Na křídlech smrti - 13. kapitola Bude to dobrý • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola jest tu! Kdože jim narušil jejich chvíli? A co se bude dít? :)

04.07.2011 (17:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 825×

Zbrkle jsem se odtrhla od Aniela a otočila se za hlasem. Nedaleko nás postávala Ceola.
„Sky,” sykla, přitiskla si dlaň s srdci a nepatrně se uklonila. Viděla jsem, jak znechuceně zkroutila rty. Odbyla mě jediným pohrdlivým pohledem a pak stočila své smaragdové, prázdné oči k Anielovi.
„Jak se opovažuješ vrátit se?!” zavrčela a její obličej se zkroutil do masky nelidského hněvu. Tesáky se jí nepřirozeně protáhly.
„Ceolo, vím, že mě nerada vidíš, ale naše dávné spory musejí jít teď stranou. Azrael má být probuzen a já tomu musím zabránit, jinak…”
„Mlč!” vykřikla. Její hlas švihl jako bič.
„Mlč! Nemám náladu na tvé výmysly! Vždycky, když se objevíš, umírají lidé!” Hlas měla studený, ale v očích podivnou bolest.
„Lidé ne, Ceolo, copak jsi zapomněla?” odvětil Aniel necitelně a úsměv mu líně vyšplhal ke straně.
„Jsme jim podobní víc, než si myslíš, ty okřídlená zrůdo. Jsme mnohdy lepší jak oni!” Studený poryv větru její slova roztrousil kolem nás. Jak můžeme my být lepší než lidé? My, kteří jim sajeme krev a jsme schopni kdejaké krutosti, jelikož víme, že máme sílu a moc? A proč Aniela nazývá zrůdou? On je anděl, posel dobra a ochránce lidí, on nemůže být zrůdou. To my… my jsme zrůdy.
„Už jednou jsem říkal, že nemá cenu řešit to, co je mezi námi. Alespoň ne teď!”
„Ne? A kdy? Měl bys pykat za vše, co jsi napáchal. Víš, kolik jsi jich zabil? Kolik jsi zabil takových, jako jsi ty? Tvých přátel, Aniely?” Ceola ťala do živého. Aniel sebou trhnul, jako by dostal ránu pěstí.
„Ano, Aniely, zabíjel jsi své přátele.” Ceola se přistoupila blíž a její rty okupoval krutý triumfální úsměv. Její krásná tvář se změnila k nepoznání. Smyslnost v jejích rysech se pokřivila a zamrzla, až jí ve tváři zůstala jen krutost a hořká tvrdost. Ještě nikdy jsem ji takhle neviděla. Vypadala jako někdo úplně cizí.
„Zabíjel jsi ty, na kterých nám záleželo, Aniely, přitom dřív byli takoví, jako jsi ty. Úžasní a políbeni Jím!” Poslední slovo s nechutí vyplivla, jako by okusila jedovatou krev.
„Zabíjel jsi nám rodinu, přátelé a… a…” Hlas se jí náhle vytratil, jako by jí kdosi přestřihl hlasivky nůžkami. Ochromeně jsem se na ni dívala a čekala, co bude následovat. Zda se na Aneila vrhne a pokusí se zabít dřív, než zemře sama. Věděla jsem, že po tom touží. Měla to vepsáno v očích. Ale místo toho se zarazila a tvář ji roztrhla osamocená slza.
„Vzal jsi mi jeho.” Vítr si divoce pohrával s jejími vlasy, v očích se jí leskly slzy, ale nestékaly.
„Ceolo, je mi to líto. Ale víš, co se z něho stalo… víš, co dělali. Vraždili, přeměňovali lidi a sloužili Azraelovi.”
„On takový nebyl! Nechtěl být jako oni, on nebyl vampýrská zrůda, stále mě miloval,” vyštěkla s novou dávkou zuřivosti.
„Promiň,” šeptl Aniel. Jeho hlas zněl zničeně, jako zmačkaný, potrhaný papír.
„Promiň? Promiň?!” Rozesmála se, ale znělo to spíš jako zaskřípění. Zvuk patetický a zlomený zároveň.
„Promiň mi ho nevrátí! Víš, co to znamená pro upíra zamilovat se?!”
„To samé, co pro anděla,” pronesl tiše Aniel a pohlédl na mě.
„A co tedy? Tak to řekni, Aniely!” vyzvala ho znovu. Mlčky se do mě vpíjel pohledem, až nakonec bolest v jeho očích došla vrcholu a vzdal se.
„Milujeme jen jednou. Hluboce a nekonečně.” Jeho hlas zněl jako otevřená rána. Tak obrovská byla jeho láska. Bolavá a skutečná, stejně jako moje. Byla jsem si jistá tím, že jen jeho miluji. Milovala jsem ho tak, až to bolelo. Láska k němu mě držela při životě, ale v momentech, kdy nebyl se mnou, mě zabíjela. Pomalu a nemilosrdně.
„Ano.” Proťal ohlušující ticho její tvrdý hlas.
„A já stále miluji, ale má láska není opětována, a to mě zabijí! Je to, jako kdybych v srdci měla zabodnutou dýku namočenou ve svěcené vodě. Jsem uvězněna v těch citech a žalu a nemám úniku. A za to můžeš ty!!!” zakřičela skrz poryvy větru a nečekaně se vrhla k Anielovi.
Jeden úder srdce, jedno nadechnutí, jeden list vznášející se kolem nás…
Dřív, než jsem si stihla uvědomit, co vlastně dělám, jsem ucítila prudkou bolest na hrudi. Něco do mě narazilo a odmrštilo mě o několik metrů dál.
Jeho oči, jeho úsměv, pocit, když se mě dotýká. Výkřik. Srdce na chvilku utichlo…
Ceoliny tesáky vypadaly víc než vražedně. V očích jí plála silná nenávist. Byla u něj. Dotkla se ho a bolestí zaskučela, do nosu mě praštil zápach škvařícího se masa, ale ona se nevzdala. I přes to, jak ji to bolelo, se mu zakousla do krku a náhle mi zmizeli z dohledu.
Snažila jsem se posadit, ale nedařilo se mi to, a já musela zjistit, co se stalo. Jestli je… jestli…
Ucítila jsem, jak se mi v očích rodily slzy. Aniel…

