OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 1. kapitola Narozeniny



Na křídlech smrti - 1. kapitola Narozeniny Sky rozhodně není obyčejná dívka. Narodila se se vzácným DNA, jehož jedna část je lidská a ta druhá upíří. Od narození je předurčena k tomu, aby se stala jednou z nich. Po oslavě svých osmnáctých narozenin, kdy už jí zbývá jen jeden rok lidského života, než bude muset projít proměnou, utíká ven, aby si pročistila mysl a tam potkává něco, o čem si všichni mysleli, že už dávno neexistuje. Něco, co jí napadne a chce ji zabít. A právě v tom momentě ji zachrání Aniel, který, jak se později ukáže, taky není tak úplně člověk...
Ochutnej mou krev a budeš chtít znovu. Polib mě a nebudeš chtít přestat. Dotkni se mých křídel a zemřeš.

Byla noc. Tma mě obklopovala, naprosto pohltila. Dívala jsem se na oblohu a hledala hvězdy, ale marně. Byly spolu s měsícem pohřbeny pod příkrovem tlustých, těžkých mraků, z nichž se na zem snášely tisíce hustých provazců studeného deště.  Ledové kapky příjemně ochlazovaly popáleniny, které mi sahaly od prsou až po kolena. Na tom místě se mi oblečení přiškvařilo ke kůži. Obrovské puchýře pokrývaly většinu spáleniny a občas nějaký prasknul. V těch okamžicích jsem se kousla do rtu, abych nevykřikla nahlas.

„Sky…“ Kdybych necítila teplo jeho těla, ruce, jejž mě něžně hladily po tváři, myslela bych si, že tu se mnou není. Ale byl. Objímal mě, pevně. I přes všechnu bolest jsem byla šťastná a přála si, aby tento okamžik nikdy neskončil.

„Musíš se napít.“

„Takže už nechceš, abych zemřela?“

„Asi jsem dočista přišel o rozum, ale ne, nechci.“

„Ty… máš mě… rád?“

„Jo. Ne! Sakra, napij se už!“

„Máš mě rád.“

„Mmm, asi to tak už nejspíš bude…“

 

---

 

„Sýr!“ Dolehl k mým uším mámin hlas zpoza malé krabičky, ze které vzápětí vyšlehlo ostré světlo, jenž mě na chvíli oslepilo. Nevěděla jsem, jestli jsem se tvářila znuděně anebo jsem si na rtech dokázala udržet ten příšerný křečovitý úsměv, ale s jistotou jsem věděla, že ta fotka nebude stát za nic.

Chmurně jsem se zadívala na nazdobený dort přede mnou. Byl opravdu famózní, to se musí nechat, tedy až na prskavky zapíchané snad na každém milimetru. Vypadaly kýčovitě a děsně, ale přála jsem si, aby nikdy nepřestaly vytvářet ty vodopády jisker, protože jen díky nim jsem neviděla tu číslovku, která mi jasně říkala, kolik mi je a kolik času zbývá. Ne že bych to nevěděla, ale aspoň tak jsem mohla předstírat, že jsem mladší.

Poslední prskavka zhasla a mně se naskytl pohled na to, co jsem se snažila přehlížet a zapomenout. Růžová osmnáctka uprostřed dortu se na mě jakoby posmívačně šklebila a říkala: „Sky, rok. Už jen jeden rok!“ Představa jednoho roku prožitého jako člověk, když ty ostatní uběhly tak rychle, byla mučivě krátká. Poplašeně jsem sebou trhla a z úst mi uniklo zoufalé zasténání.

„Na, rozkroj dort,“ podal mi nůž táta. Měla jsem chuť rozmlátit tu přezdobenou nádheru na kusy, ale ovládla jsem se, když jsem viděla rodiče a jejich zářivé úsměvy a hrdost v jejich očích. Byli na mě pyšní, na svou dceru, která se narodila s předurčením stát se jednou z nich. Upírem.

