OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 16. kapitola Sbohem



Na křídlech smrti - 16. kapitola SbohemPo dvou měsících je tu nový díl. Já vím, je to po hrozně dlouhé době, ale nebyl čas. Teď už bude, takže povídku budu schopna dokončit. Dnes tu budeme mít takový jeden velký zvrat, snad se bude líbit. :)

Zamrkala jsem, jako bych se tím mohla zbavit toho, na co jsem se dívala. Koho jsem viděla, ale realita se nadala zvrátit. Ben ležel bezvládně na zemi. Oči otevřený, jako by se díval na oblohu pokrytou hvězdami, ale měl v nich prázdnej výraz. Už nikam nehleděl, byl mrtvej. Já ho… já ho… zabila. Uvnitř mě něco prasklo, ohromná hráz, která zabraňovala pocitům, aby se vylily, ale teď s tím byl konec. Ohromná vlna bolesti mě srazila na kolena. Byla tak zničující a nenadálá, že jsem zalapala po dechu. V očích jsem ucítila teplo. Pohled se mi zamlžil a já usilovně mrkala, abych se na něho mohla podívat. Na Bena, na moji lásku… Z očí se mi vydraly slzy a rozprchly se po tvářích. Bylo zvláštní opět něco cejtit. Bolest se mi zahryzávala do těla jako vyhladovělá šelma. Drtila mě tak, až jsem se zkroutila do nepřirozený polohy. Měla jsem pocit, že mě za chvíli rozmáčkne a ze mě nezbyde nic víc než prach. To jsem si přála, umřít.

„Cayenne.” Donesl se ke mně jeho hlas. Do tý chvíle jsem nevěděla, že tam se mnou byl. Vzhlédla jsem a setkala se s jeho smutnýma očima. Byla v nich bolest, jako by všechnu mou cejtil taky.

„Proč jsi nic neudělal?!” vykřikla jsem a uslyšela ve svým hlase zuřivý hněv. Mohl mi v tom zabránit, ale neudělal vůbec nic. Jen tam stál a díval se, jak zabíjím člověka, kterej byl pro mě hrozně důležitej. Za všechno mohl on.

„Nemohl jsem,” opáčil smutně.

„Ale mohl! Kdybys něco udělal, Ben by žil!” vzlykala jsem. Uvnitř sebe jsem cejtila horkou vlnu vzteku. Spalovala mě, hnala se mi žilami.

„Cayenne, jsem anděl smrti. Já převádím mrtvé na druhý břeh, ale nemůžu zasahovat do jejich života, nemůžu je zachránit před jistou smrtí, i kdybych si to tolik přál.” Nic jsem neřekla. Slova v hrdle se mi rozpadla na kusy. Mohla jsem jen plakat. Sedl si ke mně a mlčky se díval na mou bolest. Pak mě chytil za ruku, jako by se mi snažil alespoň trochu pomoct.


Sky:

Procházela jsem známými chodbami a všechno mi připadalo nové a zvláštní. Možná proto, že jsem tohle všechno viděla naposledy. Pocítila jsem smutek, tohle místo i přes všechen odpor, který jsem k němu cítila, mi bude chybět, protože jsem ve skrytu duše věděla, že sem patřím. Tohle bylo místo pro někoho takového, jako jsem já. Pro upíra.

Budu jim chybět? Mámě a tátovi? Nejspíš ano. Budou brečet? Bude je to bolet? Při představě trpících rodičů se mi bolestivě sevřel žaludek a do očí vehnaly hořké slzy.
Třeba jim budu moct dát nějaké znamení, že mi je dobře tam, kde budu. A hlavně s kým. Třeba nebudou tolik trpět, když uvidí, že jsem skutečně šťastná. Doufala jsem, že existuje způsob, jak jim z onoho světa dát zprávu.
A co Thommy? Bude se mu po mě stýskat? Asi těžko. Zabolelo to. Aspoň někomu udělám službu, když odejdu. Aspoň někdo bude moci normálně žít bez toho, aby se trápil.

„Sky?” Zaslechla jsem jeho hlas nedaleko za mnou. Zastavila jsem se, ale neohlédla. Byla jsem příliš zbabělá. Bála jsem se, že uvidí moje slzy a bude si myslet, že jsem své rozhodnutí přehodnotila.