„Já mám pocit, že by ses měla raději vykoupat. Nevoníš zrovna po fialkách.“
„Ahá! Asi jsem se v těch odpadcích vyválela schválně, že? Ou, jasně, já totiž značku tohohle parfému přímo zbožňuji!“
„O, tak pardón, že jsem tě zachránil. Už to víckrát neudělám, neboj se!“
„Nemám čas, a ani náladu se tady s tebou dohadovat. Vrať se domů a je to!“
„Tak to máš smůlu, jdu s tebou, ať se ti to líbí, nebo ne!“
„Ne, nepůjdeš, nebo…“
„Nebo co? Zabiješ mě? Mohl jsi to udělat už tisíckrát, ale neudělal! Prostě jdu s tebou!“
„Dobrá, ale nebudeš mluvit, pokud se tě na něco nezeptám. Nebudeš na mě sahat, nebudeš strkat nos do mých věcí a nebudeš mě otravovat přiblblými otázkami!“

Už tehdy…

„Proč?“
„Co proč?“
„Proč jsi na mě najednou tak… tak milý?“
„A není to snad jedno?“
„Ne, není,“
„Nechci se s tebou zase dohadovat!“
„A kdo se s kým dohaduje? Prostě mi odpověz a je to.“
„Nechovám se k tobě mile.“
„Ale chováš. Možná že ne mile, ale rozhodně jinak!“
„Ty jsi tak strašně tvrdohlavá!“
„Nápodobně,“
„Prostě mám pocit, že nejsi stejná jako ostatní upíři, stačí?“

Jsem ho milovala…

„Aniely,“
„Máme dohodu, pamatuješ?“
„A tady určuju pravidla já, pamatuješ?“
„Nechci, abys odešel. Nesmíš mě opustit…“
„Sky, takhle to bude nejlepší.“
„Ne.”
„Neplač, slzy ti vůbec nesluší.“

Jako labuť…

„Sky, slíbil jsem to, pamatuješ?“

Já to nedokázala…

„Ale už nemůžu… Miluju tě, chci s tebou být a je mi jedno, co přijde. Ty jsi mi dala všechno, po čem jsem kdy toužil. Dala jsi mi sebe, a to je možná víc, než co jsem si mohl přát. Už na ničem nezáleží, vyčerpávající boj o potlačování touhy, všechno je zbytečné. Stačí jediný dotek, pohled do tvých smutných očí, ve kterých bych našel smysl života a já vím, že jsem ztracený. V tobě, už navěky.”

Budu ztracená, bez tebe, už navěky.
Vzpomínky mě zaplavovaly jedna za druhou. Připadalo mi, že s nimi nemůžu udržet krok, chtěla jsem se od nich odstřihnout a snažit se nemyslet na to, že by mohl být… Neunesu to, ani vteřinu. Všechny pocity, které se ve mně usídlovaly, vybuchly najednou a zanechaly uvnitř mě obrovský kráter, jenž už nikdy nic nezaplní. Nemohlo ho už nic zaplnit, jestli… odešel.

„Milujeme jen jednou. Hluboce a nekonečně.”

„Sky!” Jak dokonalá iluze. Zavřela jsem oči a už je nechtěla nikdy otevřít, protože jsem se bála, že už navždycky ztratím jeho tvář.
„Sky!” Znovu ten hlas, jeho hlas. Tentokrát zněl blíž, jako by se vznášel nad mou hlavou. Ucítila jsem, jak se mnou někdo třese. Nechtěně jsem otevřela oči a uviděla ho. Jeho oči. Vypadal vyděšeně. Natáhla jsem ruku, abych se dotkla jeho tváře, ale na okamžik zaváhala. Co když se rozplyne? Avšak nakonec jsem se ho dotkla, touha dotýkat se ho byla silnější než já. Jemně, abych ho netratila, jsem špičky prstů přejela po jeho rtech. Bylo to tak skutečné.
„Takže jsme mrtví?” zašeptala jsem. Smrt už nebyla tak děsivá, jestli by on i nadále zůstal se mnou. Zamračil se.
„Ne, Sky, nejsme.” Nerozuměla jsem tomu.
„Vždyť ona tě…” Hlas se mi zlomil. Nedokázala jsem to ani vyslovit.
„A ty jsi pak… zmizeli jste a…”
„Pššt,” přerušil mě a položil mi prst jemně na ústa.
„Jsem tu stále s tebou, Sky, a zůstanu.” Řekl to tak něžně, až jsem měla pocit, že mi pukne srdce.
„Aniely,” vzlykla jsem. Na nic nečekal, vzal mě do náručí a objal mě. Na ničem už nezáleželo. Byli jsme u sebe, svět přestal existovat.
„Měl jsem o tebe takový strach!” šeptl mi do tváře a zasypal můj obličej horečnatými polibky.
„Kdybych o tebe měl přijít, zabilo by mě to.” Chtěla jsem mu říct to samé, ale nedokázala jsem přimět hlasivky, aby se probudily k životu. Dál zůstávaly uvězněny v tichu, ale věděla jsem, že on to ví. Věděl, že se mu pokouším říct to samé.
„Měli bychom jít do sídla,” řekl kdosi, jehož hlas mi nebyl povědomý. Zvědavě jsem se nadzvedla, Aniel mi pomohl.
Opodál stáli dva muži, upíři. Jeden z nich držel Ceolu, která vypadala zničeně. Bylo to z jediného důvodu, že se jí nepovedlo zabít Aniela. A v okamžiku, kdy se střetla s mým pohledem, mi to došlo. Ona ho nechtěla zabít, jen vyprovokovat, aby jí zbavil věčného utrpení, aby zase mohla být s ním. To vědomí mě šokovalo.
„Sky,” přistoupil ke mně ten druhý upír a přitiskl si dlaň k srdci, „měli bychom jít zpět. Aniely, ty půjdeš s námi.” Ne! Chtěla jsem zakřičet, ale jen jsem urputně vrtěla hlavou.
„To je dobrý, Sky, půjdu. Neboj se.” Opatrně mě postavil na nohy. Hlava se mi trochu zamotala, náraz do Ceoly byl dost silný.
„Můžeme?” zeptal se Aniel a starostlivě se mě prohlížel. Nic jsem neřekla ani nepokývala hlavou. Bála jsem se o něj. Jak se zdálo, všichni ho tu nenáviděli. A byla jsem si jistá, že většina prahla po pomstě za smrt svých milovaných.
Aniel vykročil jako první. Nemohla jsem jinak než ho následovat, i když s každým krokem, který jsme udělali, se mi srdce trhalo v hrudi. Byla jsem ochromená bolestí, že jsem ho nedokázala zadržet. Má mysl křičela, že je všechno špatně, ale tělo reagovalo, jako by pracovalo na úplně jiném, samostatném principu.
Zastavili jsme se před dveřmi, do kterých jsem už dnes vstupovala.
„Chce si s tebou promluvit,” pronesl upír po mé pravici. Hysterie mě pomalu začala ovládat. Myslí se mi honily zmatené výkřiky, ale přesto jsem neudělala nic. Aniel ode mě poodstoupil. Pocítila jsem bolest z rozloučení už jen proto, že pustil mou ruku.
Konečně jsem dokázala ovládnou myslí své tělo. Roztřeseně se pohnulo směrem k němu. Zkrátil nepatrnou vzdálenost mezi námi a přivinul si mě k sobě. Držel mě s takovou naléhavostí, že jsem si přála se v něm utopit.
„To bude dobrý, to bude dobrý,” šeptal a hladil mě po vlasech.
„Už je čas!” zavelel upír a dveře se otevřely. Aniel mě pustil a vešel, už se neotočil. Věděla jsem proč. Protože by mu stačil jediný pohled na mě a zlomilo by mu to srdce.