Zachvěla jsem se. Stačilo jedno slovo. Nemuselo se ani vyslovit nahlas, a nahánělo mi hrůzu. Upír, člověk – ne, s člověkem to nemělo žádnou spojitost – bytost sající lidskou krev. Mrazivé brnění mi sjelo po páteři a hnalo se do celého těla. Do úst se mi nahrnuly sliny už jen proto, že jsem na ně pomyslela a hlavně na krev. Děsila jsem se jí, dělalo se mi z té barvy, husté konzistence a kovového zápachu, nevolno, ale potřebovala jsem ji. Sice jsem ještě nebyla úplný upír, ale z jedné poloviny ano. Prahla jsem po ní, toužila, mé tělo ji chtělo víc, než cokoliv jiného. Nenáviděla jsem tyhle okamžiky, kdy se ze mě stávala Sky dychtící po teplé krvi.

„Tady máš, miláčku,“ položila přede mě máma sklenici s tou rudou tekutinou. Vždycky to na mě poznala, vždycky věděla ještě dřív než já, že to budu potřebovat. Něžně mi stiskla ruku a vlídně se usmála. Thommy hlasitě vykřikl a schoval se za její zástěru. Smutně jsem si povzdychla a vzpomněla si na doby, kdy byl malý a já si s ním hrála, objímala a chovala, ale všechno zmizelo v okamžiku, kdy mu rodiče řekli, že jsem se narodila se vzácným DNA, které bylo z části lidské a z části upíří. Bylo to výjimečné a stávalo se to jednou za několik let. Nevím, zda pochopil, co to znamená DNA ani ostatní věci, ale slovo upír zcela jednoznačně vstřebal a s ním v něm narostl strach. Nemohla jsem se ho už ani dotknout. Ale v momentě, kdy se odebral do říše snů, se ze mě stával zloděj. Potichu jsem se připlížila do jeho pokoje a kradla si pro sebe chvíle strávené v jeho blízkosti. Seděla jsem u něj skoro celou noc, hlídala jeho sny a hladila ho, líbala na zpocené čelíčko a děsila se okamžiku, kdyby se probudil. Bože, jak moc mi chyběl!

S očima vytřeštěnýma zíral na mě, pak na sklenici. Větší pozornost však věnoval mně, bál se, že bych se na něho v nestřežené vteřině vrhla a vysála ho.

„Paní Schulesová včera nepřišla domů,“ pronesl vážně s očima přišpendlenýma k těm mým. Paní Schulesová byla naše sousedka, stará, milá paní. Došlo mi, co tím myslel.

„Thommy,“ dokázala jsem ze sebe dostat skrz sevřené hrdlo. Myslel si, že jsem ji zabila. Znovu vykřikl, když jsem k němu natáhla ruku.

„Thommy!“ napomenul ho táta, „kolikrát jsme o tom už mluvili?! Sky ještě není hotový upír a tudíž nemůže pít lidskou krev, jen zvířecí!“  Thommy se zamračil a pochybovačně našpulil rty. Nevěřil mu.

„Byla na mě hodná,“ řekl uplakaným hlasem. Ta bolest, která se mě zavalila, jako lavina, byla téměř nesnesitelná. Opovrhoval mnou, byla jsem mu odporná. Ochromení přešlo a knedlík v krku se pokoušel rozpustit v slzách. Musela jsem pryč, sklenice jsem se ani nedotkla. Nemohla jsem před ním. Rychle jsem vstala ze židle, až jsem ji převrhla na zem a vydala se ke dveřím. Máma za mnou okamžitě přiběhla.

„Sky, my mu s tátou domluvíme, uvidíš, že to bude lepší. Nechoď nikam,“ úpěnlivě mě očima prosila.

„Musím jít… musím za Cayenne,“ vyhrkla jsem prudce. Cayenne byla má nejlepší kamarádka a věřila jsem, že když řeknu, že jdu za ní, tak mě máma pustí. Sice to byla lež, ale já prostě musela vypadnout a nadýchat se čerstvého vzduchu, pročistit hlavu.

„Uspořádala pro mě oslavu,“ dodala jsem, když přimhouřila oči. Neuspořádala. Věděla, že nic takového nechci, že narozeniny zásadně neslavím, jelikož jsem na nich neviděla nic tak úžasného, co by stálo za oslavu.

„To je úžasné!“ zatleskala potěšeně. A v tom se rozezvučel zvonek. Máma ke mně vyslala pohled, zda jsem někoho pozvala. Zavrtěla jsem hlavou a modlila se, aby to nebyla Cayenne, to už bych se z domu nedostala. Pomalu otevřela dveře a do domu vnikla vůně lilií. Ceola. Má připravovatelka na život po životě.

„Dobrý večer, nejdu nevhod?“ zacvrlikala vesele.

„Nejdete, jen pojďte dál,“ pobídla ji máma. Do předsíně vstoupila vysoká, štíhlá žena. Krása z ní vyzařovala tak neskutečným způsobem, že i diamant by vedle ní vypadal jako kus škaredého kamene. Dlouhé zrzavé vlasy jí splývaly do půli zad. Smaragdovýma očima si mě našla a usmála se.

„Sky,“ uklonila se a přitiskla si dlaň k srdci. To gesto jsem udělala taky. Takhle se zdravili upíři mezi sebou. Vyjadřovali si tím tak hlubokou úctu a považovalo se za urážku, když někdo takto nepozdravil někoho dalšího, i kdyby to byl váš největší nepřítel.

„Dnes máš narozeniny,“ sdělila mi, jako bych to nevěděla.

„Vím,“ procedila jsem skrz sevřená ústa. Ale hned na to jsem se omluvně usmála, jelikož se na mě pohlédla takovým pohledem, ze kterého tuhla krev v žilách. Nenáviděla jsem všechny upíry, ale to teď muselo stranou. K Ceole jsem chovala obrovský respekt. Možná, že kdyby nebyla upírka, tak bych ji měla i ráda.

„Přinesla jsem ti malý dar,“ natáhla ke mně ruku a mně bylo za těžko si od ní něco vzít, protože jsem se před chvílí chovala nepatřičně. A taky jsem nechtěla nic od nich.

„Prosím.“ Zachytila mou vlnu pochyb. Její oči zněžněly. Natáhla jsem k ní ruku a nechala si na ni položit malou krabičku. Pod její neobvyklou tíhou, která mě překvapila, se mi trochu zhoupla ruka. Byla lesklá a celý její povrch zdobily malé perly. Na jejím vrcholu se vyjímala velká růže zhotovená z nějakého kovu. Kdybych řekla, že byla úžasná, lhala bych. Byla víc než úžasná, byla překrásná.

„Děkuji,“ pípla jsem. Ještě nikdy jsem nedostala tak krásnou věc.

„Otevři ji,“ pobídla mě. Překvapeně jsem vzhlédla. Myslela jsem si totiž, že ta krabička je tím dárkem, a ani mě nenapadlo, že by se mohlo nacházet něco uvnitř ní. Dychtivě jsem ji otevřela, byla jsem tolik zvědavá, co se nachází v takové nádheře, a v momentě, kdy mé oči upoutala ta věc, kterou jsem v ní našla, jsem jen těžko zakrývala zklamání.

„Je překrásný!“ vzdychla máma, která celou dobu nahlížela přes mé rameno.

„Nasaď si ho. Chci vidět, jak ti sluší.“ Nemohla jsem odporovat. S nechutí a předstíranou radostí, jež byla tak křečovitá a kostrbatá, jsem vytáhla řetízek s kulatým přívěskem. Jak řetízek, tak i přívěšek vyhlížely starodávně, ale srpek měsíce, jenž byl na něm vytlačený, byl třpytivý, že vypadal, jako by ho na něj někdo právě vložil.

Jakmile jsem si ho zapnula a on se mi přitiskl ke kůži, pocítila jsem podivnou sounáležitost mezi mnou a tou věcí. Hřál mě na kůži a já věděla, že k sobě patříme. Já, upíři a noc. Už teď jsem si připadala, jako by mě temnota požírala, noc mě nořila do své hloubky a stínů tak, jak to má být. Věděla jsem, že slunce nám neublíží, ale jeho paprsky byly hotovým upírům nepříjemné. A upíři byli za denního světla více zranitelní. V noci se jim dařilo lépe. Byli stvořeni proto plížit se tmou.

