Můj přítel hvězda 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další díl, ještě se rozhodně neblížíme do konce, protože naše hrdiny čeká spoustu překážek, které musí překonat... Hezké čtení.

25.09.2012 (12:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 751×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

14. kapitola

Bylo to otřesné. Sedět sama po tmě v bytě. Nevědět, jestli Jackson přijede a já mu budu moct skočit do náruče. Nebo jestli ho už nikdy neuvidím. Neodhodlala jsem se zvednout telefon a zavolat mu, protože nevím, jestli bych snesla odmítnutí. Takhle jsem sice byla zoufalá, ale pořád s malou nadějí, že se ozve, že za mnou přijde a já ho znovu políbím na ty jeho dokonalé rty. Dost!!! Okřikla jsem se a vstala. Dala jsem si dlouhou koupel a měla jsem co dělat, abych ve vaně neusnula. Po koupeli jsem se vydala do ložnice a ulehla do postele. První noc a já ji strávím sama. Ne nadarmo se říká, že jaká je první noc v novém bytě,takový je život. Doufám, že nebude osamělý. S tímhle jsem usnula.

Jackson

Musel jsem odejít. Byl jsem rozčílený nebo spíše zklamaný a to dost. Nechtěl jsem se hádat a vyřešil jsem to zbabělým útěkem. To jsem celý já. Sedl jsem si na lavičku a dal si hlavu do dlaní. Jsi sobec Jacksone. Vždyť je samozřejmé, že nechce bydlet vedle toho blbce, co jí tak dlouho ubližoval a teď jí ubližuješ i ty. Mé svědomí mělo pravdu. Zvedl jsem se a odešel do prvního květinářství, na které jsem narazil a koupil jeden žlutý tulipán. Tuhle kytku měla Jo vždy ráda a já doufal, že se to nezměnilo. Rychle jsem se vracel zpět do domu.

„Jo…“ křikl jsem do domu a schody bral po třech. Otevřel jsem dveře, ale místo smutné Joany jsem našel prázdný pokoj, bez jejich věcí. Bezradně jsem zmáčkl ruce v pěst a stonek tulipánu se rozlomil a květina dopadla na podlahu. Všiml jsem i dopisu na polštáři a přešel k němu. Rychlostí jsem ho přečetl a posadil se na postel. Ano chtěl jsem s ní být, ale potřeboval jsem čas. Všeho na mě bylo moc. Dopis jsem složil a tulipán zvedl ze země. Spolu s dopisem jsem ho položil na noční stolek a odešel do kuchyně, abych si udělal večeři. Pak jsem si dal sprchu a jen v trenýrkách jsem si lehl na postel. Byl úplněk a já koukal na tu zářící kouli a myslel při tom na Joanu.

Joana

Uběhl skoro týden a já byla na dně. Nic se mi nechtělo. Do práce jsem chodila jako hromádka neštěstí a vlastně jen proto, abych nemusela bydlet na ulici. Byl pátek a já měla skoro jako vždy ubrečené oči, protože mi bylo mizerně. Celé jsem to podělala a já to moc dobře věděla.

Kolem večera někdo zaklepal. Pomalu jsem šla otevřít a nějak nedoufala, že by tam mohl být. A měla jsem pravdu. Sice tam nebyl Jackson, ale z návštěvy jsem měla radost. Stál tam Robert a Kellan.

„Ahoj,“ pozdravili jsme se unisimo. Usmála jsem se a pobídla je, aby vešli dovnitř.

„Vypadáš hrozně,“ ohodnotil mě Kellan a s rukou kolem mých ramen jsme šli bytem do obýváku.

„To vím i bez tebe,“ pousmála jsem se a sedla si mezi ně.

„Dáte si něco k pití?“ Zeptala jsem se a už jsem se zvedala. Robert mě zastavil a sám odešel do kuchyně. Já jen nečinně přihlížela a začalo mi být zase úzko, protože to byli jeho kamarádi a tolik mi ho připomínali. Ani jsem si neuvědomila, že mi začaly stékat slzy po tvářích. Kellan si povzdechl a přitiskl si mě na svou hruď. Začal mě hladit po vlasech.

„Nechápu, proč si tak ubližujete, když se máte rádi,“ zašeptal a opřel si bradu o mou hlavu. Mlčela jsem, protože jsem na tuhle otázku neměla odpověď.

„Víš, jsme tady protože, samozřejmě jsme tě chtěli vidět, ale hlavně proto, že jsme se s tebou přišli rozloučit,“ zašeptal a já rychle zvedla hlavu.

„Cože? A kam? Všichni?“ To poslední jsem zašeptala.

„Jedeme do Kanady, na natáčení,“ přikývl. Sklopila jsem pohled. Nepřišel se se mnou ani rozloučit. Prostě chtěl odjet. Jen tak. To na mě bylo moc. Zvedla jsem se, střetla jsem se s Robertovým pohledem, který zrovna vycházel z kuchyně a já se zavřela v ložnici. Svalila jsem se na postel a rozplakala se, jak malá holka. V obýváku jsem slyšela hádku mezi kluky a jak Robert Kellanovi vyčítá, že mi to mohl říct něžněji. Chvíli na to jsem uslyšela bouchnutí dveří a následné zaťukání na dveře. Neodpovídala jsem, ale jak je známo, mlčení znamená souhlas a tak jsem jen slyšel, jak se dveře otevřely a hned zase zavřely. Jak si za mě někdo lehl, když se matrace prohnula a přitáhl si mě do náruče. Byl to Robert.

„Bude to dobré, uvidíš,“ zašeptal a hladil mě po vlasech.

„Jak to může být dobré? Vždyť chce odjet jen tak bez rozloučení,“ zabrečela jsem.

„Kdybych věděla, že to tak dopadne, tak odpovím Ano,“ zašeptala jsem a Robertova ruka zůstala stát.

„To neříkej. Trpěla bys mnohem víc než teď a moc dobře to víš,“ zavrtěl hlavou.

„To není pravda. Nevíš, jak hrozně se cítím,“ rozbrečela jsem se na novo a stále jsem se divila, že mám pořád co brečet.

Robert se z ničeho nic posadil a mě vytáhl do sedu taky.

„Mám nápad. Myslím, že se ti to nebude líbit a Jackson mě taky asi zabije, ale myslím, že by to bylo fajn,“ zašeptal a já si otřela oči, abych lépe viděla.

„A to je?“ zeptala jsem zvědavě a byla rozhodnutá podstoupit naprosto vše.

„Přijď zítra na letiště letí nám to v šest ráno, je to bláznivé, ale přijď se s ním rozloučit,“ navrhl a já se svého rozhodnutí udělat naprosto vše najednou bála. Ale co jsem mohla ztratit? Buď mě políbí a odjede a já budu šťastná a nebo mě odmítne, on odletí a já budu na dně, ale alespoň uvidím na čem jsem.

„Budu tam,“ zašeptala jsem a opět si lehla.

„Robe?“ koukla jsem na něj.

„Hmm?“ Podíval se na mě.

„Zůstaneš tady se mnou, než usnu prosím?“ Koukla jsem na něj a on jen přikývl. Lehl si ke mně a začal mě opět hladit. Já si ještě nastavila budík a pak jsem zavřela oči.

Píp, píp, píp

Ozvalo se a já hmátla po telefonu. Vypnula jsem budík a v krku jsem měla knedlík. Vyběhla jsem z postele rovnou do koupelny, kde jsem si dala sprchu a vyčistila jsem si zuby. Vlasy jsem sepnula do nedbalého culíku. Make-upem jsem se snažila zakrýt napuchlé oči, ale moc se mi to nepovedlo. Navlíkla jsem si rifle, tílko a volný vytahaný svetr, který mi padal přes jedno rameno. Zavolala jsem si taxík a běžela pouze s klíčky a bankovkami na taxík v ruce dolů k taxíku. Nastoupila jsem a řekla pouze na letiště. Dojeli jsme tam patnáct minut před odletem. Hodila jsem mu bankovky a vyběhla. Rozhlížela jsem se, ale nevěděla jsem, kam mám běžet. Jako naschvál nefungovala tabule odletů a já prostě běžela neznámo tam, kam mě to táhlo a pak jsem ho uviděla. Rychle jsem prošla kontrolou a běžela dál.

„Jacksone…“ zakřičela jsem přes celou halu. Všichni se otočili, až na něj. Rozběhla jsem se k němu a zůstala jsem stát kus od něj.

„Jacksone…“ Tentokrát jsem jeho jméno zašeptala a konečně jsem se dočkala reakce…

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování