OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 17. kapitola Nechat je odejít



Na křídlech smrti - 17. kapitola Nechat je odejítKonec všeho...

Dorazili jsme na hřbitov, o kterém jsem nevěděla, že ve městě je. Náhrobky byly polámané, některé chyběly úplně. Jiné byly zašlé stářím. Hroby zarostlé bujnou trávou. Uprostřed stál starý strom.  Bylo léto, ale na něm se nezelenal ani jeden list, vypadal stejně mrtvě jako tohle místo.

„Přivažte ji k tomu stromu,” přikázal Nicolas vampýrům, kteří mě drželi. Na okamžik se na mě podíval s takovým zhnusením, až jsme se otřásla.

„Když se bude bránit, použijte násilí.” Jeho úlisný úsměv byl tak odporný. Tohle nebyl ten Nicolas, kterého jsem znala. Jako by se v několika minutách proměnil na někoho úplně jiného. Na někoho, jehož duše byla černější než samotné dno pekla.

„Najdou mě, Nicolasi. Přijdou si pro mě!” vykřikla jsem zoufale. Hlasitě se rozesmál a hlavu teatrálně zaklonil dozadu.

„Sky, sama tomu přece nevěříš, ne?” řekl a stopy smíchu mu zůstaly v očích. Měl naprostou pravdu, nevěřila jsem tomu. Nemohli mě najít. Nikdo nevěděl, že Nicolas je jedním z nich. Že je to zrádce, který pomáhá Azraelovi k probuzení.

„Měli bychom jít, Lorante, bude zuřit, jestli nedorazíme brzo a s ní.“
„Chci ji, aspoň trošku. Jednu kapku, jen ochutnám a půjdeme.“
„Ne! To nemůžeš! On to pozná, bude z tebe cítit a pak tě zabije. I mě zabije, protože jsem tě nezastavil.“
„Mm, pravda, ale stejně nám dá ochutnat, že je to tak? Říkal to přece.“
„Ano, je to pravda, ale teď už půjdeme.“

Všechno teď dávalo smysl. Nicolas byl ten, o kterém mluvili. On byl tím, kterého se tak příšerně báli. To on je stvořil a přikázal jim, aby mě našli a přivedli.

Když se jim to nepovedlo, snažil se mě přesvědčit, že oni nejsou možní. Nechtěl, abych běžela do Sídla a všechno řekla Gabrielovi. Hrozilo mu prozrazení, a to nemohl dopustit, dokud mě neměl.

Ale proč se tvářil tak překvapeně, když je uviděl na vlastní oči? Nepřipadalo mi, že by to byla jen přetvářka, něco tu nehrálo. Třeba nečekal, že přijdou, třeba…

„Ano, máš pravdu, nečekal jsem, že přijdou. Nedal jsem jim rozkaz. Víš…” přistoupil ke mně a chytil mě za obličej. Jako by se mě dotýkal slizký had. Ucukla jsem, ale on mě hrubě popadl za bradu a bolestivě mi přejel prstem po rtech.

„Lorant jednal sám za sebe. Moje rozkazy přijímal napůl, byl dost vzpurný. Nějakým způsobem si dokázal zachovat kousek ze své osobnosti před proměnou, jeho duše nebyla tak krásná, jako duše ostatních vampýrů.”

„Krásná?!” vyhrkla jsem znechuceně, „jejich duše je černá a prolezlá červy z podsvětí!”

„Každý vnímá krásu nějak jinak, Sky. Pro nás se krása skrývá ve smrti a věř, že kdybys dokázala vnímat jinýma očima, taky by se ti to líbilo!”

„Nikdy, Nicolasi! Hnusíš se mi!” S veškerou nenávistí, jaké jsem byla v tu chvíli schopna, jsem mu plivla do obličeje. Hlavu naklonil na stranu, jako kdyby dostal facku a otřel si tvář. V očích mu plálo vražedné světlo.

„Ty malá děvko!” vyštěkl a uhodil mě do obličeje. Pravá tvář mě pálila a v ústech jsem pocítila chuť vlastní krve.

„Nikdy nedovolím, abys získal to, co chceš! Sám dobře víš, že pokud ti svou krev nedám dobrovolně, nebude mít takovou moc!” zavrčela jsem, ale slovům, která ze mě vyšla, jsem nerozuměla. Zdálo se, jako bych je neříkala já.

Přemýšlivě naklonil hlavu na stranu a přivřel oči.

„Jak tohle víš?” zeptal se a v obličeji mu zaškubal hněv. Nevěděla jsem to. Ani jsem nedokázala vysvětlit, jak jsem na to přišla.

„Jsem s tebou, mé dítě, neboj, za chvíli dorazí. Hlavně bojuj a nedávej mu to, po čem touží. Vydrž, Sky, oni už jdou!” Michael! Byl v mé hlavě, to on promluvil skrze mě. Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak mě jeho konejšivý hlas vyděsil.

„Díky, Michaeli, na stotisíckrát děkuji!” Chtělo se mi plakat úlevou. Přijdou a zachrání mě.

„Co je ti do toho, prostě to vím a nikdy ti to nedám!” Nicolasova reakce byla úplně jiná, než jakou jsem očekávala. Myslela jsem, že mě zase uhodí a bude mě chtít mučit, ale jemu líně vyšplhal úsměv ke straně.

„Myslel jsem, že se k tomu uchylovat nebudu muset, ale jak vidím, nedáváš mi nevybranou. Elnosi,” otočil se dozadu, „přiveď ho!”

Houf vampýrů shromážděných kolem nás se rozestoupil a nechal Elnose projít dozadu. Za nějakou dobu jsem uslyšela vystrašený výkřik, který mi byl více než podvědomý.

„Ne,” zavrtěla jsem hlavou ještě dřív, než jsem ho uviděla. Cítila jsem, jak mi ztuhla páteř, jak se mi vzduch v plicích tříštil. Elnos se přiblížil a já viděla, co pevně svírá v rukou.

„Thommy!” vykřikla jsem a snažila se dostat z pevného sevření vampýrů, ale nepohnula jsem se ani o píď. On se na mě podíval, v očích nepopsatelnou hrůzu.

„Sky,” rozplakal se.  Hrdlo se mi sevřelo ohromnou bolestí. V očích jsem pocítila horké slzy.

„Oh, jak sladké!” zvolal Nicolas pobaveně.

„Jak si jen mohl!” vyštěkla jsem na Nicolase, ale v mém hlase už nebyla žádná zloba. Nebylo pro ni místo. Cítila jsem se poraženecky.

„Jak jsi sama řekla - dobrovolně mi nikdy nedáš to, co chci a já se jen pojistil. Takže je ti jasné, co bude následovat, že?” řekl sametovým ironickým hlasem. Nepatrně jsme škubla hlavou na souhlas.

„Takže máš na výběr - buď mi dáš dobrovolně svůj život, a nebo zabiju tvého bratra.” Thommy přestal plakat a ustrašeně se na mě díval. Nepatrně jsem se na něho usmála.

„Mám tě ráda, Thommy, nezapomeň na to nikdy, ano?” Stálo mě dost sil mluvit vyrovnaně, když mým hrdlem proplouvaly slzy a dusily mě.

Už nikdy neuvidím své rodiče. Lidi, které jsem měla ráda. Už nikdy mě neobejme. Všechno se ve mně svíralo, bolest mě drtila a já si byla jistá, že ze mě zanedlouho nezbude nic víc než prach.

„Můžu…” vzlykla jsem, „můžu se s ním rozloučit?” Připadala jsem si potupně, že musím Nicolase o něco prosit, ale bylo to pro mě důležité a já doufala a přála si, bože, tak hrozně jsem si přála, aby to Thommy neodmítl.

„Nevím, nevím,” řekl Nicolas a rozesmál se.

„Prosím,” šeptla jsem zničeně. Alespoň jedno objetí…

„Dobrá, pusťte ji a jeho taky!” rozkázala vampýrům a ti ho uposlechli. Kolena mě nedokázala nést, klesla jsem na zem. Thommy stál kousek ode mě, díval se na mě.

Prosím, prosím, jen jednou ho obejmout! Slzy mi roztrhly tváře. Natáhla jsem k němu ruku, ale hned ji nechala klesnout do klína. Nemělo to cenu, bál se mě a možná i nenáviděl. Když už jsem to vzdávala a chtěla říct Nicolasovi, že si může vzít to, co chce, Thommy se ke mně rozeběhl. V tu chvíli jsem cítila příval neuvěřitelného štěstí. Můj Thommy!

Klekl si naproti mně, stačilo by jen natáhnout ruku a…

„Umřeš?” zeptal se a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Co jsem mu měla říct? Lhát nebo mluvit pravdu?

„Jenom odejdu jinam, Thommy,” vysoukala jsem ze sebe těžce. Do pekla.

„Já ale nechci, abys někam chodila, zůstaň, prosím.” Přála jsem si, abych mohla křičet, udělat něco, co by mě osvobodilo od toho přívalu bolesti, který se ve mně vzmáhal. V očích se mu zaleskly nové slzy. Nechtěla jsem, aby kvůli mně plakal.

„Nemůžu, Thommy,” vyhrkla jsem a snažila udržet slzy na místě, kam patřily.

„Ani když ti řeknu, že už se tě nebojím a že tě mám moc rád?” Tolik jsem chtěla, abych mohla zůstat. Hlavně teď, když mi tohle řekl. Znamenalo to pro mě víc, než cokoli jiného. Můj bratříček, ke kterému jsem v noci tajně chodila, abych si kradla chvíli strávené v jeho blízkosti, mi říkal, jak mě má rád.

„Mám tě taky moc ráda. Bože, tolik tě miluju! Ale jinak to nejde, věř mi, Thommy.” Hlas se mi třásl ještě víc a z očí se mi začaly opět lít slzy jako z otevřené rány.

„Sky,” zašeptal, vzal mou ruku a schoval si do ní svůj obličej. Měla jsem pocit, jako by mi mělo každou chvílí puknout srdce. Pohladila jsem ho po hlavě a políbila do kučeravých vlasů, které měl po otci.

„Bude se mi stýskat,” zamumlal a já ucítila, že znovu pláče. Myslela jsem si, že se rozpadám. Trhalo mi srdce vidět ho plakat.

„Mně taky, Thommy, ani nevíš jak moc!” Stulil se mi do náruče a pevně mě objal. Pak ho ode mě dva páry rukou odtrhly. Křičel a mnou ten zvuk projížděl jako elektrický výboj. Dívala jsem se na své ruce, ve kterých jsem ho ještě před okamžikem držela. Naprázdno jsem je zavírala a snažila se vzpomenout na pocit, jaké to bylo ho objímat, ale všechno bylo pryč.

„Už bylo dost srdceryvných výstupů, teď k věci,” ujal se slova Nicolas. Jeho hlas zněl tak chladně.

Vampýři mě popadli za ruce a postavili.

„Dýku,” nařídil Nicolas a vzápětí ji měl v ruce. Přistoupil blíž.

„Dobrovolně, je ti to jasný?” zasyčel.

„Ano.” Usmál se.

„Tak tedy sbohem!” Dívala jsem se na Thommyho. Natahoval ke mně ruce, kroutil se v náruči Elnose, po tvářích se mu koulely slzy a křičel. Nemohla jsem se na něj dívat. Hrozně to bolelo, zavřela jsem oči.

Sbohem, Aniely, miluju tě.

Ucítila jsem ohromnou bolest v místě, kde tlouklo mé srdce, jak mě bodl dýkou.

Cítím vůni trávy a její dotek na kůži. Slyším smích. Slunce se sklání blíž, sluneční paprsky mi stékají do rukou. Kolem mě víří okvětní lístky jabloně. Jarní vánek mi fouká do tváře. Z úst mi místo slov vycházejí bubliny, jsou krásné. Tak barevné. Padá déšť nebo možná hvězdy. Září. Máma vykukuje z okenice. Usmívá se. Táta nahazuje prut do trávy. Ta se vlní jako oceán. Mává mi. Thommy běží po vodě, uklouzne, ale nic se mu nestane. Rozesměje se.

Nechat je odejít.

Jeho oči jsou na nebi, to ony jsou nebe. Prstem mi na kůži kreslí kolečka. Nic necítím. Dotýká se mě a líbá.

Nechat je odejít.

Noční obloha se rozpije, spadne níž. Do mě, na mě. Mraky plují po nebi, rychle… Pak je tma. Jeho úsměv a zase tma a nic víc než tma.

 


Vězte, že i smajlík potěší. ;)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 17. kapitola Nechat je odejít:

8. Chensie přispěvatel
15.10.2011 [23:48]

ChensieVelmi poutavá kapitola! Emoticon Emoticon Emoticon

7. Lilium přispěvatel
15.10.2011 [23:40]

Lilium Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Wow... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Gabri
02.10.2011 [9:18]

tahle piovídka mně uplně vtáhla do sebe,takhle to nesmíš ukončit,doufam že bude brzo další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Ayu
01.10.2011 [13:38]

moc krásne :)
môžem sa ale spýtať, kedy tu bude ďalšia kapitolka???
a či vôbec nejaká bude?
Lebo je to naozaj krásny príbeh a bola by fakt škoda takto to ukončiť.....

4. easy
11.09.2011 [20:42]

moc hezké kapitolka honrm další Emoticon Emoticon

3.
Smazat | Upravit | 10.09.2011 [21:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.09.2011 [15:05]

Faire Tak tahle kapitola zatím byla nejsmutnější.Emoticon
Už se těším na další pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Doufám že bude brzy. Emoticon

1. Dominika
04.09.2011 [19:49]

Aké to je smutné!! Konečne sa jej Thommy prestene báť, povie, že ju má rád... potom jej prebodnú srdce!!!
K tomu tá hudba!!!! Skoro som plakala....
Ale mám také jedno tušenie, ktoré sa hádam splní....
A asi 2 rôzne cesty, ako k nemo doje......
Som ale vážne zvedavá ako to napíšeš ty, a či sa to bude vôbec podobať mojim myšlienkam....
Fakt krásne.... Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!