„Děkuji, ale už budu muset jít.“ Než stihl kdokoli něco namítnout nebo říct, tak jsem vyběhla na ulici, strhla si z krku tu věc a zastrčila ji hluboko do kapsy a vydala se pryč od domova.

Procházela jsem ulicemi, na kterých nebylo ani živáčka, a přemýšlela o tom všem, když jsem si uvědomila, že nejsem sama. Za sebou jsem uslyšela kroky, které spěchaly mým směrem. Těžké dunění způsobené tím, kdo našlapoval na chodník, jako by měl boty z betonu, mi bubnovalo v hlavě. Otočila jsem se a kroky utichly. Za sebou jsem uviděla dvě osoby postávající několik metrů daleko. Znovu jsem se dala do kroku, jelikož to vypadalo, že mezi sebou o něčem vzrušeně diskutují, a ony taky. Trochu jsem zrychlila a jejich kroky nabraly stejné rychlosti. Opět jsem zastavila a nastalo ticho. Když jsem se dala do kroku, tak už nebylo pochyb, že mě pronásledují. Zachvěla jsem se. Kolem žaludku jsem pocítila známé vibrování. Strach. Panická hrůza otupovala mé tělo a připadalo mi, jako by nad ním převzal kontrolu někdo jiný. Nepohybovala jsem se tak rychle. Ztěžklé nohy jsem už sotva dokázala zvednout a udělat další krok. V ústech jsem měla jako na Sahaře, do plic mě bodal ostrý a studený noční vzduch.

Nemusím se bát, jsem skoro upírka a mám sílu. Určitě bych si s nimi dokázala poradit.

Ta slova mě nijak neuklidnila. Nervózně jsem se zasmála a utřela z čela studený pot. Jejich kroky se zdály každou vteřinou blíž a blíž. Začala jsem panikařit a zatočila do první uličky, kterou jsem uviděla, ale to byla chyba. Z té uličky, ve které byla tma ještě větší, jako by se všechna slila právě na toto místo, nebylo úniku. Byla slepá. Otočila jsem se, abych mohla vyběhnout ven, ale na jejím rohu se vynořili oni. Přitiskla jsem se ke zdi a čekala, až přijdou ke mně. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Nohy jsem měla těžké jako z oceli, vzduch jsem přijímala jen s bezmocným lapáním. Zdálo se mi, jako by mi před rty měla nějakou desku a všechen kyslík byl až za ní. A oni se blížili, tentokrát už pomalu, jako by věděli, že nemám sílu na to, abych jim utekla. Když už byli jen dva kroky ode mě, uslyšela jsem zavrčení. Ale nebylo psí. Tohle by si se psem nikdo nespletl. Bylo hlubší, silnější a výraznější. Mohutný zvuk, který připomínal krvežíznivost dravce. Znělo mi ozvěnou v hrudi, rozechvívalo každou kost, sval i buňku v těle a úplně mě paralyzovalo.

„Nech toho. Víš, co nám říkal. Nesmí se jí nic stát. Musíme ji přinést živou. On ji chce živou!“ promluvil jeden z nich hlasem tak hlubokým a bublavým, že jsem se znovu zachvěla.

Kdo je on? A proč chtějí mě?

Ozvalo se zaskučení. „Já vím, ale ona tak voní, copak to necítíš?“ Přiblížil se ke mně o jeden krok blíže. Už jen několik centimetrů nás dělilo od sebe.

„Jenom si přivoním, nic jí neudělám!“ a byl u mě. Nalepil své tělo na mé a do nosu mě praštil příšerný zápach. Nakrčila jsem nos, odvrátila hlavu na stranu a on mě očichával jako zvíře. Slzy mi úplně samovolně vyplouvaly z očí. Myšlenka, že zemřu, mě pohltila a děsila snad tisíckrát tolik než to, co by se mnou udělal on.

„Prosím,“ vyhrkla jsem. Znovu zavrčel a to mě donutilo k tomu, abych se na něj podívala. Z pod černé kápi, kterou měl přehozenou přes hlavu, na mě zíraly dvě červená světýlka. Jeho oči. Podivně na mě hleděl, ve tváři výraz, který jsem nedokázala rozluštit. Byla v ní směs podrážděnosti a nevraživého respektu – a ještě něco. Něco žhavého a prudkého, co mě děsilo ještě jiným způsobem. Zalapala jsem po dechu.