,,Miluju tě, víš to?” Hrdlo se mi sevřelo a bylo už jen pošetilé pomyslet na to, že bych promluvila. Přikývla jsem. Byl pořád dost daleko, jako by měl strach přiblížit se ke mně. A já tolik potřebovala, aby se mě dotknul. Měla jsem pocit, že pokud to neudělá, rozpadnu se.

Nadechl se a udělal pár kroků směrem ke mně.

„Chci, abys věděla, že bych nikdy nedopustil, aby se ti něco stalo. Nedokázal bych snést pomyšlení, že jsem o tebe přišel. Podstoupil bych všechno, obětoval bych cokoli, abys…” Zarazil se. Pak mě opatrně objal, jako bych byla z křehkého skla.

„Prostě jsem ti chtěl říct, že tě miluju víc, než cokoli.”

„Já vím,” vypravila jsem ze sebe a v mém hlase byly slyšet slzy. Tentokrát jsem je už maskovat nedokázala. Přitiskl se ke mně, jako by to byla otázka života a smrti. Políbil mě do vlasů a otočil čelem k sobě.

V očích se mu leskla bezbřehá bolest, až jsem se musela odvrátit. Prsty mi jemně klouzal po obličeji a díval se na mě tak zoufale, jako by si chtěl zapamatovat, jak vypadám. Poté mě políbil a já poznala, že je něco špatně. Polibek měl nahořklou chuť loučení. S ohromnou naléhavostí mě k sobě tiskl, jako by se ve mně toužil utopit. Byla jsem zmatená, jeho doteky nedávaly smysl. Slova, která říkal, splývala v jedno jediné - Sbohem.

Nechtě jsem se od jeho rtů odtrhnula a zadívala se do modrých oceánů.

„Loučíš se?” vzlykla jsem a celá se roztřásla. Nemohla jsem tomu uvěřit, nechtěla jsem, aby mi mou myšlenku potvrdil.

Políbil mě na čelo. „Ne…” dvě vteřiny, které protekly mezitím, než dokončil větu, byly až příliš dlouhé, „přísahám.”

„Sky.” Tohle nebyl jeho hlas. Přitiskla jsem se k němu a nechtěla ho pustit.

„Je čas.” Ne, nechci. Chtěla jsem křičet, ale moc dobře jsem věděla, že s tím nic neudělám. Měla jsem dvě možnosti - žít v tomhle světě pod podmínkou, že se ho nikdy nebudu moct dotknout, a nebo zemřít a být už navždycky s ním. Obě varianty byly bolestivé, ale už jsem se rozhodla. Odejdu. S ním…

„Ano, já vím.” Pustila jsem Aniela, ale on mě chytil za ruku.

„Jdu taky.” Nesmlouvavě se podíval na Doriana a ten se smutným úsměvem přikývl. Věděl, co bude následovat, až mě přemění. Už žádný dotek. Nikdy.

V hlavním sále bylo shromážděno pár upírů. Vznešeně se mi uklonili s pěstí přitisknutou k srdci. Překvapilo mě, že i já dokážu udělat to samé, abych se nekontrolovatelně neroztřásla.
V čele sálu čekal Gabriel s Michaelem. Povzbudivě se na mě usmívali.

„Anieli, měl bys odejít,” pravil Gabriel vlídně, když ho zaregistroval. Aniel se celý napjal a rozhodně zavrtěl hlavou.

„Zůstanu s ní!” Zmáčkl mi ruku, až to bolelo, ale neucukla jsem. To, že mě držel pro mě znamenalo víc, než bolest tím provázená.

„Jak myslíš,” pokrčil Gabriel rameny a vyzval mě, abych přistoupila blíž.

Roztřeseným krokem jsem se začala pomalu přibližovat, až jsem stanula u nich.

„Neboj se, dítě, nebude to bolet, slibuji,” řekl Gabriel a pohladil mě po vlasech. Já vím.

„Je mi to líto, Sky, kéž bych byl schopen najít jinou variantu,” promluvil Michael. Já vím.

„Promiň mi to.” V jeho očích se hloubila bolest, kterou v nich měl, když jsem ho poprvé uviděla. Odpouštím.

„Sky, prosím, polož se zde a můžeme začít,” pobídl mě Gabriel. Aniel mě stále držel a nevypadal na to, že by mě chtěl pouštět.

„V pořádku, Aniely,” vydala jsem ze sebe. Chvíli mi pevně svíral ruku a prohlížel si naše spojené prsty, jako by to bylo to jediné, co ho drží při životě, a pak mě s tichým povzdechem pustil.

„Tady se polož, má drahá,” ukázal rukou na pohovku  Gabriel. Mechanicky jsem se přesunula na místo určení a jako naprogramovaný robot si lehla. Aniel mě celou dobu provázel pohledem, zadívala jsem se na něj a on se smutně usmál.

„Dej mi ruku.” Natáhla jsem ruku, a nespouštěla pohled z Aniela. Jeho tyrkysové oči byly plné nekonečného žalu.

„Trochu to teď zabolí.” Periferně jsem viděla, jak se Gabriel přibližuje svými ústy k mé ruce. A v tom se rozrazily vstupní dveře.

„Pane!” zvolal muž stojící na prahu a těžce oddychoval.

„Luciane! Teď není vhodná doba, právě se chystá proměna!” zahřměl Gabriel rozezleně.

„Já vím, můj pane, ale tohle je vážné.” Během vteřiny se ocitl u nás. Ruku si přitiskl k srdci a uklonil se.

„Co se děje, Luciane?” zeptal se Gabriel trochu nevrle.

„Pronikli přes naši obranu. Jsou jich tisíce, nás už není ani půlka. Jsou uvnitř a jdou si pro ni.” Srdce se mi zběsile rozbušilo, jsou zde, aby mě odvedli. Slyšela jsem jejich kroky, jejich křik, byli blízko.

„Musíme jednat rychle. Nicolasi, odveď Sky do bezpečí!” zvolal Gabriel, okamžitě u mě stanul můj přítel, pokud se tak ještě dal nazývat. Nevím, jestli po tom, co jsem ho odmítla, bude schopen ke mně nechovat zášť. Z jeho tvrdého výrazu se nedalo nic vyčíst, ani se na mě nepodíval.

„Ano, pane,” odvětil a chytil mě za ruku.

„Ne, nedovolím, aby ji on někam odvedl!” zavrčel Aniel a chytil mě za druhou volnou ruku. Nicolas mlčel.

„Anieli, pokud nechceš, aby zemřela, pusť ji.” Aniel sváděl boj sám se sebou. Až se vzdal, pustil mnou ruku.

„Dávej na ni pozor!” zasyčel na Nicolase a přistoupil ke mně.

„Nic se ti nestane, za chvíli si tě najdu.” Věnoval mi polibek na čelo.

„Jdeme!” zavelel Nicolas a odváděl mě pryč.


---


Otočila jsem se a uviděla v dálce Sídlo. Stále jsem dokázala i na tak obrovskou vzdálenost slyšet výkřiky. Nevěděla jsem, jestli jsou vampýrů nebo upírů. Nářek zněl stejně.

„Kam to jdeme?” Riskla jsem za celou dobu, kdy jsme mlčky šli vedle sebe, promluvit.

„Do tajného úkrytu, kde vyčkáme na příchod Gabriela a ostatních, kteří přižijí. Pak se vydáme dál, do Rumuska, máme tam další sídlo, mohli bychom se tam na několik dní možná měsíců skrýt,” odpověděl, ale ani koutkem oka se na mě nezadíval.

„To budeme utíkat? Jak dlouho?” zhrozila jsem se.

„Dokud všechny vampýry nepobijeme, do té doby se budeš muset schovávat.”

„Ale proč? Po přeměně už pro ně nemám žádnou cenu, ne snad? Potřebují půlku z anděla a půlku z ďábla. Když projdu přeměnou, zbyde mi jen ta druhá stránka.” Zastavil se.

„To vyprávěj jim, mám pocit, že to nikdy nepochopí, dokud to nevyzkouší.” Konečně se na mě podíval. V očích měl smutek, ale i hněv. Bolest a nenávist. Znovu vykročil.

„Nicolasi, počkej!” zastavila jsem se.

„Promiň mi, co jsem ti udělala, ale nešlo by to. Nechtěla jsem ti ublížit, věř mi.” Celý se napjal a ošil se, jako by se potřeboval zbavit mým slov.

„Já vím, zamilovala ses do něj!” vyštěkl.

„Kdybych ho býval už dávno zabil, nic z toho by se nestalo a…” Jeho obličej se proměnil. Pozbyl všechnu svou vlídnost,  doslova zamrzl a nezbyla v něm nic víc než krutost.

„Ne, takhle nemluv, on za to nemůže.”

„Prosím tě, hlavně se ho nesnaž bránit!”

„Měl jsem to udělat, už když se zamiloval do mojí sestry! Prostě si přišel a ona neměla oči pro nikoho jiného, jenom pro něj. Dělala, jako bych přestal existovat. Dělala, jako nevěděla, jako moc ji miluji! To já se kvůli ní vzdal křídel a proměnil se v zrůdu, ne on, ale ona ho i přesto milovala! Neměla milovat jeho, ale mě! Chápeš? To já jsem byl ten, kdo se pro ni obětoval!!!”

„Miloval?” vypadlo ze mě, nechápala jsem, jak to myslel. Vše totiž naznačovalo, že ji miloval ne jako sestru, ale jako ženu.

„Ano, miloval. U andělů to není jako u lidských sourozenců. Je úplně přirozené, že se milují jako muž a žena. Jsou spolu spjati už od zrození, jsou si souzeni, ale on mi ji vzal!” Na okamžik z jeho očí vyšlehl vztek jako černá hrozivá vlna. Říkal to s takovou nenávistí, až jsem se otřásla.

„A teď… teď mi vzal i tebe, Sky!” Přistoupil o krok blíž a stiskl mi ramena.

„Nicolasi, pusť, to bolí.” Snažila jsem se vykroutit z jeho sevření, ale nedařilo se mi to, nehty mi zarýval do kůže, až jsem pocítila vůni své vlastní krve.

„Tady je!” Pach krve zamaskoval blížící se osoby. Dokázal zakrýt i mrtvolný zápach. Našli nás, vampýři nás našli. Nicolas překvapeně zamrkal a než jsem se nadála, několik párů rukou mě od něho odtrhlo.

„Ne, Nicolasi, pomoc!” vykřikla jsem a uslyšela ve svém hlase hrůzu. Byla jich tu spousta, víc, než jsem si kdy dokázala představit. Jeden z vampýrů vyrazil směrem k ochromenému Nicolasovi.

„Pozor!” vyjekla jsem a chtěla mu přiběhnout na pomoc, ale sevření těch zrůd bylo silnější.

Vampýr přistoupil k Nicolasovi, dýkou mířil na jeho srdce, ale nebodl. Místo toho ruku svěsil podél těla a poklonil se mu. Překvapeně jsem zamrkala.

„Co se…” Větu jsem nedokončila. Nicolasovi po rtech přeběhl krutý úsměv.

„Když tě nemůžu mít já, Sky, nebude tě mít ani on. Odvedu tě za Azraelem, dám mu napít tvé krve a budu se těšit jeho přízni. Vždyť už jsem toho pro něj tolik vykonal. Co má sestra začala, to dokončím.” Osamělý zahořklý úsměv, který mu pohrával na rtech, mě děsil.

„Jak si jen mohl, Nicolasi?” zašeptala jsem naprosto zděšená. Myslela jsem si, že je to můj přítel, ale šeredně jsem se zmýlila.

„Vždycky si mě chtěl zabít, že je to tak?”

„Vždycky ne, Sky. Byla tu možnost, že bys přežila, kdyby…” zadíval se na mě a jeho v jeho očích se leskla zuřivost a nenávist, „to je jedno. Prostě bys přežila, ale když o mě nestojíš, tak tě nechám radši zemřít, než abys byla jeho!”

„Jsi odporný a já doufám, že se budeš smažit v pekle!” zasyčela jsem vzteky bez sebe. Nikdo to neví, nikdo netušil, že Nicolas je tím zrádcem a vydali mě mu napospas.

„Ne, má drahá, to ty se budeš smažit v pekle. Pomůžeš Azraelovi k probuzení a sama vystřídáš místo, kde pobýval.”



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 16. kapitola Sbohem:

3. easy
09.09.2011 [16:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 09.09.2011 [14:20]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 08.09.2011 [21:17]

Zítra napíšu obsáhlejší komentáře, zatím musím říct, že jsem tušila, že to bude tak, nezdálo se mi to už od začátku. Tak tedy zítra a dopíšu komentáře i k těm kapitolám, kde jsem nepsala. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!