OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mocný Rod 2. kapitola

24.04.2011 (12:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 779×

II. To snad ne

Objevila jsem se u Dvorce, něco mě tam nesmírně táhlo. Rozběhla jsem se ke dveřím, které jsem pomocí kódu otevřela, pomalu jsem šla známými zahradami a prohlížela si je. Skoro nic se tu nezměnilo, ani jsem nevěděla, jestli je to skutečnost nebo jestli se mi to jen zdá.

Najednou mě chytily dvě silné paže, vybavila se mi vzpomínka, jak mě takhle chytil Tomáš o mých narozeninách. Poznala jsem ho, otočil mě k sobě, viděla jsem oči plné lásky. Políbil mě strašně něžně, bylo to tak nádherné, za těch šest let to bylo jediné, co mi chybělo. Cítili jsme oba neukojenou touhu po sobě, přenesla jsem nás na naše místo, něžně mi sundal tílko a kalhoty. Ani já jsem nebyla pozadu, zbavila jsem ho oblečení, byl krásnější než kdy dřív. Položil mě na zem a zbavil mě posledních kousků mého oblečení. Sundala jsem mu i jeho oblečení, jen si na mě lehl a líbal mě všude možně. Pak se do mě něžně dostal, prohnula jsem se pod ním, jen se pousmál a začal se ve mně něžně pohybovat. Poddávala jsem se mu, líbal mě, hladil mě, byla jsem zase jeho.

Najednou celý svět zmizel a byli jsme jen my dva. Unaveně se ze mě odkulil, položila jsem mu hlavu na hruď a spokojeně jsme usnuli.

*****

Probudila jsem se z toho krásného snu, tedy aspoň jsem si to myslela. Otevřela jsem oči a uviděla naši louku, kolem mého pasu byla přehozena jeho ruka, posunula jsem ji a vyprostila se tiše z jeho náruče. Oblékla jsem se i jeho jsem pomocí teleorbingu oblékla a poslala ho do Dvorce, aby si myslel, že to byl jen sen, nechtěla jsem, aby zjistil, že jsem naživu. Přenesla jsem se k sobě domů, rychle jsem se převlékla. Dnes jsem měla volno, takže jsem se chtěla stavit za Leou, která bydlela kousek ode mě, ale skoro jsme se neviděly, protože také byla věčně v práci. Šla jsem pěšky, protože jsem si chtěla provětrat hlavu. Došla jsem tam v deset, Lea už mě čekala.

„Ahoj,“ objala mě, „konečně tě zase vidím jinak než v eráru.“

„Taky tě ráda vidím,“ usmála jsem se na ni.

„Dáš si kafe?“ zeptala se mě, jen jsem přikývla.

„Vypadáš unaveně,“ poznamenala, když přede mně položila hrnek s kafem a posadila se.

„Já se ani nedivím,“ odpověděla jsem jí, „včera jsme měli bouračku, byly jsme se Sabčou na sále skoro dvanáct hodin a žádná přestávka a navíc jsem ještě měla něco v noci.“

„A co jsi měla tak zajímavého?“ zajímala se.

„Byla jsem s Tomášem,“ řekla jsem tiše.

„Cože?“ vyprskla kávu, „jak jsi s ním mohla být?“

„Já nevím, jak se to stalo, prostě jsem se najednou objevila před Dvorcem,“ vysvětlovala jsem jí, „něco mě tam strašně táhlo, narazila jsem na Toma, který tam už na mě asi čekal. Vyspali jsme se spolu a já ráno zmizela.“

„Nechala jsi ho tam?“ zeptala se.

„Ne, přenesla jsem ho do Dvorce, doufám, že si nebude myslet, že to byla skutečnost,“ přiznala jsem.

„Aspoň něco,“ přikývla Lea, „ty nepůjdeme na oběd, vzaly bychom ještě Sáru a Sabču.“

„Jasně,“ přikývla jsem, vzala telefon a zavolala Sáře: „Ahoj, konečně někdy se taky ozveš.“

„Ahoj, taky tě ráda slyším,“ odpověděla jsem jí, „Máš dneska volno? Nechtěla bys jít s námi na oběd?“

„No mám příslužbu, ale můžeme jít, jen řekni kde a v kolik se sejdeme,“ řekla mi.

„Za hodinu před naší restaurací,“ oznámila jsem jí.

„Dobře tak za hodinu, ahoj,“ souhlasila a zavěsila.

„Sabča souhlasila, prý se nechce doma nudit,“ oznámila mi Lea.

„Sára také souhlasila,“ přikývla jsem, ještě chvíli jsme si s Leou povídaly o mé noci, a pak jsme vyrazily. Došly jsme tam tak akorát, holky už na nás čekaly, se Sabčou jsme se jen pozdravily, protože se vidíme skoro každý den, ale Sáru jsem pevně objala. Sedly jsme si venku a objednaly si jídlo. Vypověděla jsem holkám, co se mi v noci stalo, ani jedna nechápala, jak se to mohlo stát, řešily jsme to celý oběd, ale k žádnému závěru jsem nedospěly. Pak jsme si ještě užily holčičí odpoledne, provětraly jsme pěkně naše kreditky.

*****

Uplynul už měsíc od doby, co jsem se s Tomášem vyspala, poslední dobou mi bylo pořád špatně, zrovna jsem seděla na lékařským pokoji a četla si, když mě píchlo v žaludku a já upalovala na záchod, vyzvracela jsem celou svou snídani. Vypláchla jsem si ústní vodou pusu a vrátila se na pokoj, kde na mě čekala Sabča, které také poslední dobou nebylo dobře, pořád zvracela a hádala se s Danem, měli menší krizi.

„Kari, mě se ty tvoje nevolnosti nelíbí, měla bys zajít za Leou, ať tě vyšetří,“ řekla mi starostlivě.

„To samé bych mohla říct já tobě,“ odpověděla jsem jí.

„Já za ní jdu teď, tak pojď se mnou,“ řekla mi.

„Když budeš klidná,“ přikývla jsem, vydaly jsme se na gynekologii, kde pracovala Lea.

„Ahoj, co tu děláte?“ zeptala se nás, když jsme ji zastavily na chodbě.

„Chceme, abys nás vyšetřila, oběma nám není poslední dobou moc dobře a navíc já to už dlouho nedostala,“ odpověděla jí Sabča, Lea jen přikývla a odvedla nás na vyšetřovnu, Sabča šla první, vyhrnula si tričko a já uviděla malou vybouleninu na jejím břiše. Došlo mi, proč jí je pořád tak blbě. Lea potvrdila mé tušení.

„Sabi, jsi těhotná,“ usmála se na ní Lea, Sabča se na ni šokovaně podívala.

„Jak dlouho?“ zeptala se.

„Dvanáct týdnů, už se dá i určit pohlaví,“ odpověděla jí Lea.

„A?“

„Budeš mít kluka,“ řekla šťastně, Sabče se do očí nahrnuly slzy, objala jsem jí.

„Já budu máma,“ opakovala si pořád.

„Tak teď ty, Kari,“ řekla mi Lea, vytiskla Sabča fotku a začala vyšetřovat mě. Z ničeho nic se začala ještě víc usmívat, zmateně jsem se na ni podívala. Jen ke mně otočila monitor, abych se sama podívala, uviděla jsem dvě malé bublinky blízko sebe. Došlo mi, že i já jsem těhotná, dvojnásobě. Sabča se také podívala a přikryla si rukou pusu.

„Šestý týden,“ usmála se na mě Lea, „gratuluju.“

Jen jsem přikývla, protože jsem pořád byla v šoku, nečekala jsem, že někdy budu mít děti, zvláště po nehodě, co jsem měla jako malá. Mamka říkala, že by to byl zázrak.

„Kari, děje se něco?“ zeptala se mě starostlivě Lea, když jsem už dobrou chvíli nepromluvila.

„Jen jsem v šoku,“ odpověděla jsem jí, „já jsem myslela, že nemůžu mít děti.“

„Proč ne?“ zeptala se zmateně Lea, všechno jsem jí vysvětlila a ona se tvářila velice ustaraně.

„Tohle není dobrý,“ zavrtěla hlavou, „můžeš potratit, umřít nebo se můžou narodit postižení nebo jako siamská dvojčata a tady je tohle riziko velice velké, když jejich otec byl ze siamských dvojčat.“

„Já vím,“ přikývla jsem, „ale já je chci, když už se to stalo.“

„Dobře, ale budu tě hlídat,“ diktovala podmínky, „chci, aby ses nechala každý týden vyšetřit, aby se potvrdilo, že jste v pořádku. Takže žádné nervování, žádný alkohol a žádná zátěž, rozumíš?“

„Pokusím se,“ přikývla jsem.

„A pro tebe to platí taky, Sabi, nechci vás mít na svědomí,“ otočila se na Sabču, která přikývla. Lea nám vypsala těhotenské kartičky a udělala nám potřebná vyšetření kvůli vadám plodu, pak nás propustila.

„Zaútočili na nemocnici,“ přiběhl Dan, rychle jsme vyběhli před budovu a uviděli spoušť. Uviděla jsem Ničitele, jeden z nich si mě všiml a poznal mě, vypálil po mě blesk, ale než jsem sama stačila utvořit štít objevil se přede mnou jiný, cítila jsem, jak mnou pulsuje síla, nebyla má, ale vycházela ze mě. Bylo to, jako by se někdo na mě napojil a používal svou sílu skrz mě. Napojila jsem se na tu sílu také a použila ji, byla jsem o hodně silnější než kdy jindy, ale používala jsem jen oheň. Najednou mě něco odhodilo, ale také mě zabalil štít do klubíčka a nic se mi nestalo, podívala jsem se na útočníka. Uviděla jsem Nika, který se na mě krutě usmíval, Tomáš si mě také všimnul a chtěl už běžet za mnou, ale Nik ho chytil za ruku a podíval se mu do očí. Pak šel pomalu ke mně, rychle jsem se zvedla a vzdorně zvedla bradu, Tomáš šel těsně za svým otcem.

„Karin, vidím, že pořád žiješ,“ usmál se na mě Nik.

„Jasně, proč bych neměla žít?“ zeptala jsem se ho.

„Já bych pár důvodů věděl,“ odpověděl mi, jen jsem si posměšně odfkla.

„Chyběla jsi nám,“ řekl mi dvojsmyslně.

„Ty mě ani ne,“ řekla jsem mu, jen se na mě temně usmál.

„Karin, nezahrávej si s ohněm,“ pohrozil mi.

„A ty by ses měl naučit, že blesk se může strefit vícekrát do jednoho místa,“ odpověděla jsem mu také s nebezpečným podtónem ve hlase, Tomáš mezi námi jen těkal pohledem a nevěděl, co se děje. Nik se jen zasmál, ale pak mě chytil pod krkem, jen, co se tak stalo, dostal takovou pecku, že ode mě odletěl dobrých pět metrů, ale musím říct, že já jsem to nebyla.

Tuhle bitvu jsme vyhráli, ale došlo nám, že jsme nyní prozrazeni, otočila jsem se k Nikovi zády, až za mnou můj lékařský plášť zavál a odešla společně s ostatními. Došli jsme až do kantýny, kde jsme se všichni posadili k velkému stolu, Sabča si sedla vedle mě a držela se za břicho. Zmateně jsem se na ni podívala, jen se na mě pousmála.

„Tohle je špatné, už ví, kde jsme,“ řekl Dan.

„Ale co budeme dělat?“ zeptala se Lea.

„Já bych prozatím nedělala nic, všimli jste si, jak Nik před Karin couvl, to je dobré znamení,“ řekla Sabča.

„Já jsem nic neudělala,“ namítla jsem.

„Nejsi těhotná?“ zeptal se mě Dan, jen jsem přikývla a nechala ho, ať dořekne myšlenku: „Víš, děti v lůně mají také své schopnosti, ale po porodu se jim zase uzamknou, ale teď jsou mocní. Víš, že existuje pouto mezi matkou a dítětem v jejím lůně? Je to potvrzeno různými studijemi, že matka se dokáže napojit na magii svého dítěte a naopak dítě se dokáže napojit na její schopnosti a nebo dávat své schopnosti pomocí pouta a matky najevo. To vysvětluje vše.“

„Já jsem cítila, že něco ze mě vystupuje, ale nevěděla jsem, co to je,“ přiznala jsem.

„To bylo tvé dítě,“ přikývl Dan.

„Ale já čekám dvojčata,“ oznámila jsem mu, „počkat, ale já jsem také v lůně použila svou moc a zemřela jsem.“

„Cože?“ vykulila na mě oči Sabča.

„Narodila jsem se mrtvá, protože tví rodiče chtěli zabít mámu, aby dostali mě a Katrin,“ vysvětlila jsem, „jenže, když na mamku letěla koule smrti, vytvořil se před ní stejný štít jako přede mnou a já se pak narodila mrtvá.“

„Tak tě vyšetříme,“ řekla Lea a táhla mě na vyšetřovnu. Rychle mi udělala ultrazvuk, sama jsem se mohla přesvědčit, že dětem nic není, oddychla jsem si.

„Ale jak to, že žádné z nich nezemřelo?“ přemýšlela jsem.

„Možná, že tvá matka nebyla stavěná na energičářku, proto jsi vydala moc energie a zemřela vyčerpáním,“ zamyslel se Dan, „ale ty jsi sama energičářka a napůl ohnivec, takže můžeš využívat sílu svých dětí bez omezení.“

„To zní logicky,“ přisadila si Sabča, podívala se na mě, jako by chtěla se mnou mluvit. Přikývla jsem a omluvila nás, že se musíme vrátit na oddělení. Posadily jsme se na pohovku, Sabča si pohladila bříško, najednou sebou škubla, a pak se usmála.

„Co je?“ zeptala jsem se jí, jen mi dala ruku na břicho a já ucítila jemný pohyb pod její kůží. Pak se jí v očích objevily slzy štěstí, objala jsem ji.

„Je to strašná nádhera, cítit v sobě mého syna,“ řekla mi šťastně, opřela mi hlavu o rameno.

„Já už se na to také těším,“ přiznala jsem.

„Za chvíli budeme jako koule,“ usmála se.

„Ty dřív,“ řekla jsem jí, jen přikývla. Někdo zaklepal, pak se objevil ve dveřích Dan.

„Ahoj, můžu?“ zeptal se, jen jsem přikývla a on se posadil do křesla.

„Dane, já ti musím něco říct,“ začala Sabča, vycítila jsem, že se mám vzdálit, ale Sabča mi to nedovolila, stiskla mi ruku.

„Co se děje?“ zeptal se jí ustaraně.

„Vím, že jsme spolu teď nevycházeli, a já doufám, že se to změní, alespoň teď,“ řekla mu.

„Já už se také nechci hádat,“ přikývl, „a co mi chceš říct?“

„Já jsem těhotná,“ řekla mu, „jsem ve dvanáctém týdnu těhotenství, zjistila jsem to až dnes, protože jsme se tam s Karin dokopaly navzájem.“

Dan na ni koukal s vykulenýma očima, podíval se na její břicho, na kterém měla položenou ruku. Dan se zvedl a přisedl k nám, položil jí ruku na břicho a ucítil jemný šťouchanec, který ho vyvedl z míry.

„Takže já budu táta,“ dostal ze sebe, Sabča jen přikývla, ale nepodívala se mu do očí. Danovi vytryskly slzy štěstí, objal Sabču i se mnou, ale mě držel víceméně, protože potřeboval oporu stejně jako Sabča. Pak se Dan odtáhl, ale pořád měl ruku na Sabčině břiše.

„Naše rodina se rozroste,“ usmál se Dan, jen jsem s úsměvem přikývla. Přála jsem si, aby to věděl i Tom, ale to bych zase riskovala život dětí a to jsem nehodlala připustit.

„Jenže náš byt je pro nás malý, budeme si muset najít nějaký jiný,“ řekla Sabča, „ale teď nemáme peníze.“

Dan jen smutně přikývl, ale já hned navrhla: „Co kdybyste se nastěhovali ke mně? Já má strašně velký byt a bude tam místo pro nás všechny.“

Sabča se na mě podívala: „Ale vždyť budeš mít dvojčata a budeš potřebovat víc místa.“

„Prosím tě, vždyť mám 6+1,“ protočila jsem oči.

„Tak dobře,“ přikývl Dan, „kdy se můžeme nastěhovat?“

„Jak vy chcete, ale doporučovala bych to, co nejdříve to půjde, protože blízko bydlí Lea, a kdyby se něco dělo, je to přece ke mně blíž než k vám,“ odpověděla jsem mu, „stejně nechápu, proč mi strejda dal tak velký byt.“

„Já souhlasím s tebou, Kari,“ přikývl Dan, „můžeme se k tobě nastěhovat už tenhle týden?“

„Jasně,“ přikývla jsem, přenesla k sobě kopii klíčů a podala jim je.

„Prodejte ten byt a nechce peníze dítěti,“ navrhla jsem, Sabča přikývla a prosebně se na mě podívala, abych neříkala Danovi, že víme pohlaví. Jen jsem přikývla, Danovi zazvonil telefon, protočil oči a zvedl ho. Něco odkýval a řekl: „Volají mě kvůli tomu útoku, musím jít.“

Políbil něžně Sabču a odešel, Sabča se na mě podívala: „Nečekala jsem od něj takovou reakci.“

„To já také ne, myslela jsem, že bude vyvádět, že jsi mu to neřekla dřív,“ přikývla jsem.

„Díky, že jsi nám nabídla, že můžeme bydlet u tebe,“ usmála se.

„Není vůbec zač,“ zavrtěla jsem hlavou, „jsi moje rodina tady, společně se Sárou, takže si musíme pomáhat.“

„Dobrý den, kolegyně,“ ozval se ode dveří hlas našeho „milého“ primáře, „chtěl jsem vidět, že je vše v pořádku.“

„Jsme v pořádku, ale za pár měsíců už tu nebudeme,“ oznámila jsem mu.

„A důvod?“ zeptal se.

„Jsme těhotné obě,“ řekla mu Sabča.

„No doufám, že to dáte obě pryč,“ řekl nám a Sabča vyvalila oči.

„Ne nedáme, já dítě chci,“ odpověděla mu Sabča, „navíc už nemohu na interupci, jsem ve třináctém týdnu.“

„Můžete jít klidně i teď, já vám to zařídím,“ navrhl.

„Ale já nechci,“ řekla vzdorně Sabča.

„Prostě se jich zbavíte,“ nakázal nám, ale neřekl už nic, protože přišel Matty, který tu byl ředitelem.

„Nějaký problém?“ zeptal se.

„Ano, pan primář se nemůže smířit s tím, že jsme těhotné,“ odpověděla jsem mu.

„Opravdu, tak gratuluji, a vy, pane primáři, máte zase nějaké problémy doma, takže si to vybíjíte na podřízených, ale varuji vás, ještě jedna stížnost a letíte,“ oznámil mu Matty a usmál se na nás. Primář jen přikývl a odešel.

„Teda ještě že tě tu máme,“ zasmála jsem se.

„No jo, to jsem celý já,“ usmál se na mě, „ale tady stačí říct a jste na mateřský, řeknu primářovi, ať vás neprohání, že jinak vyletí, on na to přistoupí, protože si svého místa až moc váží.“

„Díky,“ usmála se na něj Sabča.

„Prý jste byly u útoku na nemocnici,“ řekl, jen jsme přikývly.

„Byl tam Nik, že jo?“ ptal se dál.

„Byl tam on i jeho poskoci, včetně Tomáše,“ odpověděla jsem mu.

„A hádám, že on je otcem,“ hádal, jen jsem přikývla, ale nechtěla jsem to rozebírat.

„A máte fotky?“ zeptal se nadšeně, jen jsem přikývla a podala mu ji. Prohlédl si ji a usmál se: „Jednovaječná dvojčata, pěkný.“

Vrátil mi fotku a vzal si druhou od Sabči, chvilku ji zkoumal a pak řekl: „Takže malý Laggen, ví to už Dan?“

„Ví, že jsem těhotná, ale, že čekám kluka jsem mu neřekla,“ odpověděla mu, „chci mi to dát jako překvapení k zítřejším narozeninám.“

„Jo, tak ten bude koukat,“ přikývl, Sabča se jen pousmála a vzala si fotku zpět.

„Co kdybychom mu uspořádali oslavu?“ navrhla jsem.

„Ale jen v kruhu energičářů,“ upřesnila souhlasně Sabča. Matty přikývl: „Zavolám všem ode mě z kanceláře.“

Pak mu zazvonil mobil, podíval se a zatvářil se vážně.

„Ahoj, Time, co potřebuješ?“ zeptal se, počkal na odpověď a zatvářil se vystrašeně.

„Cože dělá?“ dostal ze sebe, chvilku zas poslouchal a pak řekl: „Musí to vědět, je tu se mnou. Dám to na reproduktor.“

„Ahoj, Kari a Sabčo,“ pozdravil nás Tim.

„Čau, co se děje?“ zeptala jsem se ho rovnou.

„Byl tu Nik,“ začal, „chce tě získat zpátky, ale naše vláda mu to zatrhla, nedokáže nic udělat, ale zdá se, že on nechce jen tebe ale i nás energičáře. Má na své straně sedm velmocí světa, už se to prý probíralo v OSN, ale Anglie tvé vydání do jeho rukou vetovala.“

„Ale jak to mohl stihnout?“ zeptala jsem se, „vždyť k útoku došlo teprve před půl hodinou?“

„Ty státy měl už na své straně dřív a použil moc tvé matky,“ vysvětlil mi, „bude to dál zkoušet, premiér mi slíbil, že tě bude chránit, je na naší straně.“

„Teď Karin nesmí dostat, protože by získal nejen ji,“ řekl Matty, vrhla jsem na něj varovný pohled.

„Co je s tebou?“ zeptal se mě Tim.

„Čekám s Tomášem děti,“ odpověděla jsem mu, slyšela jsem jen zalapání po dechu, protočila jsem oči, takovou reakci jsem přesně čekala. Matty vše Timovi vysvětlil, Tim slíbil, že to nikomu neřekne a přijde na zítřejší oslavu pro Dana.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mocný Rod 2. kapitola: