Můj přítel hvězda - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Seznámení, pláč a odůvodnění.

23.04.2012 (10:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 889×

3. kapitola

Neděle proběhla celkem v klidu. S Peterem jsme byli doma, protože venku nebylo moc příjemně. Pršelo a byla zima, takže jsme odpoledne strávili u televize s lahví vína a popcornem.

Druhý den ráno jsem měla volno, ale Peter šel do práce a měl tam být celý den. Po incidentu v pondělí jsme už nemluvili a on se choval opravdu hezky. Těšilo mě to, a proto jsem mu chtěla ráno připravit snídani do postele, i když šel do práce. Vstala jsem dřív a odešla do kuchyně. Udělala jsem mu borůvkové lívance, protože je měl nejraději a čerstvou kávu. Vše jsem to odnesla do ložnice a vypla jsem budík, protože dneším ránem jsem se budíkem stala já. Klekla jsem si k jeho straně postele a pohladila ho po tváři.

„Zlato, vstávej," zašeptala jsem a dala mu pusu na tvář. Něco zamrmlal a na protest se otočil na drhou stranu jako malé dítě. Potichu jsem se zasmála, když mi na obdiv vystavil svoje nahá záda. Byl na nich docela citlivý a lechtivý. Prstem jsem mu přejela po páteři sem a tam. To už jsem slyšela povzdych z jeho úst. Otočil se a lehl si na záda. Mžoural očima a nakonec skončil pohledem u mě. Usmála jsem se.

„Klidně spi dál, já si to dobrou snídani sním sama," usmála jsem se a ukrojila si kousek lívance. Už jsem si vidličku vkládala do úst, když mi ji vytrhl a obdařil mě polibkem.

„Už jsem vzhůru," řekl rychle a sedl si na postel. Opřel se o čelo a poklepal si na nohy. Položila jsem mu tác s jídlem na určené místo a pak si lehla na svou půlku postele. Nemluvili jsem. Já se koukala, jak mu chutná a on měl plno práce s mlaskáním. Po snídani jsem všechno odnesla do kuchyně a vrátila se nahoru. Zatím, co se Peter sprchoval, jsem ustlala a položila na postel oblek, který si nachystal. Když vylezl, zapadla jsem do koupelny já a upravila se alespoň trochu. Oblékla jsem se volných tepláků a tílka. Po chvíli byl už Peter připravený k odchodu do práce.

„Skočím ještě pro poštu," houkl na mě a já dodělávala jeho svačinu do práce, o kterou mě poprosil. Ovšem nevracel jsem se podezřele dlouho. Pokrčila jsem rameny a pomyslela si, že se nejspíše začetl do pošty. Proto jsem tedy vzala svačinu a vypravila se ven.

Stál tam s mužem a povídal si s ním. K mému údivu to byl jeden ze sousedu z domu po paní Jonasové. Byl to on. Ten, kterého jsem neměla čest ještě poznat, a který mi tam moc připomínal ztraceného kamaráda.

„Zlato, promiň jen jsem se zde zapovídal s naším sousedem," usmál se na mě a natáhl ke mně ruku.

„Jo, v pořádku to nevadí." Došla jsem k nim a Peter mě objal kolem pasu. Zakoukala jsem se muže na proti mně. Byl mu tak podobný, že mi z toho byl až úzko. Tolik jsem se s tím srovnávala a teď se sem nastěhuje někdo, kdo mi ho tak moc připomíná a všechnu moc snahu zase pěkně pohřbí.

„Miláčku, tohle je Jackson Rathbone, Jacksone, tohle je má přítelkyně Joana," představil nás a mně v tu chvíli přestalo být srdce. Je to on, opravdu tady přede mnou stojí ten, po kom se mi tak dlouho stýskalo. Za tím co on nevypadal nijak překvapeně. Mně se zalily oči slzami, ale nesměla jsem to dát na sobě poznat.

„Těší mě," zakoktala jsem a hned odvrátila od něj tvář k Peterovi, „tady máš svačinu. Dělám na pánvi snídani a nechci aby se mi připálila," lhala jsem jak když tiskne.

„Měj se hezky, uvidíme se večer," mluvila jsem jak robot, ale uvnitř jsem byla úplně někde jinde. Vzala jsm mu poštu, do ruky vrazila svačinu a rozběhla jsem se domů. Slzy se mi rozběhly po tvářích jako déšť po okně. Zabouchla jsem dveře a zůstala o ně opřená. Bylo to hrozné. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo být naštvaná. Byl to on, kdo už mi neodepsal, kdo zničil naše přátelství. Sjela jsem po dveřích na zem. Amerika byla tak obrovská a on se musí zrovna nastěhovat vedle mně. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale vyrušilo mě klepání na dveře. Vstala jsem a otřela si slzy od slz. Trochu se dala za těch pár vteřin do kupy a otevřela dveře.

Stál tam on a usmíval se na mě. Já nevěděla, co mám dělat. Nejradši bych mu zavřela dveře před nosem a modlila se, aby stál tak blízko, aby mu to ublížilo.

„Ahoj, Joano," zašeptal a jeho hlas zněl lítostivě. Ano to by měl, protože měl litovat toho, co mi udělal. Já jsem mu nedokázala odpovědět ne teď. Prostě jsem udělala to, co jsem chtěla. Zavřela jsem mu dveře před nosem. Opřela jsem se hlavou o dveře a zavřela oči. Nebyla jsem sama, kdo to udělal.

„Moc mě to mrzí," zašeptal, ale já to slyšela. Po tvářích mi stékaly slzy.

„Omlouvám se, že jsem ti neodepsal, ale nemohl jsem. Musel jsem už na tebe zapomenout. Trápili bychom se oba. Tak jsme alespoň měli šanci zapomenout," vysvětloval mi. Nebyla to omluva, jen výmluva. Mlčela jsem.

„Jo," rozbrečela jsem se, protože tak mi říkával jen on.

„Moc se mi stýskalo, ani nevíš jak moc," zašeptal a já si otřela slzy. Má ruka spočinula na klice od dveří. Chtěla jsem mu otevřít a obejmout ho. Nic jsem si nepřála víc, ale moje hrdost mi to nedovolila.

„Věř, že moc dobře vím, jak se ti stýskalo. Ublížil jsi mi. Chtěl si zapomenout, asi jsi zapomněl, tak nemá cenu aby sis to zase připomínal. Jdi pryč," zavzlykala jsem a otočila se zády ke dveřím.

„Jo, neodháněj mě od sebe," zašeptal sklíčeně.

„Ne, to jsi udělal ty," řekla jsem a rozešla jsem se do domu, abych ho nemusela už poslouchat. Nevím, jak dlouho tam stál, a jak dlouho mluvil do dveří, ale bylo mi hrozně. Nic jsem si nikdy nepřála víc, než ho znovu vidět a obejmout. Teď když mám tu možnost, jsem se jí vzdala.

Celé dopoledne jsem uklízela a brečela zároveň. Oči jsem měla jak alergik, až jsem se divila, že ještě vůbec vidím. Kolem čtvrté hodiny někdo zaklepal. Šla jsem pomalu otevřít. Ve dveřích stál Rob a soucítně na mě koukal.

„Ahoj," usmál se na mě a prohlížel si mě.

„Čau," zamumlala jsem usoupila ze dveří, protože jsem nestála o publikum nebo něco podobného. Pochopil a vlezl dovnitř. Zavřel za sebou dveře a pak mě překvapil. Objal mě. Potřebovala jsem to. Taky jsem ho objala a mé slzy se spustily nanovo.

„Neplakej, ani nevíš jako moc ho to mrzí," zašeptal a pro mě to byla jako ledová sprcha. Pustila jsem ho a odstoupila od něj. Zatvářil se zmateně.

„Jestli jsi ho přišel obhajovat, tak tam jsou dveře," ukázala jsem na dveře a šla si sednout na gauč.

„Nepřišel, přišel jsem za tebou, ale bydlím s ním a vím, jak mu je." Posadil se do křesla naproti mně.

„Znám ho už dlouho, vždy, když má nepřítomný pohled, myslí na tebe," pousmál se a já objala polštář.

„Ani nevíš, jak moc se mu potobě stýskalo. Kolikrát ti chtěl napsal, ale nenapsal, proto..." Skočila jsem mu do řeči.

„Přesně, nenapsal," vytrhla jsem slovo z kontextu a zavrtěla hlavou.

„Ano, ale jen proto, protože doufal, že sis už našla jiného kamaráda a nechtěl ti to narušovat. Osobně to nechápu, vždyť je to tak dlouho, byli jste ještě děti. Já osobně bych na tebe nejspíše zapomněl, hned jak bych viděl jiný holky, ale on..." Zavrtěl hlavou.

„Nikdy na tebe nezapomněl a má tě pořád rád," dodal potichu. Snad, aby mě nenaštval.

„Ano, já to mám stejně, ale nemůže čekat, že mu skočím kolem krku, i když bych to udělat chtěla. Prostě potřebuju čas. Uvidím jestli to ještě půjde, ale slíbit to nemůžu," přikývl hlavou, jako že chápe.

„Dobře, jen ať to netrvá moc dlouho. Mám ho rád a nechci aby byl hromádka neštěstí, jako dnes ráno," pousmál se vstal.

„Pokusím se," vydechla jsem a vstala taky. Přešel ke mně a objal mě.

„Opravdu ho to mrzí," pousmál se a do kapsy od kalhot mi něco strčil. Chtěla jsem se zeptat co, ale jen zavrtěl hlavou a odešel. Sáhla jsem tedy po jeho odchodu do kapsy a uviděla složenépapíry Otevřela jsem první a koukla na datum. Bylo tam datum 14.12. 1992. Pak jsem se koukla na další dopisy. Bylo jich tam dalších čtrnáct a všechny byli napsané se stejným datem našich narozenin, ale s jiným rokem. Psal mi dopisy každý rok, ale nikdy mi je neodeslal. Poslední datum bylo 14.12. 2011. Na dopis mi stekla slza. Všechny ostatní jsem položila na stůl a začetla se do dopisu s tímhle datem.

Drahá Jo,

nevím, jak mám začít. Nevím, kde mám skončit. Vlastně ani nevím, co bych ti měl napsat. Jediné, co vím je to, že mi strašně moc chybíš. Uběhlo už čtrnáct let od doby, co jsem tě viděl naposledy. Je to moc dlouhá doba, ale přesto na tebe pořád myslím. I když jsme byly jen děti, pořád tě mám rád. V loni mi umřela matka a já se vrátil domů. Doufal jsem, že tě uvidím. Chtěl jsem tě moc vidět, ale nenašel jsem tě. Byl jsem dokonce i na našem hřišti zavzpomínat. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu k vám domů. Našel jsem ale jen tvé rodiče. Ani nevíš, jak moc mě mrzelo, že jsem tě tam nenašel. Dozvěděl jsem se, že žiješ v Americe. Srdce mi poskočilo, že celou tu dobu jsem ti mnohem blíž, než jsem si celou dobu myslel. Nakonec mi dali i tvou adresu. Nevěděl jsem, co mám dělat. Opravdu jsem tak moc chtěl hned za tebou jít, zaklepat a obejmout tě. Nedokázal jsem to. Bál jsem se, že už si mě nepamatuješ nebo, že už mě nebudeš chtít nikdy vidět. Byl jsem v koncích. Pak jsem se dozvěděl, že dům vedle tebe je na prodej. Neváhal jsem a koupil si ho.

Jo, moc mi chybíš a už se opravdu těším, až zase skončíš v mé náruči.

S láskou Jackson.

Nezapomněl na mě. Myslela jsem jen na to jedno, ale nikdy mi dopisy neposlal, to je skoro to samé. Z očí mi tekly slzy a já je nestačila ani utírat. Nakonec jsem dopisy schovala, protože jsem nechtěla, aby je Peter našel. Bylo by to peklo.

Večer přišel Peter z práce. Mé opuchlé oči jsem svedla na jarní alergii a kupodivu mi lež prošla.

„Lásko, zítra budu na večeři doma a pozval jsem pár známých," řekl, zatím co já si čistila zuby.

„Dobře. Co mám uvařit?" zeptala jsem se s kartáčkem v puse.

„To je jedno, něco dobrého," usmál se a něco ještě ťuka do svého počítače, který potom zavřel.

„Koho? Tedy kolik jich bude?" zeptala jsem se ještě a vlezla do postele. Mazala jsem si ruce krémem.

„Bude nás pět. Pozval jsem ty nové sousedy," usmál se a zhasl lampičku.

Já málem přestal dýchat. Přikryla se peřinou a otočila se k Peterovi zády. To bude ještě sranda. Zítra příjde k nám domů a já se tomu nevyhnu...

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování