Mrtvá láska - 21. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Erin, Brandon, smích, znovu smích a knihovna. Příjemné čtení přeje Lealel... (Promiňte mi, že to tak trvalo, polepším se.) :)

21.07.2013 (17:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 601×

Rozhodla jsem se, že dnes zajdu za Brandonem. Slíbila jsem mu to, a navíc - od té doby, co znám Deana, se mu moc nevěnuju. I když Deana miluju, tak je to ode mě strašně sobecký. Já a Brandon jsme prostě kamarádi odjakživa a nikoho jinýho jsme k sobě nikdy nepustili, a to nezapomínám fakt, že jsme pro ostatní prostě loseři. Takže asi tak...

Nasedla jsem na Betty, nasadila si tu protivnou přilbu a rozjela se k Brandonovu domu. Samozřejmě jsem si nezapomněla vzít tašku přes rameno, ve které jsou dva dárky. Jeden pro Brandona a druhý pro zlatíčko Mika. Dnes nebyl moc velký provoz, protože většina lidí byla doma a užívala si neustávající vánoční pohody. Taky bych chtěla... Ale to by u nás musel být Brandon, Dean by musel být živý a Alex... Tu by někdo musel vystřelit na Mars. Fakt, že jo.

„Brandone?” zařvala jsem, když jsem zaparkovala a vkročila do domu. Jeho rodiče včera odjeli na týden na nějakou chatu, protože starat se o Mika a Brandona není nic snadnýho. Tak nad touhle pravdivou myšlenkou jsem se musela zasmát.

„Tady!” ozvalo se z obýváku. V hale jsem se vyzula z bot a zamířila za jeho hlasem.

Jistě... Seděl na gauči, čučel na televizi a v klíně mu ležel sáček plný sýrových kuliček. Mike seděl vedle něho, hrál si s nějakou plastovou kostičkou a autíčkem. Když mě uviděl, začal se řehtat na celé kolo a křičet: „Elil! Elil! Elil!”

„Čau, špunte,” zasmála jsem se a vzala si ho do náruče, když po mně začal natahovat ty svoje drobounké ručičky.

„Sedni si,” vyzval mě Brandon, ale dál nepřetržitě čučel na telku. Povzdychla jsem si, protočila oči, ale nakonec se posadila.

„Ty jsi naštvanej, viď?” pípla jsem a dala si do pusy tři kuličky.

„Naštvanej? Proč? Vyprdla se na mě moje nejlepší a jediná kamarádka... Proč bych měl být naštvanej?” zeptal se a lhostejně pokrčil rameny.

„Brandone,” zaskuhrala jsem, položila jsem Mika do takové té dětské ohrádky, kde měl plno hraček, a zase jsem se posadila Brandonovi po boku.

„Ano, Erin?” zeptal se mě, ale televize byla stejně zajímavější.

„Promiň,” omluvila jsem se, dala sáček s kuličkama na stůl a sedla jsem si na Brandona obkročmo a objala ho. „Teď toho bylo prostě moc, víš? Alex, táta, Vánoce a zjištění, že mám vlastně nevlastního bráchu, kterej je - mimochodem - fajn. Prostě toho je nějak moc, ale slibuju, že ti to vynahradím!” přísahala jsem a s úsměvem na tváři jsem zvedla dva prsty.

„Fajn,” zamumlal stále úplně nevzrušeně, ale zničehonic jsem se válela na gauči, Brandon se nade mnou tyčil a začal mě šíleně lechtat.

„Ááá! Brandone, né! Ááá!” řvala jsem a snažila se mu nějakým způsobem vykroutit, ale nešlo to. Připadalo mi, že ty jeho lechtající prsty jsou všude na mém těle a lechtají mě a lechtají. A že já lechtivá tedy byla dost. A pro moji smůlu jsem to Brandonovi moc nemohla oplatit stejnou kartou, protože on byl lechtivý jen na některých místech, která jsem si bohužel v tom zmatku nebyla schopná zapamatovat.

„Ale mně se to líbí, ty moje malá potvůrko,” smál se a já se v tom návalu lechtání začala na chvíli smát taky. Jaké štěstí, že jsem dneska vůbec nepila, že...

„Á! Ale mně ne... Ááá! Nech toho, já už nemůžu! Nemůžu, Brandone! Brandone!” začala jsem znovu řvát, ale nakonec z toho vzniklo něco, co se podobalo křičení, sténání a možná tam byl trochu i smích.

„Ale já ještě můžu, jsem totiž neúnavnej!” zasmál se a já se prostě musela smát taky... Ale ještě bych to takových deset minut vydržela... To byl jednou náš rekord, že mě Brandon lechtal přes deset minut a já se nepoto smíchy.

„No tohle!” zahřměl domem hlas Brandonova otce. Brandon okamžitě přestal a jen se nade mnou skláněl, přestože jeho ruce byly pohotově připravené na další lechtání. Ovšem mé tělo ne.

„Panebože, tati. To né! Snad si nemyslíš, že bysme... Né!” začal vysvětlovat úplně vážně náš pan lechtač, ale koutky mu cukaly. A pak mi to došlo. Já jsem ležela na gauči, on v podstatě „ležel” na mně, a k tomu ty moje výkřiky, že už nemůžu, a jeho výkřiky, že je neúnavnej... Začala jsem se zase smát a schovala jsem si obličej do dlaní.

Ježiši! Takovej trapas...

Když jeho rodičům, kteří momentálně stáli v obýváku, došlo, co jsme dělali a co si mysleli oni, začali se taky smát. Kopla jsem Brandona neznámo kam nohou a on ze mě slezl a posadil se. Já jsem tam dál ležela, obličej schovanej ve dlaních, a spolu s nimi jsem se nepřetržitě smála, přestože už jsem byla úplně unavená. Bože...

„Co tu vlastně děláte?” zeptal se Brandon, když se mu skoro povedlo se nesmát.

„Tvoje matka si tu s radostí zapomněla peněženku.”

U Brandona jsem nakonec zůstala až do oběda. Prošmejdila jsem u něho celou ledničku a podařilo se mi vykouzlit těstoviny se sýrovou omáčkou. Mike dostal nějakou přesnídávku, která vypadala, že už jí někdo jedl, ale jemu to očividně moc chutnalo. Nejdříve jsem přemýšlela nad tím, že tu přesnídávku bych dala za trest Brandonovi, ale když Mike se po ní tak sápal... Škoda.

Po obědě jsem se s těma rošťákama rozloučila, nasedla jsem na Betty a odjela směr knihovna. Bylo tam otevřeno i o svátcích. Chudáci lidi, co v ní pracovali... Byl tam archiv novin, takže jsem se chtěla podívat, jestli tam nebude něco o Deanově smrti. Přece se nemůžu neustále válet doma, musím taky něco udělat!

Zaparkovala jsem Betty na takovém malinkém parkovišti, sundala si přilbu a vběhla jsem do knihovny. Byla jsem docela dost překvapená, když jsem zjistila, že tam je docela dost lidí. Teda... Ne příliš, ale na tuhle knihovnu i dobu moc. Takových deset? A to počítám jen ty, na které vidím. Pomalu a pokud možno potichu jsem šla na druhý konec knihovny, protože novinový archiv byl až vzadu. Nevím, jak bych to přesně popsala. Ale mně to přišlo jako obrovská plechová skřín se spoustou šuplíků. Na každém šuplíku byl štítek s nápisem roku. Některý rok měl klidně dva šuplíky, záleželo na tom, kolik zajímavých věcí se stalo a kolik novin uchovalo.

Chvilku jsem tam tak slepě pochodovala, ale pak jsem Deanův rok našla. Otevřela jsem šuplík, který v sobě měl opravdu hodně místa. Tak dlouhý a obsáhlý šuplík jsem ještě neviděla, ale rozhodně nebyl nejplnější. Vytáhla jsem jedny noviny, které měly datum vydání 16. 3. 1857.

Strašná rána, která zastihla město.

V domě bratrů Parkerových došlo k nehodě. Isaac a Cameron mezi sebou jako obvykle vyvolali hádku, která přerostla v bitku. Isaacův syn se snažil muže urovnat, ale došlo k přestřelce a jedna z kulek trefila mladičkého Deana. Na místě zemřel a zatím se neví, čí kulka zasáhla jeho srdce. Promluvilo s námi pár členů rodiny.

Emma (sestřenice zesnulého): To je tak strašné! Nechápu, jak se to mohlo stát! Ano, otec se se strýcem často hádal, ale nikdy se neprali. To je neskutečné, chudák Dean. Byl tak statečný. Bude nám všem chybět.

Helena (matka zesnulého): Promiňte, moc vám toho neřeknu. Jsem v takovém šoku, proč zrovna můj Dean? Proč?!

Kirsten (sestra zesnulého): Já nebyla s Edwardem doma, takže nevím, jak to bylo, ale je to i tak děsné. Moc mi Dean chybí, měla jsem ho opravdu moc ráda. A určitě to udělal strýc Cameron, tatínek by Deana nezabil!

O průběhu vyšetřování vás budeme informovat.

Tohle nebylo vůbec nic nového, vždyť ty noviny vydali den po Deanově smrti! Ale zaujaly mě ty komentáře. Zajímavé. Velmi. Odložila jsem noviny na vrch té „skříně”, ale přiběhl ke mně jeden hoch, který mohl být o něco málo starší, a podle cedulky, kterou měl přišpendlenou na prsou, jsem poznala, že tu pracuje.

„Co chceš s těma novinama?” zeptal se. Byl hodně vysoký, pihatý se zrzavými vlasy na krátko a měl na sobě kostkovanou vestu. Páni, pravej šprt...

„Chci si okopírovat tenhle článek.”

„Řekni mně, já ti to udělám. Od toho tu taky jsem, chápeš?!”

„Ehm, jasně.” A už byl pryč. I s novinama. Někde u kopírky. Hurá!

Hledala jsem dál, ale už jsem nic zajímavého nenašla. Tohle byl jediný článek. Bohužel. Ale aspoň něco, měla bych se spokojit i s tím málem. No... Teď mi zbývá jediný, musím Deana přesvědčit, aby mi dnes v noci znovu přehrál svoji smrt.

« Předchozí díl

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování