OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Music... My life... 12

27.02.2011 (11:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1233×

Předpodlední kapitola první části a Lissiny narozeniny. Příjemné počtení

PS: Doufám, že mě neukamenujete.

Zvedla jsem se a do věže dala 30 Seconds To Mars. Okamžitě se z repráků linula krásná píseň. From Yesterday. Dala jsem to na plný pecky a lehla zpět na postel.

Dlabala jsem zmrzku a nehleděla na okolí. Proto mě vyrušil dotyk na mé ruce. Koukla jsem se kdo na mě šáhnul. Naštěstí to nebyl Tomas. Na posteli vedle mě seděl Daniel. Koukal se na mě, ale jeho tvář neprozrazovala žádné city. Jen jeho oči ukazovaly co dopravdy cítí. A byl v nich soucit, porozumění a zvědavost.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a odložila kyblík se zmrzkou na stůl. Došla jsem k věži a ztišila ji. Pak jsem si znovu sedla na postel, opřela se zády o zeď a sledovala Daniela.

„Chtěl sem se zeptat, jestli už si v pohodě,“ odpověděl. Bylo na něm vidět, že na tohle se zrovna tak moc zeptat nechtěl.

„Jo, už sem. Aspoň z části.“ Koukali jsme se na sebe několik dlouhých chvil. Nedalo mi to. Musela jsem se zeptat.

„Proč si tady?“ zvedla jsem obočí.

„Fajn. Co se stalo mezi vámi dvěma?“ zeptal se na rovinu. Uhla jsem pohledem, protože mě jeho oči propalovaly s nezvyklou intenzitou.

„Včera sem ho přistihla s tou... shellan,“ vysoukala jsem ze sebe po chvíli.

„Byli ste zasnoubení,“ konstatoval.

„Jo byli, ale asi to byla blbost. Nechali sme se unýst.“ Pohledem jsem propalovala mé tetování.

„Miluješ ho?“ zeptal se. Přikývla sem.

„Miloval on tebe?“ ptal se dál. Jak na tohle mám k sakru odpovědět? Říkal mi, že mě miluje, ale pak přišla ta bloncka... Myšlenky sem vyslovila nahlas.

„Třeba to byl jen úlet, Liss.“

„A třeba taky ne. Vždyť si viděl co udělal dole.“

„Jo viděl...“ zatmělo se mi před očima.

Dostal jsem rozkaz. Ten jsem splnil. Teď jestli ho splní ještě ona. Doufám, že ano. Nerad bych o ní přišel. Už tu nemám co dělat, takže je na čase jít dál. Nejdřív se podívám do Paříže, pak Bornea a pak Itálie,... jo to bude super. Budeme tam oba dva a budeme si užívat.

Ale nechápu, proč to měla udělat. Pak se jí zeptám.

„Patriku?“ zeptala se.

Otevřela jsem oči do reality. WOW! Patrik odejde! Jo, to bude super! Konečně mě nebude srát...

„Liss?“ zeptal se Daniel. Zvedla jsem se na lokti a podívala se na něj.

„Patrik se rozhodl odejít,“ řekla jsem s nadšením.

Pomalu jsem se probouzela. Byla jsem ale totálně dezorientovaná. Vstala jsem z postele a šla ke stolu. Na něm jsem asi pět minut hledala mobil. Když se mi ho podařilo najít, koukla jsem se kolik je hodin a co je za den. Bylo 16:35 a neděle. Štěstí.

Rychlostí šneka, jsem zalezla do koupelny a vlezla do sprchy. Jak osvěžující.

Téměř po hodině jsem ze sprchy vylezla. Obmotala jsem okolo sebe osušku a šla ke skříni. Hm... Možná bych si mohla jít sednou na zahradu... Vzala jsem si černé kalhoty, tričko a mikinu plus spodní prádlo. Převlékla jsem se v koupelně a šla si ještě pro glády.

Oblečená jsem šla zadními dveřmi na zahradu. Lehla jsem si na zem a zavřela oči. Zaposlouchala jsem se do okolních zvuků. Maliknatí ptáčci zpívali své árie, srnky opatrně našlapovaly po lesních cestičkách... Položila jsem si ruce na břicho a vypnula mozek.

Za nějakou dobu, jsem uslyšela tiché kroky, které se zastavily až u mě. Oči jsem nechala zavřené. Někdo mě vzal za levou ruku a navlékl mi na prsteníček prsten. Tomas...

„Ten prsten ti patří a vždy bude, Liss. A stejně tak i moje srdce. Za to, co se stalo se ti moc omlouvám a doufám, že mě alespoň trochu vezmeš na milost. Strašně mě to mrzí,“ políbil mě do dlaně a ruku položil zpět na mé břicho. Byla jsem skvěle rozhozená, to jo. Oči jsem nechávala zavřené.

Slyšela jsem zašustení látky, jak se zvedl a pak kroky, když odcházel. Otevřela jsem oči a dívala se na jeho mizející záda. V hlavě mi výřily myšlenky, ale já nebyla schopná ani jednu zařadit.

Rozhlédla jsem se a spatřila jen tmu. Koukala jsem na jedno místo a nevnímala nic. V hlavě, teď už totální prázdno.

„Liss!“ zařval Nick. Leknutím jsem sebou trhla a otočila se na něj. „Poď dovnitř!“ řekl a zmizel. Vstala jsem velice ochotně, protože se z nebe začínaly snášet dešťové kapky.

Šla jsem do kuchyně, kde sem předpokládala, že budou ostatní. Prošla jsem dveřmi a...

„Všechno nejlepší, Liss!“ řekli všichni a já na ně koukala jak z jara. Lukas se s Tayem začal smát a na mé tváři se objevoval úsměv. Já mám dneska narozky! Dneska mi je osmnáct!

Na stole byl velký dort a na něm osmnáct svíček. Přešla jsem k němu a prohlédla si ho. Samozřejmě, že byl čokoládový! Mňam!

„Sfoukni svíčky.“ Nick zářil jako malé dítě. Zasmála jsem se, jako všichni v místnosti a z hluboka se nadechla. Pak jsem sfoukla všechny svíčky. Všichni začali tleskat a smáli se. Zasmála jsem se taky a jala se rozkrajování dortu.

Fritz mi pomohl nandat kousky dortu na talíře a všem rozdat. Pak sme si sedli, jedli a bavili se.

Když bylo něco okolo jedenáctý večer, začal mě Nick tahat za ruku před dům.

„Kam mě to táhneš?“ ptala jsem se ho.

„Dárek! A je od nás všech!“ odpověděl. Když jsme vylezli všichni ven zůstala jsem stát jako solný sloup. Přede mnou stála motorka. Co motorka! Umělecké dílo! SUZUKI VZ 800 Marauder se vyjímala na šterku příjezdové cesty a jako by zářila.

Došla jsem k ní a rukou jí opatrně pohladila. Otočila jsem se na Nicka a objala ho. Následně všechny, skoro.

„Děkuju!“ usmívala jsem se jak měsíček na hnoji a byla šťastná. „Můžu ji projet?“ zeptala jsem se.

„Jo, ale až později. Začíná znovu pršet,“ řekl Brien. Odtáhla jsem ji do garáže a rátila se zpět do kuchyně. Pustila jsem Lordy a překvapivě nikdo nic nenamítal.

„Copak, změnili ste názor?“ zeptala jsem se Tay a Briena.

„Ne. To proto, že máš dneska narozky,“ odpověděl Brien. Začala jsem se smát a Lukas se válel po zemi.

Povídali jsme si několik hodin. Byla tu strašná sranda. Lukas s Tayem už několikrát spadli smíchy ze židle a otírali si oči od slz.

„Hey. Nevíte kde je Nick?“ zeptala jsem se.

„Jo. Říkal, že pujde ven,“ odpověděl Daniel a dál se bavil s ostatníma. Proč by chodil ven v tomhle slejváku? Zvedla jsem se a šla ven. Chtěla jsem mu poděkovat za oslavu. Vyšla jsem hlavními dveřmi ven a rozhlédla se. Nick ležel na zemi a nehýbal se.

Vlna strachu zahalila mou mysl a já se rozběhla k Nickovi. Dopadla jsem na zem vedle něho. Musel už být promočený na kost, když...

Všimla jsem si. Podívala jsem se na ruce. Krev. Zatřásla jsem s ním.

„Prober se! Nicku! Tak sakra děje!“ řvala jsem na něj. Jeho tělo se jen třáslo, kvůly mě, ale nevydávalo žádné známky života. Roztrhla jsem mu tričko. Na hrudi měl průstřel.

„Nicku, prosím! Prober se! Nicku!“ bezmocně jsem vzlikala. Slané kapky kanuly na jeho tělo, které chladlo čím dál víc. Třásla jsem se zimou a smutkem.

„Nickolasi! Prober se!“ řvala jsem na něj. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a bezmocně se složila na jeho tělo. Čekala jsem, že se probere a zasměje se, že sem se tak vystrašila. Že je to jen jeho další špatný vtípek. Že...

Zaklonila jsem hlavu a z hrdla se mi vydal bezmocný řev. Byl prosycený bolestí nad strátou milovaného bratra. Řvala jsem dlouho, dokud jsem neměla pocit, že mi plýce prasknou a hrdlo rozerve.

„Vstávej! Dělej! Musíš vstát!“ mlátila jsem pěstmi do jeho hrudi. „Dělej,“ říkala jsem ochraptěle. Vzala jsem ho do náruče a přitiskla k sobě. On není mrtvý. Nemůže být! NE! To nené pravda! Tohle je jen sen a já se zase proberu a vše bude v pořádku. Zase se budeme společně smát a tohle se nikdy nestane a nestalo...

Hladila jsem ho po hlavě a kývala se ze strany na stranu. Není mrtvý. Tohle je jen sen. Ošklivý sen. Tohle se nikdy nestane. Tohle se nemůže stát.

Selhala jsem. Já ho neochránila. Nedokázala jsem ho zachránit. Zemřel kvůli mně. To proto se teď nehýbe a neodpovídá mi. Jen kvůli mně.

Políbila jsem ho na čelo a zvedla se. Dal mi zabrat, když jsem ho brala do náruče a odnášela do sídla. Prošla jsem kolem chlapů, kteří stáli strnule ve dveřích a donesla ho do obýváku. Zamotala jsem ho do deky a sedla si s ním na gauč a znovu ho k sobě přitiskla.

Byla mi zima, ale Nick má přednost. Dívala jsem se do prázdna a kývala se sem a tam. Sem a tam... Cítila jsem, jak mi slzy sjíždí po tváři dolů na bradu a potom kapají na Nickovo rameno.

Dala jsem Nickovi jeho bílé vlasy z čela a pohladila ho po tváři. Sklonila jsem hlavu a položila mu ji na rameno. Takhle jsem byla několik minut.

Cítila jsem, jak mi někdo přes ramena dal deku.

„Liss,“ zašeptal Tomas. Zakroutila jsem hlavou.

„Liss, podívej se na mě,“ zaprosil. Hlas měl jemný, něžný a prosycený bolestí. Znovu jsem zakroutila hlavou.

„Ne,“ zachraptěla jsem šeptem.

„Prosím, Liss,“ řekl teď Daniel.

„On není mrtvý. Tohle se mi jen zdá. Zase se probudim a budeme blbnout. Budeme se spolu smát, že jo?“ zeptala jsem se a pohlédla na něj s nadějí, že tohle není skutečnost. „Zase budeme spolu. Ráno pojedeme do školy a pak zase sem a budeme se koukat na fotbal. Budeme spolu vařit...“ Dívala jsem se na něho s nadějí. Daniel však zakroutil hlavou.

„Ne Liss, nebudete. On je-“

„Neříkej to. O není mrtvý! Není!“ řekla jsem. Tvrdě se na mě podíval a vzal mě za ruku. Položil mi ji na Nickovu hruď, kde má být srdce.

„Bije?“ zeptal se mě tvrdě. Nic. Žádné bouchání srdce. Nic. Absolutně nic.

„Ne,“ zašeptala jsem.

„Liss. Je mi to líto, ale je to pravda,“ říkal něžně.

„Ne, prosím.“

„Nick je mrtvý,“ řekl. On to řekl. Slzy vyhrkly na novo. Ještě silně ji jsem ho tiskla k sobě.

„Pusť ho, Liss,“ šeptal a pomalu mi z něho sundával ruce. „Tak, to je ono. Hezky pomalu. Jo.“ Jakmile jsem ho nedržela v náručí sesypala jsem se a dusila se vzlyky. Objaly mě silné paže Tomase a přivinuly k sobě. Drtila jsem mu tričko a třásla se vzlyky.

Hladil mě po vlasech a asi něco šeptal. Neslyšela jsem, nevnímala jsem. Odtáhla jsem se od něj a utíkala do pokoje. Zavřela jsem se v koupelně. Stoupla jsem si do sprchy a pustila vodu. Vzala jsem mýdlo a drhla si s nimi ruce, ale ta krev pořád nešla dolů. Sesula jsem se podél stěny na zem a dál drhla prsty.

Voda padala z výšky a odrážela se od mojí pokožky. Byla mi zima a na rukou sem měla krev. Krev bratra! Už jsem neměla sílu dál něco dělat a tak jsem je seděla na zemi.

Za několik minut, ale mě to přišlo jako hodiny, přišel Daniel. Sedl si vedle mě a objal mě okolo ramen.

„Jako bych na nich měla pořád krev,“ zašeptala jsem a podívala se na ruce. Daniel vzal mýdlo a začal mi mýt ruce. Každý prst zvlášť a pořádně, aby tam nezbyla ani kapička krve.

„Lepší?“ zeptal se, když už jen držel mé ruce ve svých.

„Jo.“ Třásla jsem se zimou. Poznal to a proto se natáhl a přidal teplou vodu. V mém srdci byla velká díra, kterou nikdo nedokáže ucpat, aby nekrvácela. Bude tam pořád, na věky...