„To není možné…“ Strach a ochromující pocit hrůzy mi stáhly hrdlo a zabránily pokračovat dál. Vampýři!

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 1. kapitola Narozeniny :

31.08.2011 [15:58]

DarkAngelVyzerá to veľmi pútavo a dobre sa to číta.

11. Chensie přispěvatel
06.06.2011 [13:31]

ChensieSkvělý styl psaní. Tajemství, které mě láká. Náhodou jsem si přečetla poslední díl a neodoalala jsem, abych šla od prvního dílu. A nelituji. Tvůj styl psaní se mi čte báječně. Vyjadřování i popisování je přesně podle mého gusta. Navíc ta povídka začíná hodně zajímavě, takže zřejmě půjde o promyšlenou věc. Super. Báječné. První kapitola mě znovu nabudila do dalšího čtení. Smekám! :o) Emoticon Emoticon

10. GeliaJanes
05.04.2011 [18:33]

okay, ja sa ku všetkému dostávam väčšinou neskoro a vidno, že tentoraz to nie je veľmi inak. Až si zverejnila 4.kapitolu - pokiaľ viem - a ja som sa dostalarv.až teraz ku prvej. Ale musím priznať, že som nakoniec naozaj rada, že som sa ku tomuto naozaj dostala. Upíri... Jedna z mojích najobľubenejších tém.
Je to veľmi zaujímavý nápad. Všetko to okolo, všetko... Máloktorý dokážu písať tak zreteľne a také dlhé odseky. Ja myslím, že je to fantastické.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Eris přispěvatel
30.03.2011 [17:15]

ErisWOW! je to strašně hezký!! moc se mi to líbí a já už se těšim na další kapitolku... tadle byl fákt super... ale ten konec... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon taky bestovej a hoood ně napínavej, takže rychle pridej další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. ScRiBbLe přispěvatel
30.03.2011 [15:50]

ScRiBbLeVšem Vám tak strašně moc děkuji za tak krásné komentáře! Emoticon Udělaly jste mi takovou radost, že ani nedokážu popsat slovy jakou. Snad jen obrovské díky! Emoticon

7. Skříteček2
30.03.2011 [15:28]

Páni, to bylo něco! Tak moc se těším na pokračování, prosím, pospěš si, umírám zvědavostí! Jen jsem se chtěla zeptat, jestli upíři a vampýři mají v tvé povídce rzodílný význam Emoticon

6. LiliDarknight webmaster
29.03.2011 [20:27]

LiliDarknightTeraz vyzerám takto nejako: Emoticon
Je to strašne dobre napísané, dynamické, tajomné a totálne originálne. A to som si myslela, že to nikdy o poviedke, kde vystupujú upíri, nepoviem. Máš môj obdiv, píšeš naozaj pútavo. Teším sa na pokračovanie. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Carlie přispěvatel
29.03.2011 [20:14]

CarlieNaprosto mě to uputalo a nemůžu se dočkat další kapitoly. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 29.03.2011 [20:01]

Mohuti napsat jen chabá slova, proto ti přidvám text, který jsem napsala k odkazu na tvoji kapitolu z FB a jen málo které odkazy na povídky si dávám na FB, to už mě musí hodně zaujmout:

Málokterá povídka mě upoutá a u upírských je to velmi nejisté, protože mi autor nemůže nabídnout nic nového, ale u této autorky jsem zůstala při opravě sedět s pustou dokořán. Tolik omýlané téma, ale přesto mě dokázala velmi mile překvapit a budu s napětím očekávat další. :)

Velmi si přeji, aby jsi neztratila nit a zůstala s takto nasazenou laťkou. Emoticon

3. ScRiBbLe přispěvatel
28.03.2011 [18:19]

ScRiBbLeDívky, vaše komentáře a zájem mě ohromně těší, ani nevíte jak! Emoticon A taky mě nakoply, takže momentálně datluji další kapitolku. Uvidíme, možná ji vložím už dnes. Emoticon

Děkuji, hrozně moc!!! Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!