tak ji pusť!“ Začali do sebe strkat a já se nacházela mezi nimi. Náhle Aniel vystřelil opačným směrem v desetině sekundy. Chytil Cayenne za pas a vší silou kopl Loranta do břicha. Ten se zaskučením dopadl o několik metrů dál od nás.

„Sky! Běž, uteč, rychle!“ zakřičel na mě Aniel a já si všimla změny v jeho očích. Tály. Otupěle jsem stála na místě a zírala na něj. Nechápala jsem, co to mělo znamenat. Můj mozek zasažený nedávnou bolestí nedokázal rozpoznat, co mi říká. Co mám udělat.

„Sky, slíbil jsem to, pamatuješ?“ řekl něžně a jeho tvář zjihla. Přikývla jsem.

„Dobrá, tak uteč.“ Přistrčil ke mně Cayenne. Popadla jsem ji za ruku a vlekla pryč. Zbylí vampýři se rozeběhli k Nicolasovi a Anielovi.

Prosím! Úpěla jsem v duchu.

Křik, nářek, vrčení. Tohle jsme slyšely i o několik bloků dál.

Zatočily jsme do nějaké uličky. Opřela jsem se o plesnivou stěnu, abych neupadla na zem. Kolena se mi klepala a nebyla jsem si jistá, zda mě dokážou nést dál. Vzduch, který jsem lapavě hltala, mi připadal hrozně těžký, jako by ani neosahoval kyslík. Jako by se mě snažil udusit. Srdce mi tlouklo jako kladivo a měla jsem pocit, že každou chvílí exploduje.

Cayenne mi křečovitě svírala zápěstí, až to bolelo. Podívala jsem se na ni. Její oči se změnily v nevidoucí studnice děsu. Třásla se.

„Cayenne, už je dobře,“ konejšila jsem ji, ale ona mě nevnímala. V očích měla nevidomý výraz.

„Cayenne!“ zatřásla jsem s ní ochromena panickou hrůzou, že jí Lorant něco udělal. Probrala se. Rozhlédla se kolem sebe, jako by nedokázala určit, kde se to nachází, pak sjela pohledem na mě a zdálo se mi, jako by mě hledala.

„Sky,“ pípla a objala mě. Hladila jsem ji po zádech a snažila se ji uklidnit. Musel to pro ni být hrozný šok, když uviděla vampýry. O upírech věděla, jako každý jiný člověk, ale tohle bylo něco nového. Děsivého a hrůzu nahánějícího.

„Jejich oči.“

„Já vím.“

„A ten puch.“ Odtrhla se ode mě a otřela si oči rukávem.

„Připomnělo mi to tebe, když jsi dneska přišla,“ uchechtla se bublavě, ale z očí jí stále vyplouvaly slzy. Rozesmála jsem se.

„Ty víš, jak člověku zvednout náladu. To ti teda povím,“ vypravila jsem se sebe stále ještě se smíchem. Usmála se na mě a konečně přestala brečet.

„Myslíš… myslíš, že to přežijou?“ zeptala se opatrně. Srdce mi hlasitě udeřilo a všechny orgány se tak nějak podivně zkroutily.

„Kdo?“ vyhrkla jsem, i když jsem věděla, koho myslela.

„Nicolas a… a Aniel,“ odpověděla potichounku a upírala na mě dychtivé oči.

„Jasně, že jo!“ vyhrkla jsem rychle, abych přesvědčila samu sebe, že je nemožné, aby zemřeli. Oni nemohli umřít. Párkrát jsem zamrkala, abych rozehnala slzy.

„Jo, jasně.“ Vítr se kolem nás prohnal a přinesl sebou ohromný zápach. Zamračila jsem se.

„Cítíš to taky?“ optala jsem se Cayenne a náhle se za ní objevil Lorant. Oči mu rudě plály a uvnitř nich měl skrytou hrozbu. Tvář zkroucenou hněvem. A pak Cayenne po dravčím způsobu trhl s hlavou, rozevřel čelist a zahryzl se jí do krku. Neměla ani čas vykřiknout, všechno proběhlo až příliš rychle. Její nehybné tělo odhodil do rohu. Ústa se mu třaslavě roztáhla v odporném zachrčení.

Ne! Cayenne! Ležela v rohu a nehýbala se, oči zavřené a z rány na krku se jí valila krev.

„Tak, to bychom měli a teď ty!“ Pokusil se mě přimáčknout ke zdi, ale vysmekla jsem se mu a běžela do hloubky temné uličky. Narazila jsem na zeď. Pátravě jsem po ní přejížděla rukama ve snaze objevit nějaký skrytý otvor, ale nic jsem nenašla. Chtěla jsem křičet, ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, že už řvu. Bolely mě plíce a nohy, jak jsem jimi kopala do zdi.

„Nic tam není, Předurčená, hledáš marně!“ Ozvalo se za mnou posměšně. Prudce jsem se otočila a on nalepil své ohavné tělo na mé.

Nedávej jim to, Sky, nesmíš jim to dát! Uslyšela jsem ten hlas ze snu.

„Ale já nevím co!“ vzlykla jsem a po tvářích se mi rozprchly slzy. Najednou mi bylo úplně jedno, co se mnou udělá. Ať si mě klidně zabije. Nemohla jsem udělat nic. Byla jsem vyčerpaná a unavená ze všeho.

Lorant rozšklebil ústa. Jeho tesáky byly dlouhé a působily děsivě. Pak se jedním rychlým pohybem zakousl do mého hrdla. Polknul a odlepil se ode mě. Zorničky, které měl předtím vzteky stažené na velikost špendlíkových hlaviček, se doširoka rozevřely. Rudá barva jeho očí se začala měnit, blednout, až se proměnila ve smaragdovou. Jeho kůže pokrytá rozšklebenými ránami se zatahovala, až nakonec vypadala jako normální lidská. Bez jediné stopy rozkladu.

„Neuvěřitelné,“ zašeptal překvapeně a prohlížel si své ruce, poté se opět začal soustředit na mě. Usmál se. „Děkuji,“ pronesl a zmizel.

Nohy mi poklesly a já se bezvládně sesunula k zemi. Ležela jsem na studeném betonu a vlhkost se mi začala vsakovat do oblečení.

Cayenne! Ta myšlenka mnou projela jako blesk. Postavila jsem se a potácivě se vydala k ní.

Stále ležela na tom stejném místě v stále se rozšiřující kaluži krve a nehýbala se. Přetočila jsem ji na záda.

„Cayenne,“ špitla jsem potichu a pohladila ji po tváři. Bolest, která mi tlačila na plíce a srdce, se zdála, jako by mě měla každou chvílí rozdrtit. Horké slzy mi kanuly z očí a dopadaly do jejího prázdného obličeje. Objala jsem ji a vzlykavě se rozplakala.

„Sky…“ Poplašeně jsem sebou škubla a podívala se na ni. Oči měla otevřené. Byla naživu!

„Řekneš…“ odmlčela se. Mluvení ji stálo moc sil, „řekneš Benovi, že je ten nejúžasnější kluk na světě?“ zeptala se mě šeptavě  se slzami v očích, které se jí leskly ve světle přicházejícím sem z lampy na ulici. Hrdlo se mi sevřelo bolestí a nemohla jsem promluvit. Ona umírala, věděla to a její oči mluvily. S každým nádechem a úderem unaveného srdce z ní odplouval život.

Odcházela…

„Ne,“ vyhrkla jsem, „ne, Cayenne, ty neumřeš!“ Byla jsem rozhodnutá to udělat.

„Cayenne, teď mě dobře poslouchej!“ Mluvila jsem rychle, jelikož čas k nám byl nemilosrdný. Utíkal a neohlížel se. Nečekal.

„Musíš se uklidnit.“ Přikývla. Vzala jsem její levou ruku a přiložila ji na srdce.

„Cayenne Cooprová, přijímáš dar nesmrtelnosti se vším, co k tomu náleží? Přijímáš věčnost s čistým vědomím? Toužíš po věčném životě?“ Nepatrně s vážnou tváří přikývla.

„Dobrá, teď tě to bude bolet, takže promiň.“ Otevřela jsem ústa a kousla ji do krku kousek od rány, kterou jí způsobil Lorant. Do úst se mi nahrnula její krev. Živá a lidská. Neuvěřitelná, silná a úžasná. Otupila mi smysly a jediné, po čem jsem toužila, bylo napít se z ní ještě, vypít z ní všechen život.

To ticho prořízlo její bolestivé syknutí. Odtrhla jsem se od ní, omámená.

„Cayenne, ještě párkrát to musím udělat.“ Znovu přikývla. Zakousla jsem se jí do hrdla, ale tentokrát se z ní nenapila. Ještě několikrát jsem ji kousla, a pak jsem si proťala zápěstí a přiložila jí ho ke rtům.

„Napij se.“ Poslechla. Nebyla jsem si jistá, zda to bude fungovat. Ještě jsem nebyla hotovým upírem, a moje kousnutí neobsahovalo tolik jedu, jako u hotových upírů. A má krev, taktéž nemusela mít tu moc přivést ji zpátky, ale musela jsem to zkusit.

Zavřela oči a její srdce přestalo tlouct.

„Cos to udělala?!“ Ozvalo se nade mnou. Otočila jsem se a spatřila Aniela a Nicolase.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 8. kapitola Přeměna: