OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Měsíční svit - 2. kapitola

02.09.2012 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 605×

EDIT: Článek neprošel korecí!

Nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidím. Běžela jsem do lesa jak nejrychleji to šlo. Když jsem v dálce viděla kmem stromu a Nata, radostně jsem se k němu rozběhla. Když jsem byla u něj, otočil se na mě a usmál se.

„Ahoj, čekáš tu dlouho?" řekla jsem udýchaně.

„Ne, před chvilkou jsem přišel," odpověděl. Stoupla jsem si k němu blíž a zahleděla jsem se do těch jeho nádherných očí.

„Ty jsi tak krásná, jak na tebe tvá matka mohla být tak zlá? To nechápu a nikdy nepochopim."

„Já to taky nechápu, ale už nechci být zakletá, žít jenom v noci a přes den neexistovat, jednou se z toho zblázním," řekla jsem smutně.

„Neboj, pomůžu ti, společně tu kletbu zlomíme, je mi jedno jak těžké to bude, klidně půjdu na konec světa, ale stejně," usmál se na mě„ dokážeme to!"Ty slova mě moc potěšili, věřila jsem tomu. 

„Vážně? Tak dobře, ani nevíš jak jsem šťastná." Chytla jsem ho kolem krku a objala ho, konečně, konečně mi někdo chce pomoct.

„Musíš si vzpomenout, co se stalo."

A to jsem právě nevěděla, nic si nepamatuju. Vůbec nic. „Možná by sme mohli tvou matku najít a zeptat se jí, třeba se něco dozvíme."

„Dobrej nápad," ale ve skutečnosti jsem moc nadšená nebyla, mám strach z toho, co mi řekne, co udělá a z toho, že ji uvidím. Dlouho jsem kolem našeho domu nešla, třeba se přestěhovala. Nic o ní nevím. Pomalu jsme kráčeli městem, čím blíž jsme byli, tím jsem měla větší strach, navím mi byla zima, peníze nemám a obchody jsou stejně v noci zavřené. Šli jsme kolem jednoho hřiště. Najednou jsem si vzpoměla - na tom hřišti jsem si často hrávala, s... s mou sestrou?

„Já asi mám sestru," řekla jsem najednou.

„No vydiž, zkus si ještě na něco vzpomenout." No jo, jenže to nejde. Ale myslím, že byla starší než já. Když jsme došli k domu, bodlo mě u srdce. Měla jsem mamku ráda, ale co se potom stalo, že se tak změnila? Dům vypadal, jako když v něm už dlouho nikdo nebyl. Zahrada byla zarostlá tak, že by se do domu ani nedalo vstoupit. V domu vedle se ještě svítilo.

„Zkusím zazvonit, třeba ty lidi o tom něco ví," řekl, zazvonil a čekal, co se stane. Za chvilku se dveře pootevřely a ven vykoukla stará paní v noční košili.

„Co tady tak pozdě chcete a kdo jste," zakřičela.

„My se potřebujeme na něco zeptat, nevíte co je s tím domem vedle?" Zeptal se Nat a ukázal na něj prstem.

„No co by s ním bylo? Nikdo tam nebydlí!" Zase zakřičela.

„Bydlela tam moje matka, možná ještě s někým," vložila jsem se do hovoru.

„Jo ták, tak to nevím, před třema rokama tady ještě bydlela a potom jako by zmizela, nikdo o ní nic neví, a jděte už spát!" Řekla a třískla dveřmi.

„No, alespoň něco jsme se dozvěděli, viď Rose?"

„To sice jo ale nevím, k čemu nám to bude." Byla jsem zklamaná ale co s tím můžu dělat.

„Neboj Rose, pořád máme naději!"

Jo, já vím. Ještě se musím hodně zlepšit, snad to bylo lepší než první kapitola. Prosím vás o komentáře, klidně i kritiku.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měsíční svit - 2. kapitola: