OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 11. kapitola Spojeny

19.05.2011 (18:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 896×

Chtěla jsem vystřelit, ale v tu chvíli mi došlo, že popáleniny jsou zahojené díky jeho krvi, ale na oblečení už takové účinky neměla. Aniel si toho všiml ve stejném okamžiku, kdy mi blesklo hlavou, že mu ležím v náručí skoro nahá. Rychle otočil hlavu na stranu, ale ještě jsem si stačila všimnout vlně rozpaků, která mu zalila oči i tvář.

„Na, tady… něco, něco na sebe,“ koktal překotně a sundával si bundu, abych se měla do čeho obléknout. Do tváří mi stouplo teplo a já věděla, že jsem červená jako rak.

Oblékla jsem si ji a postavila se. Obklopila mě jeho vůně, která ulpívala na tom kousku látky. Také se postavil, ale ani se na mě nepodíval. V tu chvíli mi to nepřipadalo důležité, Cayenne byla prioritou. Roztřeseným krokem jsem se za ní vydala. Aniel mě následoval.

Zastavila jsem se krok od ní.

„Cayenne,“ pípla jsem a upřela oči do jejího vyděšeného obličeje. Stále si rukou křečovitě svírala místo, kde jí ještě před několika málo hodinami tlouklo srdce. Zornice měla velké jako vystrašené dítě a z očí je vytékala panická hrůza, ale i přes to všechno jsem si všimla, že se změnila. Po poněkud delších vlasech jí stékaly měsíční paprsky jako tekuté světlo. Rudé rty měla plné a dokonale vykrojené. Její obličej pozbyl narůžovělou barvu. Teď měla kůži bledou prakticky křídově bílou, ale nevypadalo to nepřirozeně, nýbrž půvabně. Byla neskutečně krásná, až mi to vyrazilo dech. Ale ta krása byla téměř nadpozemská. Nejen cizí, ale nelidská, protože žádný člověk nemohl vyzařovat takové tiché nebezpečí, které z ní sálalo a auru odtažitosti, naprosté odlišnosti od lidských bytostí. Už nebyla více člověkem, stal se z ní Vampýr.

Natáhla jsem k ní ruku ve snaze tím dotykem alespoň trochu utěšit, i když jsem věděla, že to nebude stačit. Neexistovalo nic, co by ji dokázalo ukonejšit a zachránit před zhoubným osudem na věčnost prokletého zatracence.

Vzhlédla a její fosforeskující světle modré oči se opřely do mých. Z obličeje se jí náhle vytratil všechen děs a po tváři se jí rozlil široký úsměv.

„To je dobrý,“ řekla a její hlas se s tichou ozvěnou odrazil od stěn. Nezazněla v něm ani stopa po panice, strachu, který jí před chvílí šlehal z očí a topil mě ve své hloubce a síle jako rozběsněný proud řeky, ale byl vyrovnaný a spokojený. Její reakce a náhlá změna chování mě zaskočila.

„Já myslela… tys. Ten výkřik,“ dostávala jsem ze sebe nesrozumitelně myšlenky, které mi vířily hlavou a jak mi přišly na jazyk.

„Jo to,“ ledabyle mávla rukou a zvonivě se rozesmála. Její smích zněl jako lehký vánek nesoucí sebou tichou melodii, ale zachytila jsem v něm i podtóny něčeho temného a zlého.

Zamžikala jsem a snažila se ze své mysli vytěsnit spojitost mezi Cayenne a zlem.

Protáhla se a mrzutě mlaskla jako dítě, které se špatně vyspalo. Pak opět očima zabrousila k těm mým.

„Víš, Sky, křičela jsem proto, že bylo hrozně divný necejtit v sobě žádnej pohyb. Mám v hrudi takový děsný prázdno a ticho, když moje srdce už netluče, ale tohle,“ odmlčela se a s doširoka rozevřenýma očima se rozhlížela po okolí, jako by se snažila celý svět spolknout jediným pohledem, „to všechno je zatraceně dobrý! O tolik lepší, než když jsem byla tím ubohým a obyčejným člověkem.“ Poslední slovo s nechutí vyplivla, jako by jí na jazyku ulpěla tisíciletá špína a ona se jí mermomocí snažila zbavit.

„Cay,“ vydechla jsem nevěřícně.

„Ne!“ zarazila mě a blýskla po mě po mě tvrdým pohledem.

„Je to lepší! Dokážu vnímat věci, které dříve ne. Třeba…“ Znovu se rozhlédla. Po pár okamžicích se jí z hrdla napovrch vydral bublavý smích.

„Víš, že támhle vedle popelnice leží mrtvá krysa?“  Na mou odpověď nečekala. Upřela oči k tomu místu a v nich se jí usadil nevidomý výraz.

„Může tam být už několik dní. Je mrtvá, ale uvnitř ní všechno žije, hýbe se. Červi si na ní pochutnávají, nebude to trvat dlouho a dostanou se ven.“ Rty jí okupoval krutý úsměv, který jí zkroutil ústa v děsivém úšklebku. Veškeré stopy po lidskosti v jejím obličeji zamrzly.

„Anebo támhle,“ ukázala k nedalekému stromu přes ulici.

„Tam už několik tejdnů leží pták. Nejspíš narazil do stromu a zlomil si vaz. V hnízdě na vrcholku stromu, kam měl namířeno, na něj čekají mláďata. Teda čekaly. Už pošly hlady.“ Řekla to tak, jako by na tom vůbec nezáleželo, ale přeci na tom pro ni bylo cosi fascinujícího.

Zalapala jsem po dechu a s hrůzou, která svazovala mé tělo, jsem se na ni dívala. Do těch známých, ale přesto naprosto cizích očí. Ta stará Cayenne tam někde byla, pohřebená v nebeské modři. Hluboko, ale i přes to jsem věděla, že tam někde je.

Když jsem se rozhlédla já, neviděla jsem to, co ona, ale rosu ulpívající na spící trávě. Hvězdný svit odrážející se od drobných kapek, jako by to byla malá zrcadla. Spatřila jsem veverku hledající úkryt pro ořech. Já dokázala vidět život, ona smrt.

„Co je?“ zeptala se, „ten tvůj vyděšenej výraz mě docela děsí!“ Pravdou bylo, že ona děsila mě. Vzápětí se hlasitě rozesmála a odkryla mi tak pohled na řadu dokonalého chrupu. Až v té chvíli jsem si toho všimla. Dvou ostrých špičáků čnějících jí z pusy. Vypadaly jako nebezpečné čepele nožů. Všimla si mého pohledu a dřív, než jsem ji stihla varovat, po nich přejela jazykem. Okamžitě sykla bolestí, skryla si ústa do dlaní a mně se v ústech rozlila chuť vlastní nahořklé krve. Na jazyku jsem ucítila palčivou bolest. To bylo divné.

„Sakra! Jsou pěkně ostrý!“ zavrčela podrážděně. Aniel, který celou dobu stál vedle mě a mlčky naslouchal naší rozmluvě, se na mě zkoumavě zadíval. Snažila jsem se skrýt překvapení z náhlé bolesti a zmatku z toho, co se děje, ale neúspěšně.

Podívala jsem se do míst, kde se snoubí všechny oceány světa a narazila do ledovce. V jeho očích nebylo nic víc než zvědavost. Z obličeje se mu vytratila všechna něha, se kterou se na mě díval. Rty se proměnily v tvrdou linku. Nechápala jsem, co se to s ním stalo. Ještě před okamžikem mě chránil i za cenu toho, že zemře, skoro mě políbil a teď? Díval se na mě jako na naprosto cizího člověka. Díval se na mě bez jakýchkoli citů. Jeho obličej se změnil v tvrdou skálu. Zdálo se, jako bych z něho všechny emoce, včetně odporu, nenávisti a… a lásky, vysála a v něm už nezbylo vůbec nic. Tiché slzy, které mi proudily hrdlem, mě dusily. Přála jsem si udělat něco, co by mě osvobodilo od toho přívalu bolesti, jenž se ve mně zmáhal. To, že všechno, co se mezi námi odehrávalo, zmizelo, mě rvalo na kusy.

„Podej mi ruku,“ nařídil Aniel Cayenne. Střelila po něm nevrlým pohledem. Chvíli se na něj dívala, jako by nedokázala rozeznat, kdo to je. Pak jí úsměv líně vyšplhal ke straně a ona poznala.

„No není to náš pan božský?“ zacvrlikala. Zamračil se a znovu jí zopakoval, aby mu podala ruku. Zašklebila se a rozverně se k němu přivlnila.

„Ale copak? Chceš si hrát na gentlemana a políbit krásné ženě ručku?“ rozesmála se.

„Žádnou krásnou ženu tu nevidím a tu ruku bych ti raději usekl!“ odsekl jí kousavě, ale ji to nijak nešokovalo. Prudce jí trhl s rukou, kterou k němu natáhla.

„To je dobře, protože já na žádný něžnosti moc nejsem,“ zachichotala se, ale Aniel tomu nevěnoval pozornost. Bleskově z opasku vytasil kudlu a řízl ji do ruky. Vyškubla se mu.

„Co to děláš?!“ zasyčela zlostně a prohlížela si malou ranku na hřebu ruky, z níž jí vytékal pramínek krve. Tu náhlou fyzickou bolest jsem nečekala, a tudíž jsem nedokázala potlačit zaúpění. Na stejném místě, kam Cayenne Aniel řízl, jsem měla totožnou ránu.

„Proboha!“ Ozvalo se za námi. Nicolas stál nedaleko od nás a nepochybně viděl všechno, co se před několika vteřinami odehrálo. Odhodil na zem tašku, v níž se nacházela krev, a vydal se k nám. Popadl mou ruku, na které se už nacházela jen drobná narůžovělá jizva a zároveň tu Cayenninu.

„Myslíš na to samé jako já?“ zeptal se ho Aniel. Nicolas zamyšleně přikývl.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a hlas mi strachem přeskočil. Upírala jsem střídavě zrak na Aniela a Nicolase, ale jediný, kdo mi ho opětoval, byl Nicolas.

„Sky, stala se taková věc,“ začal pomalu, jako by nevěděl, jak mi to říct.

„Zdá se, že jste se nějakým způsobem do sebe otiskly.“ Vytřeštila jsem oči. Otiskly?

„Avšak ne po citové stránce, jak to mezi upírem a člověkem často bývá, ale po duševní. Mám pocit, že se část tvé duše nachází v jejím těle. Proto nevypadá jako ostatní Vampýři. Nemá červené zorničky a její kůže, jak sis jistě všimla, se zaceluje stejně jako tvoje.“ Překvapeně jsem zamrkala. Já a Cayenne sdílíme jednu duši. To pro mě byl naprostý šok, nikdy jsem totiž o ničem podobném neslyšela.

„Tak to je, ehm, skvělý,“ zakoktala jsem, jelikož jsem netušila, co na to odpovědět. Nicolas zavrtěl hlavou.

„Ani bych neřekl. Vidělas, co se stalo s tvou rukou, když ji Aniel řízl, že?“ Přikývla jsem.

„A co to znamená?“ Jak jsme se blížili k rozuzlení, narůstal ve mně stále větší strach. Páteř mi tuhla, nedokázala jsem přijmout vzduch.

„Znamená to, že když někdo ublíží jí anebo tobě, tak to ta druhá pocítí. A pokud,“ odmlčel se a jeho oči se zaklesly do mých, „pokud ji někdo zabije, tak zemřeš.“ Vzduch se mi v plicích roztříštil.

„Ale neboj, uděláme všechno proto, aby se jí nebo tobě něco nestalo. Nenecháme tě zemřít, věř mi!“ Stále jsem byla vyděšená. Nejenom, že mám teď co dělat, bych si uchránila svůj život, což se mi nějak nedaří a co chvíli se ocitám na pokraji smrti, ale teď tohle. Mám na starosti další život. Musím chránit nejenom sebe, ale i ji. A jak to mám proboha zvládnout?!

V tu příšerně vysilující chvíli, která nás všechny dusila, se Cayenne rozdrnčel telefon. Nevzrušeně jej vytáhla z kapsy a četla příchozí zprávu.

„Boha!“ sykla, „ty mi fakt pijou krev! Moji milí rodičové se vracejí dnes do města!“ Protočila oči a náhle jí v nich cosi zablesklo. Po tváři se jí plazil ukrutný úsměv jako smrtící had.

„Tak mě napadlo, co kdybych to jednou udělala já? Taky si z nich trochu usrknout, aby věděli jaký to je, výzbroj na to mám.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale slova si nedokázala najít cestu ven z mého hrdla. Ona mluvila o tom, že by se napila z jejích rodičů. Z někoho, koho tak bezmezně milovala. Krutý triumfální úsměv jí zohyzdil krásnou tvář.

„Jsi normální?!“ zavrčel Aniel v odpověď, když já jsem nebyla schopna ani dýchat.

„Prosim tě! Neber hned všechno vážně! Byl to fór, chápeš?“ Ale proč jsem jí nedokázala uvěřit? Bylo to díky divokosti, která jí svítila v očích? Kvůli krvežíznivosti dravce, jejž se jí usadil v obličeji? Takhle Cayenne nevypadala.

„Musíme do Sídla, Sky. Neprodleně!“ promluvil Nicolas a vytrhl mě z drásavého momentu, kdy mi došlo, že všichni, ze kterých jsem se napila, se změnili. Ne k lepšímu, ale horšímu. To vědomí mě bodlo u srdce jako dobře mířená rána dýkou. A v tom mi to došlo – Lorant. On byl jiný. Jasně, sice jsem se z něho nenapila já, ale i tak na tom něco muselo být. Věděla jsem, že ho musím najít, abych našla odpovědi. A věřila jsem, že on je zná.

„Já… ne,“ odpověděla jsem rychle.

„Musíte tam jít,“ řekl Aniel a jeho oči se stále vyhýbaly těm mým, jako by se bál, co v nich může najít.

„Ale…“ namítla jsem.

„Žádný ale!“ zarazil mě divoce, „vy běžte a já tu zůstanu s ní. Pohlídám, aby se jí anebo někomu v okolí něco nestalo.“ Nicolas vážně přikývl.

„Aniely, vážně na ni dávej pozor. Nemůže se jí nic stát! A tady,“ ukázal na tašku, „je krev. Dej jí to, ať se nevrhne a prvního člověka, kterého uvidí.“ Nechtěla jsem odejít. Musela jsem najít Loranta a taky jsem nechtěla odejít od něj, i když bylo zřejmé, že ke mně už necítí vůbec nic. Ani odpor natož něco jako lásku.

„Tak běžte a já se zatím postarám o toho andílka,“ zavrněla Cayenne.

„Jejda,“ přikryla si dlaní ústa, „snad nežárlíš, Sky. Neboj, já ti ho neukousnu.“

„Pojď,“ vyhrkla jsem a dala se do kroku.

„Jo a hlavně na sebe dávej pozor! Ještě nechci umřít!“ křikla za mnou Cayenne a já spěchala pryč.

---

Budova Sídla se před námi tyčila jako dravec číhající na svou kořist. Působila majestátně, ale i tajemně. A potopená ve tmě se zdála být ještě více hrůzu nahánějící. Chrliči s vytasenými tesáky na nás svrchu shlíželi, jejich prázdné oční důlky mě vždycky děsily.

Opatrně, ale velmi rychle jsme procházeli chodbami a já se snažila dýchat co nejméně.

Zastavili jsme se před masitými dveřmi. Nicolas se na mě otočil.

„Nech mluvit mě, jasný?“ Trhavě jsme přikývla. Jediným pohybem otevřel dveře a mně se naskytl pohled na velký pokoj. Od mramorové podlahy se odrážely mihotavé plamínky svíček rozmístěných po místnosti, které ji osvětlovaly. Na oknech visely těžké, rudé závěsy, nebyly zatažené. Prastarý nábytek roztroušený po okolí nevypadal nijak nedbale. Dokresloval atmosféru devatenáctého století a já si opravdu na okamžik připadala, jako bych se ocitla v době dávno minulé.

Úplně na druhé straně jsem zahlédla dvě postavy. Pomalu jsme se k nim blížili a já poznala, že jeden z nich je Gabriel, nejstarší a úplně první upír. Tmavýma očima klouzal po mé tváři. Nikdy jsem ho neviděla a představovala jsem si ho jako nějakého starce. Nebezpečného a zlého, ale opak byl pravdou. Drobné vějířky vrásek, které se mu shlukovaly kolem očí, jeho pohled dělaly měkčím a vřelejším. Černé oči měl něžné a úsměv, který se mu rozlil po tváři, nesmírně milý.

Rychle jsem si přitiskla dlaň k srdci a lehce se uklonila.

„Vítám tě, Sky!“ Jeho mohutný hlas se rozlehl po místnosti a v tu chvíli jsem si všimla toho druhého muže. A hlavně jeho křídel. Byla obrovská a krásná, přesně taková, jaká měl Aniel. Stačil jediný pohled na jeho tvář a poznala jsem ho. Byl to ten muž z mého snu. Díval se na mě se stejným fascinovaným pohledem.

„Vy… znám vás,“ zakoktala jsem, protože mi došlo, že to, co mi připadalo jako sen, nebyl sen. Usmál se.

„Dovolte, abych vás představil,“ promluvil Gabriel.

„Sky, tohle je Michael, tvůj otec.“

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 11. kapitola Spojeny: